Teroristické útoky z 11. září 2001 během několika hodin změnily Spojené státy, NATO i uvažování o bezpečnosti. O pětadvacet let později ale přichází další otázka: dokázali jsme se z této zkušenosti skutečně poučit? Odpověď hledala odborná konference „Čtvrtstoletí poté: 11. září 2001 jako memento a lekce“, která se uskutečnila v pátek 2. října v pražském ČTK PressCentru a jejímž organizátorem byla Pražská bezpečnostní konference, z.s. První část nabídla velmi osobní vzpomínky lidí, kteří události roku 2001 prožívali v bezprostřední blízkosti rozhodovacích center. Druhá obrátila pozornost k současnosti – k hybridním hrozbám, odolnosti společnosti, propojení armády, bezpečnostních složek a obyvatelstva i ke schopnosti státu připravit se na krizi, jejíž podobu dnes ještě nemusíme znát.

Pětadvacet let je dostatečně dlouhá doba, aby se z události stala historie. Teroristické útoky z 11. září 2001 však do této kategorie stále úplně nepatří. Jejich důsledky jsou dodnes součástí bezpečnostního prostředí, fungování NATO i životních a profesních zkušeností generace vojáků, diplomatů a bezpečnostních expertů, kteří po útocích působili v Afghánistánu, Iráku nebo při budování nových protiteroristických schopností. Konferenci zahájila minuta ticha za oběti útoků v New Yorku a Washingtonu.

Prvního bloku programu nazvaného „Moje 11. září 2001 – osobní vzpomínka a poučení ze dne, který změnil svět“ se zúčastnili místopředseda vlády a ministr obrany Jaromír Zůna, bývalý náčelník Generálního štábu AČR Jiří Šedivý, někdejší český velvyslanec v USA a bývalý ministr obrany Alexandr Vondra a americký armádní generál ve výslužbě John Nicholson, dnes nezávislý člen představenstva CSG.

Právě osobní zkušenost dodala prvnímu panelu mimořádnou sílu. Jako první vystoupil John Nicholson. V létě 2001 byl jako podplukovník převelen do Pentagonu, kde pracoval pro náčelníka štábu americké armády generála Erica Shinsekiho. Dne 11. září měl ale volno kvůli stěhování rodiny. Když z rádia zaslechl, že první letadlo narazilo do World Trade Center, považoval událost za nehodu. Druhý náraz vše změnil. „V tu chvíli jsem jako voják věděl, že to nebyla žádná náhoda,“ vzpomínal. Krátce nato se dozvěděl také o útoku na Pentagon. Jeho vlastní kancelář patřila k zasažené části budovy. Nicholson během vystoupení popsal dramatický příběh kolegy, kterého tlaková vlna srazila pod kovový stůl a nad jeho hlavou se přehnala ohnivá koule. Z trosek se mu nakonec podařilo uniknout. Pro Nicholsona následovalo šest let služby v Afghánistánu. Události podle něj změnily nejen americkou armádu, ale celé vojenské rodiny. Současně opakovaně zdůraznil význam spojenecké solidarity. Česká republika vstoupila do NATO pouhé dva roky před útoky a následně se spolu s dalšími spojenci zapojila do operací. Spojenci se 12. září 2001 shodli, že pokud se prokáže, že útok byl řízen ze zahraničí, bude považován za případ podle článku 5 Washingtonské smlouvy; po potvrzení této podmínky NATO článek 5 poprvé ve své historii uplatnilo. „Nikdy nezapomeneme, že Česká republika stála při nás tak brzy po vstupu do NATO,“ řekl Nicholson. Připomněl také čtrnáct českých vojáků, kteří zahynuli v Afghánistánu. „My na ně nikdy nezapomeneme, ani na ty mnohé další, kteří byli zraněni.“

Na Nicholsonovu osobní zkušenost bezprostředně navázal Jaromír Zůna, který v září 2001 rovněž sloužil ve Spojených státech. „11. září pro mnohé z nás byl určitě bod zlomu, který ovlivnil naše životy i kariéry,“ uvedl ministr. Sám byl tehdy natolik zabrán do práce, že první informace o útocích vůbec nezaregistroval. Teprve když vyšel na chodbu pro vytištěné dokumenty, překvapilo jej nezvyklé ticho. V jednací místnosti pak spatřil své kolegy sledující televizi. „Všichni se dívali na televizi a svět se prostě změnil,“ vzpomínal Zůna. Proměnu Ameriky poznal okamžitě také následující den. Cesta na vojenské velitelství mu kvůli mimořádným bezpečnostním opatřením zabrala několik hodin, základna byla opevněná, komunikace blokovaly zátarasy a vojáci byli v plné výstroji. Nešlo však pouze o fyzickou bezpečnost. „Amerika se změnila přes noc. Celý náš život, obsah naší práce, zaměření. Změnily se priority, všechno se změnilo,“ shrnul ministr. Dosavadní práce na transformaci ozbrojených sil byla postupně podřízena nové realitě. Do centra pozornosti se dostala schopnost armád působit v expedičních operacích a globální boj proti terorismu.

