Ukrajinská lekce (nejen) pro českou armádu

 21. 11. 2022      kategorie: Téma
Přidat na Seznam.cz

Současná válka na Ukrajině má i přes všechnu svoji tragičnost i jeden další, někdy poněkud opomíjený, rozměr – je nám zdrojem poučení o způsobu vedení současných konfliktů. Ukazuje chyby, ale i přednosti jednotlivých válčících stran; ukazuje nám i to, jaká taktika na bojišti je ta správná, a jaká naopak selhává. Stejně tak se na tomto neobyčejně náročném bojišti naplno ukazuje, jaké zbraně a zbraňové systémy jsou pro moderní konflikt vhodné, a které nikoliv. I proto je válka na Ukrajině sledována různými experty, ale i armádami prakticky z celého světa a již dnes je zřejmé, že válka na Ukrajině významně ovlivní jak taktiku jednotlivých armád, tak i vývoj zbraňových systémů.

tankFoto: Současná válka na Ukrajině má i přes všechnu svoji tragičnost i jeden další, někdy poněkud opomíjený, rozměr – je nám zdrojem poučení o způsobu vedení současných konfliktů. | Ozbrojené síly Ukrajiny

Válka na Ukrajině

Zkušenosti z války na Ukrajině jsou o to cennější, že jde o klasickou, symetrickou válku. Ukrajinská válka se tak principiálně liší od válek asymetrických, které byly příznačné pro dvě minulá desetiletí (válka v Afghánistánu či Iráku, občanské války v Sýrii a Libyi).

Na první pohled by se mohlo zdát, že i válka na Ukrajině je válkou asymetrickou, protože Ukrajina je ve srovnání s Ruskem mnohem menší, a to jak velikostí, tak i počtem obyvatel (40 mil. ku cca 145 mil.). Stejně tak byla a stále je výrazně menší i ukrajinská armáda srovnání s ruskou armádou (cca 200 tis. oproti cca 855 tis. na počátku konfliktu), ruská armáda pak disponuje i větším počtem zbraní. Ruská armáda navíc disponuje i systémy, které Ukrajina vůbec nemá (strategické bombardéry atd.). Rusko má tedy nad Ukrajinou jasnou převahu. Celá řada faktorů, politických i ryze vojenských, ovšem brání Rusku tuto převahu plně využít a Rusko tak může na Ukrajině nasadit jen část svého potenciálu, čímž se jeho převaha nad Ukrajinou snižuje. Navíc i vývoj dosavadních bojů, a především způsob nasazení ozbrojených sil, nám plně potvrzují, že jde o klasickou symetrickou válku. Válka na Ukrajině tak ukazuje, že symetričnost či asymetričnost války není dána jen pouhým poměrem účastnících se stran, ale spíš způsobem nasazení armád, způsobem uvažování armádních a politických představitelů dané země. I to může být pro nás určitou lekcí.

Ukrajinská válka je navíc průkaznější než jiná klasická symetrická válka posledních let – válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, která proběhla v roce 2020. Jak Arménie, tak i Ázerbájdžán jsou totiž země poměrně malé, čemuž odpovídá i velikost jejich armád. Válka o Náhorní Karabach se navíc vedla v poněkud atypickém, převážně horském terénu, kde jednotlivé armády nemohly své síly plně rozvinout. Oproti tomu ukrajinská válka je střetem mezi dvěma velkými státy; dvěma velkými, statisícovými armádami. A to navíc v (z hlediska vojenského) příznivějším terénu. Válka na Ukrajině má proto výrazně vyšší vypovídací hodnotu.

Důležitý je i fakt, že obě válčící armády disponovaly obrovskými, v celosvětovém měřítku jen těžko srovnatelnými počty vojenské techniky. I slabší Ukrajina např. disponovala vyšším počtem tanků než dvě přední evropské mocnosti – Francie a Německo. A stejně tak tomu bylo i u dalších kategorií vojenské techniky. V případě Ruska je tento stav ještě výraznější. Neméně důležité je i to, že obě armády disponovaly velmi podobným arzenálem – především v roce 2014, kdy válka na Ukrajině začala. Od té doby se samozřejmě mnohé změnilo, přesto základ výzbroje obou armád zůstává stále stejný – jde převážně o techniku zděděnou ještě z dob Sovětského svazu (tanky T-72, samohybná děla 2S1 a 2S3, vozidla pěchoty řady BMP a BTR atd.). I modernější typy techniky, produkované domácím zbrojním průmyslem obou zemí, pak převážně vycházejí právě z oněch starších sovětských vzorů. Z hlediska skladby výzbroje tak ukrajinskou válku zpočátku (před zahájením masivních dodávek výzbroje Ukrajině od západních států) vedly dvě velmi podobné armády.

