Česko se v rámci NATO zavázalo postupně navýšit své obranné výdaje až na „pět procent“ hrubého domácího produktu do roku 2035. Zatímco zákon o financování obrany nám dnes ukládá povinnost vydávat minimálně dvě procenta, nový závazek představuje skok, který by znamenal stovky miliard korun navíc. Otázkou je, zda to české veřejné finance unesou, a jaké oběti bude nutné přinést v ostatních oblastech státního rozpočtu.

 

Debata o zvyšování výdajů na obranu se v Česku vede dlouhodobě. Poslední roky, poznamenané válkou na Ukrajině a obecné rostoucím napětím ve světě, však přinesly zásadní změnu: z dřívější snahy „dostát spojeneckým závazkům“ v rámci dvouprocentního cíle NATO se stává mnohem ambicióznější úkol. Na aliančním summitu v Haagu se členské země zavázaly, že do roku 2035 budou na obranu a s ní související aktivity vydávat „až“ pět procent HDP. Pro Česko to znamená zcela nové dilema. Při současné velikosti ekonomiky by se výdaje vyšplhaly ze zhruba 160 miliard korun na 280 (3,5%) až 400 miliard (5%). Jinými slovy: armáda a obrana by si ukrojily až pětinu všech státních výdajů. A to v době, kdy státní rozpočet už nyní trpí chronickým deficitem a neobejde se bez každoročního zadlužování, které s sebou nese rostoucí náklady na obsluhu samotného dluhu.

Kontext a závazky Česka

Současná česká legislativa – konkrétně zákon o financování obrany z roku 2023 – ukládá vládě povinnost vyčleňovat minimálně dvě procenta HDP na armádu. Tento cíl se dlouho zdál být maximem možného, protože ho Česko dokázalo naplnit teprve minulý rok. Přesto se dnes ukazuje, že z pohledu NATO jde pouze o začátek. Na červnovém summitu Aliance v Haagu se členské státy zavázaly, že do roku 2035 budou na obranu a s ní související činnosti vyčleňovat pět procent HDP. Struktura tohoto čísla je přitom klíčová: čistě vojenské výdaje mají činit 3,5 procenta, zatímco zbylých 1,5 procenta zahrnuje širší pojetí bezpečnosti – například investice do infrastruktury, využitelné i armádou, státních hmotných rezerv nebo krizového řízení.

V českých podmínkách je tento závazek rozdělen do etap. Vláda již rozhodla, že do roku 2030 se výdaje každoročně zvýší o dvě desetiny procenta HDP, takže na konci dekády by měly dosáhnout minimálně tří procent. Teprve poté přijde na řadu i zbývající část. Tento postupný nárůst je nutný nejen kvůli rozpočtu, ale také proto, že český obranný průmysl ani armáda nejsou schopny okamžitě absorbovat tak vysoký příliv peněz. Skokové navýšení by vedlo k přehřátí trhu, prudkému růstu cen techniky a možná i k neefektivnímu utrácení. Závazek pěti procent proto není jen otázkou čísel. Jde o strategické rozhodnutí, které určí, jak velkou armádu si Česko může dovolit, jakou roli bude hrát v NATO, a jak se promění státní rozpočet jako celek. A právě rozpočtová stránka je tím, co vyvolává nejvíce otázek.

Finanční rozměr: stovky miliard navíc

Z pohledu státní pokladny je navýšení výdajů na obranu z dnešních dvou na pět procent HDP skutečným skokem. V letošním roce představují dvě procenta HDP zhruba 160 miliard korun, což odpovídá necelým osmi procentům všech rozpočtových výdajů. Už tato částka je nejvyšší v historii samostatné České republiky. Pokud by ale stát měl začít plnit závazek z Haagu už dnes, znamenalo by to výdaje ve výši 280 až 400 miliard korun ročně – podle toho, zda by šlo o 3,5 nebo rovnou o celých 5 procent. Takové sumy by představovaly 13 až 19 procent veškerých výdajů státního rozpočtu. Jinými slovy: téměř každá pátá koruna, kterou stát utratí, by směřovala k armádě a projektům „dvojího“ využití.

