Současná debata o umělé inteligenci se postupně přesouvá z roviny technologického pokroku do roviny geopolitické moci, kontroly a autonomie. Spojené státy v tomto procesu usilují jak o inovace, tak o udržení dominantního postavení v celém technologickém řetězci, od čipů přes cloud až po aplikace. Tento přístup se promítá do konkrétních politických kroků, které propojují průmysl, exportní politiku i bezpečnostní zájmy. Jak se do dynamického vývoje v oblasti umělé inteligence mohou zapojit středně velké evropské státy typu České republiky?

Americká vláda formuluje svou ambici v oblasti umělé inteligence (AI) z pozice hegemona. „Usilujeme o to, aby americké AI systémy byly nasazeny ve velkém měřítku po celém světě a aby budoucí digitální infrastruktura stála na amerických technologiích, standardech a hodnotách,“ zaznívá z oficiálních vyjádření ministerstva obchodu USA. V této logice se ekonomické soupeření prolíná s ambicí určit pravidla hry pro nadcházející desetiletí. Kdo kontroluje infrastrukturu, kontroluje data, standardy i tok inovací.

Novým nástrojem této strategie se stává American AI Exports Program spuštěný v dubnu letošního roku na základě exekutivního nařízení 14320. Program vyzývá americké firmy ke sdružování do konsorcií schopných dodávat kompletní technologický ekosystém umělé inteligence. Ten zahrnuje pět vrstev:

• AI optimalizovaný hardware a infrastrukturu – čipy, servery, cloudové platformy a síťové prvky, které tvoří fyzický a výpočetní základ celého AI ekosystému,
• systémy pro práci s daty – sběr, úpravu, třídění a popis dat potřebných pro trénování a nasazení modelů,
• AI modely – samotné algoritmy a jejich integraci do funkčních celků schopných analyzovat data a generovat rozhodnutí či predikce,
• bezpečnostní vrstvu – ochrana dat, modelů i infrastruktury před zneužitím, útoky a neoprávněným přístupem,
• aplikační vrstvu – převádění technologických schopností do konkrétních řešení v oblastech jako obrana, zdravotnictví, finance nebo veřejná správa.

Podmínka minimálně 51procentního podílu amerického hardwaru jasně ukazuje, že cílem zůstává kontrola nad klíčovými technologickými centry.

Program přitom nenabízí pouze definici vývozních pravidel, nýbrž aktivní podporu. Firmy mohou získat přístup k exportnímu financování, urychleným vývozním povolením nebo přímé mezivládní diplomacii. Vzniká tak komplexní mechanismus, který propojuje americké úřady a soukromý sektor v jediné strategii. „Budujeme plnohodnotná AI řešení, která mohou být prezentována jako vhodná volba pro spojence po celém světě,“ shrnul tento přístup Michael Kratsios, jeden z architektů programu a ředitel amerického úřadu Office of Science and Technology Policy. V praxi však jde o institucionalizovanou expanzi amerického technologického vlivu.

Takový agresivní přístup vyvolává v Evropě i dalších regionech rostoucí obavy. Diskuse o technologické suverenitě se stává jedním z hlavních témat politické debaty. Detaily se liší, společným jmenovatelem však zůstává snaha o kontrolu nad klíčovými technologiemi. Kanishka Narayan, britský ministr pro AI, vnímá umělou inteligenci jako kritickou technologii potřebnou k „naplnění širších bezpečnostních a ekonomických cílů“ státu. Jiní aktéři (např. Mario Draghi, bývalý prezident Evropské centrální banky) zdůrazňují potřebu nezávislosti na zahraničních dodavatelích nebo kontrolu nad daty.

Problém spočívá v tom, že většina evropských států nedisponuje kapacitami k dosažení plnohodnotné autonomie. Vývoj špičkových AI modelů vyžaduje masivní výpočetní výkon, přístup k rozsáhlým datovým řadám a kapitál v řádech miliard amerických dolarů. Dominantní postavení amerických technologických firem v oblasti cloudových služeb a čipů tento rozdíl dále prohlubuje. Evropa sice opakovaně deklaruje politickou ambici strategické nezávislosti, reálné možnosti nicméně zůstávají omezené.

