Teritoriální síly Armády České republiky procházejí výstavbou, která reaguje nejen na proměnu bezpečnostního prostředí, ale také na návrat NATO k důrazu na kolektivní obranu a odstrašení. Jejich úloha přitom zdaleka nekončí u praporů územní obrany a aktivní zálohy. Zahrnuje výkon státní správy, ochranu objektů důležitých pro obranu státu a kritické infrastruktury, podporu spojeneckých vojsk na území České republiky i spolupráci s kraji, integrovaným záchranným systémem a civilním sektorem. O budování teritoriálních sil, zkušenostech z Polska a dalších zemí NATO, aktivní záloze, poučení z války na Ukrajině, dobrovolném vojenském cvičení i potřebě větší odolnosti celé společnosti jsme v podcastu CZ DEFENCE hovořili s velitelem teritoriálních sil AČR generálmajorem Petrem Svobodou.

Video: Genmjr. Petr Svoboda: Jedinec je důležitý, ale tým republika je víc / CZ DEFENCE

Pane generále, vy jste léta působil ve strukturách NATO. Jak se podle vás za poslední tři roky změnil pohled Aliance na kolektivní obranu a jak se tyto změny promítají do Armády České republiky?

Ono to hodně rezonuje v médiích. Všichni vojenští představitelé strategické úrovně říkají, že NATO se vrátilo k tomu prvnímu „D“, tedy deterrence – odstrašení. To je trend. Naší úlohou je samozřejmě dobudovat schopnosti, mít připravená vojska a jednotky pro kolektivní obranu. Laicky řečeno tak, aby NATO bylo schopné harašit zbraněmi na periferii Aliance tak, aby si na nás nikdo nedovolil a aby ten konflikt vůbec nezačal, což je nejlepší varianta. Lidé nebudou umírat a my ukážeme, že jsme natolik silní, že se nás svým způsobem budou bát ohrozit. V tomto kontextu je samozřejmě ta změna velká, protože všechny plány a cvičení se začaly dělat podle regionálních plánů. To znamená, že se berou v potaz všechny věci, které jsou faktické, už se to nehraje na nějakých nereálných scénářích.

A tohle jsme právě začali dělat v Polsku. To bylo moje poslední působiště, kde jsme připravovali výcviky pro sbory NATO. Snažili jsme se do těchto výcviků začlenit teritoriální síly Polska a samozřejmě pobaltských a ostatních států podle regionu, kde se výcvik připravoval. To znamená Maďarsko, Rumunsko a tak dále, těch scénářů je více. Tam jsme získávali zkušenosti, které asi dnes velení armády využilo, když mi dalo velet teritoriálním silám. Alespoň doufám, že to tak je. Já úplně nevěřím na náhody. Teď mám nepřeberné množství možností, co můžu měnit a co můžu ovlivňovat, samozřejmě v podřízenosti strategického stupně.

Když si vezmeme seznam úkolů, které teritoriální síly čekají, co je v jeho horní polovině? Jaké úkoly teď musí teritoriální síly začít plnit? Možná je to stále ještě i o jejich výstavbě.

Vlastně je to pořád o výstavbě, samozřejmě podle koncepce. My jsme ještě v první fázi, to znamená, že všechno připravujeme. Koncepce ale samozřejmě vznikala v nějakém časovém období a od té doby se urgence trochu zvýšila. To znamená, že i realizace koncepce se trochu urychluje. Když jsme schopni lidsky, materiálově nebo i z hlediska lokací, kdy vyhledáváme nějaké prostory, něco urychlit, tak to samozřejmě ve spolupráci s prvky Sekce plánování schopností generálního štábu nebo Ministerstva obrany urychlujeme.

Ale vrátím se k těm třem oblastem. První důležitou oblastí je výkon státní správy z hlediska branných zákonů, zákona o vojácích z povolání a tak dále. To znamená primární úkol KVV, kterým je evidence, nábor, zálohy a veškeré administrativní úkony, které jsou s tím spojené. Druhá věc je taková ta „bojovnější“ část. To znamená prapory územní obrany, které jsou dislokovány v rámci krajů, kde nabíráme aktivní zálohy. V mírových počtech tam máme zhruba 90 procent aktivních záloh. Snažíme se je nabrat, vycvičit a připravit, podívat se na prostory, za které budou odpovědné, tak, aby se do toho promítl terén a jeho možnosti. Abychom jakékoli charakteristiky, které tam najdeme, zapracovali do plánů. Takže to je oblast realizace vnitřní bezpečnosti a obrany. A pak je další oblast, kterou jsme převzali teď v létě a na které hodně pracujeme. To je zabezpečení HNS, respektive podpory nasaditelných vojsk. Vojska NATO, která se budou přesouvat z jedné části Evropy do druhé, nahoru, dolů, zprava doleva, musíme na našem území zabezpečit a pomoci jim, když budou potřebovat například výcvik.

