Poučení z akvizice samohybných děl Caesar

 05. 11. 2021      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Jedním z nejvýraznějších přezbrojovacích programů AČR posledního období se stala nedávno uzavřená akvizice samohybných děl Caesar francouzské provenience. Po celých desetiletích odkladů a různých peripetií se tak české dělostřelectvo konečně dočká moderního samohybného dělostřeleckého systému, který nahradí legendární, ale dnes již velice opotřebované samohybná kanónové houfnice vz. 77 DANA. Samohybná děla Caesar byla navíc pořízena v dostatečném počtu 52 jednotek, který postačuje k přezbrojení celého českého dělostřelectva.

caesarIDET_02Foto: 155mm ShH CAESAR 8x8 na veletrhu IDET 2021 | Martin Šiška / CZ Defence

caesarIDET_01Foto: 155mm ShH CAESAR 8x8 na veletrhu IDET 2021 | Martin Šiška / CZ Defence

Na první pohled jde o ideální stav. A přesto za touto v podstatě úspěšnou akvizicí zůstává i určitá pachuť, protože nedávno bylo společností Excalibur Army (součást holdingu CSG) představeno nové české samohybné dělo DITA, které technicky a koncepčně navazuje na zmíněné ShKH DANA. Toto samohybné dělo je přitom ryze českou konstrukcí, je výplodem českého průmyslu, českých konstruktérů.

Především proto se v poslední době objevila celá řada úvah o tom, že novým českým samohybným dělem se měla stát právě česká DITA a nikoliv francouzský Caesar. Stejně tak se objevila také srovnání, která porovnávají obě výše zmíněná samohybná děla. Tato srovnání jsou však převážně nesmyslná, protože děla Caesar a DITA i přes některé podobné prvky představují zcela odlišný systém. Principiálním rozdílem je především systém nabíjení, kdy samohybné dělo DITA disponuje plně automatickým nabíjením, zatímco samohybné dělo Caesar (ve verzi určené pro AČR) disponuje pouze poloautomatickým nabíjením. Z toho vyplývají i další rozdíly mezi těmito samohybnými děly.

Přesto lze konstatovat, že některé klíčové prvky mají tato samohybná děla (stejně jako většina soudobých samohybných děl) společné. V obou případech jde o samohybná děla ráže 155 mm. Zde lze připomenout, že právě přechod na moderní „západní“ ráži 155 mm z „východní“ ráže 152 mm byl jedním z primárních požadavků dělostřelectva. Obě samohybná děla dosahují dostřelu až 40 km, což je také hodnota požadovaná AČR. Oba systémy jsou navíc osazeny na podvozek nákladních automobilů Tatra, byť každý zcela jiným způsobem. Právě těmito parametry samohybné dělo Caesar i samohybné dělo DITA splňují požadavky AČR.

Na první pohled by tedy bylo logičtější, kdyby se novým českým samohybným dělem stala právě naše česká DITA. Tato věc má však zásadní háček. Samohybné dělo DITA ještě nemá dokončený vývoj. Jeho první exemplář, předvedený např. na nedávném veletrhu IDET 2021, je jen jakýmsi technologickým demonstrátorem. Dotažení vývoje samohybného děla DITA do finální podoby tak bude trvat ještě několik let. Je také nutno podotknout, že DITA nesplňuje požadavek AČR na osazení hlavní o délce 52 ráží (DITA disponuje dělem o délce pouze 45 ráží).

