2010, to byl rok kdy naposledy zaduněly raketomety RM vz.70 jakožto součást českých sil. Tímto posledním „řevem“ udělaly symbolickou tečku za raketovým dělostřelectvem a jeho poměrně dlouhou historií v českém vojenství. RM vz.70 byly vyřazeny z aktivní služby bez náhrady a AČR již 15 let nedisponuje touto schopností, což se rovná její systémové ztrátě. Mezi lety 1993-2000 přitom bylo ve stavech AČR ještě přes 100 kusů raketometů, jejich počty dramaticky klesaly po roce 2000, část RM vz.70 byla odprodána Finsku (kde slouží dodnes) a poslední kusy byly, jak bylo zmíněno, vyřazeny v roce 2010. Může se však raketové dělostřelectvo do českých luhů a hájů vrátit? Doba je tomu nakloněna. 

Nutno na začátek říci, že v případě škrtnutí raketového vojska se nejednalo o náhodný rozmar tehdejšího velení armády, ale o krok vynucený masivními škrty v rozpočtu Ministerstva obrany, navíc podpořený (téměř) celoevropskou degradací budování sil pro near-peer konvenční konflikt s technologicky vyspělým protivníkem, a novou orientací na zahraniční protipovstalecké a stabilizační operace. Tomu se podmiňovala struktura a směr výstavby sil. Doba se ale změnila. A to výrazně.   

Nová realita  

24. února 2022 se náš svět změnil (někdo by mohl říci, že pouze navrátil do historicky tradičních kolejí). Konvenční konflikt a příprava na něj se opět stala primem evropských sil a úvodní šok vystřídaly nové ambice, zvýšený politický i společenský zájem a také nové požadavky ze strany NATO (Capability Targets). Toto vše mimo jiné vyústilo i ve vyšší financování a nové plány, které jsou daleko mimo představivost a možnosti doby před 24. únorem.

I menší země, než je Česká republika, tak za uplynulé 4 roky již nakoupily, či dokonce zavedly do služby nové systémy raketometného dělostřelectva a větší státy pak výrazně zvýšily či zvyšují jejich počet ve službě. Příkladem budiž pobaltské státy, kde Litva a Estonsko nakoupily systémy M142 HIMARS chvíli před začátkem ruské invaze na Ukrajinu, Lotyšsko se pak přidalo v roce 2023. Všechny 3 země Pobaltí tak již disponují, či budou disponovat tímto druhem vojsk. Dohromady budou provozovat 20 těchto moderních amerických prostředků. Dalším příkladem může být například Dánsko či Nizozemsko, které se vydaly cestou izraelských prostředků PULS. 

Německo a Francie taktéž plánují obnovovat a navyšovat tuto způsobilost. A potom je tu samozřejmě Polsko, které se vydalo směrem, který se dá popsat jako impozantní. To pořizuje vyšší desítky až stovky systémů M142 HIMARS a jihokorejských K239 Chunmoo na domácí podvozkové platformě Jelcz. Nové K239 se již stihly na nedávném cvičení podívat i do Finska. A nakonec, i Maďarsko se o pořízení prostředků typu MLRS (Multiple Launch Rocket System) zajímá, viz. Snaha získat M142 HIMARS již v roce 2022 a Ozbrojené Síly Slovenské republiky disponují raketometným dělostřelectvem dodnes, díky modernizaci RM70 do podoby MODULAR.

Tento výčet není slabým argumentem a jak naznačují některé dílky a útržky v rozhovorech s představiteli tuzemské armády a velení dělostřelectva, i AČR se již se znovuzavedením a budováním této schopnosti začíná pomalu zabývat. Zvýšený společenský zájem, růst sil co se počtu týče, celková modernizace a budování nových schopností, spolu s navyšováním obranného rozpočtu vskutku představuje ideální podmínky pro návrat této způsobilosti do arzenálu české armády.

Možnosti a výhody raketového dělostřelectva 

Vybudování této způsobilosti „na zelené louce“, samozřejmě bude časově, personálně, i finančně náročný úkol. Nejde jen o samotný nákup odpalovačů MLRS, ale také celý řetězec velení a řízení, průzkumu a koordinace palby, podpůrné, servisní a opravárenské zázemí a zásoby munice. Tento „neviditelný ale zásadní“ balík bude tvořit násobky ceny oproti samotným MLRS. To může vyvolávat otázky, jestli je toto skutečně potřebné ve chvíli, kdy AČR má plno slabých míst ve stávajících schopnostech, které potřebují modernizovat/dobudovat a posílit.  

Nejen konflikt na Ukrajině ukazuje, že přínosy raketového dělostřelectva za to stojí. Schopnost přesně zasáhnout cíl vysokou ničivou silou na vzdálenost stovky kilometrů představuje samo o sobě výrazný deterent a jistou páku v mezinárodních vztazích, navyšuje tak váhu země i v alianci. Zároveň v případě konfliktu umožňuje soupeři „pocuchat“ jeho místa velení, skladiště, důležité dopravní uzly, kritickou infrastrukturu, průmysl a další cíle vysoké důležitosti. Bez nutnosti nasazovat (a ohrožovat) vzdušné prostředky přímo jako nosiče veškeré munice, které v případě ČR nebudou mít takovou nosnost, aby se mohly rovnat pozemním odpalovačům jako je K239 Chunmoo.  

Dalším aspektem je stav, že moderní hlavňové dělostřelectvo sice s tou nejvyspělejší (a drahou) municí dosahuje dostřelu i přes 60 km, (což je stále výrazně méně než u výkonnější munice pro MLRS), avšak z důvodu potřebných tlaků v hlavni pak rychleji klesá její životnost. Tento stav už se dostavuje i při použití „hloupé“ munice s dostřelem „pouhých“ 40 km. Je tedy otázka, jestli i pro některé cíle a situace v kratším úseku není vhodnější používat slabší munici do MLRS či úderné drony (když to situace a prostředí umožní), než konstantně napínat technické možnosti houfnic. 

Systémy MLRS, tedy raketové dělostřelectvo, získávají (jako spousta jiných druhů zbraní) v Evropě druhý dech. Česká republika a její ozbrojené síly by neměly stát stranou této transformace. Na ukrajinském bojišti tento druh vojsk demonstruje, že i nižší počet prostředků, dokáže zásadně pomoci ovlivnit situaci na bojišti nejen na taktické, ale i operační úrovni. Když zvážíme nutné vstupy a personální náročnost, poměr cena/výkon, je zde pozitivní a pro menší armádu, jakou je AČR, tedy potenciálně přitažlivý.  

Budoucnost ukáže, jakým směrem, a jestli vůbec zažije české raketové dělostřelectvo renesanci. Náznaky tu jsou, stejně tak nedávná zmínka náčelníka generálního štábu arm. gen. Karla Řehky o budoucím možném vzniku divizní struktury v AČR, dává jistou naději. Ovšem vypadá to, že stejně jako další projekty, i případná akvizice MLRS, bude hudbou budoucnosti, realistická až po roce 2030. Vnitřní dluh české armády je neúprosný a vývoj financování pro teď nejasný. 

Zdroj: Armáda ČR, Ministerstvo obrany ČR