A to není jen vojenská část. Tím, že tady budou nějakou dobu, musíme napomáhat orchestrovat všechny prvky v daném regionu – civilní firmy, dodavatele, krizový management krajů a tak dále. Neříkám, že to všechno bude dělat voják, ale ukazujeme, jak by to mohlo být. A s krizovým managementem se musíme sladit, abychom nešli proti sobě, ale působili ve shodě.

Je tedy hlavním úkolem teritoriálních sil zajistit Host Nation Support a koordinaci, řekněme, státní správy?

Je to jeden z hlavních úkolů. My vojáci nebudeme v míru koordinovat všechny civilní oblasti, náš úkol je koordinace zabezpečení dislokace, přesunu a případného doplnění PHM, vody atd. spojeneckých vojsk tak, aby celá činnost co nejméně ovlivnila chod života regionu. Určitě přijdou i větší zabezpečení, kde budeme žádat obyvatelstvo o schovívavost a přizpůsobení se krátkodobé omezující situaci. V době míru budou armáda a teritoriální síly vždycky složkou, která bude podporovat. To je potřeba si uvědomit, protože doba míru je něco jiného než válečný stav nebo stav ohrožení státu.

Hodně se hovoří o odolnosti společnosti. Jak s tímto pojmem souvisí působení teritoriálních sil?

Velmi významně, protože bych řekl, že jsme jedni z těch, kteří jsou opravdu úzce spojeni se společností. Tím, že jsme v každém kraji, v každém kraji máme nějakou jednotku, plníme administrativní povinnosti vyplývající z branného zákona a všechny tyto věci, jsme vlastně v neustálém kontaktu s lidmi. Já jen doufám, že se naplní moje vize, že aktivní zálohy teritoriálních sil budou lidé, kteří právě v tom teritoriu všechno znají a pomohou nám zabezpečovat vnitřní bezpečnost a ochranu oblastí důležitých pro obranu státu a kritické infrastruktury.

Zmínil jste krajská vojenská velitelství. Je nějaký finální termín, kdy všechna KVV musí splnit úkoly, které na ně budete klást? Nebo jste někde napřed a někde naopak trochu doháníte čas?

Je potřeba říct, že laicky to tak může vypadat, ale krajská vojenská velitelství jsou vlastně „ready“. Krajská vojenská velitelství svoji úlohu plní. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, jestli tam přidáme člověka, jinde ubereme nebo někoho přesměrujeme jinam. Ale výkon státní správy běží. Jsou tam nuance, třeba že právník najde nějakou špatně napsanou větu v zákoně nebo špatně pochopenou větu v zákoně. To je všechno „neverending story“. Výsledky z praxe se samozřejmě musí převést do žádosti o změnu, nebo prostě musíme změnit naše postupy. Ale krajská vojenská velitelství jsou tady a plní svůj úkol.

Teď se musíme obrátit na prapory územní obrany. Byly tady roty, vznikly prapory. Prapory samozřejmě nemáme naplněné. Budeme se je snažit naplňovat, jak nejrychleji to půjde, a cvičit je dohromady, protože teď nejsou schopny žít jeden bez druhého.

Připravuji právě plán obrany, který je v utajení, takže o něm nemůžu moc mluvit. Úkol samozřejmě zní společně připravit plány, jak zabezpečit objekty důležité pro obranu státu nebo kritickou infrastrukturu v daném kraji. Každý kraj to má jinak a tomu budeme přizpůsobovat strukturu. Všechno to bude samozřejmě ve shodě s krizovým managementem krajů, ORP a dalšími „bratry v boji“ při zabezpečení vnitřní bezpečnosti, tedy s policií, městskou policií, hasiči a IZS. Všichni tito hráči budou samozřejmě v tom území fungovat.

