Válka na Ukrajině podle ředitele Vojenského zpravodajství generálporučíka Petra Bartovského zásadně nezměnila směřování českých vojenských zpravodajců, ale dramaticky zvýšila objem práce, rychlost výměny informací i tlak na analýzu dat. Rusko, Čína a Severní Korea formují současné bezpečnostní hrozby. Vojenské zpravodajství spolupracuje s Ukrajinou a spojenci v NATO, a také využívá umělou inteligenci a vlastní družici Saturnin 1. O tom všem více v našem rozhovoru.

Video: Rozhovor s ředitelem Vojenského zpravodajství genpor. Petrem Bartovským / CZ DEFENCE

Pane generále, jak změnila válka na Ukrajině úkoly a priority Vojenského zpravodajství?

Vojenské zpravodajství se problematikou Ruska a euroasijského prostoru zabývá kontinuálně několik desítek let, takže v zásadě tam pro nás nenastala žádná zvláštní změna. To, co jsme museli udělat a udělali jsme, bylo v podstatě zvýšení zájmu a především kvantity. V zásadě jsme byli poměrně dobře připraveni jak zdrojově, tak analyticky, takže to nebyla nějaká mimořádná výzva.

Mimořádná byla situace v roce 2022 proto, že jsme se během velmi krátké doby byli nuceni poprat s něčím, co se dá nazvat pozitivní i negativní propagandou. Je krásně vidět, že jak Ruská federace, tak Ukrajina začaly velmi masivně používat propagandu a dezinformace a minimálně v té první době bylo velmi komplikované se s tak obrovským množstvím dat a s tak obrovským množstvím informačních vstupů vyrovnat. To se nám povedlo i díky umělé inteligenci a dalším nástrojům. Ale to byla asi jedna z hlavních výzev, která nás v tu dobu limitovala.

Musel se nějak změnit monitoring ruské strany právě vzhledem k hybridním hrozbám, informační válce a ke všem těm aktivitám, které najednou byly násobně větší?

Bylo to o tom, že byla posílena analytická část služby a zdroje, které se věnovaly tomu problému nebo teritoriu už v minulosti, dostaly konkrétnější a hlubší zadání. Vrhalo se na to více sil, ale nic extrémně zásadního. Prostě jsme dělali svoji práci, jen jsme museli zintenzivnit i kvantitativně pozornost a úsilí. Je třeba říct, že my jsme už dávno před útokem na Krym i před útokem na Ukrajinu adresáty informovali o tom, že Rusko nějakým způsobem projevuje své velmocenské ambice, snahu znovu vytvářet protiváhu vůči Západu. Z nějakého důvodu těm informacím nebylo nasloucháno a v podstatě nebyly použity tak, jak by použity být mohly.

Podle čeho poznáte, že určitá hrozba nebo úder přichází z Ruska? Dá se to identifikovat podle typu nebo signálů?

Tehdy se dalo říct, že se to poznalo z části podle technických disciplín. Pokud vidíte, že se vám někde přesouvají nějaké jednotky nebo registrujete určité signálové jevy, dá se vycházet z toho, že jednotka, která byla v minulosti někde, je najednou úplně jinde, že se zintenzivňuje provoz. Zároveň se přes zdroje dá komunikovat, že se něco děje, že se něco někam přesouvá. Čili dá se to identifikovat. Nicméně musím popravdě říct, že taková intenzita, jaká probíhala zejména před napadením Ukrajiny, a rozsah té operace překvapily nejen nás, ale vlastně všechny zpravodajské služby států NATO a západní aliance.

Jak intenzivní je komunikace s ukrajinskou stranou mezi Vojenským zpravodajstvím a ukrajinskou vojenskou rozvědkou?

Vojenské zpravodajství dlouhodobě mělo velmi intenzivní spolupráci zejména s Vojenskou zpravodajskou službou, tedy s HUR. Tím neříkám, že nespolupracujeme i se SBU a dalšími, ale vzhledem k našim kompetencím a působnosti komunikujeme velmi intenzivně právě s HUR. Ať už jde o výměnu informací, výměnu zkušeností, vzájemný výcvik… Vojenské zpravodajství ze svých vlastních prostředků uvolnilo v první části války na Ukrajině finance pro podporu bojových jednotek, které HUR a další potřebují, aby byly vybaveny kvalitními zbraněmi a kvalitními prostředky ochrany jednotlivce. Takže si myslím, že úroveň spolupráce je velmi nadstandardní.

