Evropský obranný průmysl stojí dnes v situaci, která připomíná období po zásadním geopolitickém zlomu. Exportní kontroly, které byly po desetiletí vnímány jako nástroj zabraňující šíření zbraní hromadného ničení, se postupně mění na dynamický a politicky velmi citlivý mechanismus. Státy je používají k regulaci a dohledu nad obchodem s vojenským materiálem a položkami dvojího užití prostřednictvím vývozních povolení a povinného reportování. Deklarovaným cílem těchto kontrol je omezit riziko proliferace citlivých technologií, jejich využití k porušování mezinárodního práva nebo jejich odklonění k nežádoucím příjemcům.

Systém exportních kontrol tvoří na mezinárodní úrovni čtyři vícestranné režimy: Australia Group, Missile Technology Control Regime, Nuclear Suppliers Group a Wassenaar Arrangement. Posledně jmenovaný má největší význam pro konvenční zbraně, protože stanovuje standardy pro transfery vojenského a bezpečnostního materiálu, včetně jejich součástí a technologií. Členové Wassenaaru spravují dva rozsáhlé kontrolní seznamy, jeden pro munici a vojenské systémy a druhý pro položky dvojího užití. Tyto dokumenty zahrnují nejen fyzické produkty, ale i software, technické údaje, specifické znalosti a technickou asistenci, pokud jsou navrženy nebo potřebné pro vývoj, výrobu nebo použití kontrolované položky. Státy jsou navíc povzbuzovány k zavádění takzvaných catch-all kontrol, kdy i nezapsané položky mohou být regulovány v případě vývozu pro vojenské účely do zemí pod zbrojním embargem.

Realita posledních let ovšem ukazuje, jak se skutečná praxe začíná od původního záměru (tj. nešíření zbraní hromadného ničení) vzdalovat. Státy využívají exportní kontroly jako nástroj strategického soupeření, což vede k prudkému rozšiřování seznamů, zpřísňování vývozních kritérií a k větší míře jednostranných opatření. Celý systém se tak přesouvá z roviny technokratické bezpečnosti do prostoru geopolitického soupeření. Dochází k nárůstu situací, kdy je kontrola vývozu motivována spíše snahou omezit průmyslový rozvoj soupeře, posílit vlastní technologickou pozici nebo udržet dominantní postavení v dodavatelských řetězcích. Tím se z původně stabilního a předvídatelného systému stává prostředí s čím dál větší mírou nejistoty.

Zásadní dopad této proměny pocítily především firmy. Dříve stačil omezený počet specialistů, dnes je nutné budovat odborné týmy, které sledují každodenní změny regulačních předpisů. Ve firmách se objevují útvary řízení exportu, jež zpracovávají žádosti o vývozní licence, vyhodnocují rizika koncových uživatelů, provádějí screening obchodních partnerů a průběžně aktualizují interní databáze technologií, materiálů a komponent. Nejviditelněji se změnila výroba zboží dvojího užití, která se oproti obrannému průmyslu těšila nižší míře regulace. Vzniká tak prostředí, v němž jsou i menší firmy nuceny přijímat globální compliance strategie, i když působí pouze na regionálním trhu.

K této situaci přispívá i rostoucí extraterritorialita předpisů. Spojené státy, Evropská unie, Čína i další mocnosti stále častěji uplatňují své právo na zahraniční subjekty nebo na zboží obsahující byť minimální množství domácích komponent. Americká pravidla typu „Affiliates Rule“ (spříznění s aktérem na sankčním seznamu) nebo „de minimis“ (využití určitého procenta amerických dílů ve finálním produktu) nutí čistě evropské dodavatele řídit se americkou legislativou. Výsledkem je extrémní nárůst administrativní zátěže, prodlužování dodacích lhůt a růst nejistoty, jež ovlivňuje investiční rozhodování i obchodní strategie.

