Neutralita byla kdysi vnímána jako ochranný štít malých států v nestabilním světě. Dnes se však ocitá pod tlakem nových hrozeb – od hybridních operací po kybernetické útoky, které nerespektují hranice ani právní status. Je neutralita ve 21. století stále životaschopnou strategií, nebo spíše reziduum z minulosti, které může příslušnou zemi stát vlastní bezpečnost? Možným východiskem by mohl být zahraničněpolitický titoismus.

Neutralita jako právní i politický koncept se formovala především v 19. století v reakci na rostoucí komplexnost ozbrojených konfliktů a potřebu jasných pravidel mezinárodního chování. Mezinárodní právo, kodifikované zejména v Haagských úmluvách z roku 1907, definuje neutrální stát jako aktéra, který se zdržuje účasti v ozbrojených konfliktech mezi jinými státy a poskytuje stejnou míru nestrannosti oběma stranám. Tento status však není jen deklarativní – vyžaduje, aby si stát zároveň udržoval kontrolu nad svým územím a zamezil jeho využívání pro válečné účely. V praxi však neutralita není pouze právní pozicí, ale hluboce politickým rozhodnutím, které reflektuje strategickou kalkulaci daného státu v konkrétním geopolitickém kontextu.

Zásadní impuls k etablování neutrality jako nástroje přežití v moderním světě přišel v průběhu 20. století. Švýcarsko udržovalo neutralitu s výjimkou nutných případů již od Vídeňského kongresu v roce 1815. Rakousko přijalo neutralitu po roce 1955 jako podmínku stažení sovětských vojsk a znovunabytí suverenity, přičemž tento status zakotvilo přímo do své ústavy. Švédsko a Finsko po druhé světové válce rovněž praktikovaly de facto neutralitu, ačkoli formálně nebyla nikdy mezinárodně garantována. Všechny tyto příklady ukazují, že neutralita se nestávala výrazem ideologického pacifismu, ale spíše praktickou strategií, jak se vyhnout zatažení do konfliktu mezi supervelmocemi a zachovat si manévrovací prostor.

Neutralita v praxi: Rakouský a švýcarský model

Rakousko bývá často uváděno jako archetyp poválečné evropské neutrality. Zmíněný postoj se stal významnou součástí rakouské identity, ale zároveň vedl k politicky citlivému vztahu k NATO, přestože Rakousko spolupracuje v rámci programu Partnerství pro mír a podílí se na některých mezinárodních misích OSN či EU. Z kritického úhlu pohledu je třeba upozornit, že rakouská neutralita je dnes spíše symbolická: armáda je dlouhodobě podfinancovaná, chybí moderní výzbroj a realistická strategie obrany státního území. Rakousko zkrátka spoléhá na to, že je obklopeno státy NATO, které v evropském prostoru využívá násilí spíše výjimečně. Otázkou zůstává, jak toto lajdáctví vnímá Rusko coby druhý hlavní geopolitický hráč v evropském regionu.

Naopak Švýcarsko představuje model aktivní a důsledné neutrality, která je nejen mezinárodně respektována, ale i vnitřně hluboce zakořeněná. Je součástí národní identity a byla znovu potvrzena po druhé světové válce i během studené války. Na rozdíl od Rakouska však Švýcarsko klade důraz na obranyschopnost – dlouhodobě udržovalo rozsáhlou domobranu, komplexní síť obranných zařízení a strategickou soběstačnost v oblasti klíčových dodavatelských řetězců a kritické infrastruktury. I přesto, že v posledních dekádách švýcarská armáda prošla redukcí a profesionalizací, neutralita zde zůstává aktivní politikou podpořenou vojenskými schopnostmi, nikoli jen symbolickým závazkem.

Tyto dva modely ukazují, že neutralita je proměnlivým pojmem s různou mírou věrohodnosti. V obou případech se však ukazuje, že neutralita nemůže být pouhým politickým heslem, musí být podložena schopností bránit vlastní území, ochotou nést náklady bezpečnosti a jasnou komunikací směrem k potenciálním agresorům, a to v krajním případě se zapojením celé společnosti s vědomím rizika obrovských lidských ztrát. Bez těchto prvků se z neutrality stává spíše morální postoj než efektivní obranná strategie.

