Vracíme se opět do velitelského sboru podřízených praporů hranické 7. mechanizované brigády, konkrétně do Přáslavic. Zde je spolu se 73. tankovým praporem „Hanáckým“ dislokován od roku 2000 i 72. mechanizovaný prapor „Generálmajora Josefa Buršíka“, v jehož čele stojí od roku 2025 podplukovník Martin Krč, se kterým vám přinášíme následující rozhovor.

V roce 2004 jste začínal službu u 72. mechanizovaného praporu jako velitel čety. Napadlo vás v té době, jako mladého poručíka, že jednou usednete na pozici velitele stejného praporu?

To mě samozřejmě vůbec nenapadlo. Když jsem v roce 2004 nastoupil jako velitel mechanizované čety, tak jsem měl, s nadsázkou řečeno, problémy sám se sebou. Snažil jsem se co nejrychleji pochopit, jak útvar funguje a co se ode mě vlastně očekává. Velitel praporu pro mě tenkrát byla velká autorita s obrovskými zkušenostmi a nekonečným přehledem. Postupem času se ale člověk logicky dostává přes prvotní problémy a připravuje se na vyšší a zodpovědnější pozice. To, že budu jednou velet praporu, natož stejnému praporu, kde jsem začínal, to mě opravdu nenapadlo.

Jak se podle vás 72. mechanizovaný prapor za 20 let své existence změnil, resp. jak se posunul ve svých schopnostech?

Změnil se hodně. Když jsem nastoupil, tak se prapor teprve formoval, reorganizoval a přicházeli první bojovníci. Dalo by se říct, že nebýt vojáků v základní službě, byla tu v té době v podstatě prázdná kasárna. Změna ale nastala nejen v tom, že už nemáme vojáky v základní službě a máme větší naplněnost lidí než tehdy, ale změnily se i zbraně a část techniky se vyměnila za moderní. Co ale vidím jako největší posun, tak jsou nabyté zkušenosti. Za těch 20 let prošel prapor řadou zahraničních operací a splnil spoustu úkolů na území naší republiky i v nedalekém zahraničí. Nejenom zahraniční operace, ale i mezinárodní cvičení a další spolupráce se zahraničními partnery určitě posunuly prapor ve zkušenostech a schopnostech na vysokou úroveň, na které v současnosti je.

Lze srovnat roli poručíka z roku 2000 s rokem 2026?

Tak to je složitá otázka. Řekl bych, že nároky kladené na mou generaci byly jiné než nároky kladené na současnou generaci nastupujících poručíků. Moje osobní zkušenost je taková, že současní poručíci jsou dobře připraveni po teoretické stránce, a díky stážím na jednotkách, kam potom skutečně nastoupí, mají začínající velitelé velkou výhodu do začátku své kariéry. Osobně mám takový pocit, že když jsem tady nastupoval já, my velitelé čet jsme byli připraveni na všechno, byli jsme lidi, kteří všechno brali jako výzvu. Jestli to tak ale vidí dnešní poručíci, lze jen odhadovat. Dnes se hodně mluví o generaci Z, která se netají tím, že má na svět trochu jiný pohled. Celkově je to ale o konkrétních jedincích. Někdy mám pocit, že dnešní mladí, a tím teď nemyslím poručíky, to jdou, jak se říká, zkusit.

V letech 2016 až 2018 a pak 2023 až 2025 jste si prošel štábními funkcemi na velitelství 7. mechanizované brigády. Proč je podle vás důležité, aby si budoucí velitel praporu prošel štábem vyššího velitelství?

Tato zkušenost určitě otevře oči a rozšíří obzory. Vyšší velitelství mají vždycky trochu jinou práci než nižší velitelství či jednotky. Díky této zkušenosti, která se nedá získat jinak než fyzickou přítomností na vyšších stupních, člověk pochopí, jak vypadají plánovací a rozhodovací procesy vyšších stupňů. Dalším plusem je získání kontaktů a pochopení vazeb. Ve finále, po návratu na nižší stupeň, je snazší pochopit obdržené úkoly od nadřízených. Sedět na rotě a nadávat, že něco nedává smysl, je velmi jednoduché, ale jedině možnost smysluplné nařízení vytvořit, nebo se na něm alespoň podílet, pomůže některým procesům porozumět a vidět souvislosti. A k pochopení zámyslu nadřízených velitelů pomůže jedině práce na štábu vyššího velitelství.

