Bezpečnostní prostředí se v posledních letech zásadně proměnilo a s ním se mění také požadavky kladené na ozbrojené síly. Armáda České republiky prochází rozsáhlou modernizací a současně se musí připravovat na vývoj, jehož podobu výrazně ovlivňují zkušenosti ze současných konfliktů i stále rychlejší technologické změny. Které oblasti by ale měly mít v příštích letech nejvyšší prioritu a kde jsou největší rezervy?

V souvislosti s uvedenými výzvami jsme poslancům Výboru pro obranu Poslanecké sněmovny a senátorům Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky položili následující otázku: Na co se bude podle vás muset Armáda ČR zaměřit nejvíce, aby dokázala reagovat na současné hrozby?

Výbor pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

Josef Flek (STAN), předseda výboru

Pokud budeme pouze dohánět to, co vidíme dnes, budeme zítra opět pozadu. Podoba vedení války se v současnosti proměňuje historicky nevídaným tempem a technologický vývoj zásadně mění způsob, jakým jsou vedeny vojenské operace. Česká armáda proto musí být schopna nejen reagovat na současné hrozby, ale především předvídat vývoj na bojišti a připravovat se na hrozby, které teprve přijdou.

Za naprosto klíčovou považuji schopnost vybudovat vícevrstvou protivzdušnou a protidronovou obranu, která nám umožní účinně chránit vlastní síly, kritickou infrastrukturu i civilní objekty. Druhou zásadní oblastí je digitalizace, průzkum, umělá inteligence, kybernetické schopnosti a elektronický boj. Česká armáda potřebuje integrovaný systém rekognoskace, drony, bezpečné a odolné komunikační sítě a robustní systémy kybernetického boje. Nelze přitom opomenout ani lidský faktor, logistiku a celkovou připravenost. Sebelepší technologie nebude fungovat bez dostatečného počtu kvalitně vycvičených vojáků a vojákyň, schopného velitelského sboru a odolného logistického systému. Mnohé z těchto oblastí ostatně přímo odpovídají aliančním Capability Targets 2025 (CT25).

Musíme proto investovat do schopností, které nám umožní být připraveni nejen na dnešní válku, ale i na konflikt za deset nebo patnáct let. To znamená mnohem více předvídat technologický vývoj, systematicky podporovat obranný výzkum a inovace, rychleji zavádět nové technologie do výzbroje a současně mnohem úžeji propojovat armádu s českým a evropským technologickým a obranným průmyslem.

Bez odpovídajících a předvídatelných investic se však akceschopnost české armády zlepší jen velice pomalu. S notnou nadsázkou by se tak dalo říct, že největší výzvou pro armádu nakonec mohou být koaliční poslanci a jejich dlouhodobá neochota investovat do obrany naší země.

Jiří Horák (KDU-ČSL), místopředseda výboru

Válka na Ukrajině jednoznačně ukázala, že jednou z nejvyšších priorit Armády ČR musí být budování moderní protivzdušné obrany. Masivní nasazení balistických a řízených střel, dronů i dalších vzdušných prostředků potvrzuje, že schopnost chránit vojáky, kritickou infrastrukturu i civilní obyvatelstvo bude v příštích desetiletích jedním z rozhodujících faktorů obranyschopnosti státu. Jen samotná protivzdušná obrana si však vyžádá investice v řádu stovek miliard korun a především dlouhodobě předvídatelné financování. Na summitu NATO v Haagu se členské státy dohodly postupně navýšit výdaje na obranu a související bezpečnostní oblasti na 3,5 % HDP a dalších 1,5 % HDP do roku 2035. Pokud chceme tento závazek splnit, musíme už dnes připravit jasnou finanční trajektorii. Tu však zatím nevidím.

Naopak se obávám, že ambicí současné vlády bude od příštího roku dosáhnout hranice 2 % HDP a na této úrovni výdaje po zbytek volebního období ponechat. Pokud by se tento scénář naplnil, považuji za nereálné, že se České republice podaří v dohledné době vybudovat skutečně efektivní a vícevrstvou protivzdušnou obranu. Ta bude vyžadovat investice v řádu stovek miliard korun, které nelze financovat z rozpočtu dlouhodobě udržovaného na úrovni 2 % HDP. Chceme-li dostát spojeneckým závazkům i zajistit bezpečnost našich občanů, musíme plánovat obranu v horizontu deseti a více let a tomu přizpůsobit také její financování.