Když vzpomeneme členské státy NATO – změnila se nějak metodika nebo způsob výměny informací?

Metodika se nezměnila, ta je stále stejná, ale změnila se kvantita a změnila se kvalita. V podstatě okamžitě po obsazení Krymu a následně po útoku na Ukrajinu se mnohem intenzivněji, významněji a otevřeněji komunikuje. Informace, které každá služba získává, ať už prostřednictvím lidských zdrojů nebo prostřednictvím speciálních technologií, si obvykle bedlivě hlídá a nerada je zveřejňuje a sdílí. V tomhle případě se ale v podstatě všechno, co se dalo, dávalo ve prospěch bojující Ukrajiny. U nás to byly zejména satelitní snímky, jimiž jsme v první fázi zásobovali ukrajinské bojující jednotky, plus technická pomoc a výcvik specialistů.

Teď se dostáváme do situace, kdy se naopak začínáme učit od Ukrajinců, protože tři roky intenzivního boje na takticko-operační zpravodajské úrovni znamenají obrovské změny v tom, jakým způsobem se zpravodajská činnost vede. Jednou z oblastí, kde nyní spolupracujeme, je získávání informací nejen v oblasti dronů, ale i v mnoha dalších oblastech.

Platí, že válka na Ukrajině je pořád největší bezpečnostní hrozbou pro Evropu, nebo jsou i jiné hrozby?

Tam bych si dovolil rozlišit krátkodobé a dlouhodobé hrozby. V tuto chvíli samozřejmě válka na Ukrajině představuje bezpečnostní hrozbu a riziko. K tomu se můžeme vrátit později. Na druhou stranu to není jenom Ukrajina. Je potřeba vnímat, že se nám „ohřívá“ Balkán vnitřními vztahy v rámci Bosny a Hercegoviny a obecně Balkánu jako takového. Velmi významný bezpečnostní aspekt se začíná objevovat i v jižním Pacifiku.

A troufnu si říct, že dnes už není hrozbou jenom Rusko, které všichni vnímáme a je to zcela viditelné. Z dlouhodobého hlediska bychom se měli bavit o tom, zda náhodou není ještě větší hrozbou právě Čína. Ta na pozadí války na Ukrajině získává zkušenosti, technologie a postupně ukrajuje kousek po kousku sféry vlivu. Začíná být supervelmocí a upevňuje své postavení jak v severních teritoriích (Aljaška a další), tak v Africe a v podstatě všude jinde, včetně Balkánu.

Není tak trochu Čína bezpečnostním rizikem i pro Rusko?

Zcela jednoznačně se vůči sobě vymezují, nicméně zároveň tam dochází ke spolupráci.

Představme si, že jednou skončí válka na Ukrajině. Jak to změní bezpečnostní prostředí v Evropě?

Válka jednou skončí. Otázka je, jak a kdy. Já osobně v krátkém horizontu nevidím možnost, že by jedna či druhá strana byla schopna dosáhnout svých cílů. Nevidím ani to, že by Rusko bylo schopno obsadit minimálně polovinu Ukrajiny, jak mělo v plánu. Stejně tak bohužel v tuto chvíli nevypadá pravděpodobně, že by Ukrajina byla schopna v krátkém horizontu vytlačit Rusko a osvobodit celé své území.

Bavme se tedy o nějaké formě dohody, která bude zřejmě moderována některým státem, velkým či malým, to je v zásadě jedno. Důležité bude, jakým způsobem bude Ukrajina ekonomicky stabilní. Dále, jak budou motivováni Ukrajinci, kterých je dnes v Evropě v rámci emigrace nebo útěku před válkou obrovské množství, aby se vrátili. Pokud budou motivováni a budou se chtít vrátit, riziko, které vzniká v souvislosti s jejich pobytem na evropské půdě, bude o něco nižší, ale nezmizí.