V letech 2020 až 2023 jste byl zástupcem velitele 71. mechanizovaného praporu v Hranicích. Můžete dnes s odstupem času zhodnotit, které zkušenosti jste získal právě tam?

To se těžko takhle řekne. Každý mechanizovaný prapor u 7. mechanizované brigády má sice stejnou organizační strukturu, je ale vždycky trošičku jiný. Osobně si myslím, že to byla perfektní zkušenost, protože jsem mohl pozorovat ty malé odlišnosti, které dělají každý prapor unikátním. Není to jen o konkrétních postupech, ale i o odlišném klimatu jednotky. Byla to možnost něco nového k jednotce donést a něco si odnést. Takže za mě to byla skvělá zkušenost, ale říct konkrétně, co jsem si odnesl, to se takhle říct nedá.

Absolvoval jste U.S. Army Command and General Staff College v USA. Co vám toto studium přineslo?

Studium v USA bylo jedním z klíčových bodů mojí dosavadní kariéry. Bylo to velice přínosné, protože jsem měl možnost zjistit, co a jak používá americká armáda, jaké je využití různorodého bojového zajištění a podpory, ale také jak si americká armáda představuje spolupráci s armádami NATO či spojeneckými armádami. Zaměření kurzu nebylo pouze na vojenské použití síly a podpory, ale také na historii a leadership. Při studiu historie jsme se nezabývali pouze historickými bitvami, ale hlavně důvody, proč k nim vlastně došlo a jaké měly ozbrojené střety důsledky. To dává možnost pochopit historické události a poučit se z nich do současnosti i budoucnosti. Co ale bylo pro mě nejpřínosnější, byla forma výuky leadershipu. Mluvím o využití případových studií. Po každé lekci, kde jsme řešili, jak postupovat v nestandardních situacích jako velitel, ale hlavně jako lídr, jsme měli možnost na případových studiích analyzovat a hodnotit správnost chování a rozhodování velitelů. Z toho se dá opravdu dobře čerpat při vlastním velení jednotce. Já si myslím, že momentálně se na to klade velký důraz i tady u nás a je to opravdu hodně důležité. 

Proč se v americké armádě klade důraz na vyučování historie a proč se to neučí v Armádě ČR?

Aby noví velitelé pochopili možné důsledky svých rozhodnutí a vyvarovali se chyb, které se už v minulosti objevily. To je jednoduchá odpověď. Neříkám, že se to v AČR neučí, ale neklade se na to určitě takový důraz.

Máte za sebou čtyři zahraniční mise. Jednu na Balkáně, tři v Afghánistánu. Která z nich byla po bojové stránce nejnáročnější?

Tak tohle se taky zase hůř hodnotí, protože každá mise byla jiná. Když vezmu nasazení na Balkáně, tak to byla mírová mise. Co se týká Afghánistánu, to byla jiná písnička. A přestože jsem byl dvakrát na stejné základně, stejné jednotce se stejným úkolem, tak každá ta mise byla trochu jiná. Nemyslím jen to, že první mise se jezdila na jiné technice, ale jde o to, že situace se strašně rychle vyvíjela a měnila. Pro mě osobně byla horší, nebo řekněme po té bojové zkušenosti nejcennější, moje druhé nasazení v Afghánistánu, konkrétně v 10. jednotce PRT.

V roce 2012 jste působil v 10. jednotce PRT. Jak se lišila mechanizovaná odbornost v tamních podmínkách v porovnání s podmínkami v České republice?

Základní věc byla, že jsme měli úplně jiný úkol než tady. Tady doma je náš úkol připravovat se na provádění především defenzivních a ofenzivních operací, kdežto v Afghánistánu byl náš primární úkol chránit civilní experty během jejich práce. Další věc je, že jsme používali kolovou techniku a jezdili převážně po zpevněných komunikacích, kdežto tady máme pásovou techniku s možností pohybovat se v terénu mimo komunikace. Co se ale týká taktiky u vozidel a s vozidly, tak ta byla samozřejmě velice podobná. Největší rozdíl, myslím si, byl tedy v plněném úkolu. 