Jindřich Rajchl (SPD), místopředseda výboru

Komplexní odpověď by byla velmi obsáhlá, a tak si dovolím sepsat pouze klíčové body.

1. Nepořizovat si zbraně, respektive muzejní exponáty, jež byly ve vojenských konfliktech využívány před deseti lety, které však již nikdy použity nebudou.
2. Zaměřit se na výrobu dronů a prvků protidronové a protivzdušné obrany.
3. Především zahájit program společného výzkumu a vývoje zbraní na bázi AI ve spolupráci s českými zbrojovkami. Tyto subjekty mají nyní dostatek volného kapitálu, jenž může být využit k vývoji těchto nových technologií, jež se AČR následně zaváže odebrat s tím, že bude současně procentuálně profitovat z jejich prodeje do dalších zemí. Tato strategie by nám přinesla hned několik výhod. Jednak bychom podpořili české výrobce a neutráceli prostředky z veřejných zdrojů za zbytečné železo ze zahraničí. Za druhé bychom se stali jedním z lídrů výroby zbraní postavených na nejmodernějších technologiích. A v neposlední řadě by se naše zbrojovky staly lídry na trhu s těmito technologiemi, jež budou zcela jistě během několika let výrazně žádanějším zbožím než tanky či letadla, z čehož by profitovala celá česká ekonomika (ve formě astronomických zisků zbrojovek), jakož i státní rozpočet (ve formě podílu na zisku z prodeje výrobků na bázi těchto technologií). Podobný model funguje již delší dobu v Izraeli. A ČR by se jím měla inspirovat, aby již nebyla většinovým odběratelem vojenské techniky ze zahraničí, nýbrž naopak klíčovým dodavatelem moderních vojensko-průmyslových celků do členských států NATO i třetích spřátelených zemí.

Pavel Růžička (ANO), místopředseda výboru

Pokud uvažujeme čistě bezpečnostně-vojenské hrozby, tak v souladu s programovým prohlášením vlády pro oblast Obranné politiky a Armády ČR bude nutné neprodleně zahájit budování a rozvoj efektivní pozemní protivzdušné obrany, mezi kterou lze rovněž zařadit i tzv. antidronové systémy (C-UAS).

Z rozboru více než čtyřletého konfliktu na Ukrajině, ale též aktuálně i v Íránu je zřejmé, že největší hrozby představují komplexní vzdušné útoky, při nichž protivník často používá kombinaci několika samostatných útočných systémů. Jako typický příklad lze uvést prvotní vyslání tzv. klamných cílů pro „zahlcení“ protivzdušné obrany, za nimiž následuje útok až několika stovek bezpilotních prostředků (dronů). Současně s útoky dronů jsou použity i balistické rakety, popřípadě v kombinaci tzv. „klouzavých leteckých pum“.

Efektivní obrana proti takovému typu vzdušného útoku je velmi složitá, a to nejen z důvodu zajištění rychlé detekce a následné eliminace jednotlivých druhů cílů. Nutné je také akceptovat pro obránce riziko pokrytí a ochrany velmi velkého prostoru celého „bojiště“. Například celkovou linii kontaktu (včetně tzv. „šedých zón“) na ukrajinském bojišti udává ukrajinský generální štáb v rozsahu až cca 3000 kilometrů.

Důležitým parametrem používání protivzdušné obrany je však také ekonomičnost, neboli její efektivnost a hospodárnost jejího použití. Jako jeden z příkladů možné „ekonomické nevýhodnosti“ lze uvést incidenty na konci července na rumunsko-ukrajinských hranicích. Z veřejně dostupných zdrojů lze uvést, že rumunské letouny F-16 použily na sestřelení pravděpodobně ruských dronů několik střel typu AIM 9X Sidewinder, přičemž cena jedné takové střely se pohybuje cca až 400 tisíc dolarů. Oproti tomu odhadovaná cena výroby ruského dronu typu Geran-2 je okolo 40 tisíc dolarů, což je zhruba desetkrát méně.