Když se bavíme o odolnosti společnosti, je také potřeba, aby společnost vnímala fungování armády například prostřednictvím cvičení a různých akcí, které se dějí napříč Českou republikou. Jak moc plánujete do budoucna tyto akce více vytáhnout na veřejnost, aby si většinová populace měla šanci na vojáky téměř „sáhnout“?

Já bych trochu oponoval, protože teritoriální síly a prapory územní obrany cvičí vesměs venku. Vždycky jsme domluveni na nějakých objektech kritické infrastruktury. Naposledy jsme cvičili v Břeclavi u přečerpávací stanice, takže tam nás lidé vidí. A právě ten styk s hasiči, policií a dalšími složkami nám při výcviku ukazuje Pandořiny skříňky, které také musíme odstranit. Dám vám příklad. Jestliže voják zastaví auto, které chce něco provést v rámci objektu nebo kritické infrastruktury, to auto třeba začne hořet a uvnitř je nějaký lump, který byl zastavený, vojáci mu pomáhají a zavolají se hasiči, protože je to blízko něčeho, co by mohlo dále eskalovat hoření, musíme mít vymyšlenou i nějakou linku, na kterou když zavoláme, budou hasiči vědět: Hele, volají vojáci, je tam nějaký problém, může to vybouchnout.

Stejně jako když hasiči při normálním zásahu vědí, že jsou někde plynové lahve. Přijedou a už vědí: Musím si dát pozor, musím být padesát metrů od toho, natáhnu si hadici, hasit půjde jeden a další budou dál, aby si mohli pomoci, kdyby to náhodou vybouchlo. Ne že tam přijedou dvěma auty deset metrů od toho, začnou hasit a pak se budou divit. To jsou také „lessons learned“, které mají z Ukrajiny, kde tyto záchranářské složky přijely a najednou to vybouchlo podruhé. Nemůžeme ztrácet životy jenom kvůli tomu, že nebudeme sledovat, co se děje kolem, a nebudeme se učit. A právě naše společné výcviky tomu napomáhají. Abychom se poznali, poznali naše a jejich procesy a navzájem si vyšli vstříc tak, aby se ty procesy sladily. A tohle teritoriální síly dělají.

Je to něco, co vy na IZS přenášíte jako nějakou doktrínu, nebo se vzájemně inspirujete?

Musíme se vzájemně inspirovat. V rámci výcviků si právě musíme tyto věci otevírat tak, aby je pochopili všichni. Někteří to třeba v určité oblasti chápou, protože už něčím prošli. Samozřejmě vím, že na velení to chápou, protože ty zkušenosti mají, ale dole jsou to pořád kluci a holky, kteří se mění stejně jako u nás. Takže to musíme výcvikem neustále obnovovat a třeba i zlepšovat. Teritoriální síly cvičí s lidmi a jsou vidět. Minimálně KVV jsou vidět, protože náš POKOS je vlastně jedna z mála částí, která přípravu občanů k obraně státu bere, myslím, vážně a opravdu na ní pracuje. Vezměte si, že POKOS je zmíněný v zákoně. Má několik pilířů a mělo by se mu věnovat minimálně pět ministerstev. Doufejme – a já tomu věřím –, že pokud bude koncepce správně vypracována a naplněna, těch minimálně pět ministerstev tomu opravdu dá to, co je potřeba.

Řeší se KVAČR 2040. Z toho, co se o ní člověk dozvídá, počítá vlastně s dlouhodobým konfliktem, respektive s konfliktem vysoké intenzity. Je to věc, kterou by měla nějakým způsobem vnímat také společnost? Že to ví armáda, ale že by na tyto věci měli být připraveni i občané?

Armáda to věděla od začátku, jde spíš o to, kdy se to začalo psát do dokumentů. Problém je, že to není věc pouze armády. To opakují všichni vojáci i všichni z vedení na strategické úrovni. Musíme si uvědomit, že jakýkoliv konflikt, který bude kolem nás, je celospolečenská věc. Vojáci z povolání, hasiči nebo kdokoliv jiný nebudou jedinou složkou, která musí zabezpečit, abychom vyhráli, nebo abychom minimálně neprohráli. Máme profesionální armádu, která bude na periferii NATO harašit zbraněmi, aby naplnila to první „D“ – deterrence, tedy odstrašení NATO.