Minimálně do roku 2014 si obě armády byly podobné i organizačně. Ukrajinská a částečně i ruská armáda se sice v minulých desetiletích pokoušely reformovat svou strukturu (a to jak na základě zkušeností z různých světových konfliktů, v případě Ukrajiny pak i v důsledku snahy přiblížit se standardům západních armád), nicméně Ukrajina začala realizovat skutečnou transformaci organizační struktury své armády díky pomoci západních států až po roce 2014. Ta však ani dnes není plně dokončena.

Právě existence tak velkých armád, včetně jejich obrovského arzenálu, způsobila, že boje na Ukrajině byly a stále jsou tak intenzivní a nic nenaznačuje, že by tato válka měla v dohledné době skončit. Každopádně ukrajinská válka nám přináší celou řadu cenných poučení o vedení moderních válek.

Poučení z ukrajinské války

Válka, zejména její současná fáze, kdy na jaře letošního roku došlo k zapojení i oficiální ruské armády, pak odhalila slabé i silné stránky obou armád. Předně lze konstatovat, že se opět ukázalo, jak je pro moderní konflikt nevhodný starý sovětský model výstavby a struktury ozbrojených sil, ze kterého obě armády vycházely. Především se jako chybné projevilo spoléhání spíše na kvantitu než na kvalitu, které bylo pro sovětský systém příznačné. Válečné zkušenosti jasně ukázaly, že takové armády jsou nedostatečně operativní – jsou neobratné, a nedokážou se přizpůsobovat potřebám bojiště. Snaha udržovat ve výzbroji obrovské počty starších zbraňových systémů pak způsobila, že armády jich dokázaly využít jen menší část. V důsledku této politiky chyběly i prostředky na modernizaci této techniky, o nákupech moderní techniky ani nemluvě. Jak ukrajinská armáda před rokem 2014, tak i ruská armáda proto představovaly spíše pověstné „obry na hliněných nohou“. V obou státech přitom armády polykaly nemalé prostředky ze státního rozpočtu.

Obdobně se projevily slabiny starého sovětského modelu i při ostrém nasazení armád. Zejména ruská armáda po svém přímém zapojení do bojů nejčastěji používala klasický frontální útok, jaký byl plánován za studené války (ruská armáda jakoby se vůbec nepoučila ze svých chyb ve válce v Afghánistánu atd.). Jednalo se zřejmě o důsledek přesvědčení o ruské početní převaze lidí i armádního arzenálu nad ukrajinskou armádou – ruská armáda se prostě spoléhala pouze na hrubou sílu. Rusové navíc kladli méně důrazu na manévr, a to i přesto, že pro manévrovou válku měla dostatek prostředků (zřejmě ne vždy na správných místech). Zkušenosti z bojů včetně obrovských ruských ztrát na technice i na lidech plně ukázaly, jak moc byl tento přístup mylný. To, že je onen starý sovětský model výstavby a použití ozbrojených sil chybný a nevyhovující pro moderní konflikt, ovšem není žádnou novinkou. Tento fakt se naplno projevil již ve válce v Perském zálivu, ale i v celé řadě nedávných konfliktů.

Stejně tak se projevily kvality západního přístupu k výstavbě a organizaci ozbrojených sil, ale i jejich nasazení, jejich taktiky, což potvrzují právě úspěchy ukrajinské armády (která na západní model především po roce 2014 konečně přešla), která se dokázala prosadit i proti výrazné ruské početní přesile. Je pak otázkou, jak by válka vypadala, kdyby Ukrajina a její ozbrojené síly přešly na západní model už dříve, tedy dávno před vypuknutím války v roce 2014.

Změny výzbroje a taktiky

Ještě větší poučení nám pak přináší ukrajinský konflikt v oblasti vojenské techniky a způsobu jejího nasazení. Právě na Ukrajině se plně projevilo, které zbraňové systémy jsou skutečně kvalitní a vhodné pro moderní konflikty. Válečné zkušenosti se také promítly do taktiky obou armád.