Z těchto důvodů bych doporučil Armádě ČR se zaměřit primárně na budování pozemní protivzdušné obrany oproti používání letounů, popřípadě vrtulníků coby tzv. „lovců“ dronů, a to i s ohledem na jejich dlouhodobou operační nasaditelnost a omezení, například při vyhledávání cílů v noci.

V první řadě by Armáda ČR měla co nejdříve vyspecifikovat a návazně prostřednictvím Sekce vyzbrojování a akvizic co nejrychleji pořídit vhodné, tzv. „antidronové“ pozemní systémy („C-UAS“), jež v sobě zahrnují kombinaci schopnosti detekce cílů a schopnosti jejich návazného ničení (tzv. „efektory“), například kanonové nebo laserové systémy. Tyto systémy by mohly být výhodně využity k obraně tzv. manévrových jednotek (tanky, BVP a mobilní dělostřelectvo), tedy pro aktuálně budovanou těžkou brigádu, respektive návazně lze takovéto systémy využít i pro plánované vybudování střední brigády.

Souběžně s realizací tohoto projektu by měla Armáda ČR pořídit schopnost detekce a ničení balistických raket s krátkým doletem (cca do 1000 kilometrů), kdy typickým představitelem je ruský raketový systém Iskander-M.
Bohužel předchozí vedení GŠ AČR na rozvoj pozemní protivzdušné obrany rezignovalo, kdy během čtyř let prakticky nevyspecifikovalo a nepožadovalo pořízení žádného nového „antidronového“ systému, a to přesto, že konflikt na Ukrajině běží již od roku 2022.

Ivan Bartoš (Piráti), člen výboru

Armáda musí především plnit NATO Capability Targets – nejdůležitějším prvkem naší obrany je naše členství v NATO. Všichni jeho členové musí plnit své domácí úkoly, aby naše společná síla účinně odstrašila agresory, jako je Rusko. Současné konflikty, zejména probíhající ruská agrese na Ukrajině, nám v přímém přenosu ukazují, že charakter válčiště se radikálně proměnil. Armáda ČR se proto podle mého názoru musí zaměřit na tři klíčové pilíře, aby obstála tváří v tvář hrozbám 21. století: zavádění moderních technologií a kybernetická obrana. Hrubá síla těžké techniky dnes musí být nutně podpořena technologickou převahou. Armáda musí masivně investovat do rozvoje bezpilotních systémů (dronů) a účinné obrany proti nim, do prostředků elektronického boje a do využití umělé inteligence pro analýzu dat na bojišti. Stejně tak je naprosto klíčové vnímání kyberprostoru jako plnohodnotné bojové domény. Odolnost našich systémů a schopnost vést kybernetické operace musí patřit k nejvyšším prioritám.

Lidský kapitál a flexibilní nábor. Špičková technika je k ničemu bez lidí, kteří ji umí ovládat. Armáda se dnes na trhu práce přetahuje o ty nejschopnější IT specialisty, datové analytiky a operátory s komerčním sektorem. Bude se muset zaměřit na to, jak tyto talenty přilákat, nabídnout jim flexibilnější podmínky a moderní vzdělávání. Důležitá je v tomto ohledu i hlubší spolupráce armády s univerzitami a vědeckými pracovišti.

Chytré a transparentní akvizice. Rychlá modernizace vyžaduje efektivní nákupy. Ty ale musí probíhat maximálně transparentně a s jasnou dlouhodobou vizí. Je nutné se zaměřit na promyšlené zapojení českého obranného a technologického průmyslu do dodavatelských řetězců, což nejen posílí naši obranyschopnost, ale i domácí ekonomiku.

Základem samozřejmě zůstává naše pevné ukotvení v NATO a maximální podpora interoperability se spojenci. Bez modernizace myšlení a rychlé adaptace na technologické trendy by ale samotné členství v alianci nestačilo.

Libor Forman (Motoristé sobě), člen výboru

Armáda ČR se musí primárně zaměřit na vyřešení personálního deficitu, protože bez dostatku vojáků nelze realizovat žádnou modernizaci. Dále je klíčové urychleně dobudovat zpožděnou těžkou brigádu pro splnění závazků vůči NATO a masivně posílit moderní protivzdušnou a protidronovou obranu. V neposlední řadě musíme zefektivnit zdlouhavé a prodražující se armádní nákupy a pokračovat v intenzivním výcviku se spojenci.

