Debata o navýšení obranných výdajů států NATO na úroveň pěti procent HDP není technokratickou rozpočtovou diskusí, ale lakmusovým papírkem politické odvahy a strategické dospělosti. Pro Českou republiku je tato debata obzvlášť nepohodlná, protože obnažuje dlouhodobý rozpor mezi bezpečnostní rétorikou a skutečnou připraveností státu nést náklady na obranu v podmínkách války vysoké intenzity. Pět procent HDP neznamená „více peněz pro armádu“, ale zásadní předefinování toho, co stát považuje za svou primární odpovědnost: zda obranu chápe jako okrajovou veřejnou politiku, nebo jako existenční funkci.

Je nutné hned na úvod říci nepohodlnou pravdu. Pokud by Česká republika dosáhla pěti procent HDP na obranu pouhým přeskupením existujících výdajů, kreativním započítáváním civilních kapitol nebo rozšířením definice bezpečnosti do té míry, že se do ní vejde téměř vše, pak by takový krok nebyl ani aliančně věrohodný, ani strategicky smysluplný. NATO není účetní spolek, ale vojenská aliance, a její metodika obranných výdajů má jeden základní cíl: zjistit, zda je členský stát schopen reálně přispět k odstrašení a obraně. Pět procent HDP proto nelze chápat jako politické gesto, ale jako test, zda je stát připraven budovat armádu pro skutečný konflikt, nikoli pro krizový management mírové éry.

Z tohoto pohledu je klíčové rozlišit mezi výdaji, které jsou bezrozporně uznatelné jako obranné, a těmi, které se za obranu pouze převlékají. Tvrdé jádro obranných výdajů tvoří personál ozbrojených sil, jejich výcvik, provoz, vyzbrojování, logistika, zásoby a schopnost vést boj v čase. Právě zde Česká republika dlouhodobě selhává. Armáda České republiky je technologicky modernizována selektivně, personálně poddimenzovaná a logisticky nastavena na krátkodobé operace, nikoli na dlouhodobý konflikt vysoké intenzity. V tomto smyslu je jakákoli debata o pěti procentech HDP prázdná, pokud nezačne u otázky, kolik z těchto prostředků skutečně skončí v rozpočtu ministerstva obrany a bude použito na budování reálných bojových schopností.

Optimální a aliančně obhajitelný model pro Českou republiku předpokládá, že minimálně tři a půl procenta HDP budou alokována přímo do kapitoly ministerstva obrany. Tato částka není arbitrární, ale vychází z elementární reality: bez masivního posílení personálu, záloh, zásob a těžkých schopností nelze hovořit o armádě, která by byla schopna plnit své úkoly v rámci kolektivní obrany. Česká republika se dlouhodobě pohybuje v nebezpečné iluzi, že technologická kvalita může nahradit kvantitu a že alianční solidarita automaticky kompenzuje vlastní slabost. 

Ukrajinská zkušenost však ukazuje pravý opak. Bez lidí, bez munice, bez opravárenských kapacit a bez schopnosti udržet bojové operace v řádu měsíců, nikoli dnů, se i technologicky vyspělá armáda rychle stává strategicky irelevantní.

Navýšení personální složky AČR proto není otázkou sociální politiky, ale otázkou přežití. Armáda o třiceti tisících profesionálech, doplněná symbolickými aktivními zálohami, není schopna plnit úkoly, které z členství v NATO vyplývají. Pokud Česká republika myslí pět procent HDP vážně, musí otevřeně říct, že cílem je armáda o minimálně třiceti pěti až čtyřiceti tisících vojáků z povolání a desítkách tisíc skutečně vycvičených a vybavených záložníků. To není militarismus, ale návrat k elementárnímu pojetí obrany státu.

Stejně zásadní je otázka zásob a logistiky. V této oblasti v české debatě panuje téměř úplné ticho, přestože právě zde se rozhoduje o schopnosti armády přežít první fázi konfliktu. Munice, pohonné hmoty, náhradní díly a servisní kapacity nejsou mediálně atraktivní, ale bez nich je moderní technika pouze statickým exponátem. Pět procent HDP dává smysl pouze tehdy, pokud umožní vybudovat zásoby na desítky dní intenzivního boje a logistickou infrastrukturu, která není závislá na okamžité pomoci spojenců.

Modernizační složka výdajů pak musí být chápána nikoli jako politická výkladní skříň, ale jako nástroj zaplnění skutečných schopnostních mezer. Těžká pozemní brigáda, vícevrstvá protivzdušná obrana, dělostřelectvo dlouhého dosahu, bezpilotní systémy a elektronický boj nejsou „volitelné projekty“, ale základní prvky alianční obrany ve střední Evropě. 

Pokud Česká republika tyto schopnosti nebude budovat systematicky a v plném rozsahu, stane se v rámci NATO bezpečnostním spotřebitelem, nikoli poskytovatelem bezpečnosti.

Zbývající část pěti procent HDP může a má být věnována širším obranným kapacitám státu, zejména vojenské infrastruktuře, kybernetické obraně a host-nation support. Zde je však nutná maximální disciplína. Jakékoli rozplývání obranných výdajů do obecné „odolnosti společnosti“ bez jasné vazby na vojenské použití povede k metodickým sporům a ztrátě kredibility. Infrastruktura je uznatelná pouze tehdy, pokud je projektována pro přesuny vojsk a techniky, kybernetická obrana pouze tehdy, pokud je součástí vojenských struktur, a vzdělávání pouze tehdy, pokud slouží přípravě velitelů a štábů, nikoli obecné bezpečnostní osvětě.

Politicky je pět procent HDP na obranu krajně nepohodlné téma, protože vyžaduje otevřeně říct, že obrana není zadarmo a že v podmínkách zhoršujícího se bezpečnostního prostředí bude nutné přehodnotit priority státu. 

Avšak alternativa je mnohem horší. Buď Česká republika přijme pět procent HDP jako strategický zlom a začne budovat armádu, která je schopná obstát v realitě 21. století, nebo zůstane u symbolických gest, která neodradí žádného protivníka a nezajistí žádnou skutečnou bezpečnost.

Pět procent HDP není cíl sám o sobě. Je to hranice, za níž končí iluze, že bezpečnost lze outsourcovat, a začíná odpovědnost. Pokud tuto hranici nejsme ochotni překročit skutečně, nemá smysl o ní vůbec hovořit.