Vojenská policie (VP) je v českém bezpečnostním ekosystému zvláštní druh „tichého profesionála“. Ve chvíli, kdy se daří, o ní není slyšet – a přitom drží pohromadě disciplínu, právo a bezpečnost ozbrojených sil doma i v operacích. Od ledna 1991, kdy byla založena moderní VP, se z ní stala služba, která umí vyšetřovat, chránit, doprovázet, deeskalovat i jednat v krizích, které se nedají nacvičit. Oslavy 35. výročí na Vítkově a vydání výroční knihy letos symbolicky uzavřely jednu kapitolu – a otevřely debatu o tom, co bude dál.

Historie vojensko-policejní služby u nás nezačíná rokem 1991. Ministerstvo obrany připomíná, že kořeny sahají už do roku 1917, kdy vznikaly jednotky v rámci československých legií v Itálii a Rusku. Tehdy se zrodil i symbol hořícího granátu používaný dodnes. Vývoj však nebyl přímočarý. V meziválečném období se vojensko-policejní agenda postupně přesouvala do struktur četnictva a státní policie. Až krátce před druhou světovou válkou vzniklo v československé armádě polní četnictvo, aktivované při mobilizaci v roce 1938. Po roce 1945 se role bezpečnostních složek proměnila a některé „vojenskopolicejní“ prvky přetrvaly spíše v dílčích inspekčních strukturách, jako například v podobě Tankové a automobilní inspekce (TAI). Tento historický oblouk není jen akademická poznámka: vytváří kontinuitu hodnot – právní vědomí, odvahu, odpovědnost – které současná VP ráda zdůrazňuje jako svůj profesní kód. 

Po pádu komunismu se armáda i stát měnily rychleji než jejich vnitřní pravidla. Právě v této fázi, 21. ledna 1991, vznikla vojenská policie Československé armády; po rozdělení federace se 1. ledna 1993 ustavil základ VP, jak ji známe dnes.  Ministerstvo obrany v souvislosti s 35. výročím připomnělo jako milníky mimo jiné přijetí prvního zákona o VP v roce 1992, následnou organizační stabilizaci po vzniku samostatné ČR, zavedení struktury s teritoriální odpovědností i rozvoj kriminalistických a expertních kapacit. Jinými slovy z „nové služby“ se postupně stala instituce s jasnými kompetencemi, vlastním zákonem a výraznou interoperabilitou – doma se státní policií a justicí a prvky IZS, v zahraničí v aliančních strukturách.

Veřejnost si často představí VP hlavně jako „armádní dopraváky“ nebo ochranu VIP. Realita je širší. Vnitřně je VP členěna na tři základní odborné složky: kriminální službu, dopravní a pořádkovou službu a ochrannou službu. Vedle toho fungují specializovaná pracoviště – oddělení kriminalistických technik a expertiz, pracoviště pyrotechnické a kynologické služby, informační bezpečnosti a technologií, vzdělávání či logistického zabezpečení.  Právě tento „mix“ umožňuje VP přepínat mezi režimy, kdy jednou řeší bezpečnost vojenské dopravy a ochranu vyčleněných letadel pro přepravu ústavních činitelů, jindy vyšetřuje složité případy, nebo připravuje jednotky na nasazení v zahraničí. A důležitá je i organizační logika, kdy je struktura postavená na územním principu (celorepublikové prvky + územní velitelství), aby VP dokázala reagovat rychle a zároveň držela jednotné standardy.

Zahraniční nasazení není pro VP doplněk, ale klíčová zkušenost. Ministerstvo obrany mezi nedávnými momenty zmiňuje zapojení do operací v Iráku, Afghánistánu, Mali, Pobaltí, Kosovu, na Slovensku a v řadě dalších zemí. Z pohledu veřejné paměti zůstává jedním z nejsilnějších příběhů jednotka VP KAMBA (Kábulská ambasáda). Jejím úkolem byla ochrana a obrana objektu českého zastupitelského úřadu v Kábulu a osobní ochrana členů diplomatické mise. V srpnu 2021 se však standardní ochranná služba během hodin změnila v krizové řízení evakuace. 

V této fázi je dobré neopomenout, dnes již bývalý Útvar speciálních operací Vojenské policie (ÚSpO VP), který byl určen pro nejnáročnější ochranné a bezpečnostní úkoly v zahraničních operacích. Právě SOG VP působila v prostředí, kde se standardní ochranné procedury rychle vyčerpaly a situace se měnila z hodiny na hodinu. Její příslušníci zajišťovali vysoce rizikovou osobní ochranu, ochranu objektů a přesunů a byli připraveni reagovat na krizové scénáře, včetně podpory evakuačních operací v nestabilním a nepřátelském prostředí. Zkušenosti nejen z Afghánistánu, ale i Iráku atd. ukázaly, že role Vojenské policie v zahraničních misích tehdy nekončila u dohledu nad kázní či vyšetřování incidentů – v kritických momentech se specializované prvky VP, reprezentované právě SOG, stávaly klíčovým článkem mezi diplomatickou službou, ozbrojenými silami a aliančními partnery při zajištění bezpečného stažení osob i materiálu.

