Dělostřelectvo zůstává „bohem války“ aneb poučení pro českou armádu

 15. 08. 2022      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Válka na Ukrajině trvá již přes pět měsíců a zjevně se posunula do vyčerpávací fáze, v níž jde zejména o schopnost zvládat a nahrazovat vlastní ztráty živé síly i techniky a zároveň působit co nejvážnější ztráty protivníkovi. Jistě proto nepřekvapuje, že ústřední roli v této snaze obou stran hraje dělostřelectvo, protože se opět potvrzuje, že právě tato složka vojsk si v moderních konfliktech připisuje drtivou většinu ztrát živé síly (uvádí se více než 80 %). Současně ovšem platí, že efektivní nasazení dělostřelectva představuje velmi náročnou výzvu, protože samotná děla a raketomety tvoří jen jednu složku komplexního palebného systému, který zahrnuje také zejména velitelské, řídící a zpravodajské kapacity či logistické zabezpečení. Laicky řečeno, je třeba zajistit, aby dělostřelci měli nejen vlastní zbraně, ale také kvalitní a spolehlivé informace o polohách protivníkových cílů a odpovídající zásoby munice. Činnost dělostřelectva ve válce na Ukrajině proto přináší poučení i pro Armádu ČR.

Na začátku tohoto konfliktu disponovalo ukrajinské dělostřelectvo takřka výhradně zbraněmi, jež se zrodily ještě v éře SSSR. Konkrétně se jednalo o zhruba 1200 tažených a samohybných houfnic ráží 122, 152 a 203 mm a asi 350 raketometů kalibrů 122, 220 a 300 mm, vedle nichž se nalézaly ve výzbroji i taktické balistické rakety řady Točka. Ukrajina rozběhla také několik modernizačních projektů a pracovala na vlastních typech dělostřeleckých zbraní a munice, ale většina z nich nedosáhla úspěchu. Mezi nepočetné výjimky náleží program raketometů a raket Vilcha ráže 300 mm, z něhož vzešel určitý počet naváděných raket, které byly údajně použity proti ruské armádě. Ukrajina ovšem evidentně postrádala adekvátní zásoby munice, a tudíž se její dělostřelectvo nalézalo v nevýhodné situaci oproti ruskému, které mohlo nasadit podstatně více zbraní s velkými zásobami munice a disponovalo též některými modernějšími typy, mezi něž patří mj. raketomety řady Tornado. Ukrajina proto ihned požádala o pomoc státy NATO a EU. Mnohé z nich Kyjevu vyhověly a mezi ty, které začaly poskytovat dělostřelecké zbraně a munici, se rychle zařadila rovněž Česká republika.

Na Ukrajinu tak zamířily např. dodávky dělostřeleckých granátů a prachových náplní ráže 122 a 152 mm a neřízených raket ráže 122 mm, protože české a slovenské firmy tyto artikly pořád produkují. Na bojišti se potom objevily rovněž některé specifické české, resp. československé zbraně, zejména samohybné houfnice ShKH vz. 77 DANA ráže 152 mm a raketomety RM-70 ráže 122 mm. Oba typy jsou z hlediska munice a základních principů blízce příbuzné zbraním již zavedeným v ukrajinské armádě, a tudíž jejich obsluha neznamenala velký problém, avšak díky svým konstrukčním specifikům (mj. podvozkům značky Tatra a nabíjecím systémům) se vyznačují vyšší bojovou hodnotou. Totéž platí i o dvou nových typech raketometů, které se na Ukrajině objevily. První má jméno RM-70 Vampire 4D a v podstatě se jedná o novou obměnu RM-70, zatímco druhý se nazývá Burevij a vznikl jako úprava sovětského raketometu Uragan kalibru 220 mm. Oba používají osmikolové podvozky Tatra Force s pancéřovanými kabinami a obdržely také nové digitální systémy řízení palby.