IMG_5744Foto: Samohybná kanónová houfnice DITA | Martin Šiška / CZ Defence

Je obvyklé, že se jednotlivé státy maximálně snaží o to, aby jejich armády byly primárně vyzbrojeny produkty domácího průmyslu. Je to výhodné pro samotnou armádu – armáda má díky tomu zajištěny dodávky i za krizových situací. Je to ale výhodné i pro samotné vojáky, tvořící obsluhu těchto děl, protože to v nich podporuje pocity hrdosti na svou zemi, jejich vlastenectví. A přestože se pojmy jako vlastenectví mohou zdát někomu zastaralé, ukazuje se, že zůstávají stále platné. U vojáků by pak měly platit víc než u jakýchkoliv jiných státních zaměstnanců, protože společnost, resp. stát předpokládá, že vojáci budou za svou vlast bojovat, a budou dokonce ochotni za ni položit svůj život. V neposlední řadě je takový přístup výhodný i pro ekonomiku daného státu. Akvizicí domácího zbrojního produktu a nikoliv produktu zahraničního totiž stát posiluje ekonomiku a její schopnosti. Velká část vynaložené částky se státu opět vrátí – prostřednictvím daní, odvodů atd. Takovýto přístup má navíc pozitivní vliv na zaměstnanost a podporuje technologický růst domácího zbrojního průmyslu. Orientace na produkty domácí provenience není výsadou autoritativních či totalitních režimů, jak je někdy předkládáno. U takovýchto států je to jen výrazněji umocněno. Politiku přednostního vyzbrojování armády výrobky domácího zbrojného průmyslu realizují také vyspělé demokratické státy, např. USA, Francie, ale třeba také sousední Slovensko (nedávný nákup samohybných děl ZUZANA 2 slovenskou armádou).

zuzanaFoto: Politiku přednostního vyzbrojování armády výrobky domácího zbrojného průmyslu realizují také vyspělé demokratické státy, např. USA, Francie, ale třeba také sousední Slovensko (nedávný nákup samohybných děl ZUZANA 2 slovenskou armádou). | Martin Šiška / CZ Defence

V rámci České republiky byla otázka přezbrojení AČR novým typem samohybného děla výsledkem dlouhodobého procesu. O akvizici moderních samohybných děl AČR usilovala prakticky od svého vzniku. Už v polovině devadesátých let se totiž ukazovalo, že samohybná děla DANA již nepostačují. Houfnice vz. 77 DANA nevyhovovaly svou ráží 152 mm, zastaralou municí, ale i svým dostřelem, který činí pouze cca 20,5 km. Postupně se přidávalo také fyzické opotřebení těchto samohybných děl, která nikdy neprošla žádnou modernizací, přestože i o tomto kroku se uvažovalo. Právě z těchto důvodů AČR již od devadesátých let deklarovala ambici nakoupit nějaké moderní samohybné dělo. Konkrétní rozhodnutí však bylo neustále odkládáno, a to především z obligátních finančních důvodů. Až mnohem později došlo k rozhodnutí o nákupu nových samohybných děl, jehož výsledkem je zmíněná akvizice francouzských samohybných děl Caesar. Každopádně armáda věděla, že nová samohybná děla chce, dobře věděla také to, jaké parametry od samohybných děl vyžaduje, a to po celá desetiletí.

Na druhou stranu i vývoj samohybného děla DITA byl výsledkem dlouhodobého úsilí českého zbrojního průmyslu. Předně je třeba uvést, že samohybná děla vz. 77 DANA, na která ShD DITA ideově navazuje, byla sice československé provenience, ale jejich výroba probíhala na Slovensku. Po rozpadu někdejší federace na území České republiky nebyly žádné firmy, které by se zabývaly vývojem a výrobou samohybných děl. Zůstaly zde pouze některé dílčí technologie, sloužící pro servis těchto samohybných děl. Za této situace bylo poměrně odvážné, když se společnost Excalibur Army pustila do technologicky, ale i finančně náročného vývoje samohybných děl. Společnost Excalibur Army postupovala pragmaticky, když nejdříve vyvinula samohybná děla DANA M1 a DANA M2, která představují modernizaci osvědčených DAN. Lze podotknout, že modernizaci svých DAN na tuto úroveň svého času zvažovala i AČR, ovšem za ministryně Šlechtové byl tento projekt zamítnut.