A aby se nám to povedlo, musíme ji zabezpečit. Musíme vycvičit další lidi, kteří budou potom případně tady v republice, kdyby se náhodou něco nepovedlo. Musíme zabezpečit zvýšenou výrobu tak, aby měla armáda zásoby munice a jídla. Musíme zabezpečit přesouvající se jednotky. To není jenom o tom je ubytovat. Musíte zabezpečit PHM, jídlo, výcvik a všechny tyto věci. Tohle jsme vysvětlovali i v rámci NATO, když jsme připravovali výcviky. Není to jen o vojenských pilířích. Je tam pátý, šestý a sedmý. Jak já říkám, jedním z hlavních pilířů je čas – být ve správný čas na správném místě. A posledním je orchestrace celého prostředí, kde konflikt buď probíhá, nebo odkud se zabezpečuje.

To slovo „orchestrace“ je opravdu pěkné, protože přesně vystihuje to, co se děje. Civilní firmy budou zřejmě muset něco změnit ve výrobě nebo ji navýšit. Někdo tam bude muset dodat lidi, aby mohly fungovat třetí směny. Samozřejmě jde i o to, aby obyvatelstvo nebylo vyplašené. Musí normálně reagovat na to, že se něco děje. Dobře, něco se změní, já půjdu pracovat někam jinam, ale tím pomůžu tomu, aby se mi tady něco hrozného nestalo a neumíraly tady tisíce lidí.

Zmínil jste čas. Kolik ho vlastně máte na postavení teritoriálních sil do podoby, ve které by měly být?

Koncepce mluví jasně, je tam rok 2035. Ale urychluje se to. Prosím vás, teď to neberte jako bernou minci, protože už teď plníme něco, co jsme měli plnit třeba až v roce 2031. Když to jde, opravdu se to urychlí. Všechno je ale o zdrojích, o lidských i finančních zdrojích, které dostaneme. My můžeme urychlovat, ale když to nemám z čeho zaplatit, tak to prostě rychleji neudělám. Můžu nabírat více lidí, ale když je nemám kam dát nebo je nemám jak vycvičit, protože nemáme instruktory, můžu to urychlit, ale zase to bude skřípat. V armádě je to stejné jako ve společnostech, které jsou závislé na nějakém časovém sledu v určitém procesu. Ten proces jde urychlovat, třeba se něco změní za půl roku nebo za rok, ale musíte mít vstupy, jinak to prostě nejde udělat.

Jak moc jste závislí na náboru? Jdete v této oblasti po vlastní ose?

Obrovsky. Veškerý nábor pro aktivní zálohu Armády České republiky děláme my, dělají ho KVV a DVC. Vojáky z povolání samozřejmě nabírá Agentura personalistiky na Ministerstvu obrany. Je to můj osobní názor, ale já bych to zase spojil zpátky. To je můj názor, můj návrh. Je tady strategická úroveň, která musí rozhodnout. Já si myslím, že by to měl být jeden proces. Nábor a evidence záloh, to všechno je u aktivních záloh na KVV. Nabíráme aktivní zálohy pro teritoriální síly, pro prapory, ale nabíráme zálohy i pro bojové jednotky. Všechno tedy jde přes nás.

Abyste si to uvědomil: průměrné krajské vojenské velitelství vydalo od počátku roku zhruba tři tisíce povolávacích rozkazů, které se týkají cvičení, výcviku a všech těchto věcí. S tím je samozřejmě spojený výpočet plateb za výcvik, výpočet náhrad pro zaměstnavatele a všechny administrativní úkony plus záznamy do karty vojáka a podobně. Administrace na KVV je obrovský moloch a ti lidé jsou podle mě opravdu vytíženi na 120 procent.

Na začátku našeho rozhovoru jsme zmínili vaše zahraniční angažmá. Řada aliančních států posiluje své teritoriální síly. Je nějaká země nebo jiný alianční stát, který je vám inspirací?