Zůna se v následné debatě vrátil i k dlouhodobým důsledkům tohoto obratu. Podle něj se pomyslné kyvadlo výstavby evropských armád vychýlilo příliš ve prospěch expedičních schopností. Zahraniční mise přinesly obrovské zkušenosti, profesionalizaci i změnu výcviku, současně však odsunuly některé schopnosti potřebné pro obranu vlastního území a dlouhodobé modernizační projekty. Výrazně vzrostla také role speciálních sil, k čemuž podle ministra přispěla samotná povaha globálního terorismu. Zatímco klasická vojenská velitelství pracovala s geograficky vymezenými prostory, teroristické sítě takové hranice nerespektovaly. Právě speciální síly proto získaly v následujících letech mimořádný význam.

Z americké zkušenosti se debata přenesla k bezprostřední reakci české armády. Jiří Šedivý prožíval 11. září jako náčelník Generálního štábu AČR během jednání Vojenského výboru NATO v Maďarsku. Bezprostředně po zprávách o útocích se podle něj počáteční šok rychle změnil v profesionální analýzu situace. Po návratu do České republiky armáda začala zabezpečovat důležité objekty a vzdušný prostor a připravovat možné české zapojení do odpovědi spojenců. Následovalo nasazení polní nemocnice, chemiků a dalších českých jednotek v zahraničí. „Armáda nikdy nezklamala,“ zhodnotil Šedivý české působení v operacích proti terorismu. Současně však připomněl dlouhodobé problémy s financováním a reformami, které podle něj oslabovaly některé schopnosti potřebné pro klasickou obranu státu.

Alexandr Vondra označil 11. září za „první výstřel do nového světa“. Jeho vzpomínka byla spojena mimo jiné s přípravou pražského summitu NATO v roce 2002. Útoky podle něj zásadně změnily podmínky, v nichž se summit připravoval, i celé uvažování o hrozbách. Vondra současně upozornil, že při hodnocení posledních pětadvaceti let nelze vidět pouze chyby. Afghánistán a Irák podle něj vytvořily novou generaci českých vojáků s reálnou bojovou zkušeností. Klíčové ale je vrátit se k základnímu poslání Aliance, tedy schopnosti bránit vlastní území.

Od války proti terorismu k odolnosti státu

Druhý blok konference posunul debatu od osobních vzpomínek a strategických důsledků 11. září k otázce, nakolik je Česká republika připravena na dnešní a budoucí krize. Vedle velitele Teritoriálních sil AČR generálmajora Petra Svobody diskutovali ředitel Národní centrály proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě Břetislav Brejcha, bývalá česká velvyslankyně v Turecku, Libanonu a v Sýrii Eva Filipi a ředitel pro strategii CSG Thomas Berge Nielsen.

Jedna z hlavních linií debaty se týkala samotné povahy hrozeb. Ty se nemění tak výrazně, jak se často domníváme; proměňuje se především pravděpodobnost jejich uskutečnění, jejich dopad a zranitelnost společnosti. Povodně, války, terorismus, migrace, rozsáhlé požáry či další katastrofy lidstvo zná dávno. Zásadní otázkou proto zůstává schopnost státu a společnosti reagovat. Dalším srovnatelně významným bezpečnostním zlomem se stal ruský útok proti Ukrajině z 24. února 2022. Ten definitivně ukázal, jak se stírají hranice mezi vnější a vnitřní bezpečností a jak se konflikt odehrávající mimo vlastní území může bezprostředně projevit migrací, informačními operacemi, ekonomickými dopady či zvýšenými nároky na fungování integrovaného záchranného systému.

Generál Petr Svoboda toto prolínání vnější a vnitřní bezpečnosti ještě zvýraznil. Podle něj patří k nejdůležitějším lekcím 11. září právě poznání, že obranu a bezpečnost nelze uzavírat do oddělených institucionálních „boxů“. Jako příklad uvedl výbuchy ve Vrběticích. „Kdo mi je schopen říct, jestli Vrbětice byly „defense“ problém, nebo bezpečnostní problém?“ položil řečnickou otázku. Právě podobné události podle něj ukazují, že tradiční hranice mizí. Svoboda proto zdůraznil roli Teritoriálních sil, jejich spolupráci s integrovaným záchranným systémem, místní samosprávou a komunitami. Příprava obyvatelstva by podle něj měla být chápána šířeji než pouze jako příprava k obraně státu. „Pojďme změnit rétoriku,“ vyzval s tím, že výsledkem má být především odolnost.