Samohybné dělo DITA je ovšem něčím zcela jiným. Z osvědčených děl řady DANA přebírá osvědčené prvky, např. podvozek nákladního automobilu Tatra a systém automatického nabíjení. Přesto je toto samohybné dělo mnoha technickými prvky odlišné. Zásadním rozdílem je především použití nového děla 155 mm místo starého děla 152 mm. Výrazné změny zaznamenal i podvozek, byl vylepšen prostor posádky atd. I díky těmto vlastnostem je zřejmé, že samohybné dělo DITA má značný obchodní a ekonomický potenciál. Samohybné dělo DITA by mohlo zaujmout celou řadu zahraničních armád  - a to nejen ty, ve kterých slouží děla DANA, ale i další státy, ve kterých slouží starší typy samohybných děl, jako jsou SHD M-109 či sovětská 2S3. Každý takový kontrakt, každý exportní úspěch přitom znamená značný přínos nejen pro výrobní firmu, ale i pro stát jako takový. A to nejen v podobě daní a odvodů, ale také v podobě zvýšení zaměstnanosti a zvýšení úrovně průmyslové výroby. Právě zde však samohybné dělo DITA naráží na určitý problém. Zahraniční armády při akvizici takřka jakéhokoliv zbraňového systému často požadují, aby daný zbraňový systém byl již zavedený do výzbroje domácí armády. Ta se tak stává jakýmsi referenčním zákazníkem. Zkušenosti ze zahraničí nám ukazují, že absence referenčního zákazníka v podobě domácích ozbrojených sil dokázala pohřbít i velmi nadějné projekty, např. americký stíhací letoun F-20 či francouzské tanky AMX-32 a AMX-40. 

Osud samohybného děla DITA je tedy závislý na tom, jestli se podaří najít onoho klíčového prvního, úvodního zákazníka. A to je vždy složité. Někteří první zákazníci se zřejmě již rýsují (např. Ukrajina, kam se společnosti Excalibur Army podařilo vyvézt ShD DANA M1 a DANA M2),  přesto je něco takového velice nevypočitatelné. Pokud by se samohybnému dělu DITA nepodařilo najít své zákazníky, pokud by nedosáhlo exportního úspěchu a zůstalo by jen ve formě prototypu (i takové případy se stávají, jak ukazuje třeba příklad slovenského tanku T-72 M2 MODERNA), pak by to bylo samozřejmě škoda. Byla by to ztráta nejen pro společnost Excalibur Army, ale i pro český stát, pro Českou republiku (z výše zmíněných důvodů). Vždyť díky samohybnému dělu DITA se Česká republika vyšvihla do poměrně úzkého okruhu výrobců samohybných děl ráže 155 mm. Něčím takovým se nemohou chlubit ani mnohé větší, bohatší státy!

Pokusme si proto zateoretizovat. Pokud by se hypoteticky v minulosti česká vláda, česká politická reprezentace rozhodla, že by Armáda České republiky měla dostat české samohybné dělo, jak by měl takový proces probíhat Určitým vzorem nám může být Francie, producent samohybných děl Caesar. Zde byl vývoj, ale i zavedení děla Caesar do výzbroje francouzské armády výsledkem dlouhodobého, pečlivě plánovaného procesu, kdy francouzská armáda jednak chtěla nahradit část samohybných děl AUF1, a na druhé straně potřebovala nějaký lehčí dělostřelecký systém, vhodný pro nasazení v zahraničních misích. A stejně tak chtěla francouzská vláda podpořit domácí zbrojní průmysl. Zde jen připomeňme, že samohybné dělo Caesar bylo v době svého zrodu přelomovou konstrukcí. Šlo totiž o první skutečně sériově vyráběné dělo dnes tolik populární kategorie TMG, tedy samohybných děl umístěných na podvozku běžného nákladního automobilu. To sebou přinášelo celou řadu otázek – např. to, zda je vůbec automobilový podvozek schopen takové dělo unést, ale také absorbovat zpětný ráz vzniklý při palbě. Na druhou stranu byl vývoj samohybného děla Caesar relativně jednoduchý, protože šlo jen o kombinaci již existujících komponentů – nákladních automobilů Sherpa, resp. Unimog, a děla 155 mm, které bylo jen nepatrně upravenou modifikací taženého děla TR-1. Přesto mezi francouzským ministerstvem obrany a výrobcem, firmou Nexter, probíhala od začátku vývoje velice úzká spolupráce. Do značné míry byla celá situace usnadněna i tím, že firma Nexter byla státní, resp. de facto státní.

Důležitý byl fakt, že francouzské ministerstvo obrany tehdy přímo zadalo firmě Nexter vývoj samohybného děla. Už to hraje klíčovou roli. Díky tomu si mohla francouzská armáda dopředu diktovat některé důležité technické parametry nového děla. Nešlo přitom jen o samotné určení ráže děla, resp. podvozku. Šlo i o důležité určení délky hlavně (v době vývoje ShD Caesar se měnil dlouholetý úzus mít děla o délce 39 ráží, a šlo se cestou prodlužování hlavní), ze kterého vyplývá i délka dostřelu.