Obrovskou inspirací je Polsko. Já jsem tam sloužil, měl jsem tu čest s nimi řešit a probírat spoustu věcí a bylo krásné, že jsme se navzájem obohacovali. S polskými teritoriálními silami jsme hodně jednali a teď tam jedu zase. V prosinci tam máme konferenci teritoriálních sil evropského prostoru. Zase tam bude inspirace, zase si budeme navzájem předávat zkušenosti. Polsko je nám nejen blízko, ale protože jsem tam mohl žít s rodinou, mohl jsem vidět přístup obyvatelstva. Pocit urgence je tam samozřejmě větší než u nás. Oni byli několikrát vymazáni z mapy Evropy a nechtějí to zažít znovu. Takže tohle ve společnosti rezonuje trochu více než u nás.

A ještě bych zmínil jednu věc. Žil jsem tři roky v Německu, dva roky v Dánsku, tři roky v Polsku a studoval jsem v Americe. Bohužel se mi zdá, že jsme v devadesátých letech trochu opustili spolkový život. Spolky různého zaměření, ať je to spolek pekařů, tenistů nebo čehokoliv jiného. Myslím si, že jsme nastolili individualismus. Každá firma samozřejmě potřebuje individuum, aby byl někdo lídr, šéf, aby měnil věci. Ale k tomu potřebuje spoustu lidí, kteří spolupracují a umějí spolupracovat dohromady. A tohle si myslím, že budeme muset nějakým způsobem vrátit zpátky do společnosti. Jedinec je důležitý, ale tým republika je víc. A já to teď říkám asi všude, kam chodím.

Abychom neříkali jen samé hezké věci: Jaké jsou pro vás největší překážky při rozvoji teritoriálních sil? Jsou to peníze, legislativa, nebo lidé?

Od všeho trochu. Samozřejmě si musíme přiznat, a velení armády to říká, že podfinancování armády za posledních patnáct let bylo obrovské. Ano, v minulém období se to trochu zlepšilo, vydávalo se více peněz, teď také máme přislíbena dvě procenta. Řekněme ale, že to bude dostačovat na priority priorit. Určitě to nenahradí patnáct let živoření a vyjídání skladů. Řeknu to takhle natvrdo, jak to je, protože to je pravda.

Pojďme k aktivní záloze. Aktivní záloha prochází svým vývojem. Jakou roli bude hrát v rámci teritoriálních sil v budoucnu?

Obrovskou, protože na ní jsou vlastně postavené prapory. A to je dobře, protože tam jsou lidé z regionu. V regionu Jihlavy nenajdete člověka z Ostravy, pokud sám nechce, protože tam má třeba přítelkyni. Jinak opravdu striktně dodržujeme to, že regionální prapory územní obrany tvoří lidé z regionů, tedy lidé se znalostí regionu. Je tam i mentální nastavení, že vnitřní bezpečnost opravdu dělají pro svůj region, pro svoje město, pro svoje pěšinky v lese. Ta znalost pomáhá i nám, protože když budeme zajišťovat vnitřní bezpečnost kolem objektů důležitých pro obranu státu nebo kritické infrastruktury, víme, odkud může přijít nějaký nepořádek nebo kde máme nějaké slabé místo. Naopak víme, kde máme silné stránky. Teď to musíme sladit s firmami, které pracují v rámci kritické infrastruktury nebo objektů důležitých pro obranu státu, s těmi, kteří zabezpečují vnitřní bezpečnost, abychom se sladili s naším vnějším perimetrem. Ale to už jsou nuance, kterými bych zabíhal příliš do vojenské činnosti.

Zpátky k vaší otázce: aktivní záloha bude mít obrovskou roli. My jsme vlastně založeni primárně na aktivních zálohách. Budeme mít deset procent vojáků z povolání, kteří připravují výcvik a řídí jednotku před povoláním aktivní zálohy. Jakmile povoláme aktivní zálohy, fungujeme dohromady. Takhle jsou postavené tabulky. Někde už jsme navyšovali. Musím říct, že zhruba od poloviny republiky – Jihlava, Pardubice, Brno, Ostrava, Olomouc, Zlín – jde nábor velice dobře. Tam jsme otevřeli další roty, takže nabíráme více a více lidí. V Brně nám třeba čekají další. Teď jsem to řešil s náčelníkem generálního štábu a dal jsem návrh, jak otevřít další rotu, abychom mohli nabírat. Protože to není jednoduché, jenom prostě mít lidi. Musíme je někam posadit, abychom je mohli vycvičit a abychom s nimi mohli pracovat.