Vezměme si například to, že se vrátí bojující Ukrajinci, kteří strávili dva tři roky v zákopech v podmínkách, které měly jistě vliv na psychiku. Lze předpokládat nadměrné užívání alkoholu, pravděpodobně i drog a dalších věcí. Ti vojáci mohou být nemocní, řada z nich bude zraněná, budou se chtít vrátit ke svým rodinám do Polska, k nám, kamkoli jinam. To bude znamenat zátěž pro náš sociální a zdravotní systém, protože budeme chtít a budeme povinni jim poskytnout péči. Nebude to jen zdravotní, ale i psychologická péče.

Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je známá už od války v Koreji a ve Vietnamu. Tyto problémy lze očekávat i u těchto osob, které sem budou přicházet. Nevíme, jak bude Ukrajina schopna dle svých představ tyto lidi zaměstnat a postarat se o ně. Představa „já jsem bojoval za Evropu, tak se o mě starejte“ je z pohledu ukrajinského vojáka pochopitelná, ale asi ne tak úplně pochopitelná pro národní většinu, která dlouhodobě nebude akceptovat velké výjimky.

Viděli jsme, jak společnost reagovala na neplacení daní, parkovného, zdravotní a sociální péče. To může mít vliv i na vnitřní bezpečnost státu, pokud nebudou správně nastaveny jejich požadavky a očekávání. Může se stát, že část z nich se dá na „špatnou cestu“, zapojí se do kriminálních aktivit ruskojazyčných mafií, které tu máme a vždy jsme měli v poměrně velkém množství. To je další riziko.

A v neposlední řadě, po válce na Ukrajině zůstane spousta zbraní. Není problém, pokud se sem dostane jeden samopal a tři pistole. Problém by byl, kdyby začaly z Ukrajiny organizovaně mizet sofistikované zbraňové systémy, které se následně mohou objevit někde v Sýrii, Íránu nebo kdekoli jinde, jak jsme viděli například po válkách v Jugoslávii.

V jednom z předchozích rozhovorů jsme mluvili o tom, že potřeba návratu Ukrajinců zpátky do své země je někde na úrovni tří milionů lidí. To není malé číslo.

Na druhou stranu buďme upřímní: zpočátku byla velká nevole a kritika sociálních benefitů pro ukrajinské rodiny, které se u nás usadily. Ano, dejme tomu. Ale velká většina z nich je dnes zaměstnána, vyplnila mezeru na trhu práce na místech, o která česká populace nemá úplně intenzivní zájem. Řada manželek, matek, dcer si založila vlastní byznys, platí daně a podílí se na ekonomice České republiky. Domnívám se, že bychom i měli chtít, aby tady nějaká část Ukrajinců zůstala, byť samozřejmě Ukrajina je bude volat zpátky domů. Otázkou je, do jaké míry budeme mít šanci to ovlivnit. Asi nechceme mít problémy, ale pokud je tady někdo, kdo je vzdělaný, pracovitý, je tu už tři čtyři roky, má etablovanou rodinu, děti chodí do škol, mluví česky a jsou většinou akceptovány, tak si myslím, že nám to může přinést mnoho benefitů, pokud tady část Ukrajinců zůstane.

Součástí jednání skoro každého zasedání výboru pro obranu byla jeho neveřejná část, kde se řeší aktuální situace a další hrozby. Co dalšího Vojenské zpravodajství sleduje?