Nejsilnějším úderem vůči koaličním jednotkám ze strany povstalců byly IED. Jaké zkušenosti jste si tehdy přinesl?

Pro nás to, samozřejmě na teoretické úrovni, nebyla nová věc. Již v přípravě na nasazení jsme se na tuto oblast poctivě zaměřili. Když ale této hrozbě reálně čelíte na místech, kde k tomu už i došlo a víte, že se to může kdykoliv stát, všechny smysly jsou nastražené. Bohužel, IED se v soudobých konfliktech objevují často. Dnes už se nebojuje na nějakém symetrickém bojišti a reálná hrozba použití výbušných nástražných zařízení je vysoká. Do každého konfliktu jsou vždycky zapojené nějaké skupiny s vlastními zájmy či zájmy třetích stran, takže musíme s možností použití IED počítat nejen ze strany identifikovaného nepřítele, ale v podstatě ze všech stran. A v tom je to riziko. Pro nás to jednoduše znamená, že zaměřit se tady na tuto oblast je hodně důležité, a proto děláme to i v současné době.

PRT byla bojová mise. Počítal jste i s tím, že byste se z mise nemusel vrátit? 

Teoreticky řečeno, ano. Asi každý, koho se před odjezdem do zahraniční operace na tuto věc zeptáte, tak řekne, že s tím samozřejmě počítá. Ale tady to prohlášení platí jen do prvního výstřelu, nebo do první rakety nad hlavou. A když hrozba smrti začíná mít opravdu reálné obrysy, tak člověk přemýšlí trošku jinak. Nemyslím si, že by někdo byl vyloženě připravený na to, že tam přijel umřít. 

Vraťme se zpět do České republiky. Odlišnost 72. mechanizovaného praporu od dalších dvou mechanizovaných praporů brigády je v organizační struktuře minometné baterie, kde jsou 120mm samohybné minomety vz. 85 PRÁM-S. Jaká je přesná sestava minometné baterie?

Ano, my máme, jako jediný prapor v AČR, samohybné minomety, které mají zbraňový systém zabudovaný ve vozidle na podvozku BVP-2. Celkem tedy máme jednu palebnou četu na tažených minometech, to znamená, že jsou tažené za Tatrou T815 a dvě palebné čety na již zmíněných samohybných minometech. To je ta odlišnost od ostatních minometných baterií brigády, potažmo AČR.

Jaká je v současné době bojová hodnota samohybných minometů vz. 85 PRÁM-S s ohledem na rok jejich zavedení do výzbroje bývalé Československé lidové armády?

Samozřejmě ani my, ani technika nemládneme, takže nějaké závady spojené se stářím vozidla se projevují. Tím, že tento samohybný minomet je v AČR unikát, tak je údržba, ale samozřejmě i opravy, náročnější. Přesto se snažíme udržovat vše bojeschopné a připravené k použití. Celkově si myslím, že tyto samohybné minomety mají pořád velkou hodnotu pro bojové použití.

Jaké je využití těchto bojových prostředků v současných válečných konfliktech v sestavě praporů v porovnání s taženými minomety?

Největší výhoda samohybných minometů je rychlost. Rychlost zajetí do palebného postavení, splnění palebného úkolu a opuštění prostoru je daleko vyšší než u tažených minometů. A to je v dnešní době klíčové pro přežití na bojišti, a to bez ohledu na stáří této techniky. Z tohoto důvodu je využití samohybných minometů stále velké. Další výhodou je ochrana obsluhy minometu, protože všechny činnosti spojené s plněním palebných úkolů probíhají uvnitř vozidla.

Rychlost splnění palebného úkolu a následný přesun je na dnešním moderním bojišti rozhodující. Není tak zavedení moderních samohybných minometů do výzbroje mechanizovaných praporů optimální cestou? 

Já to vidím jako tu nejlepší cestu pro přezbrojení na moderní minomety.

Pojďme nyní k často diskutovanému tématu vševojskových brigád. Dovedete si představit návrat 7. mechanizované brigády do sestavy vševojskové organizační struktury?