Konec jistot a nástup éry hektických rozhodnutí

Ruská agrese vůči Ukrajině v roce 2022 dramaticky změnila vnímání bezpečnosti v Evropě. Finsko a Švédsko, dva dlouhodobě neutrální státy, se během několika měsíců rozhodly vstoupit do NATO. Jejich důvody byly pragmatické jen zdánlivě. Oba státy přitom měly kvalitní armády a propracované obranné strategie, zejména v případě Finska, ale zároveň nepochopily skutečné motivace Ruska pro invazi na Ukrajinu a lehkovážně se zřekly své nestrannosti. Narativem tehdejších dní v Evropě bylo, že samotná neutralita neodradí stát, který porušuje mezinárodní právo a kalkuluje s ochotou jiných zasáhnout. Skrze tuto premisu se mylně domnívaly, že padl „dlouho udržovaný mýtus“, podle kterého neutralita svého nositele uchrání před agresí. Ve skutečnosti se dostaly tímto krokem do poměrně kontroverzní situace – zejména pak Finsko, které má dlouhou hranici se samotným Ruskem. Do doby, než se Finsko stalo součástí NATO, byla situace v rusko-finských vztazích poměrně korektní. Nyní se však z této víceméně klidné hranice stala potenciální konfliktní zóna. Rusko v prostoru Karélie zformovalo „protifinský“ 44. sbor, čímž se zmíněný prostor výrazně militarizuje. Do doby, než Finsko vstoupilo do NATO, se místní vojenské aktivity Ruska soustředily na prostor Petrohradu, jako možného cíle útoku NATO z prostoru Estonska, které je členem Aliance. 

Otázka nového členství Švédska v NATO je pak ze stejného úhlu pohledu méně kontroverzní. Švédsko s Ruskem nesdílí pozemní hranici, díky čemuž se tyto hranice v současné době nestávají novou geopoliticky-konfliktní zónou. Na druhou stranu můžeme v případě neutrality Švédska hovořit o nemalé tradici. Zejména pak není jisté, jak na tuto novou realitu bude reagovat tamější průmysl, který po dlouhá léta fungoval v módu – co můžeme, to si vyrobíme sami. Letecký průmysl Švédska, který se řadí mezi ty nejkomplexnější a nejnáročnější na technologie, je toho jasným důkazem. Je tedy neutralismus v evropském prostoru skutečně odsouzen k pomalé smrti?

Zahraničněpolitický titoismus jako možná aliance malých neutrálních států

Idea aliance malých, formálně neutrálních států jako protiváha velmocenských bloků není nová – historicky ji ztělesňovalo například Hnutí nezúčastněných, které čerpalo inspiraci mimo jiné z jugoslávského „titoismu“ jako třetí cesty mezi Východem a Západem. V dnešním multipolárním světě, kde se mocenská osa přesouvá mimo Evropu a pravidla mezinárodního řádu jsou narušována, se tato myšlenka znovu vrací ve formě úvah o jakémsi „neutrálním NATO“ – tedy multilaterálním bezpečnostním rámci mezi státy, které nepatří do žádného vojenského bloku, jehož členem by byla jaderná velmoc. Základem takové aliance by mohla být regionální spolupráce neutrálních států „střední Evropy“ (Rakousko, Švýcarsko, Česko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsku, Rumunsko, Ukrajina, Moldávie, Německo, Černá Hora, Maďarsko, Makedonie, Řecko, pobaltské státy), které by praktikovaly „funkční neutralitu“ v rámci své geopolitiky – kolektivní obranu, určitou formu polopovinné vojenské služby. 

Otázkou však zůstává, zda je podobný projekt realistický. V prostředí rostoucí polarizace a tlaku na „vymezování se“ může být dlouhodobě obtížné udržet jednotu zájmů i operačních schopností bez společného nepřítele nebo silného institucionálního rámce. Přesto může být vize „neutrální aliance“ cenným vkladem do debaty o budoucnosti evropské bezpečnosti – zvláště pro státy, které odmítají být součástí blokového soupeření, ale zároveň nechtějí zůstat strategicky bezbranné.

Zdroj: