CZ DIALOGY

Zbrojní průmysl posilovat, ale pragmaticky

 23. 04. 2023      kategorie: Téma
Přidat na Seznam.cz

V souvislosti s ukrajinským konfliktem se stále častěji hovoří o nutnosti rozvíjet schopnosti evropského, potažmo i českého zbrojního průmyslu, a navýšit jeho produkci. A to zejména munice, která je na ukrajinském bojišti spotřebovávána obrovským tempem, a jejíž dosavadní výroba evropskými zeměmi NATO je nedostatečná. Obdobné je to i v případě vojenské techniky. Evropské zbrojní firmy včetně českých v minulých desetiletích své schopnosti produkovat zbraňové systémy z důvodu nedostatku zájmu o ně buď omezily, nebo zcela ztratily. Otázkou pak je, jak schopnosti (nejen) českého zbrojního průmyslu navýšit na potřebnou úroveň, aniž by výdaje ohrozily českou ekonomiku?

shutterstock_467592566Foto: V souvislosti s ukrajinským konfliktem se stále častěji hovoří o nutnosti rozvíjet schopnosti evropského, potažmo i českého zbrojního průmyslu, a navýšit jeho produkci. (ilustrační foto) | Shutterstock 

Zkušenost ze studené války     

Určitým problémem je, že současný stav českého resp. evropského zbrojního průmyslu často posuzujeme v kontextu se stavem, jaký panoval za studené války. Tehdy se Evropa připravovala na rozsáhlý celoevropský konflikt; armády disponovaly obrovskými počty jak vojáků, tak výzbroje, kterou se jednotlivé státy pokud možno snažily zajistit vlastními silami, svým vlastním zbrojním průmyslem.

Tento stav však byl do značné míry nepřirozený. Byl dán především atypickým charakterem studené války, ve které se nebojovalo, a obě strany se soustředily pouze na samotnou přípravu na válku, na hromadění zbraní. Všechny evropské země se tak v důsledku této vojenské a zbrojní politiky potýkaly s ekonomickými problémy, které byly způsobeny výdaji na zbrojní akvizice, ale i rozsáhlé investice do zbrojního průmyslu. Vybudování tak rozsáhlého zbrojního průmyslu totiž vyžaduje obrovské náklady (a to i v případě, že již předtím zbrojní průmysl v dané zemi existoval). Vysoké vojenské výdaje tak způsobily ekonomickou únavu a vážné strukturální problémy i ekonomikám vyspělých západních států. U států bývalé Varšavské smlouvy, které měly vojenské výdaje vyšší, pak tyto vedly k ekonomickému kolapsu daných zemí, ze kterého se pak některé vzpamatovávaly celá desetiletí. Přes všechnu vážnost dnešní situace bychom tak měli vnímat zkušenosti ze studené války jako varování, kam až může neuvážená zbrojní politika vést.

Prakticky všechny evropské země pak v devadesátých letech a na počátku milénia razantně snížily početní stavy svých armád a adekvátně byly sníženy i počty jejich výzbroje. V důsledku toho však evropský zbrojní průmysl částečně ztratil své někdejší hlavní odbytiště, a omezil tak svou schopnost masově produkovat zbraňové systémy. Po ruské anexi Krymu v roce 2014 začaly evropské armády opětovně navyšovat své vojenské výdaje a početnost svých armád, což vedlo k jistému oživení zbrojního průmyslu. Tento zbrojní průmysl, zejména po kvantitativní stránce, je však stále nesrovnatelně menší než v dobách studené války.

Nyní je Evropa ukrajinským konfliktem do jisté míry zaskočena. Jelikož nám bylo po léta vštěpováno, že vypuknutí rozsáhlého konvenčního konfliktu v Evropě je v podstatě vyloučené a problematika zbrojního průmyslu a jeho budování byla vládami jednotlivých států spíše přehlížena. Po zbrojním průmyslu je v současné době požadováno, aby razantně navýšil své produkční schopnosti, a to pokud možno ve velice krátkém čase.

Avšak vybudovat zbrojní závod, produkující např. pouze jednoduchý zbraňový systém, je záležitostí na několik let. Nejde přitom jen o samotnou stavbu budov a zajištění potřebného vybavení, ale jde také o zaučení zaměstnanců, vytvoření fungující manažerské struktury, vytvoření celého řetězce dodavatelů jednotlivých komponentů apod. Stejně tak je velmi obtížné, aby již existující zbrojní firma v krátké době razantně navýšila svoji produkci. Určité navýšení je vždy možné (zvýšením pracovního úsilí, lepší organizací práce apod.), avšak nemůže být řeč o několikanásobném navýšení produkce, jaké je dnes požadováno.

