Války se nemění v tom nejpodstatnějším – lidé a státy pořád touží po moci, zisku a vlivu. Proměňuje se ale jejich podoba: drony loví drony, informace se stávají zbraní a konflikty se vedou i „uvnitř hlav“. V dalším pokračování pořadu CZ DIALOGY s vojenským historikem a analytikem Tomášem Řepou zaznívá varování i povzbuzení: Česká republika není mimo hru, Evropa musí zvládnout jednotu a odolnost není slogan, ale každodenní práce.

Video: Rozhovor s vojenským historikem a analytikem Tomášem Řepou / CZ DEFENCE

Podle Tomáše Řepy v mezinárodní politice znovu nabíhají mechanismy, které jsme si v Evropě zvykli považovat za minulost. „My jsme prostě v něčem, co by se dalo nazvat pokračováním studené války. Vytvořily se bloky států, aliancí. Zároveň probíhá nějakým způsobem zástupné soupeření v regionech,“ říká Řepa a okamžitě dodává, že nejde o jednoduché opakování bipolárního střetu dvou supervelmocí. Dnešní svět je podle něj komplikovanější a zároveň křehčí, protože se změnila struktura moci. „Byl bipolární, pak byl chvíli monopolární a teď je zase multipolární. Svět se znovu štěpí. Jen už to není studená válka, jakou si pamatujeme,“ říká Řepa.

A v multipolárním prostoru se vedle tradičních aktérů objevují nové ambice, nové vazby i nové prostředky. Z pohledu České republiky to podle vojenského historika Tomáše Řepy znamená jediné: nelze hrát na suverénní samotu. „Bavíme se o České republice, kapacity nás samotných jsou omezené. Tím pádem my také musíme být součástí nějakých aliancí a nemůžeme se tvářit, že to zvládneme sami,“ zdůrazňuje. Nejde jen o počet vojáků nebo velikost ekonomiky, ale také o technologickou náročnost moderní obrany. „Právě i nároky v technologické rovině jsou takové, že to malý stát zkrátka neutáhne, nezvládne,“ říká Tomáš Řepa, a tím vlastně popisuje i podstatu dnešního bezpečnostního dilematu: suverenita v 21. století často není o tom být sám, ale o tom být pevně ukotvený.

Řepa zároveň trvá na tom, že se nemění to, co válku v jádru pohání. Mění se její forma. „Podstata konfliktu jako taková se vlastně vůbec nevyvíjí,“ říká a připomíná, že touha po expanzi, zisku nebo moci je stejně stará jako lidské dějiny. „Podoby těch konfliktů se vyvíjejí neuvěřitelně dynamickým způsobem,“ zdůrazňuje a jako příklad uvádí technologickou spirálu posledních let: „Koho by napadlo před čtyřmi lety, že tady bude válka dronů? Teď zase budou drony, které budou chytat drony a pak přijde třeba i něco, co ty drony bude snadno a levně sestřelovat.“ V tom je obsažen celý moderní paradox: drahé systémy vyvolají levné protiváhy, ty zase donutí k další inovaci, a tempo změn se stává samo o sobě strategickou výhodou.

Do veřejného slovníku mezitím pronikají pojmy jako hybridní hrozby nebo dezinformace. Řepa je nepodceňuje, ale odmítá jejich mechanické nadužívání. „Pojem hybridní je tady už dlouho, je tady mnoho dekád. Ale postupně se nadužívá, podobně jako třeba pojem dezinformace,“ říká a varuje před tím, aby se z pojmů staly univerzální nálepky. Zároveň však naznačuje, že se do popředí dostane ještě rafinovanější rovina – útok na soudržnost společnosti a schopnost lidí sdílet realitu. „Teď si myslím, že bude něco nového, že někdo ovládne vaši mysl,“ říká Řepa a upozorňuje na to, že i když to zní jako nadsázka, pointa je čistě praktická: zemi nemusíte porazit invazí, pokud se rozpadne sama. „Vy nemusíte nutně vpadnout do nějaké země s tanky, vám klidně stačí, když se ta země rozkládá sama. Když se složky společnosti postaví proti sobě, je tam chaos. Je to lépe ovladatelné i na dálku,“ dodává. A právě tady se „hodnotové ukotvení“ nejeví jako moralizování, ale jako bezpečnostní nástroj. Řepa připomíná, že informační operace nejsou žádným dítětem sociálních sítí. Druhá světová válka podle něj nezačala jen tanky, ale i manipulací. „Druhá světová válka byla zahájena operací pod falešnou vlajkou,“ říká historik Řepa. Důležité je, že podobné mechanismy byly přítomné i jinde: „Používaly se dezinformace, používaly se manipulace,“ shrnuje.