Matěj Hlavatý (STAN), člen výboru

Armáda se musí soustředit na tři věci, a technika je z nich ta nejsnazší. První je zkušenost. Jedinou armádou v Evropě, která ví, jak vypadá dnešní bojiště, je ta ukrajinská, a naše spolupráce s ní musí být především kanálem, kterým se ta zkušenost dostane k nám. To se pak musí promítnout do struktury: nestačí mít dronovou jednotku vedle armády, drony musí být uvnitř běžného praporu/pluku/brigády.

Druhá věc je čas. Technika s několikaměsíčním vývojovým cyklem se nedá pořizovat v akvizičním řízení, které trvá roky, protože v den dodání bude zastaralá. Potřebujeme rámcové smlouvy a dodavatele (ideálně) doma, se kterými se dá zadání měnit za pochodu.

Třetí je poměr ceny. Nemůžeme si dovolit sestřelovat drony za statisíce raketami za desítky milionů, takže potřebujeme vlastní malou protivzdušnou obranu, dronové interceptory, které tu rovnici obracejí zpátky v náš prospěch.
A v neposlední řadě zvýšení počtu operátorů na několikanásobek dnešního stavu. To jsou lidé, které musíme vycvičit, a souvisí to s prvním bodem, kdy nejlepší cestou pro získání co nejlepších operátorů je získat zkušenost od těch, kdo v tom dnes patří ke světové špičce.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR

Pavel Fischer (Nezávislý), předseda výboru

Incident s ruskou raketou nad Polskem, která 30. července dopadla 70 kilometrů od třísettisícového města Lublin, ukazuje oblasti, kde je test připravenosti nejnaléhavější:

1. Protivzdušná a raketová obrana
Polský případ potvrdil, že problém není v detekci – radary raketu viděly dlouho předem. Problém je tedy v tom, co se stane poté, kdy je hrozba identifikována. Existuje kapacita ji zachytit? Pokud ne, jak rychle a srozumitelně se informace dostaly k obyvatelům? AČR by měla vyhodnotit celý scénář, včetně vlastní schopnosti včasného varování a protivzdušné obrany a přiznat si mezery, ne je zamlčet.

2. Propojení armády s civilní ochranou obyvatelstva a systémem krizového řízení
Sirény samy o sobě nic neřeší, pokud lidé netuší, co mají dělat. To není jen otázka techniky, ale nacvičených postupů, komunikace a spolupráce s Ministerstvem vnitra a integrovaným záchranným systémem. Armáda tu musí fungovat jako součást širšího bezpečnostního systému, ne jako izolovaná složka.

3. Rychlost rozhodovacích procesů
Klíčová otázka zní: kdo by u nás reálně rozhodoval, kdyby raketa vlétla na české území? Jak rychle by se spustily potřebné kroky? Armáda musí mít jasně definované a nacvičené procesy eskalace a součinnosti s politickým vedením. Nestačí mít v šuplíku založenou strategii. Potřebujeme otestovaný postup.
Stručně: prioritou zde není jedna schopnost, ale celý řetězec rychlého rozhodování od detekce a obrany přes komunikaci s veřejností. Polský případ ukázal, že řetěz je tak silný, jak jeho nejslabší článek. Příklad dopadu ruské rakety na území Polska je svědectvím, že není možné vymýšlet nějaké teoretické hrozby. Hrozba ruského útoku proti státům NATO je reálná.

Tomáš Jirsa (ODS), místopředseda výboru

Nejedná se pouze o anketní otázku, ale zásadní strategický pohled na zajišťování naší budoucí bezpečnosti. V souladu s článkem 3 Severoatlantické smlouvy musíme primárně rozvíjet svoje vlastní schopnosti, avšak současně i schopnosti, ke kterým jsme se zavázali v rámci aliančního obranného plánování. Válka na Ukrajině velmi názorně ukazuje, jakým směrem se bude vyvíjet charakter budoucích vojenských konfliktů, ale i cílených hybridních útoků ze strany našeho protivníka. Přebírání zkušeností z Ukrajiny považuji za důležité.