Největším problémem však je, že minimálně v části spektra své někdejší výroby evropský, potažmo i český zbrojní průmysl své schopnosti zcela ztratil. Opětovné získání schopnosti vývoje zbraňových systémů je přitom velmi náročné, a stoupá se složitostí daného výrobku. Vybudování vývoje určitého zbraňového systému, vytvoření potřebného know-how a technické tradice je záležitostí na celá desetiletí. Ztráta kontinuity technického vývoje, která je důsledkem politiky nízkých vojenských výdajů, je asi ta nejbolestivější – a nejhůře napravitelná.

Jak tedy dnes formovat zbrojní výrobu, a to i s výhledem do budoucnosti? Předně zmiňme, že onou cestou extenzivního rozvoje ozbrojených sil a zbrojního průmyslu, jaká byla příznačná v letech 1948-89 nejen pro Evropu, ale i pro další země světa, se dnes žádný stát neubírá. Negativní zkušenosti ze studené války si jsou státy dobře vědomy, a snaží se tak své vojenské výdaje – včetně investic do zbrojního průmyslu – držet na rozumné úrovni, aby příliš nezatížily svou ekonomiku. Chovají se tak i země, které se nacházejí v oblasti zvýšeného napětí a u kterých je pravděpodobnost zapojení do otevřeného konfliktu pravděpodobná (např. Izrael, který provedl redukci svých ozbrojených sil i reorganizaci zbrojního průmyslu). Cestou extenzivního rozvoje schopností svého zbrojního průmyslu nejde ani Čína, a to i přes to, že tato světová velmoc dnes již zcela otevřeně soupeří o hegemonii s USA. Přesto schopnosti svého zbrojního průmyslu (včetně kvantity produkce) Čína navyšuje postupně a promyšlenými kroky

Rusko – politický a vojenský protivník Evropy

Cestou extenzivního rozvoje svých ozbrojených sil dnes nejde ani Rusko, které je dnes tím nejvýraznějším politickým, ale i vojenským protivníkem Evropy. Rusko je dnes ve zvláštní, poněkud atypické situaci a pokud hovoříme o tom, že Evropa ztratila svou někdejší schopnost výroby zbraní, musíme uvědomit, že Rusko je na tom ještě hůře. Ruský zbrojní průmysl ztratil mnoho svých schopností již za éry Sovětského svazu, protože v důsledku rozkladu sovětského režimu mnohé podniky zkolabovaly. Po rozpadu Sovětského svazu se mnoho dodavatelů různých dílčích systémů nacházelo v bývalých svazových republikách, které již nechtěly s Ruskem nadále spolupracovat, nebo jejich výrobní závody ukončily svou činnost. Doba devadesátých let (jelcinovská éra) pak toto dílo dokonala.

Špatný stav ruského zbrojního průmyslu se však příliš nezměnil ani za Vladimira Putina, přestože došlo k jeho značnému zlepšení. V důsledku vyšších vojenských výdajů byla vyšší poptávka po jeho výrobcích a stát navíc začal cíleně nahrazovat výrobky pocházející z bývalých svazových republik vývojem analogických domácích výrobků. Avšak tento proces nebyl ani zdaleka dokončen, hlavně u pozemní techniky. Tento fakt lze částečně zdůvodnit tím, že pozornost ruského vedení se soustředila na odstrašující arzenál –⁠ na jaderné zbraně –⁠ a pozemní vojsko a technika tak byly spíše zanedbávány.

Důsledky této dlouhodobé politiky jsou jednoznačné – ruský zbrojní průmysl zcela ztratil své někdejší schopnosti a mnohé i tradiční zbrojní firmy pak omezily či zcela ukončily svou činnost. Ruský zbrojní průmysl také ztratil svou někdejší schopnost produkovat své produkty v rozsáhlých sériích. Obdobná situace je i v oblasti výroby munice, kdy ruské muničky vyrábí jen zlomek své někdejší produkce. Putin sice opakovaně vyhlásil radikální navýšení ruské zbrojní výroby a mobilizaci ruského zbrojního průmyslu (učinil tak např. v roce 2014, naposledy pak po zahájení otevřené války proti Ukrajině v roce 2022), avšak většinou šlo o pouhé politické a mediální deklarace, a reálně se toho moc nestalo. Žádná mobilizace se nekonala, a to z jednoduchého důvodu – ruský zbrojní průmysl mnohé své schopnosti zcela ztratil a nelze je tak snadno obnovit. Důkazem toho, že k žádné mobilizaci ruského zbrojního průmyslu, která by se projevila razantním navýšením zbrojní produkce, reálně nedošlo, je i stav dnešního ruského vojska. To dnes na bojiště nasazuje takové veterány, jako jsou např. tanky T-55, T-62, případně obrněné transportéry BTR-50. Rusko si politiku výrazného navýšení zbrojního průmyslu nemůže dovolit, jednoduše mu to neumožňuje jeho ekonomika, kdy zřejmě částečně zafungovaly i sankce západních zemí vůči Rusku.