Na otázku odolnosti navázal Břetislav Brejcha. Připomněl případy tisíců výhrůžných e-mailů zaslaných českým školám, extremistické násilí i hybridní a kybernetické aktivity v Evropě. Terorismus přitom dnes nemusí vznikat uvnitř rozsáhlé organizace. Nebezpečným fenoménem je individuální radikalizace, často velmi mladých lidí prostřednictvím internetu. Brejcha popsal případy, kdy se mladí pachatelé radikalizovali prakticky „z pokojíčku“, bez předchozí kriminální minulosti. Právě zde podle něj nemůže být policie prvním článkem řetězce. „Policie tady bude vždycky. Vždycky tady bude IZS, my vždycky nějak zareagujeme,“ konstatoval. Podstatné ale je, aby předtím fungovala rodina, škola, sociální systém a další instituce schopné zachytit varovné signály.

Thomas Berge Nielsen přidal zkušenost Norska. Po 11. září se podle něj jeho země, podobně jako velká část NATO, přeorientovala z přípravy na konvenční konflikt na protipovstalecký boj a expediční operace. Některé schopnosti, například protivzdušná obrana, přitom ustoupily do pozadí a Evropa je dnes složitě obnovuje. „Vybudovat armádu trvá celá desetiletí,“ upozornil Nielsen. Ozbrojené síly proto podle něj nelze připravovat pouze podle charakteru právě probíhající války. Ukrajina přináší zásadní zkušenosti s drony, elektronickým bojem a rychlým technologickým vývojem, příští konflikt ale bude opět jiný. Stejnou logiku vztáhl Nielsen i na obranný průmysl. Silná průmyslová základna není podle něj pouze ekonomickým tématem, ale součástí odstrašení. Stát potřebuje nejen technologické inovace, ale také dostatečnou výrobní kapacitu, schopnost doplňovat munici a techniku, odolné dodavatelské řetězce a strategickou suverenitu.

Eva Filipi doplnila další lekci posledních pětadvaceti let: vojenská síla sama o sobě nestačí bez pochopení prostředí, do něhož je nasazena. Zkušenosti z Afghánistánu, Iráku i Sýrie podle ní ukazují limity snahy přenášet západní politické a společenské modely do kulturně zásadně odlišných oblastí. „To, co dává smysl v našich oblastech, v západním společenství, ne vždy dává smysl v kulturně odlišných zemích,“ uvedla.

Lekce 11. září nekončí bojem proti terorismu

Pětadvacet let po útocích je možná nejdůležitějším závěrem konference skutečnost, že poučení z 11. září už dávno není pouze poučením o terorismu. Útoky ukázaly, jak rychle může jediná neočekávaná událost změnit strategické priority států, rozdělení rozpočtových prostředků, podobu armád i každodenní život společnosti. Poslední čtvrtstoletí však zároveň ukazuje i opačné riziko: soustředit téměř veškerou pozornost na jednu právě dominující hrozbu. Po roce 2001 to byl globální terorismus a expediční operace, po roce 2022 je přirozeně hlavním tématem možnost rozsáhlého konvenčního konfliktu v Evropě. Příští krize však nemusí přesně odpovídat ani jednomu z těchto scénářů.

V tomto bodě se oba bloky konference propojily. První ukázal cenu rychlé adaptace a zároveň následky strategických rozhodnutí učiněných pod tlakem mimořádné události. Druhý připomněl, že skutečná bezpečnost státu nevzniká pouze v armádních útvarech nebo na policejních služebnách. Stojí také na fungující státní správě, průmyslu, záchranném systému, školách, místních komunitách, a především na společnosti, která rozumí rizikům a je schopna na ně reagovat.

Právě schopnost reagovat, nikoli předpovědět každou příští „černou labuť“, může být po pětadvaceti letech nejtrvalejší lekcí 11. září. NATO tehdy během jediného dne aktivovalo princip kolektivní obrany a spojenci stáli při Spojených státech. Dnešní bezpečnostní prostředí je jiné, význam solidarity, připravenosti a schopnosti adaptace ale zůstává. Jak ukázala pražská konference, otázka už nezní pouze, zda je připravena armáda. Zní, zda jsou na další zásadní otřes připraveny stát a společnost jako celek.