Je také zajímavé, že francouzské ministerstvo obrany, resp. jemu podřízené speciální orgány, se přímo účastnily i některých fází vývoje, resp. některých diskusí. Šlo např. i o definování místa na korbě, kde mělo být dělo uloženo. Jde zdánlivě o detail, ve skutečnosti je tento prvek důležitý, protože právě místo uložení hlavně zásadně ovlivňuje těžiště vozidla. Ovlivňuje tak nejen jeho jízdní vlastnosti, ale i právě onu důležitou schopnost absorbovat zpětný ráz. Vojákům samozřejmě šlo i o co nejlepší ergonomii, o co nejlepší pracovní podmínky. Proto se také v průběhu vývoje způsob osazení několikrát měnil.

Důležité je samozřejmě i to, že se na vývoji samohybného děla Caesar francouzské ministerstvo obrany přímo finančně podílelo, což byla určitá daň právě za to, že si francouzské ministerstvo obrany samo zadalo vývoj. Stejně tak se na tomto vývoji podílela i některá další ministerstva. Přesto se tato investice francouzskému státu vyplatila. Nejde přitom jen o to, že samohybné dělo Caesar bylo úspěšně zavedeno do francouzské armády. Samohybné dělo Caesar se stalo i významným exportním artiklem, kdy bylo zavedeno do výzbroje Saúdské Arábie, Indonésie a dalších států. Každý z těchto exportů přitom francouzskému státnímu rozpočtu přinesl stovky milionů v podobě daní atd. Něco takového přitom mohlo být i u nás, v České republice.

Situace České republiky je samozřejmě zcela jiná, a to především v tom, že výrobce samohybných děl DANA M1/M2 a DITA, společnost Excalibur Army, je soukromým subjektem. Je však otázkou, zda právě tento fakt musí být zásadní překážkou. Bohužel, určitým jevem posledních let se stává přístup, podle kterého všechno, co je soukromé, je špatné. Zkušenosti jiných států nám přitom ukazují, že nejlepších úspěchů dosahují právě ty země, ve kterých státní a soukromý sektor velmi úzce spolupracují.

Jak by tedy taková spolupráce státu a zbrojní firmy při vývoji domácího samohybného děla měla vypadat? Předně – stát by měl mít dokonale zmapováno, jaké schopnosti, jaký potenciál má jeho zbrojní průmysl, a to i ten soukromý. Pokud společnost Excalibur Army měla potenciál pro vývoj samohybného děla 155 mm a měla i odpovídající ambice, měl by o tom stát vědět a s tímto faktorem také náležitě pracovat. Ideální by bylo, kdyby stát vývoj takového samohybného děla sám zadal – tak, jak se tomu stalo v zmíněném případě ShD Caesar. Bylo by pak otázkou, zda by měl být vývoj zadán firmě Excalibur Army resp. společnosti STV Group, která se také zabývá dělostřeleckou technikou, nebo zda mělo být vytvořeno nějaké konsorcium českých firem, určené právě pro tento projekt (což je také běžný postup). To je však vedlejší. Důležité je to, že stát, resp. ministerstvo obrany, příp. i další státní instituce, by musely celý proces od začátku moderovat.

Vedle ministerstva obrany, potažmo AČR, by se tohoto procesu musely účastnit i další instituce. Šlo by např. o ministerstvo průmyslu a obchodu, do jehož gesce obranný průmysl také patří, ale patrně také Technologická agentura ČR a další instituce. Ovšem ještě důležitější roli by měly hrát další státní instituce, převážně podléhající ministerstvu obrany. Jde např. o Vojenský technický ústav, který má také zkušenosti s vývojem a výrobou vojenské techniky.

V neposlední by se do vývoje, ale dokonce i do samotné výroby samohybného děla, mohl zapojit i státní podnik VOP CZ, což by mohlo usnadnit celý harmonogram dodávek samohybných děl pro AČR. A co je nejdůležitější, zapojení podniku VOP CZ do výroby samohybných děl by mohlo pomoci navýšit výrobu v případě nějakého nečekaného zhoršení bezpečnostní situace v Evropě.

