Summit NATO v Haagu z června 2025 potvrdil, že doba symbolických závazků skončila. Česko už nemá být v druhé řadě – má být součástí první linie alianční obrany. Zatímco dříve jsme se opírali o spojence, dnes jsme to právě my, kdo má přispět k odstrašení. Rozhodující ale nebude počet letounů F-35 nebo procenta HDP. Klíčové bude, zda dokážeme přetavit rozpočty, tabulky a strategie do skutečných schopností, a to do společnosti, která je připravena nést náklady na vlastní bezpečnost.

Ruská agrese přiměla Evropu přehodnotit základy obrany. S ní se přetavilo i české uvažování o válce. Data ze středoevropských šetření ukazují, že mezi lety 2018 a 2025 prošla ČR největší změnou ve vnímání ruské hrozby. Podíl Čechů, kteří vnímají Rusko jako přímou hrozbu, vzrostl zhruba ze 37 % na 70 %. A zatímco Polsko zůstává dlouhodobě vysoko, Slovensko s Maďarskem jsou pod 50 %:

Posun české společnosti ve vnímání hrozby vytvořil reálný mandát pro skutečné činy. Zatímco v roce 2018 působilo v zahraničních misích necelých 900 českých vojáků, v roce 2025 je to cca 1 650 – nejvíce od vstupu do Aliance:

Tento růst není jen kvantitativní. Struktura nasazení se proměnila – od logistické a výcvikové účasti směrem k plnohodnotnému velení, logistické autonomii a mnohodoménovým schopnostem (CBRN, REB, PVO). Česko tím poprvé získává reálnou roli v aliančním odstrašování.

Jenže čísla o misích a průzkumech vyprávějí jen půlku příběhu. Druhá polovina ukazuje, že cesta k „odpovědnému spojenci“ může být palčivá. Český obranný rozpočet v roce 2025 činí kolem 2,1 % HDP (~180 mld. Kč), zatímco plán pro roky 2030–2035 počítá s postupným dorovnáním až k 5 % HDP, tedy téměř 600 mld. Kč ročně. To je nárůst o více než 250 %. KVAČR 2035 mimo jiné stanovil klíčové milníky (těžká brigáda, F-35, CV90, Leopard, CAESAR) a přepočty personálu, které nové CT NATO posunuly mnohem dále.

Tato data odhalují zásadní nesoulad mezi rozpočtovými plány a reálnými kapacitami. Armáda stále naráží na personální nedostatek, zdlouhavé akviziční procesy a slabou koordinaci s civilní sférou. Pokud se tyto systémové bariéry neodstraní, může se stát, že rozpočet poroste rychleji než schopnost ho efektivně utrácet – a AČR zůstane „železem bez lidí“.

Haagský summit tedy znovu připomněl, že obrana nezačíná na bojišti, ale ve společnosti. Česká strategie obrany z roku 2023 a KVAČR 2035 zavedly koncept „celostátní obrany“, ale implementace zatím stále pokulhává, a to i přes vysoká čísla ve vnímání ruské hrozby. Program POKOS 2025–2030 má vzdělávat mladé lidi a motivovat firmy k zapojení do obranné přípravy, ale zatím postrádá dostatečné zdroje i nástroje. Bez rozšíření na dospělou populaci zůstane celostátní obrana spíše na papíře či průzkumech. Na rozdíl od zemí jako Finsko či Estonsko v Česku stále chybí komplexní model společenské rezilience – od obranného vědomí po praktické krizové mechanismy.

Po Haagu už Česko nemůže stavět na pocitu, že „někdo jiný to zařídí“. Budoucnost české obrany se nebude měřit počtem objednaných strojů, ale rychlostí, s jakou dokážeme přetavit politické ambice v reálné schopnosti a společenskou soudržnost.

Úspěšná obrana již dnes znamená především interoperabilitu s partnery, stabilní personál a společnost, která rozumí, proč obrana není luxus, ale podmínka svobody.

Pokud Česko zrychlí akviziční procesy, stabilizuje personál a reálně zapojí civilní sektor, může se během příští dekády stát respektovaným spojencem v alianci. Pokud ne, hrozí, že zůstane v roli pasivního člena s moderní technikou, bez schopnosti ji naplno využít.