Když jste řekl Jihlava, uvědomil jsem si, že jde o bývalé posádkové město. Projevuje se nějak to, že tato města pamatují přítomnost armády? Je tam vztah k armádě nebo přístup k těmto tématům bližší?

Dříve byla armáda skoro všude. Některá města si pamatují doby, kdy tam byly divize a podobně. Třeba když se bavíme o Jihlavě, byla tam tanková divize. Myslím si ale, že po době, kdy byli vojáci a posádky, jak bych to řekl slušně, nechci říct vyhazováni, ale odsouváni z měst a regionů, už je tato doba dávno pryč. Všichni moc dobře vědí, že voják je svým způsobem vycvičený člen této společnosti s mentálním nastavením, že tým je víc než jedinec. Myslím si, že to pomáhá, protože vojáci jsou schopni pomáhat. A my se na to zaměřujeme i v DVC. Možná se o tom ještě budeme bavit, ale jde právě o to přesvědčit lidi, že vzájemná pomoc přece nestojí peníze. Vzájemná pomoc stojí jenom ochotu. A k tomu podle mě armáda přispívá. Samozřejmě armáda přinese třeba i kupní sílu obyvatelstva a podobné věci, ale to je spíš podružný efekt. Myslím si, že ten mentální efekt je důležitější.

Čerpají teritoriální síly ze zkušeností z Ukrajiny?

Všichni čerpají ze zkušeností z Ukrajiny. Jde jenom o to uvědomit si, že ne všechny procesy, bojové situace a taktické nasazení jsou aplikovatelné pro všechny armády. Například v NATO jsem pomáhal budovat systém, za který jsem byl zodpovědný. Na některé věci se už přišlo, pracuje se na nich, jsou normálně přijaty a podle toho už se věci dějí. Některé se hodnotí, jestli jsou v rámci taktiky uchopitelné, nebo nejsou. Pořád se bavíme o dronech. Ano, to je jedna z oblastí, která je důležitá. Musíme si ale uvědomit, že je to také výsledek války, kam se dostali, protože tam třeba už není technika, nejsou peníze a tak dále. A to je podle mě oblast, která u nás málo rezonuje. Bavíme se o dvou procentech sem a tam, ale na Ukrajině, jak se lidově říká, z holuba ušili bič. Dobře, tak proč nestavíme vojenskou výrobu? Proč neděláme materiál tak, jak to už dnes dělá Amerika a další státy? Dělají rakety, které jsou třikrát nebo čtyřikrát levnější. Když to potom srovnáme s rozpočtem, můžeme si jich pořídit více.

Ale ten tlak nemůže dělat armáda. Armáda má výběrová řízení a je striktně zákonem stanovené, co máme dělat. Já si myslím, že je to zdlouhavé, ale to už je na jinou úroveň. Musí tady být tlak na to, že musíme zlevnit. Nemusí být zisky čtyřnásobné, může být jenom jednonásobný zisk, ale zabezpečí se obranyschopnost státu.

Ale kdo jiný než armáda by měl říct, že je to potřeba?

Je k tomu potřeba politická vůle. Já neříkám, že se to nemá řešit, říkám jen, že to je mimo vojáka.

Buduje se nový nebo inovovaný systém velení a řízení. Jak do této struktury budou zapadat teritoriální síly?

Já bych neřekl, že se buduje nový systém. Samozřejmě se inovuje a modernizuje. To si nastaví náčelník generálního štábu. Musíme si uvědomit, že v hierarchické společnosti vždycky ten „boss“ nastavuje systém tak, aby fungoval. Už teď máme nové komunikační kanály, za které jsem rád, protože sdílíme informace. Samozřejmě se bude pořád debatovat, jak rozdělit strategickou, operační a taktickou úroveň, ale to prosím nechte na odbornících na strategické úrovni generálního štábu. Samozřejmě budou přizváni všichni velitelé sil, jak náčelník generálního štábu řekl. Pobavíme se o tom a samozřejmě z toho potom něco vyjde. Ale toto je odborná debata, kterou si myslím, že nemá cenu teď řešit na veřejnosti.

Máte za sebou první setkání s novým náčelníkem Generálního štábu AČR. Vyplynuly z tohoto setkání už nějaké úkoly nebo trendy, které budete sledovat?