Samozřejmě, něco takového by vyžadovalo investici ze státního rozpočtu pro pokrytí vývoje a přípravu výrobních kapacit. Tato částka by však nemusela být až tak velká, protože stejně tak by se na tomto vývoji podílel i výrobce. A na základně zkušeností se samohybným dělem Caesar lze říci, že takový vývoj by se státu vyplatil. Výměnou za takovouto investici by stát samozřejmě získal výhodu prvního zákazníka. AČR, resp. MO ČR, by si mohlo nadiktovat jak celkové parametry, tak i důležité technické prvky. Vzniklo by tak samohybné dělo „ušité na míru“ českým dělostřelcům. Důležitý je i fakt, že za takovéhoto přístupu by si AČR mohla naplánovat i harmonogram dodávek. Například i v závislosti na tom, jak dochází životnost samohybným dělům DANA. Nová samohybná děla domácí provenience by tak k útvarům mohla přijít právě včas.

Přestože celý proces akvizice nového samohybného děla pro AČR proběhl úplně jinak, může nám tato zkušenost posloužit jako určité poučení. Jak ukazuje výše popsaný někdejší proces akvizice samohybných děla Caesar francouzskou armádou, ale částečně i ona naše česká zkušenost, akvizice tak pokročilého technického systému, jakým je samohybné dělo, je vždy procesem velice složitým. Vyžaduje proto dokonalou koordinaci příslušných státních institucí, ale i patřičné načasování jednotlivých kroků. To je mnohem důležitější, než se na první pohled zdá.

Ukazuje se také, že výše uvedený proces spolupráce státu a zbrojní firmy při vývoji domácího samohybného děla se nemůže týkat jen ministerstva obrany, resp. AČR, proto je také nesmyslné na ně svalovat všechnu vinu. Do takového procesu by měla být zapojena i další ministerstva (vedle ministerstva průmyslu i ministerstvo financí atd.). Je to ale záležitost i vlády jako takové, a vlastně celé politické reprezentace. Zkušenost z Francie, ale i dalších států navíc ukazuje, že takový vývoj samohybného děla je dlouhodobou záležitostí, který může trvat i více než deset let. Rozhodně je to věc, která přesahuje jedno volební období, což je trochu problém. Na druhou stranu je zřejmé, že právě takový promyšlený přístup se státu vyplatí.

Přestože je takovýto přístup dnes komplikován některými směrnicemi EU, není však zcela vyloučen, jak je někdy předkládáno. I nadále některé státy – příznačně opět Francie, ale i Německo či Španělsko - postupují obdobnou cestou.

Samohybné dělo DITA má každopádně velký význam v tom, že ukázalo na vysoké schopnosti českého průmyslu. Vždyť něčeho takového, jako je vývoj samohybného děla, je schopno jen málo států a málo firem. Nejde navíc jen o firmu Excalibur Army. Vysoké schopnosti prokázaly i další české firmy, jako např. společnosti SVOS či velice ambiciózní brněnský Zetor. Potenciálu těchto firem by česká politická reprezentace měla co nejlépe využít – a to právě při vývoji nových zbraňových systémů.

Určitým příkladem může být třeba vývoj nového českého obrněného transportéru. AČR sice disponuje obrněnými transportéry Pandur II, které navíc mají za sebou jen cca třetinu své životnosti, přesto je zřejmé, že tyto obrněné transportéry nemohou sloužit donekonečna. Již dnes lze proto uvažovat o jejich nástupci. Je navíc zřejmé, že nemůže jít o pouhou modifikaci stávajících Pandurů. Nový kolový transportér bude muset být větší, o něco těžší, patrně bude muset disponovat i těžší výzbrojí. Všechny tyto detaily musí být patřičně prodiskutovány. Ale už jen to, že ČR v současnosti disponuje schopností vyvíjet a vyrábět obrněné transportéry, představuje obrovskou hodnotu. Tato schopnost se tak v budoucnu může přetavit do podoby nového, tentokrát již ryze českého obrněného transportéru.

Na první pohled se může zdát, že na něco takového je ještě spousta času. Na druhou stranu však výše zmíněné zkušenosti Francie jasně ukazují, jak je takový složitý proces časově náročný.

 Autor: David Khol