Předně lze konstatovat, že ve válce na Ukrajině se naplno projevil charakter moderního bojiště. Současné bojiště je zcela jiné než ta někdejší, je odlišné od bojiště let devadesátých či od různých asymetrických konfliktů nedávné minulosti. Je tomu dáno nejen změnou taktiky jednotlivých armád, ale i stoupajícími výkony moderních zbraní. A částečně je tomu i naopak – požadavky moderního bojiště nutí konstruktéry zbraňových systémů k čím dál vyšším výkonům. Lze tak očekávat, že válka na Ukrajině výrazně ovlivní i vývoj zbraní a jistě ovlivní i zbrojní obchod.

Na Ukrajině lze naplno pozorovat především to, co lze nazvat jako „oddálení bojiště“. De facto se jedná o totéž, co se v případě ručních zbraní označuje jako „přestřílení protivníka“. Jde o to mít takovou zbraň, která má větší dostřel než stejná či analogická zbraň protivníka, a tedy mít schopnost zlikvidovat protivníka dříve, než je protivník schopen ohrozit nás. Jasný příklad můžeme vidět v oblasti dělostřelectva, které ve válce na Ukrajině hraje klíčovou roli, a to zejména díky nižšímu významu vojenského letectva v tomto konfliktu (ukrajinské letectvo je početně slabé, Rusko pak sice disponuje početným letectvem, zjevně však nevyužívá jeho plného potenciálu, protože se obává vysokých ztrát). Připomeňme, že ještě před několika desetiletími bylo dělostřelectvo považováno za překonané. Právě během války na Ukrajině se však naplno projevilo, jak vysokou roli hrají v moderních konfliktech výkonná samohybná děla ráže 155 mm o dostřelu 40 km a více, která jsou Ukrajině dodávány od západních států. Samohybná děla ráže 155 mm se osvědčila coby univerzální zbraňový systém, kdy byla schopna nejen působit proti analogickým dělostřeleckým jednotkám protivníka (a to do jisté míry beztrestně, protože ruská děla tak vysokého výkonu nedosahují), ale také ukázala svou schopnost ničit další nepřátelské jednotky – tankové jednotky a jednotky mechanizované pěchoty. Právě díky úderům těžkého dělostřelectva se ukrajinské armádě podařilo eliminovat celou řadu ruských útoků, a zničit velké množství tankové, ale i další obrněné techniky.

Tato nadřazenost moderních samohybných děl o vysokém výkonu bude mít zřejmě hluboký dopad na vývoj dělostřelecké techniky, a na její postavení v celé řadě armád. Válka na Ukrajině totiž jasně ukázala, jak je chybný extenzivní způsob výstavby armád, a to právě v oblasti dělostřelectva. I mnohé vyspělé armády totiž po dlouhá léta udržovaly ve své výzbroji starší, méně výkonná děla (tažená i samohybná) – zjevně v duchu filozofie „lepší stará a málo výkonná děla než žádná děla“. Tento jev se pak projevuje mnohem více u různých chudších, rozvojových zemí. Avšak právě na Ukrajině se naplno ukázalo, jak moc je tento přístup chybný. K čemu jsou např. stará děla D-20, mající dostřel ani ne 20 km, když jsou nejsou schopna na protivníka dosáhnout, a ten je dokáže zlikvidovat ještě dříve, než jsou schopna vůbec zahájit palbu a protivníka ohrozit? Je zřejmé, že je lepší mít spíše menší množství výkonných děl, nežli vysoké počty starších, méně výkonných děl. Válka na Ukrajině tak v řadě armád zřejmě povede k vyšší snaze zastaralá děla vyřazovat, a naopak se zvýší zájem o moderní výkonná, především samohybná děla. Tento jev je mimochodem velmi důležitý i pro český zbrojní průmysl, který vyvinul moderní výkonná samohybná děla DITA či MORANA. Je pak otázkou, zda zkušenosti z bojů na Ukrajině povedou k poptávce děl dosahujících ještě vyššího dostřelu. Již před touto válkou se totiž začala objevovat děla, která dosahují dostřelu i výrazně vyššího než 40 km – např. vyvíjené americké SHD M 12999 má mít dostřel 70 km, a v případě nejnovější munice až 100 km. Vyvíjené ruské SHD 2S35 by pak mělo dosahovat rovněž dostřelu 70 km ( je nápadné, jak se požadavky obou mocností shodují, a je pravděpodobné, že je i další státy budou následovat). V současné době boje na Ukrajině naznačují, že ona hranice dostřelu cca 40 km je postačující, avšak lze očekávat, že k vývoji samohybných děl o vyšším dostřelu jednotlivé státy povedou i prestižní důvody.