V podstatě nesledujeme pouze vojenské hrozby, ale veškeré hrozby a rizika, která souvisejí s národní obranou nebo obranou státu. Není to jen o vojenských zpravodajských službách, zabýváme se i civilními, pokud jejich aktivity vstupují do prostoru národní obrany. Kromě bezprostředních hrozeb je to standardně špionáž. Zpravodajské služby cizí moci, které konají proti zájmům České republiky, to mnohdy činí s jiným cílem a jinou cestou, nicméně vždy konají proti zájmům České republiky. Dále jsou to aktivity v kyberprostoru, které jsou zčásti vedené s cílem získat informace špionážní, průmyslové nebo technické, tedy získat technologie nebo know-how. To je například hlavní část kampaně Severní Koreje vůči České republice. Vojenské zpravodajství jako takové nemá ve své přímé působnosti organizovaný zločin ani aktivity namířené proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti státu, to je primárně parketa kolegů z BIS. Na základě nařízení vlády nám ale stejně jako kolegům přísluší také aktivity teroristů a extremistů zaměřené nejen na resort obrany, ale obecně na Českou republiku. Tam velmi úzce spolupracujeme. A pak je tu oblast, které říkáme ochrana informací v rámci resortu obrany nebo informací vydaných či ve vlastnictví obrany. I když informace někomu předáme, měli bychom kontrolovat a hlídat, zda s nimi daný adresát, třeba jiné ministerstvo, nakládá tak, jak má, aby nedošlo k úniku. Dále máme oblast, které říkáme obranyschopnost. To je v zásadě jakákoli aktivita, která je způsobilá ohrozit obranyschopnost státu. Od bojeschopnosti techniky, přes vycvičenost vojáků, naplněnost jednotek až po další faktory, které v konečném důsledku mohou vést k tomu, že armáda nebude schopná plnit své úkoly. My neposuzujeme motiv, jen získáváme informace a informujeme: někde něco není dobře, je to špatně a v konečném důsledku to může ohrozit obranu České republiky.

To mě zaujalo. Kde je hranice nebo vyvážená úroveň mezi tím, aby armáda byla transparentní a říkala, jak na tom je, a zároveň jsme neriskovali, že budeme poukazovat na svoje slabiny?

Já jsem od začátku svého profesního života důstojník kontrarozvědky, takže se na to dívám velmi strohým a specifickým pohledem. Tvrdím, že máme utajovat, co utajovat můžeme, protože tak to má být. Nemáme veřejně mluvit o slabinách a upozorňovat na ně. Je mi naprosto jasné a nijak nezpochybňuji kontrolu, ať už ústavní či jinou, nad službami. Stejně tak nezpochybňuji, že veřejnost a plátci daní mají nárok být informováni o tom, jak je nakládáno s jejich penězi. Na druhou stranu, velké diskuse na veřejných fórech a v médiích o tom, co všechno funguje a co nefunguje, kde co máme a kde co nemáme, nepovažuji za šťastné. Dobře, v tuto chvíli nejsme primárním cílem žádného protivníka. Ale ve chvíli, kdy takovým cílem budeme, nám to může hodně zkomplikovat situaci.

Existuje kromě Ruska a Číny další stát, který je původcem kybernetických útoků?

Ano, Severní Korea. Tam je to velmi masivní. Jednak se tomu věnuje velké množství osob a hlavně oni tím vydělávají peníze. Jde o technickou a průmyslovou špionáž, nejen o vojenskou. Všechno, co se dá někde získat, jak se co vyrábí, co se vyrábí, co se nevyrábí, to je organizováno státem tak, aby si ekonomicky pomohli a zvýšili svůj statut. U Severní Koreje je ještě jedna věc, která nás zneklidňuje: mnohokrát bylo pravdivě či nepravdivě publikováno, jakým způsobem se Korea podílí na válce na Ukrajině ve prospěch Ruska. A my si dlouhodobě klademe otázku, co za to dostává. Jednoznačně za to získává znalosti o moderním typu válčení. Korea bojovala naposledy v americko-korejské válce v padesátých letech, takže od té doby neměla žádný seriózní konflikt, kde by si ověřila, jak to funguje. My se obáváme i proliferace či úniku speciálních technologií. Obáváme se, aby jednou z „plateb“ za pomoc Rusku nebylo uvolnění specifických vojenských nebo technických technologií a znalostí například ve vztahu k jadernému programu nebo dalším programům.

Pojďme k umělé inteligenci, to je téma dnešní doby. Vojenské zpravodajství s umělou inteligencí pracuje. Můžete prozradit v jakém rozsahu nebo v jakých částech své práce?