Tento tlak se vzápětí přenáší do finanční oblasti. Vytváření a udržování compliance systému představuje pro firmy nákladný proces. V první řadě jde o mzdy specialistů, poté o vývoj interních procesů, zavádění softwarových nástrojů, školení zaměstnanců, právní konzultace a nakonec o průběžné audity. Rozdíl mezi společnostmi, které dokážou tyto investice absorbovat, a firmami, pro něž jsou nad jejich kapacitu, se bude v následujících letech dál prohlubovat. Z průzkumů vyplývá, že podniky s vysokým potenciálem růstu mají podstatně větší týmy zaměřené na compliance a také mnohem rozsáhlejší investice do digitalizace procesů. Velcí hráči si uvědomují nutnost automatizovaného screeningu obchodních partnerů. Bez centrálních databází a bez analytických nástrojů pro vyhodnocování rizik nelze v mezinárodním byznysu fungovat efektivně.

V evropském prostředí přitom k růstu regulační zátěže dochází současně s tlakem na posílení produkce a soběstačnosti. Evropa deklaruje potřebu rychle zvyšovat kapacity ve výrobě munice, senzorů, obrněné techniky i leteckých systémů. Tyto cíle však stojí v přímém rozporu s realitou, již vytváří stále složitější systém kontrol. Firmy musejí investovat do výrobních linek a současně přizpůsobovat své procesy novým právním požadavkům. Tím dochází k paradoxnímu jevu. Státy chtějí více produkce, ale prostřednictvím kontrolních rámců samy komplikují možnost rychle a efektivně vyrábět a dodávat.

Do celkového obrazu vstupuje i rostoucí komplexita dodavatelských řetězců. Moderní zbrojní systémy zahrnují komponenty z desítek zemí. Zpoždění jediné části může blokovat celý projekt. Závislosti na zahraničních dodavatelích činí evropské podniky mimořádně zranitelnými. Pokud některá země zpřísní vlastní režim kontrol, může to mít přímý dopad na firmy o několik tisíc kilometrů dál. Systém, který měl zajistit bezpečnost, tak zároveň vytváří nové slabiny. Stává se nástrojem, jenž sice brání proliferaci, ale zároveň oslabuje průmyslové kapacity těch států, které jej chtějí bránit.

Český obranný průmysl tuto situaci vnímá zvlášť citlivě. Tuzemské podniky patří mezi pružné a inovativní, avšak jejich velikost je relativně malá a neumožňuje rozsáhlé investice do compliance. Pokud má český sektor obstát v evropské i globální konkurenci, bude muset přijmout strategii, která zahrnuje digitalizaci licenčních procesů, automatizaci vyhodnocování rizik a centralizaci informací o výrobcích a technologiích. Právě zde se otevírá nečekaná příležitost. Firmy, jež včas pochopí, že compliance není administrativní zátěž, ale konkurenční výhoda, mohou získat náskok. Zvládnutí regulatorního prostředí umožňuje rychlejší reakci na nové příležitosti, snadnější přístup k zakázkám v partnerských zemích a vyšší důvěryhodnost při jednání s vládními institucemi.

Pokud české podniky dokážou jako první v regionu vybudovat opravdu silný systém řízení exportních procesů, mohou získat pozici výhodného dodavatele ve chvíli, kdy poptávka po evropské obranné technice prudce roste. Zbrojní projekty budou v příštích letech stále více sledovat nejen cenu a kvalitu produktu, ale i schopnost dodavatele zajistit právní „čistotu“ celého řetězce a rychlost licenčních žádostí. Český průmysl může této situace využít, pokud se zaměří na systematické investice do compliance kultury a přemění tuto zranitelnost ve strategickou příležitost.

V době, kdy zpolitizované exportní kontroly zvyšují nároky na podniky, způsobují růst administrativy, prodlužují dodací lhůty a zvyšují náklady, vzniká zároveň prostor pro novou konkurenční výhodu. Vítězem se stane ten, kdo dokáže porozumět složitým regulacím rychleji než ostatní a kdo dokáže sladit technologický pokrok se správně řízenými procesy. Úspěch bude přát firmám, které dokážou vnímat compliance nikoli jako brzdu, ale jako cestu k akceleraci vlastní průmyslové síly.

Zdroj: SIPRI, Čínská vláda (english.scio.gov.cn), Descartes, Visual Compliance, UNICRI