Rozdíl oproti dnešku vidí Tomáš Řepa mimo jiné v informačním monopolu. V autoritářských režimech může být „monopol na informace“ tvrdý a vynutitelný; v demokraciích ne, a ani být nesmí. Jenže právě pluralita interpretací může být zneužitelná, pokud se společnost propadne do virtuálních realit, které se už nepotkají na společné půdě faktů. Řepa varuje před jazykem odlidšťování, protože ten může vést k extrémnímu násilí. V evropském kontextu je podle Řepy největší zlom vidět v informačních operacích války na Ukrajině. „Je to naprosto zásadní. Ta architektura je úplně jiná,“ říká o proměně bezpečnostního prostředí. Vnímá ale i pozitivní efekt: „Spoustě lidem spadly růžové brýle, začalo víc záležet na tom, co to doopravdy znamená bezpečnost,“ konstatuje. Zároveň ale upozorňuje na druhou stranu mince: uvědomění musí přerůst v dlouhodobý společenský konsensus o tom, co jsme ochotni investovat, jaké schopnosti chceme budovat a co považujeme za cenné. „Je to o nějakém společenském konsensu,“ říká Tomáš Řepa a dodává, že si není jistý, zda je v české společnosti dost silný a sdílený. Nabízí přitom jednoduchý argument, který se těžko vyvrací: „Můžeme se mít materiálně jakkoliv dobře, ale pokud nejsme v bezpečí, stejně přijde někdo a o ten vzácný status nás připraví.“ Tomáš

Řepa zároveň mluví o odolnosti jako o schopnosti držet při sobě. „Pokud je nějaká společnost, která je semknutá – ví, o co jde, tak to smysl dává,“ říká. A vnáší do rozhovoru osobní zkušenost z prostředí armády, univerzit i výcviku. „Mám i dobrý pocit z mnoha mladých lidí, že jim to jedno není,“ zdůrazňuje a popisuje, že v kurzu základní přípravy ve Vyškově mluví s budoucími vojáky o tradicích a hodnotách spjatých s vojenstvím v českých zemích. Podle něj nejde o prázdné fráze, ale o něco, co se v krizích překlápí do ochoty nést odpovědnost.

Do debaty o České republice se však stále vrací „švejkovská“ pochybnost, zda jsme vůbec pro někoho zajímaví. Řepa ji odmítá bez zaváhání. „No, samozřejmě, že zajímáme. Kdybychom nikoho nezajímali, tak tady ty vlivové operace neprobíhají,“ říká. Podle Tomáše Řepy je to soupeření o pravidla a směřování, a Česká republika je součástí prostoru, o který se hraje právě tím, že je ukotvená v Evropské unii a NATO. Izolace by naopak znamenala ztrátu skutečné suverenity: „Kdybychom byli úplně izolovaným ostrůvkem uprostřed Evropy, jsme natolik slabí, že bychom se nakonec stejně stali součástí zase nějakého třeba jiného geopolitického směřování.“ Připomíná také historickou paralelu roku 1938. Ukrajina je podle Tomáše Řepy zemí na křižovatce sfér vlivu – historicky i geograficky, a právě to formovalo vnitřní různorodost. Zároveň odmítá interpretaci, že by to znamenalo absenci identity, naopak – válka ji posiluje. „To ale vůbec neznamená, že nemají nějakou konkrétní identitu a že se naopak i kvůli té válce nebude dál prohlubovat. Bude,“ říká Tomáš Řepa. A přidává postřeh, který je nepříjemně přesný: v okamžiku ohrožení lidé přestanou řešit jen komfort a začnou řešit přežití a smysl. „Neřešíte jenom to materiálno a kam pojedete na dovolenou, ale skutečně i to, co vám reálně hrozí,“ shrnuje.