Kyjev ale opakovaně žádal také o dodávky dělostřeleckých zbraní standardu NATO, zejména houfnic ráže 155 mm a raketometů ráže 227 mm. Během dubna tak byly poslány první tažené houfnice M777, v květnu se objevily na bojišti také samohybné systémy stejné ráže a na konci června získala Ukrajina i první raketomety HIMARS ráže 227 mm. Z českého hlediska zajisté není bez zajímavosti, že prvním typem 155mm samohybné houfnice, který Ukrajina převzala, byl komplet CAESAR od francouzské zbrojovky Nexter. Pro tuto zbraň se totiž rozhodla také česká armáda, byť půjde o odlišnou variantu, jelikož Paříž poslala Kyjevu houfnice z arzenálu svých ozbrojených sil, a sice na šestikolovém podvozku Renault Sherpa, zatímco Česko hodlá užívat variantu na osmikolovém šasi Tatra Force. To umožní mj. převoz větších zásob munice a česká verze bude mít i mechanickou asistenci nabíjení, avšak samotná zbraň obou variant se shoduje, protože jde o 155mm houfnici s hlavní o délce 52 násobků ráže, jež s nejlepšími typy granátů dosahuje maximálního dostřelu okolo 40 km.

caesar_strelba
Foto: Z českého hlediska zajisté není bez zajímavosti, že prvním typem 155mm samohybné houfnice, který Ukrajina převzala, byl komplet CAESAR od francouzské zbrojovky Nexter. (ilustrační foto) | NEXTER Systems

Právě tento působivý dostřel patřil mezi hlavní důvody, díky kterým si komplety CAESAR na Ukrajině velice rychle získaly velký respekt a popularitu. V praxi to totiž znamená, že mohou takříkajíc „přestřílet“ ruské zbraně, protože standardní 152mm houfnice v ruské armádě, jimiž jsou zbraně řady Msta (konkrétně tažené Msta-B a samohybné Msta-S), nabízejí dostřel pouze okolo 25 km, s použitím granátů s přídavnými raketovými motory 29 km. Houfnice CAESAR i další západní systémy s 52rážovými hlavněmi (jako polské AHS Krab a německé PzH 2000) se těší výhodě i proti ruským houfnicím řady Giacint (tedy taženým Giacint-B a samohybným Giacint-S), jejichž max. dostřel činí něco přes 33 km. Další velkou výhodou moderních zbraní NATO představuje jejich schopnost pálit „chytré“ granáty, mezi něž se řadí mj. munice M982 Excalibur s družicovým naváděním nebo granáty obsahující samostatně naváděnou submunici proti tankům (jako granáty BONUS nebo SMArt). Houfnice tak získávají možnost vést velice přesnou palbu proti významným bodovým cílům.

Vedle palebné síly v užším smyslu si samohybná houfnice CAESAR získala pochvaly rovněž díky své vysoké pohyblivosti a flexibilitě. Během pouhé jedné minuty může zaujmout pozici, za další minutu vypálí šest granátů a za další minutu pozici opět opustí, díky čemuž se vyhne odvetné palbě nepřítele. Tato schopnost, běžně označovaná termínem „shoot and scoot“ (tedy „vystřel a zmiz“), se dnes u dělostřeleckých systémů pokládá za nesmírně důležitou. Na tomto místě stojí za zmínku, že systém CAESAR tak přesvědčivě vyvrátil kritiku, která na něj někdy směřovala. Jde o kritiku ve smyslu, že jej Francouzi vyvinuli zejména pro operace proti méně vyspělému nepříteli, čemuž odpovídají i jeho zkušenosti z Afghánistánu, Iráku či Mali. Podle kritiků se CAESAR (údajně) nehodí do klasické mezistátní války, ve které by (prý) byl velmi zranitelný, mj. proto, že (údajně) nedostatečně chrání obsluhu, která musí zbraň nabíjet ručně. Realita konfliktu na Ukrajině však ukazuje pravý opak, jelikož ukrajinské houfnice CAESAR si proti ruské armádě vedou výtečně. Na bojiště se poprvé dostaly koncem května a od té doby není známo, že by nějaká byla zničena či poškozena.

Volbu houfnice CAESAR pro Armádu České republiky lze tedy ve světle reálných zkušeností z Ukrajiny pokládat za jednoznačně správný krok, protože nabízí výtečnou kombinaci palebné síly, pohyblivosti a flexibility. Tím spíše to bude platit i o provedení na podvozku Tatra, které bude disponovat větší zásobou munice a částečně mechanizovanou asistencí nabíjení, díky níž by se mělo dosáhnout ještě větší rychlosti palby. Lze rovněž připomenout, že CAESAR nabízí režim MRSI (Multiple Round Simultaneous Impact), při čemž se využívá systém modulárních prachových náplní, díky nimž se dosahuje širokého spektra úsťových rychlostí. Houfnice tedy může vypálit sekvenci ran s postupně klesajícím úhlem náměru a rostoucí úsťovou rychlostí, a proto všechny takto vypálené granáty dopadnou na cíl prakticky současně. V obecném smyslu se každopádně potvrzuje (a ukazuje to ostatně rovněž snaha samotné Ukrajiny), že přechod na alianční dělostřelecký standard 155 mm je ze všech hledisek správný, neboť znamená opravdu výrazné zvýšení reálné bojové hodnoty dělostřelectva.