Dovedu si představit vševojskové brigády, a za mě by to byla správná cesta. Asi největší výhodou vševojskové brigády je to, že disponuje všemi druhy bojového zajištění i bojové podpory, nemusí tak o vyčlenění sil a prostředků z těchto jednotek žádat. Velitelé a štáby díky tomu, že se jedná o organické jednotky brigády, dokážou lépe využít schopností těchto přidělených jednotek. V našich podmínkách se pro vedení operace staví úkolová uskupení, kde je ale společný výcvik více komplikovaný, není ovšem nemožný. Přikláněl bych se opravdu k návratu k vševojskovým brigádám.

Poukázalo ukrajinské bojiště na absenci některých zbraní či technologií v sestavě mechanizovaného praporu? 

Tak asi nejvíc skloňovaným tématem jsou drony. To nám opravdu chybí a měli bychom se na všestranné použití dronů zaměřit. My se samozřejmě snažíme držet krok s vývojem konfliktu na Ukrajině a drony do výcviku zařazujeme, nicméně si myslím, že by se to mělo trošičku rozšířit. A samozřejmě další věc, která se ukazuje jako důležitá, jsou UGV, čili bezpilotní pozemní prostředky, které dokážou udělat spoustu práce. Velké využití mají například pro násun zásob, odsun raněných a tak dále. Celkově se však u praporu nedá hovořit o zásadní absenci zbraní, technologií nebo prostředků k vedení soudobého boje.

Váš prapor je tzv. na jednom dvorku se 73. tankovým praporem. Vládne mezi vámi nějaká zdravá rivalita?

O rivalitě se asi nedá hovořit. Rozdíl mezi prapory je zřejmý – hlavní zbraň, ale úkol v rámci brigády máme v podstatě stejný. Řekl bych, že mít tankový prapor v posádce je spíš výhoda, protože si dokážeme vzájemně pomoct.

Jaký máte názor na úlohu žen v armádě? Ostatně jste již měl na pozici náčelníka štábu ženu.

Za mě je úloha žen v armádě nezastupitelná. Přece jenom nezáleží na tom, jestli na stanoveném místě sedí muž nebo žena, důležité je, jak je jedinec schopný plnit úkoly. Jsou samozřejmě pozice, které jsou vhodnější pro muže, ale ženy všeobecně mají někdy takový ten zdravější přístup, jsou i pečlivější. Skvělým příkladem je právě i zmíněná náčelnice štábu, která je díky své pečlivosti pro prapor obrovským přínosem. Já osobně bych se ženám v armádě nikdy nebránil.

V německém Bundeswehru ženy slouží i v tankových jednotkách. Jak je to se ženami v mechanizovaných jednotkách u vás?

Nemáme ani jednu ženu na mechanizovaných jednotkách. Není to tím, že bychom je tam vyloženě nechtěli nebo to zakazovali, ženy se na tyto pozice prostě nehlásí. Je to zřejmě dáno náročností práce na bojové jednotce.

Další často diskutovanou otázkou je personální stav naší armády. Jak se vám u praporu daří naplňovat počty lidí? 

Co se týká rekrutace, nemáme zásadní problém. Průběžně nám přichází dostatek lidí na udržení potřebné naplněnosti. Otázka spíše je, jak některé jedince u praporu udržet, protože někteří to jdou vyloženě zkusit. Občas si někteří nováčci uvědomí, že prostě zaťukali na špatné dveře a do několika dnů nebo týdnů odcházejí. Prostě zjistí, že to není to, co očekávali. Všeobecně ale máme v naší lokalitě dobrý rekrutační potenciál a jsme schopni udržovat potřebnou naplněnost.

V tomto rozhovoru jste zmínil důležitost vyučování historie v armádě. Pokud například v polské armádě vyslovíte jméno major Henrik Sucharski, jedním dechem dostanete odpověď, že se jedná o hrdinu od Westerplatte. A co když se v naší armádě řekne jméno generál Josef Buršík?

Vybaví se nám silný a statečný člověk s velkými bojovými zkušenostmi z 2. světové války. Byl ale také velký morální vzor. Z tohoto důvodu přijal 72. mechanizovaný prapor čestný název „generála Josefa Buršíka“. Pro nás je generál Buršík symbol odvahy, výborný velitel, který se nebál jít do akce jako první, vždycky v první linii. Motto praporu „Hrdinsky bojovat, svobodně žít!“ se právě k osobnosti generála Josefa Buršíka výborně hodí.