Zajímavý je také postřeh v chování další supervelmoci – Číny. „Čína za každou cenu nutně válčit nepotřebuje,“ říká Tomáš Řepa, zároveň ale připouští, že to neznamená pacifismus: pokud bude cítit výhodu, může sáhnout i po konvenčních zbraních. Důležitější je podle něj fakt, že si Čína umí kupovat vliv a budovat závislosti například v Africe či jinde, a že její technologické tempo je pro Evropu varováním. „V Číně máme už i továrny, kde je neustále tma, protože tam už téměř lidé nepracují, vyrábějí jenom roboti,“ upozorňuje Řepa. A pokud jde o vztah s Ruskem, Tomáš Řepa je nekompromisní: „To její tzv. věčné přátelství s Ruskem je samozřejmě naprostá bouda. Udělali z Ruska už jenom surovinový přívěšek,“ říká a dodává, že válka na Ukrajině tento poměr sil ještě prohloubila. Řepa zároveň upozorňuje, že Čína není monolit bez vnitřních třenic. Hovoří o čistkách a koncentraci moci, které v něm vyvolávají historické asociace: „Si Ťin-pching nechá obvinit jednoho z těch nejvyšších generálů, to mi připomíná Stalinovy čistky.“ Zda to posílí monopol moci, nebo oslabí systém, to podle Tomáše Řepy ukáže čas. Připomíná i rozdílnou mentalitu: „Číňané s časem nezapomínají. Ale ta touha po tom to vrátit v nich ještě roste,“ říká o přístupu k historickým křivdám vojenský historik Řepa, a tím nenápadně naznačuje, že evropské kategorie nemusí stačit k pochopení čínského uvažování.

Když se rozhovor vrací k České republice, k její připravenosti na konflikt Tomáš Řepa říká, že skutečná připravenost se ukáže až v krizi. „Jak je nějaká společnost připravena na konkrétní typ krize, se vždycky ukáže až v momentě, kdy krize naplno přijde k nám,“ říká Řepa. Připomíná zkušenost s povodněmi jako obraz toho, že společnost se umí učit, zlepšovat reakci a infrastrukturu – ale teprve praxe odhalí, co funguje. Zmiňuje také legislativní rovinu: krizové právo se vyvíjí a novelizuje, protože realita se mění rychleji než paragrafy. Důležitý posun vidí v tom, že se obrana území znovu stává explicitním tématem. „Teď nám vznikají nové útvary teritoriální obrany,“ říká a připomíná, že už se automaticky nepočítá jen s expedičním modelem zahraničních misí. Zároveň je realistický, masovou armádu jako v minulosti už mít nebudeme. „Tři sta tisíc vojáků už nikdy úplně zpátky mít nebudeme,“ říká a dodává, že schopnost „uhájit území sami“ je těžko očekávatelná. O to důležitější je kombinace aliančních vazeb, domácích kapacit a schopnosti reagovat na různé typy hrozeb. A pak se dotýká informační roviny, v kybernetickém a informačním prostoru podle něj nestačí pasivní obrana. „Vy musíte aktivně působit, nemůžete jenom čekat, a pak teprve reagovat. To už je příliš pozdě,“ říká a mluví o prevenci a schopnosti působit dopředu. Detaily ponechává stranou a naznačuje, že je správné, když některé věci zůstávají neveřejné.

Pokud se chcete dozvědět více, pusťte si celý rozhovor v úvodu tohoto článku.