Tomu koneckonců odpovídají i dva nové typy dělostřeleckých zbraní českého původu. V roce 2021 se veřejnosti představil demonstrátor 155mm samohybné houfnice DITA, která navazuje na konstrukční filozofii slavné zbraně DANA. Užívá tedy osmikolové šasi s nízkou kabinou a motorem vzadu a uprostřed posazenou věž, ve které se nalézá nové dělo ráže 155 mm s hlavní o délce 45 násobků ráže. DITA má standardně pouze dvoučlennou osádku v kabině, ačkoli ve věži je umístěno pracoviště střelce pro nouzové situace. Letos v červnu se pak představil další nový typ zvaný Morana, která užívá šasi Tatra Force s obrněnou kabinou a motorem uprostřed, zatímco věž je montována dozadu. Tentokrát obsahuje 155mm dělo s hlavní o délce 52 násobků ráže a obsluha standardně čítá tři muže v kabině, byť kabina pojme i čtvrtého muže a ve věži se opět nachází nouzové místo mířiče. Samozřejmostí u typů DITA i Morana je automatické nabíjení, čímž se rovněž navazuje na proslulou houfnici DANA, jež byla svého času první velkosériově vyráběnou samohybnou houfnicí s tímto prvkem.

Nová varianta houfnice CAESAR i české systémy DITA a Morana využívají osmikolové šasi značky Tatra a zbraně ráže 155 mm, a proto se ve všech případech jedná o zástupce kategorie TMG (Truck Mounted Gun). Současně ale reprezentují tři odlišné konstrukční přístupy, neboť v případě systému CAESAR je sama houfnice instalována na zádi automobilového podvozku bez věže a spoléhá na ruční nabíjení s mechanickou asistencí, kdežto systémy DITA a Morana sázejí na mohutné pancéřované věže s nabíjecími automaty. Současně se ale od sebe jasně liší způsobem montáže těchto věží a úrovní automatizace, resp. počtem členů osádky. Zákazník si tedy může vybírat mezi různými řešeními podle toho, jaké optimálně vyhovuje jeho potřebám a požadavkům. Podvozky Tatra pak vždy znamenají špičkovou úroveň pohyblivosti na silnici i v terénu, ačkoli platí, že dělové věže komplexů DITA a Morana lze v případě zájmu umístit i na jiné kolové nebo pásové podvozkové platformy.

V kontextu války na Ukrajině je samozřejmě třeba se zmínit i o dělostřeleckých raketometech, které si získaly značnou pozornost i u laické veřejnosti, která může sledovat působivé úspěchy komplexů M142 HIMARS ráže 227 mm. Ukrajinská armáda pochopitelně nadále nasazuje též zbraně sovětských kalibrů, tedy 122, 220 a 300 mm, ačkoli kromě původních typů raketometů a raket sovětského původu disponuje také vyspělejšími typy. V ráži 122 mm jde o už zmíněné české, resp. československé komplety RM-70 a RM-70 Vampire 4D, kdežto v ráži 220 mm se jedná o typ Burevij na podvozku Tatra a v ráži 300 mm jsou to naváděné střely Vilcha. (Dá se ještě dodat, že definitivní podoba raketometu Vilcha by mohla také přejít na podvozek Tatra.) S mimořádným významem raketometů na moderním bojišti, který konflikt na Ukrajině znovu jasně potvrzuje, ovšem smutně kontrastuje fakt, že Armáda České republiky tento druh zbraně roku 2010 bez náhrady vyřadila, když poslala do výslužby systémy RM-70. Logicky se nabízí důrazný apel na opětovné zavedení raketometů.