Zaprvé mi náčelník generálního štábu nalinkoval směry, kam mám jít. Myslím si, že mě akceptoval jako takového člověka. My se známe dlouho. Já potřebuji směr a potom ty kotouly už si tam dělám sám. Každý jsme si napsali minimálně dvě stránky poznámek. Samozřejmě jsem dostal úkoly a zároveň ode mě dostal zpětnou vazbu. Tím, že to teď znám z taktické úrovně a jsem toho plný, jsem to sdílel s náčelníkem generálního štábu. Ten to může použít při svém rozhodovacím procesu. Může, nebo nemusí. Když to použije, budu rád, a samozřejmě budu rád spolupracovat, i když to nepoužije.

Kdybyste měl použít jednu svoji zkušenost z aliančního prostředí, jednu osvědčenou zkušenost, která by významně posunula obranyschopnost a odolnost českého státu, která by to byla?

Jak v Polsku, tak v některých dalších státech se vojáci nebojí komunikovat s místními fabrikami nebo s místní výrobní infrastrukturou. Protože kdo má lepší zkušenosti než lidé, kteří dané věci používají? U nás mi pořád připadá, že se na to díváme tak, že z toho někdo chce nějakou „malou domů“. Ale tak to není. Všichni normální vojáci jsou hodnoceni a kontrolováni různými organizacemi, které nás hlídají. Ten, kdo by přemýšlel nad nějakou malou domů, tam nemá co dělat. Ale zpětná vazba z používání, co je vlastně potřeba, musí být přímá. Na Ukrajině je to vidět. Tam si generálové, plukovníci i poručíci sednou s lidmi z fabriky a říkají jim, jak mají ty věci změnit. To nám tady ještě pořád chybí.

Máme nějaké průmyslové dny, řeší to samozřejmě ministerstvo, ale pořád si myslím, že je to až moc organizované. Jde o to najít balanc, zabezpečit, aby nebyly nějaké úniky a neunikaly věci, které nemají jít ven. Je to o výcviku lidí, mentálním nastavení a mentorování. Ale tam dojdeme. Já věřím, že tam dojdeme, protože nás k tomu okolnosti dotlačí.

Ono se to vrací zpátky k odolnosti státu a obyvatelstva. Protože když se o těchto věcech bude ve společnosti hovořit, samozřejmě to povede k tomu, že si je lidé budou více uvědomovat.

Už předchozí náčelník generálního štábu říkal, že musíme více experimentovat a zkoušet. Věřím, že stávající náčelník generálního štábu k tomu přistoupí stejně, podle toho, jak jsem ho slyšel. Teď jde jenom o to najít procesy, abychom se navzájem neobvinili, že jsme udělali něco špatně, přestože to bylo opravdu v dobré vůli zlepšit třeba nějaký materiál nebo zbraň. Pamatuji si, když jsme dostali BREN do Afghánistánu, o spoustě věcí bylo zakázáno mluvit. Dnes je to zbraň, kterou chce celý svět. Protože prošla vývojem, praktickou zkušeností, kterou prostě udělá jenom voják. Firma to při vystřílení šesti tisíc nábojů nepozná. Je potřeba se tímhle opravdu prokousat a navzájem si pomoci, abychom to mohli dělat.

Řekl jste, že teritoriální síly řešily letošní dobrovolné vojenské cvičení. Je to cesta? Ono se týká jen nejmladší generace. Jde to nějak rozšířit na více cílových skupin než pouze na středoškolskou mládež?

Náčelník generálního štábu vydal úkol, že vytvoříme nějaké podmínky i pro vysokoškoláky, kteří studují na civilních školách. I ministr říkal, že by chtěl katedry na vysokých školách. Já si myslím, že je to výborná cesta, protože svým způsobem budeme moci vybírat hodně vzdělaný personál a náborovými příspěvky zároveň řešit sociální problém. Bude to „win-win“ pro obě strany. Vrátím se k DVC pro středoškoláky. Já si myslím, že je to úžasné. Ten, kdo to vymyslel nebo kdo byl příčinou toho, že se to začalo dělat, by měl dostat medaili, protože je to úžasné.