V posledních letech je výraznou kapitolou Kosovo. Ministerstvo obrany uvádí, že čeští vojenští policisté působí v rámci MSU KFOR (společně s italskými Carabinieri a dalšími spojenci) a doplňují také prvek MNMP podřízený Force Provost Marshal. Úkoly zahrnují bezpečnost a volný pohyb, patroly, sběr informací i zvládání davů a deeskalaci během demonstrací. V Kosovu pracují také psi vycvičení na vyhledávání výbušnin a zbraní a psovodní činnost se soustředí například na letiště v Prištině, včetně spolupráce s americkými psovody a místní policií.

Když má VP fungovat jako „stráž práva“ uvnitř ozbrojených sil, musí zvládat i citlivá témata. V posledních letech proto klade důraz nejen na výsledky práce kriminální služby, ale i na transparentní komunikaci. Příkladem je případ, který VP sama veřejně popsala: kriminální služba objasňovala kauzu zadávání veřejných zakázek na stavební práce s počátky kolem roku 2020; podle mediálního pokrytí šlo o návrh obžaloby více osob a firmy a vyčíslení škody v milionech korun. (Pro VP je důležité, že takové případy spadají do její kompetence v resortu obrany a mají význam i preventivní.) Vedle toho VP patří mezi složky, které se umí zapojit do vnitrostátních krizí. Resort obrany v minulosti informoval o nasazení teritoriálních velitelství VP během pandemie covidu, kdy armáda pomáhala státu v širokém spektru úkolů. To jsou přesně ty chvíle, kdy se vojenskopolicejní kompetence – disciplína, řízení pohybu, ochrana, koordinace – přelévají do širší bezpečnosti státu.

Oslavy 35. výročí na Vítkově letos nebyly jen o ceremoniálu. Náčelník VP Jiří Roček je rámoval jako příležitost vyjádřit úctu současným i bývalým příslušníkům a poděkovat partnerům – od ozbrojených sil přes státní zastupitelství a policii až po celní správu, vězeňskou službu a IZS. Výrazným bodem dne byl křest souhrnné publikace Vojenská policie, vždy na straně práva. Iniciátorem jejího sepsání byl někdejší náčelník VP brigádní generál Miroslav Murček a samotný křest provedl hlavní kaplan Duchovní služby AČR.  K motivaci projektu generál Murček řekl: „Chtěli jsme, aby to nebyla jen faktografická publikace, ale aby tam zazněly příběhy.“ Kniha kromě mezníků obsahuje i část věnovanou každodennímu výkonu služby a je postavená na autentických vzpomínkách. Pro instituci, která často pracuje „bez světel reflektorů“, je to důležité: profesionalita se dědí nejen předpisy, ale i zkušeností.

Pokud měla Vojenská policie v 90. letech konsolidovat kázeň a zákonnost v proměňující se armádě, dnes musí reagovat na mnohem tvrdší prostředí, a to vysokou dynamiku bezpečnostních hrozeb, tlak na rychlé přesuny, hybridní působení i technologickou změnu. Brigádní generál Pavel Huták to shrnuje větou: „Musíme být připraveni nejen na mírové úkoly, ale i na možné nasazení ve válečném konfliktu.“ VP už dnes ve své struktuře uvádí pracoviště informační bezpečnosti a technologií; s růstem digitalizace armády poroste i agenda incidentů, důkazních stop a ochrany dat.

Ještě viditelnější částí práce VP se v budoucnu mohou stát ochrana kritické infrastruktury i přesunů, kdy jsou pro vojenskou mobilitu klíčové komunikace a uzly. Klíčová bude policejní ochrana přesunů, doprovody, řízení dopravy a bezpečnostní plánování.

Důležité je také zahraniční nasazení „v šedé zóně“, kdy např. Kosovo jasně ukazuje význam schopností zvládání davu, deeskalace a práce s informacemi. Afghánistán zase ukázal, že VP se může dostat do situací, kde se ochrana mění v krizové vyjednávání a evakuaci.

Také schopnost vyšetřovat složité hospodářské kauzy v obranném sektoru bude vedle „klasické“ kriminality stále důležitější – i kvůli obrovským modernizačním rozpočtům.

Historie VP je vlastně historií jedné potřeby: aby armáda – a s ní i stát – měla mechanismus, který dokáže vynutit právo a pořádek uvnitř vlastních ozbrojených struktur a současně je chránit navenek. Od kořenů v legiích, přes polní četnictvo, až po moderní instituci založenou v lednu 1991 se mění prostředky i prostředí.

Jádro se však nemění: legitimita síly stojí na pravidlech. A právě proto dává smysl, že 35. výročí na Vítkově doprovodila kniha postavená na paměti lidí, kteří tuto práci dělají. Ne jako muzeální artefakt, ale jako „návod“, jak se drží právo ve chvílích, kdy se situace zlomí – doma i v zahraničí.