Ono „oddálení bojiště“ resp. „přestřílení protivníka“ ovšem není jen zásluhou hlavňového dělostřelectva. Možná ještě větší roli sehrály raketomety – především pak pověstné raketomety M142 HIMARS, a to především díky svému výrazně vyššímu dostřelu až 120 km, případně až 300 km. Raketomety HIMARS výrazně napomohly ukrajinské armádě zastavit postup ruské armády, a po zásluze se tak staly jedním ze symbolů ukrajinské války. Je samozřejmě otázkou, zda raketomety HIMARS lze vůbec řadit mezi salvové raketomety (tomuto označení odpovídají spíše klasické BM-21 a jejich klony), když svými výkony, ale i svými charakteristikami odpovídají spíše někdejším taktickým či dokonce operačně – taktickým raketám. Právě na Ukrajině však raketomety HIMARS naplno ukázaly, jaký význam mají raketomety pro moderní bojiště. Raketomety HIMARS především díky své vysoké přesnosti (výrazně vyšší než u ruských raketometů BM-30 či jejich ukrajinských klonů) dokázaly ničit velitelská stanoviště protivníka a právě díky této likvidaci různých stupňů velení ruské armády pak byly mnohé ruské operace tak chaotické. Díky úderům dalekonosných HIMARSů byla na Ukrajině zabita celá řada vyšších důstojníků, což bylo dosud poměrně vzácné. Válka na Ukrajině tak ukázala, že na moderním bojišti se bezpečně nemohou cítit ani jednotky či velitelské struktury umístěné zdánlivě v bezpečném zázemí. V mnoha případech byly raketomety HIMARS úspěšně nasazeny i přímo proti postupujícím jednotkám ruské armády, proti tankovým a mechanizovaným jednotkám – kdy přispěly k obrovským ruským ztrátám obrněné techniky. Někdy se uvádí, že jsou takovéto útoky neekonomické, a že je chybné ničit takto drahými raketami např. běžné tanky. Je však třeba vzít v potaz zoufalou situaci ukrajinské armády a početní přesilu, proti které bojuje. Jiných alternativ Ukrajina moc nemá a navíc by jí přinesly mnohem vyšší ztráty na lidských životech. Za takových situací je pak použití raketometů HIMARS pochopitelné.

Při nasazení raketometů HIMARS i výše zmíněných dalekonosných děl 155 mm se také plně projevilo, jak významný je průzkum, čili detekce cílů, na které mají raketomety a samohybná děla pálit. Zde svou významnou roli sehrály informace poskytnuté z družic, v případě ukrajinské armády také informace získané od spojenců. Významnou roli při průzkumu a zjišťování cílů však sehrála další moderní kategorie zbraňových systémů – drony. Obecně platí, že drony na Ukrajině nehrají tak velkou roli, jako ve zmíněné arménsko-ázerbajdžánské válce, která ovšem byla atypickým případem, jelikož se ázerbájdžánská armáda na drony spoléhala až abnormálně. Poněkud nižší význam dronů ve válce na Ukrajině je dán i tím, že ukrajinská  i ruská armáda má dronů relativně málo (Rusko navíc disponuje většinou zastaralými typy). Avšak právě díky průzkumným dronům mohla dalekonosná děla a raketomety HIMARS zasahovat tak přesně, což je přínosné i pro českou armádu, která si v současné době právě průzkumné drony (izraelský typ Heron I) pořizuje.

Na Ukrajině však prokázaly své kvality i klasické úderné drony, kdy dokázaly zlikvidovat celou řadu nepřátelských zbraňových systémů. A protože ukrajinská armáda se na drony orientuje čím dál více (a Ukrajina má i snadný přístup k předním světovým producentům dronů včetně tolik populární turecké firmy Baykar), bude jejich význam i nadále stoupat a je možné, že právě drony výrazně napomohou ukrajinské armádě při osvobozování svého území.