Ekonomové upozorňují, že takto vysoké výdaje nejsou pouhou účetní položkou, ale zásadním politickým a společenským rozhodnutím. Český rozpočet se totiž již dnes potýká s chronickým strukturálním deficitem. To znamená, že i bez mimořádných výdajů stát utrácí více, než dlouhodobě dokáže vybrat na daních. Z tohoto důvodu by skokové navýšení obranných výdajů nešlo ufinancovat bez radikálních zásahů – ať už ve formě zvyšování daní, škrtů v jiných kapitolách, nebo pokračujícího zadlužování. Je přitom třeba zdůraznit, že pět procent HDP má být cílem až pro rok 2035. To znamená, že Česko bude mít více než dekádu na to, aby postupně navyšovalo rozpočet, připravilo obranný průmysl a zároveň hledalo úspory v jiných oblastech. Problémem ale zůstává, že čas sám o sobě nevyřeší strukturální slabiny státního hospodaření. Bez reformy výdajů a příjmů bude i postupné navyšování narážet na limity.

Fiskální dopady

Představa „pětiprocentních“ výdajů na obranu se v rozpočtové praxi neobejde bez konkrétních kroků, které by musela vláda přijmout. Existují v zásadě tři hlavní scénáře – každý z nich má své výhody i stinné stránky, a všechny se v určité míře promítnou do života obyvatel. Nejjednodušším, ale politicky nejcitlivějším řešením je zvýšit příjmy státního rozpočtu. To by znamenalo vyšší sazby DPH, zrušení některých daňových výjimek, nebo progresivnější zdanění příjmů fyzických a právnických osob. V praxi by to vedlo k tomu, že se náklady na obranu rozprostřou mezi všechny občany a podniky. Zvýšení daní by ale mohlo brzdit hospodářský růst a oslabit konkurenceschopnost české ekonomiky, zvláště pokud by sousední státy k podobnému kroku nepřistoupily.

Alternativou je přesměrovat prostředky z jiných oblastí. Nejčastěji se mluví o omezení výdajů na sociální dávky, důchody, dotace nebo investice do infrastruktury. Tento přístup je však politicky mimořádně riskantní, protože by vyvolal odpor voličů i sociální napětí. Omezení například v důchodovém systému by se přímo dotklo milionů lidí, což by mohlo oslabit legitimitu samotného rozhodnutí posílit armádu. Třetí možností je financovat navýšené výdaje dluhem. Český stát má sice dluh nižší než průměr eurozóny, ale tempo jeho růstu patří mezi nejrychlejší. Pokud by se vláda spoléhala hlavně na půjčky, znamenalo by to v dlouhodobém horizontu vyšší náklady na obsluhu dluhu a menší flexibilitu při řešení krizí. Každá další miliarda na úrocích by pak chyběla jinde – ať už ve školství, zdravotnictví či sociální oblasti.

Ve skutečnosti by se vláda musela vydat kombinovanou cestou: částečně zvýšit daně, částečně omezit jiné výdaje a část pokrýt dluhem. Otázkou ale zůstává, zda je český politický systém schopen takto nepopulární kompromis dlouhodobě prosazovat. Zkušenost posledních let ukazuje, že konsenzus nad strukturálními reformami je v Česku výjimečný. Závěrem lze říci, že závazek až pěti procent HDP na obranu představuje pro Českou republiku dvojsečnou výzvu. Na jedné straně jde o šanci zásadně modernizovat armádu, posílit obranný průmysl a upevnit naši pozici v rámci NATO i evropské bezpečnosti. Na straně druhé však nelze přehlížet, že jde o finančně mimořádně náročný cíl, který se promítne do všech oblastí hospodaření státu. Česká ekonomika i politická reprezentace tak budou muset hledat rovnováhu mezi bezpečnostními závazky a udržitelnými veřejnými financemi. Klíčové bude, zda se podaří prosadit dlouhodobou strategii, která spojí postupné navyšování výdajů s reformami v příjmové i výdajové stránce rozpočtu. Bez nich by se i dobře míněný závazek mohl stát spíše hrozbou než příležitostí.

Zdroj: cnb.cz, zakonyprolidi.cz, fintag.cz, mfcr.cz