Stojí za povšimnutí, jakým způsobem dnes Rusko svůj zbrojní průmysl rozvíjí. Např. buduje nové továrny na výrobu tanků – s tím, že výrobu v těchto nových provozech se podaří spustit až za několik let. Je tak zřejmé, že Rusko počítá, že současný konflikt bude trvat ještě dlouho. Rusko také zjevně využívá toho, že situace na Ukrajině se víceméně stabilizovala a chce získat čas (i za cenu obrovských lidských a materiálních ztrát) na vybudování nové armády, a stejně tak i nového zbrojního průmyslu, schopného produkovat mnohem vyšší počty zbraní. Tato snaha o získání času a vyšších schopností pro rozsáhlý konflikt ostatně zapadá do putinovské vize dlouhodobého boje proti západní Evropě, s čímž by měla evropská politická reprezentace, ale i evropský zbrojní průmysl počítat, a do jisté míry se tomu přizpůsobit. Je tak třeba vnímat problematiku rozvoje v dlouhodobějším horizontu – a to i přes složitost současné situace. Jde o to rozvíjet schopnosti evropského zbrojního průmyslu nikoliv extenzivně, ale především s důrazem na maximální efektivitu a především co nejlépe využívat svých stávajících možností.

To se týká i České republiky. Někdy si to možná ani neuvědomujeme, ale Česká republika má – v poměru ke své velikosti, k počtu obyvatel, k své síle ekonomiky – velmi výkonný zbrojní průmysl. Samozřejmě se nejedná o takové hodnoty jako v dobách někdejšího Československa (které ovšem na zbrojení vydávalo cca 8 % HNP, a adekvátně tomu vypadal i zbrojní průmysl) už jen proto, že mnohé zbrojní firmy zůstaly po vniku České republiky na Slovensku. Z hlediska současné situace je také velmi důležité, že český zbrojní průmysl má až neuvěřitelně široký záběr. Český zbrojní průmysl vyrábí ruční zbraně, obrněná vozidla, samohybná děla, cvičné letouny atd. Zcela unikátní je pak výroba radarové techniky atd.

Právě o tyto české výrobky bude stále vyšší zájem. Typickým příkladem jsou cvičné letouny L-39NG (Ukrajina bude potřebovat nahradit své starší L-39), samohybná děla 155 mm jako je Dita či Morana (Ukrajina jistě bude chtít i nadále posilovat své samohybné dělostřelectvo) atd. O produkty českého zbrojního průmyslu budou mít zájem také země východní Evropy, které jsou přímo ohroženy politikou Ruska, a navyšují tak své vojenské výdaje za účelem pořízení nové techniky.

Je otázkou, zdali budou jednotliví čeští producenti zbrojní techniky schopni svoji výrobu navýšit, aby uspokojili současnou a budoucí poptávku. A bylo by chybné ono navýšení produkce nechat jen na samotných firmách. Na navýšení produkce jednotlivých firem by se měl podílet i stát – a to např. finančně, formou různých dotací. Navíc rozvoj již existujících zbrojních firem a jejich zbrojních závodů, navyšování produkce stávajících, již vyvinutých zbraňových systémů je zřejmě tou nejlepší cestou, jak navýšit schopnosti českého zbrojního průmyslu, oproti budování zcela nových kapacit. Navýšení českých výrobních kapacit se týká nejen produkce vojenské techniky ale také výroby munice, především pak munice 155 mm, o kterou je v souvislosti s ukrajinským konfliktem největší zájem. I v tomto případě je však třeba postupovat realisticky.

Závěr

Při budoucím rozvoji českého zbrojního bude třeba postupovat velmi pragmaticky, s důrazem na efektivitu a nadčasovost. Rozhodně by bylo chybné nyní složitě a s velkými náklady budovat něco, co možná již za několik let nebude potřeba. Spíše než budovat nové podniky je pak v rámci obranného průmyslu logičtější využít dnes již tradičních českých firem, jako je např. holding CSG a jeho společnosti (Excalibur Army, Tatra Trucks, Tatra Defence Vehicle, Retia apod.) Colt CZ Group, STV GROUP, Aero Vodochody, SVOS apod. Je třeba, aby tyto podniky rozšiřovaly své schopnosti nejen vývojem nových produktů, ale také rozšiřováním svých výrobních kapacit a je pak otázkou, zda a jakým způsobem by se na tomto rozšiřování schopností měl podílet stát (byť jde o soukromé společnosti).

Bylo by také třeba zefektivnit dosavadní komunikaci po linii AČR – MO ČR – zbrojní firmy, stejně jako komunikaci po linii MO ČR – státní podniky – soukromé zbrojní firmy.

Další cestou pro zlepšení současného stavu (nejen) českého zbrojního průmyslu je pak úprava rigidních směrnic EU, které zbrojní průmysl často nesmyslně omezují.

Zdroj: defensenews.com

 Autor: David Khol

Spolupracujeme sCZ- LEXCZ - AOBP