Nasazení zbraňových systémů, jako jsou samohybná děla 155 mm, raketomety HIMARS (či podobné) či drony, tedy systémů schopných působit na vzdálenosti desítek či dokonce stovek kilometrů, nám pak napovídá, jak zřejmě budou vypadat bojiště budoucnosti, kdy jednotlivé armády budou mít své hlavní síly od sebe vzdálené třeba i desítky kilometrů (patrně ještě více) a nebude existovat nějaká klasická bojová linie, což je ostatně prvek, který lze pozorovat i v různých současných asymetrických konfliktech.

Znamená to však zánik klasických jednotek vyzbrojených tradiční technikou, jako jsou tanky, bojová vozidla pěchoty či obrněné transportéry, jak někteří analytici tvrdí? Válka na Ukrajině, ale i některé další současné konflikty současnosti, jasně ukázaly, že tomu tak není. Na Ukrajině probíhají rozsáhlé boje mezi obrněnými jednotkami obou stran a došlo i k několika klasickým tankovým bitvám. Stojí však za to si povšimnout, jak tyto bitvy probíhaly, jak byla obrněná technika oběma stranami nasazována. Už předchozí fáze války (od roku 2014 až do jara 2022) totiž jasně ukázala, že nemá smysl tankovou techniku, ale i BVP a obrněné transportéry nasazovat v nějakých rozsáhlých formacích, např. v celých divizích tak, jak se předvídalo za studené války. Takovéto velké formace jsou pak neobratné, a navíc jsou příliš snadným cílem. Jak ukrajinská, tak i ruská armáda se tak v důsledku vysokých ztrát v předchozích fázích ukrajinského konfliktu naučily nasazovat svou obrněnou techniku spíše v menších svazcích, kdy se jako ideální jednotka ukázal prapor, ať již jednotný nebo smíšený (což koreluje se zkušenostmi jiných armád včetně armády USA nebo Číny). Takovéto jednotky mají mnohem lepší možnost manévru, čehož také využívají. Dané jednotky pak plní různé úkoly, především úderné, provádějí obchvaty atd. Nejde však o nějaký čelní střet velkých tankových jednotek, jak tomu bylo např. za druhé světové války. Tanky, bojová vozidla pěchoty a obrněné transportéry tak mají i nadále svůj smysl a jsou ve své roli stále nezastupitelné. V důsledku výše zmíněného rostoucího významu dronů, vyčkávací munice atd. je pak patrné, že ony tankové, resp. mechanizované jednotky budou potřebovat celou řadu doprovodných systémů – především protivzdušných systémů, které budou zajišťovat jak obranu proti dronům, tak obranu protiletadlovou resp. protiraketovou. Tankové a mechanizované jednotky tak v budoucnosti budou vypadat poněkud jinak než dnes, a budou mít odlišnou strukturu.

Obdobně jako v případě dělostřelectva se i v případě tanků a obrněné techniky ukázalo, že udržovat ve výzbroji zastaralou techniku nemá příliš smysl. Na ukrajinském bojišti se také opět projevil fakt, jak koncepčně nevhodné jsou tanky sovětské konstrukční filozofie – tj. relativně lehké, slaběji pancéřované, jako jsou tanky T-72 atd. Západní tanky (např. M1 Abrams či Leopard 2 ), které jsou lépe pancéřované a mají lépe vyřešené uložení munice, se pak v porovnání s ruskými stroji jeví jako výrazně lepší, byť za cenu jejich vyšší hmotnosti a ceny. Stejně tak se opět naplno projevily neduhy vozidel řady BMP a BTR v podobě jejich slabého pancéřování atd. a opět je zřejmé, že výrazně těžší, ale zároveň silněji chráněná západní BVP by si v odpovídajících rolích vedla mnohem lépe.

Důležitou roli hrají také obrněné automobily. Dlouho se přitom předpokládalo, že obrněné automobily se vzhledem ke svému slabšímu pancéřování, ale i nižší průchodivosti terénem hodí pouze do různých mírových misí. Právě na Ukrajině se však ukázalo, že jsou tyto automobily díky své vysoké pohyblivosti velmi vhodné pro manévrový boj. Plně se také projevilo, že současné těžké obrněné automobily jsou někde jinde, než byli jejich předchůdci, a svými schopnostmi převyšují i obrněné transportéry řady BTR.