Zkusím obecně říct, k čemu ji používáme. Nebudu úplně popisovat detaily, ale v zásadě je obrovským pomocníkem v oblasti takzvaných big data. Informací je v „éteru“ strašně moc a jen se jimi probrat, nějakým způsobem je vytřídit, poskládat, seřadit a zanalyzovat dnes už není možné jen lidskými silami. Vezměte si jen otevřené zdroje. Jsou tisíce a tisíce stránek a informací v médiích. Jen k jednomu konkrétnímu tématu jich najdete strašné množství. Kdyby to měli analytici všechno číst, do druhého dne to nepřečtou a druhý den už je to staré. Tady nám umělá inteligence hodně pomáhá. Nedávno jsem byl na pracovišti, které ji využívá, a když to člověk vidí naživo, je to opravdu působivé. Další oblastí je, jak je veřejně známo, naše satelitní centrum, kde jsme národní autoritou v rámci obrazového zpravodajství. I tam analýza a vyhodnocování snímků, jejich předvýběr a porovnávání může být automatizováno umělou inteligencí. Ale vždycky je na konci člověk, který má mozek a kognitivní schopnosti a zkontroluje, jestli AI neudělala chybu.

Zmiňoval jste BIS. Dalším úřadem, který mi přijde Vojenskému zpravodajství hodně blízký, je NÚKIB. Je nějaké pole, kde se potkáváte nebo dokonce spolupracujete?

Ač nejsem technický expert, jsem přesvědčený, že spolupráce mezi VZ a NÚKIB je velmi úzká a častá. Liší se naše kompetence. NÚKIB má na starosti koordinovat a stanovovat úroveň zabezpečení státním i nestátním aktérům, tedy privátním firmám i státním institucím, a kontrolovat bezpečnostní standardy v oblasti kyberbezpečnosti. My takto nastavenou roli nemáme. Naši takzvanou cyber defence chápeme tak, že jsme tu od toho, abychom identifikovali hrozbu nebo útočníka, analyzovali ji a následně pokud to skutkově naplňuje oprávnění daná zákonem přijali aktivní opatření, tedy „zlikvidovali“ hrozbu kybernetickým protiopatřením. Kolegové z NÚKIB a naši specialisté se potkávají velmi často, v podstatě na týdenní bázi. Pokud dojde k bezpečnostnímu incidentu, NÚKIB zpravidla povolává nejen nás, ale i speciální policejní útvary či BIS. My se ve velké míře podílíme na analýzách, forenzním šetření a formulaci návrhů opatření. Je to oboustranně výhodné. Učíme se navzájem, každý má svůj „polygon“, kde zkouší nové věci. Obecně platí, že v oblasti kybernetické bezpečnosti spolupracují české bezpečnostní složky velmi intenzivně.

Když se vás zeptám na spolupráci mezi Vojenským zpravodajstvím a Armádou České republiky. Je plošná, nebo máte určité složky, na které se více orientujete?

Asi bych řekl, že není mnoho složek armády, které by s námi nespolupracovaly, nebo my s nimi. Základ je, že armáda jako taková dostává od Vojenského zpravodajství informační podporu. V tuto chvíli jim dáváme zhruba tři až čtyři briefingy či prezentace týdně. Jakmile požadují nějakou analýzu nebo konkrétní informace, funguje systém žádostí a odpovědí – a to běží standardním způsobem. Významně ve prospěch armády pracují přidělenci obrany, kteří jsou součástí Vojenského zpravodajství. Vojenské zpravodajství se stará o takzvanou zpravodajskou ochranu armády, jak v době míru na území České republiky, tak v době zahraničních operací, případně v době války. To se samozřejmě ne vždy setkává s pozitivním ohlasem, protože když se něco stane, „může za to“ Vojenské zpravodajství.

Péče o armádu v tomto pojetí začíná už u základního výběru. Když uchazeč jde do Vyškova na základní výcvik, už předtím prochází prověřením, abychom odhalili osoby se závažnými problémy – drogy, trestná činnost a podobně. My pouze doporučujeme, nerozhodujeme. Vojenské zpravodajství už nemá razítko „bezpečnostní námitka“, jen sdělíme příslušným orgánům, co jsme zjistili, a rozhodnutí je na nich.

V zahraničních operacích jsou příslušníci Vojenského zpravodajství součástí jednotek jak kontrarozvědky, tak dalších složek a podporují je. Velmi pozitivní ohlas byl u našich týmů v Afghánistánu, kde dokázaly v reálném čase identifikovat nástražná výbušná zařízení a myslím si, že zachránily několik životů našich vojáků.