Přestože je Česká republika obklopena spojeneckými zeměmi, bude nezbytné prioritně posílit schopnosti našich ozbrojených sil v oblasti obrany proti vzdušnému napadení. Kromě protidronové obrany se jedná zejména o schopnost čelit útoku balistických a supersonických střel. Ani po akvizici systému SPYDER nebo letounů F-35 však nebude z tohoto pohledu schopnost AČR dostačující a budou chybět pozemní prostředky středního a delšího dosahu. Vzhledem k jejich mimořádné nákladovosti se proto budeme muset co nejúčinněji zapojit do příslušného společného aliančního projektu.

Prioritou zůstává i důraznější zaměření na plnění jednotlivých aliančních cílů, mezi kterými už léta dominuje zejména výstavba těžké mechanizované brigády, ale i řada projektů rozvoje nezbytných podpůrných a zabezpečujících jednotek AČR, včetně logistického zabezpečení pro případné přesuny nebo pobyt aliančních sil na území ČR. Stále aktuálnější bude také potřeba pomoci AČR v prevenci i zvládání kybernetických útoků a zneužití umělé inteligence.

Róbert Šlachta (Přísaha), místopředseda výboru

Současná modernizace Armády ČR a nákupy nejmodernějších technologií jsou nezbytnou odpovědí na aktuální bezpečnostní výzvy, avšak bez silného zaměření na lidské zdroje tato rovnice nebude nikdy fungovat. Abychom dokázali čelit širokému spektru hrozeb, od konvenčních konfliktů až po hybridní působení, musí se naše obranná strategie soustředit primárně na lidi. Sebelepší technika totiž bez kvalitního, motivovaného a špičkově vycvičeného personálu zůstane jen „mrtvým materiálem“ a vynaložené náklady budou v takovém případě jen vyhozenými penězi daňových poplatníků.

Armáda proto musí, a již tak činí, neustále zintenzivňovat náborové úsilí, ale ruku v ruce s tím musí dokázat udržet zkušené experty na všech úrovních a pružně inovovat metody výcviku tak, aby odpovídaly nárokům digitálního bojiště. Stejně důležitým pilířem naší celospolečenské odolnosti je další posilování aktivních záloh. Ty představují klíčový most mezi vojenským a civilním světem, který armádě umožňuje efektivně využívat unikátní zkušenosti civilních odborníků. Pouze pokud se člověk stane centrálním bodem všech strategických úvah, dokáže naše armáda úspěšně plnit svou roli a zajistit bezpečnost státu i v budoucnu.

Václav Láska (SEN21), člen výboru

Zejména na plnění závazků vůči NATO, protože jedině společná evropská obrana nám dává potřebné bezpečnostní záruky. Jinak samozřejmě je to transformace armády na vedení „moderní“ války, jak ji vidíme na Ukrajině. Z tohoto pohledu stále považuji za chybu pořizování F-35, když máme například nulovou protivzdušnou obranu. Pořízení takových letadel má být posledním krokem, když už máte vybudovanou silnou moderní armádu. Nikoli prvním, v situaci naprosto nedostatečného vybavení armády, jak je tomu u nás. Je tak finančně náročné (co do pořízení i provozování letounu), že modernizaci naší armády naprosto znemožní.

Jana Mračková Vildumetzová (ANO), členka výboru

Armáda ČR se musí především zaměřit na modernizaci a připravenost. Současné hrozby se rychle mění, a proto potřebujeme moderní techniku, dostatek vojáků, kvalitní výcvik a především schopnost rychle reagovat. Velkou roli bude hrát také kybernetická obrana, drony a protivzdušná obrana. Zároveň je důležité, aby stát dokázal armádě zajistit stabilní financování a aby peníze směřovaly skutečně do oblastí, které posilují naši obranyschopnost.

David Šimek (Nezávislý), člen výboru

Armáda ČR se musí primárně zaměřit na vyřešení personálního deficitu, protože bez dostatku vojáků nelze realizovat žádnou modernizaci. Dále je klíčové urychleně dobudovat zpožděnou těžkou brigádu pro splnění závazků vůči NATO a masivně posílit moderní protivzdušnou a protidronovou obranu. V neposlední řadě musíme zefektivnit zdlouhavé a prodražující se armádní nákupy a pokračovat v intenzivním výcviku se spojenci.