Ani technologicky nejvyspělejší evropské státy nepředstavují plně soběstačné jednotky. Francie často vystupuje jako zastánce evropské suverenity, praxe však odhaluje strukturální slabiny. Požár datového centra společnosti OVH ve Štrasburku v roce 2021 zničil infrastrukturu bez adekvátní zálohy a vedl ke ztrátě dat tisíců zákazníků. Tento incident ukazuje, že samotná lokalizace infrastruktury nezaručuje odolnost. Bez distribuovaných systémů a přeshraniční technologické spolupráce vzniká spíše zranitelnost než autonomie.

Tato logika se ještě výrazněji projevuje u menších států. Země typu České republiky nemají finanční ani geopolitickou váhu k budování kompletního AI ekosystému. Pokus o plnou suverenitu by vedl k neefektivnímu vynakládání zdrojů bez reálného dopadu. Schůdnější cestou zůstává specializace v úzce vymezených oblastech, kde lze dosáhnout konkurenční výhody. V českém případě se nabízí segmenty jako obranné technologie, bezpečnostní aplikace, regulace nebo compliance.

Tento přístup odpovídá širším trendům v mezinárodním prostředí. V praxi to znamená identifikaci specifického příspěvku, který lze nabídnout silnějším partnerům výměnou za přístup k infrastruktuře a technologiím. Výmluvný příklad představuje spolupráce mezi Ukrajinou a Německem. Kyjev poskytuje Berlínu přístup k unikátním bojovým datům získaným během války. „Ukrajina sdílí unikátní bojová data a umožňuje svým partnerům trénovat a zdokonalovat jejich AI modely,“ popisuje tento přístup ukrajinský ministr obrany Mychajlo Fedorov. Data zahrnují miliony snímků a informace z desítek tisíc bojových letů, což představuje jednu z nejcennějších databází pro vojenskou AI na světě.

Německý průmysl tato data na oplátku využívá k optimalizaci systémů jako samohybné houfnice PzH 2000 a RCH 155 nebo PVO systém IRIS-T. Vzniká tak uzavřená smyčka, ve které údaje z bojiště vedou ke zlepšení technologií, které se následně vracejí zpět do konfliktu. Tento model propojuje operační zkušenost s průmyslovou kapacitou a vytváří synergii, kterou by žádný z aktérů nedokázal vytvořit samostatně.

Z pohledu autonomie jde o zásadní posun. Ukrajina nezískává suverenitu ve smyslu plné technologické nezávislosti, získává však strategickou relevanci díky kontrole nad unikátním zdrojem dat. Německo naopak posiluje své technologické kapacity bez nutnosti generovat vlastní bojová data. Obě strany tak dosahují vyšší úrovně v oblasti umělé inteligence prostřednictvím oboustranně výhodné spolupráce.

Takový model nabízí důležitou inspiraci pro Českou republiku. Namísto snahy o budování kompletního AI ekosystému může Praha hledat oblasti, v nichž má know-how nebo průmyslovou tradici, a tyto kapacity zapojit do širších nadnárodních iniciativ. Nabízí se například obranný průmysl či vývoj senzorů, radarových systémů nebo softwaru pro řízení boje. Zároveň je nutné vnímat rizika příliš těsného zapojení do amerických ekosystémů. Účast v programech typu American AI Exports Program může přinést krátkodobé ekonomické benefity, současně však posiluje strukturální závislost na americkém technologickém sektoru. To by mohlo oslabit evropské ambice v oblasti autonomie a omezit prostor pro rozvoj vlastních kapacit.

Strategická volba tak nespočívá mezi izolací a globalizací, nýbrž mezi různými modely integrace. Evropa se musí rozhodnout, zda bude budovat vlastní propojený ekosystém, nebo se stane součástí americky vedené infrastruktury. Menší státy včetně České republiky pak musí hledat rovnováhu mezi ekonomickými příležitostmi a dlouhodobými strategickými zájmy.

Debata o autonomii v oblasti umělé inteligence proto odhaluje hlubší proměnu mezinárodního systému. Technologie přestávají být neutrálním nástrojem, stávají se vyjádřením geopolitické moci. Schopnost tuto moc sdílet, vyvažovat a strategicky využívat bude určovat postavení jednotlivých států v nadcházejících dekádách.

Zdroj: Military AI, UNITED24, CNAS, Department of Commerce, UK Parliament