Staráme se také o to, aby naši vojáci nebyli terčem špionážních či jiných aktivit. A dnes v souvislosti s Ukrajinou pro armádu získáváme výcvikové materiály, instruktážní materiály, technické dokumenty, vojenské předpisy, vojenský materiál, sestřelené drony k výzkumu a další. I to je součást práce Vojenského zpravodajství. Podporujeme armádu satelitními snímky a myslím, že dnes není složka armády, která by s námi alespoň nějakým způsobem nebyla v kontaktu.

Jak významná je pro Vojenské zpravodajství první armádní družice Saturnin 1?

Saturnin je maličký, to jste asi viděli. Má rozměry zhruba 30 × 25 × 25 centimetrů, po roztažení solárních panelů má rozpětí 90 centimetrů. Jeho obrovský přínos ale není v tom, že by poskytoval snímky v hi-end kvalitě, taková „krabička“ nemůže nahradit velké satelity. Klíčové je, že se nám podařilo projít celým procesem. Od vymyšlení a technické realizace družice, přes překonání všech zkoušek pro provoz ve vesmíru, které jsou velmi náročné, až po její vypuštění a uvedení do provozu. A ona funguje: odpovídá, posílá snímky. Byť je maličká, je to pro nás obrovská zkušenost a úspěch. Je to první krok, rozhodně ne poslední.

Budou další družice?

Nebude to poslední krok. Na něčem malém jsme se naučili a budeme chtít pokračovat s projekty, které už naše kapacity významně rozšíří.

Máte ambici rozvíjet tento nový systém i v rámci NATO?

Musím říct, že jsem velmi hrdý na své kolegy, protože jen málo velmi bohatých a velkých států má tuto schopnost. My se k nim postupně přidáváme a jsme v komunitě velmi respektovaní, ne kvůli jedné malé „krabičce“, ale díky něčemu, co se buduje nesmírně dlouho a je to naše rodinné stříbro: analytici. Naučit se z několika set či tisíc kilometrů poznat ze snímku změnu v terénu, najít to, co může něco znamenat. To není jen o tom vidět pás od tanku. Je to o tom všimnout si divné duny, která nesměřuje podle větru, něčeho, co tam před měsícem nebylo, zvláštního stínu… To oni perfektně umí. Za to je uznává celá aliance.

Jak dlouho trvá, než se takový pracovník vyškolí?

Ty nejlepší, které máme, školíme pět až osm let. Nejde jen o výcvik u nás, ale i o kurzy v zahraničí. A pak je tu něco, čemu říkám „český faktor“, často to vydáváme za náš benefit, i když si někdy říkám, že je to důsledek nedokonalého plánování. Oni totiž nejedou podle příručky. Nemají manuál typu „když vidíš tento flek, znamená to tohle“. Dívají se, zkoušejí, komunikují spolu, přemýšlejí, co na snímku je, co je to za prostor, jak se využíval, co tam bylo, jaká je historie místa. Hledají souvislosti. Mimochodem, výsledky jejich práce jsou vidět i v našem loňském kalendáři. Některé snímky jsou méně „sexy“, jiné jsou velmi působivé. Jen vytipovat 60 až 80 íránských odpalovacích zařízení, zjistit, která jsou plná a proč, je kus kumštu, který „moji“ Češi mají.

Musím říct, že se připojujete ke skupině hostů, kteří říkají, že schopnost improvizace je pro českého vojáka spíše výhodou v rámci aliančních jednotek než porušením zaběhnutého postupu.

Někdy bohužel přemýšlím, jestli to není proto, že neumíme úplně dobře plánovat. Kdybychom si naplánovali, že budeme potřebovat určitý počet součástek či náhradních dílů, tam kde jsou potřeba, nemuseli bychom je potom „vyrábět na koleně“. Ale umění improvizace a zdravá míra rizika je výborná věc.

Na jakých misích je Vojenské zpravodajství přítomno? Ať už na Balkáně, nebo na východním křídle NATO. Tam předpokládám, že jste hodně aktivní.