Jeho náznak se ostatně nalézá i v Koncepci výstavby Armády ČR 2025, jež byla napsána roku 2015. Tehdy šlo zřejmě o reakci na rozsáhlé nasazení raketometů během bojů na Donbasu. Do aktualizované Koncepce výstavby AČR 2030, která vznikla v roce 2019, se již ovšem zmínka o raketometech nedostala. Je ale velmi pravděpodobné, že v nynějších úvahách o budoucnosti AČR se raketomety opět objeví, a to samozřejmě zejména pod vlivem rusko-ukrajinské války. Pokud by ze strany Armády ČR případně vznikla poptávka po co nejrychlejším obnovení této schopnosti alespoň v základní formě, pak se nabízí varianta zavést 122mm raketomety RM-70 Vampire 4D, které jsou k dispozici prakticky okamžitě. Ráže 122 mm nepředstavuje standard NATO, avšak v tomto regionu je stále rozšířena a řada výrobců dodává podstatně pokročilejší typy raket. Připomeňme, že základní 122mm rakety nabízejí max. dostřel kolem 20 km, ale již existují rakety s doletem okolo 40 km, popř. typy opatřené koncovým družicovým naváděním nebo kazetové rakety s rozmanitými druhy submunice.

Vzhledem k úspěchům raketometů M142 HIMARS na Ukrajině jistě nepřekvapuje, že se záhy objevila i myšlenka zařadit tuto zbraň do arzenálu české armády. Kalibr 227 mm reprezentuje alianční standard, jelikož raketomety HIMARS či pásové systémy M270 MLRS už provozuje nebo brzy bude provozovat řada členů NATO a EU včetně států regionu střední Evropy, např. Německo, Rumunsko, Polsko či Estonsko. Nemělo by se zapomínat ani na Slovensko, protože jeho armáda vlastní pozoruhodný raketomet RM-70 Modular na podvozku Tatra, jenž dokáže díky modulární koncepci užívat rakety kalibrů 122 i 227 mm. Další alternativou by mohly být izraelské modulární raketomety jako IMI Lynx nebo Elbit PULS, jež dokážou odpalovat nejen širokou škálu různých neřízených raket, ale dokonce též taktické balistické střely. To poslední ostatně zvládá rovněž HIMARS, jenž může vypouštět rakety ATACMS s dosahem až 300 km. Každopádně by ale mělo platit, že případné nové dělostřelecké raketomety pro Armádu ČR by měly užívat podvozky značky Tatra, jež v české armádě představují standard, takže by nebylo žádoucí zavádět nějakou úplně odlišnou platformu.

Vedle samotných houfnic a raketometů by se nepochybně mělo dbát i na zajištění adekvátních dodávek munice, protože válka na Ukrajině přesvědčivě demonstruje, jak obrovskou spotřebu granátů a raket moderní dělostřelectvo může mít. V České republice (naštěstí) existuje několik společností, jež mohou dodávat dělostřelecké granáty, prachové náplně či rakety různých ráží, a to i ve standardech NATO. Mnohé z nich to i skutečně dělají, protože z neoficiálních zdrojů jasně vyplývá, že ukrajinská armáda už několik měsíců odebírá a užívá dělostřeleckou munici různých kalibrů z Česka a Slovenska. Zákonitě se nejedná o počty, jaké by mohly konkurovat např. dodávkám z USA, ovšem i tak se nesporně jde o cenné příspěvky. Navíc platí, že „staří“ členové NATO pochopitelně dodávají jen granáty ráže 155 mm, kdežto munici „východních“ kalibrů dodávají pouze státy bývalého východního bloku (kromě Česka a Slovenska i Polsko a Bulharsko). V tomto smyslu tedy výrobní kapacity českých zbrojovek představují mimořádně důležitý příspěvek k ukrajinskému válečnému úsilí.

Závěrem lze tedy konstatovat, že válka na Ukrajině jasně prokázala trvající význam a hodnotu dělostřelectva pro vedení rozsáhlých vojenských operací. Potvrdila rovněž převahu západních 155mm houfnic nad 152mm zbraněmi sovětské konstrukční školy, zvláště co se týče dostřelu, přesnosti či možnosti používat „chytrou“ munici. Velice dobře se předvedly např. francouzské houfnice CAESAR, které vyvrátily někdejší pochyby o vhodnosti své konstrukce pro rozsáhlé mezistátní války. Armáda ČR si tedy zvolila správně, když se rozhodla pro typ CAESAR, byť to samozřejmě do budoucna nevylučuje zavedení některého těžšího systému, jejichž koncepce ukazují např. nové typy DITA a Morana. Prokázala se i obrovská účinnost raketometů, jejichž zavedení by tedy opět měla zvážit také Armáda ČR. V neposlední řadě se projevila i obrovská spotřeba granátů a prachových náplní, a proto je nutno zajistit, aby české dělostřelecké zbraně vždy disponovaly adekvátními zásobami munice.

 Autor: Martin Šiška