V bojích na Ukrajině se potvrdil i význam klasické pěchoty, kdy se zdánlivě obyčejný voják opět projevil jako nenahraditelný. Zkušenosti z bojů na Ukrajině jasně naznačují, jak je důležité tuto pěchotu vybavit výkonnými zbraňovými systémy – nejen ručními zbraněmi, ale i těžšími, výkonnějšími systémy, jako jsou protitankové řízené střely a protiletadlové řízené střely. Především vybavení lehké pěchoty výkonnými PTŘS se na ukrajinském bojišti projevilo jako klíčový prvek – do jisté míry i vzhledem k tomu, jak moc obě strany používají tankovou techniku. Je ovšem příznačné, jaké PTŘS se zde nejlépe osvědčily. Především se jedná o moderní těžké, výkonné PTŘS, jako jsou typy Javelin či Stugna-P schopné působit s vysokou přesností na velkou vzdálenost. Právě díky těmto systémům ukrajinská armáda dokázala zlikvidovat celou řadu protivníkových tanků, a eliminovala tak ruskou převahu v tancích. Na druhou stranu je třeba zmínit, že stejných úspěchů dosáhly i ruské jednotky, vybavené PTŘS Kornet atd. Jde tak o univerzální zkušenost. Vzhledem k výše uvedeným zkušenostem tak lze předpokládat, že ve světě poroste zájem o výkonné PTŘS. U samotných konstrukcí PTŘS pak poroste důraz na co nejvyšší dostřel, což je opět jeden z důsledků onoho „oddálení bojiště.“ Stejně tak je zřejmé, že pěchotu bude třeba vybavit také vyšším počtem přenosných PLŘS, jejichž úkolem však nebude ani tak boj proti letadlům (byť se ukrajinské armádě podařilo ručními PLŘS sestřelit hned několik ruských letadel), jako spíše boj proti bitevním vrtulníkům a především pak dronům. U kategorie přenosných PLŘS tak zřejmě důraz nebude kladen na dosah, jako spíše na jejich univerzálnost.

Závěr

Podobných zkušeností z bojů na Ukrajině by se dalo najít více, avšak autor poukazuje především na ty, které jsou nejvýraznější a pro ukrajinské bojiště nejsymptomatičtější. Dané zkušenosti nám tak naznačují, jak budou vypadat bojiště budoucnosti. Hlavní roli budou hrát systémy působící na velké vzdálenosti – samohybná děla o velkém dosahu, těžké raketomety, a také čím dál významnější drony. Bojující armády tak budou mít své hlavní síly od sebe poměrně hodně vzdálené. To však neznamená, že bojiště mezi těmito armádami bude prázdné, spíš naopak. Na tomto bojišti se bude pohybovat celá řada menších, dobře maskovaných a silně vyzbrojených tankových a pěších jednotek, které budou plnit různé úderné úkoly. Jejich úkolem bude mj. překvapit či vyprovokovat protivníka, a i proto budou tyto operace vypadat poněkud jinak, než jsme zvyklí. Lze také očekávat, že část úkolů pěchoty postupně převezmou také pozemní robotické systémy kategorie V (které se na Ukrajině nemohly naplno projevit, protože ani jedna ze stran jimi nedisponuje ve vyšším množství).

Je také třeba brát v potaz, že vojenské operace probíhají obvykle trochu jinak, než byly původně naplánovány, protože do děje vstupuje celá řada neznámých, dopředu těžko předvídatelných faktorů. Je také třeba si také uvědomit, že ne každý stát je tak bohatý, aby svou armádu vyzbrojil odpovídajícími zbraňovými, detekčními a velícími systémy. Každá armáda se tak bude maximálně snažit využít své silné stránky, a naopak využít slabé stránky protivníka, což také ovlivní bojiště budoucnosti.

Do budoucna lze také očekávat čím dál mohutnější nasazení různých robotických či na dálku řízených systémů, které budou hrát na budoucím bojišti nemalou roli. Proto se již nyní musíme na ono bojiště budoucnosti připravovat – a to třeba i na základě zkušeností ze současné války na Ukrajině.

Zdroj: armyrecognition.com, breakingdefense.com

CZD_800x300_02

 Autor: David Khol