Historie se vyvíjela, dnes už nejsme v Afghánistánu, kde jsme byli mnoho let, kde jsme se hodně naučili a bohužel zaznamenali několik ztrát. Následně se konkrétní jednotky přesunuly například do Mauretánie či Keni, to jsou ale významně menší kontingenty, než byly kdysi v Afghánistánu, Kosovu nebo Bosně. V Kosovu nám zůstává policejní jednotka a několik důstojníků na velitelství, ale už to není tak významná přítomnost, jako v době československého mechanizovaného praporu. Těžiště se přesunulo na východní křídlo NATO, kde je naše přítomnost, vzhledem k velikosti České republiky, velmi výrazná. A výsledky našich týmů jsou zde hodnoceny jako velmi dobré, alianční partneři je vnímají velmi pozitivně.

Mluvíme o lidech – i ve Vojenském zpravodajství je člověk základ. Pokud by někdo měl zájem o práci u Vojenského zpravodajství, co musí udělat? Musí jít „na vojnu“?

Příslušníci Vojenského zpravodajství jsou ze zákona buď vojáci z povolání, nebo občanští zaměstnanci. Občanský zaměstnanec však může plnit jen některé specifické úkoly, jiné vykonávat nemůže. Pokud má někdo zájem stát se příslušníkem Vojenského zpravodajství, nejjednodušší cesta je podívat se na naše stránky, kde jsou základní informace. Doporučuji přečíst si zákon. Je napsán právním jazykem, ale pokud je člověk dostatečně inteligentní (a o takové nám jde), je schopen si z něj leccos vydedukovat. Následně nás může kontaktovat a v krátké době se mu ozve někdo z personálního odboru. Vysvětlí možnosti, podmínky služby, případné komplikace, co je třeba obětovat či změnit a jak vypadá kariérní postup. Za mě, kdyby Vojenské zpravodajství nabízelo před 24 lety, když jsem nastupoval já, to, co nabízí dnes, neváhal bych ani chvíli. Nenabízíme jen plat, ten není vždy to hlavní, ale kariérní růst, vzdělávání, komfort služby a výhledy na službu v zahraničí, jak v misích, tak v diplomacii či na zahraničních pracovištích. Myslím, že pokud je někdo patriot a má zájem přidat se k těm, kteří tuto zemi chrání a brání, nebude toho litovat.

Zmínil jste těch 24 let u Vojenského zpravodajství. Nedávno jste na Pražském hradě obdržel hodnost generálporučíka. Co to pro vás znamenalo?

Nepocházím z vojenské rodiny, ale považuji se za vojáka. Chtěl jsem jím být už na základní škole. Na střední jsem se chtěl přihlásit na Vojenské gymnázium Jana Žižky, což mi tatínek, a dnes mu za to děkuji, zakázal a řekl: „Nejdřív si udělej maturitu jako slušný člověk.“ Byl rok 1990, a pak dodal: „A potom si dělej, co chceš.“ Vystudoval jsem střední průmyslovou školu chemickou a následně jsem se přihlásil do Vyškova. Absolvoval jsem bakalářské studium, pak jsem musel k útvaru a teprve potom jsem si dodělal magistra. Skončil jsem někdy v roce 1994, nastoupil k útvarům v Liberci, Mariánských Lázních, Olomouci a jinde. V Olomouci jsem v roce 2000 dostal nabídku absolvovat přijímací řízení k tehdejšímu Vojenskému obrannému zpravodajství, kam jsem v roce 2001 nastoupil. Prošel jsem beze zbytku všemi operativními a řídícími funkcemi v oblasti kontrarozvědky. Když jsem absolvoval školu jako podporučík, říkal jsem si: „Kdybych jednou byl kapitán, to by byla pecka.“ Když jsem byl kapitán, říkal jsem si: „Podplukovník, to by byla bomba.“ Plukovníka jsem si ani neuměl představit. Najednou bylo 8. května 2022 a já byl jmenován do první generálské hodnosti a teď i do té poslední možné ve Vojenském zpravodajství. Lhal bych, kdybych řekl, že na to nejsem hrdý. Jsem voják a každý voják, který tvrdí, že nechce být povýšen, buď lže, nebo je špatný voják. Na druhou stranu, je to o pokoře, která k té hodnosti a zejména k pozici ředitele patří. Je to velmi komplexní práce. Velmi si jí vážím, přijímám ji s pokorou a snažím se něco vrátit – něco jsem změnil, něco bych ještě změnit chtěl. Doufám, že to kolegyně a kolegové vnímají spíše pozitivně než negativně.