Dostaneme tam osmnáctileté středoškoláky, kteří jsou nadšení a všechno řeší. A už během toho měsíce je na nich vidět, jak se naučí spolupracovat, jak se naučí odhadovat, kdo má kde silnou nebo slabou stránku. Když odcházejí, je opravdu vidět, že je z nich dobrý tým a umějí si pomoci. Když jsem s nimi hovořil, říkal jsem jim: Podívejte se, co můžete udělat. Já mám třeba aplikaci First Responder. To je aplikace, kterou když zapnete a víte, že umíte dávat první pomoc, tak kdekoliv se něco děje, IZS ví, že tam jste, a může vám dát SMS nebo nějakou výzvu, abyste šel resuscitovat člověka, který zkolaboval. To je přece jen malá pomoc jedince, aby bylo ve společnosti bezpečno, abychom si navzájem třeba zachraňovali životy. A to se ti osmnáctiletí – já nechci říkat děcka – během výcviku DVC naučí vnímat.

Není to jenom o střelbě, taktice, přežití, o tom, že se naučí udělat oheň nebo přístřešek. Je to právě i o pomoci druhému. A první pomoc je jeden ze základů. Myslím si, že pro společnost je to jenom dobře. A znovu se vracím k tomu, že jsme na začátku. Škoda, že jsme v devadesátých letech ztratili generaci nebo dvě generace lidí, kteří přemýšleli jenom o sobě samých. Možná jsou to ostrá slova, co říkám, ale já se omlouvám. To jsou moje názory.

Oba pamatujeme dobu, kdy poskytnout první pomoc nebo ovládat například nějaké lehčí zbraně bylo běžnou součástí života nás, tehdy mladých lidí. Myslím si proto, že není vůbec od věci, aby většinová společnost tyto schopnosti měla. Minimálně ve zdravotnické části.

Když jezdím po republice nebo dělám nějaké přednášky na vysokých školách, kam si mě pozvou, přednáším třeba o kritické infrastruktuře. Máme tady skupinu, kde participuje spousta strašně chytrých lidí. Ti lidé překládají paragrafy do praktického výkladu toho, co vlastně může nastat, aby to všichni pochopili.

Opravdu si myslím, že to rezonuje velice dobře. A já bych byl strašně rád, kdyby byly teritoriální síly vnímány jako někdo, kdo v regionech propojuje různé spolky a organizace, které si mohou navzájem vyjít vstříc. Abychom o sobě věděli. A až přijde nutná orchestrace, abychom si mohli zavolat a věděli, kdo co může přidat a jak může pomoci. Proto mám teď například rozšířenou poradu s řediteli KVV a veliteli praporů, kam jsme si pozvali třeba i zástupce airsoftového spolku z celé České republiky. Protože si myslím, že je to také možnost, kde si navzájem můžeme něco ukázat. Byl jsem dostatečně dlouho v zahraničí a myslím si, že je můžeme aplikovat. Nevymyslíme nic nového. Musíme jenom otevřít hlavy, být ochotni komunikovat a zjistit, kde si můžeme pomoci podle zákona, kde můžeme něco udělat společně pro republiku.

Mimochodem, jak je pro profesionálního vojáka mentálně složité uznat, že airsofťáci jsou vlastně také tak trochu vojáci?

Pro mě to určitě problém není. My máme svůj civilní spolek sportovní střelby, kde máme všechny možné lidi. Jsou tam kluci, se kterými jsme kdysi začínali první mise společně, a dnes jsou to celníci nebo policisté. Máme tam člověka, který pomáhá řešit dluhy, máme tam člověka, který pracuje v administrativě, máme tam holku, která učí. To je právě to spolčování. Každý umí něco. My si můžeme navzájem z legrace říkat, jak to policie dělá lépe než vojáci, a naopak. To je normální, to jsou takové malé půtky. Ale když nás postavíte dohromady, vždycky budeme fungovat jako tým. A to je ta krása. To, co máme v malém v našem střeleckém spolku, se může převést do kraje právě v rámci součinnosti regionů, aktivních záloh a tak dále. A když tohle vezmeme jako konečný stav, jako vizi, tak si myslím, že bude dobře.

Zmínil jste, že jste v budování teritoriálních sil v některých věcech trochu napřed. Kdy tedy budou teritoriální síly jako součást obrany České republiky „ready“?

Ony už jsou. Víte co? Voják vždycky jde plnit úkol s tím, co má. Takže já mám teď nějaké počty a s těmi jdeme plnit úkol. Je potřeba si uvědomit, že když teď vláda řekne – a vždycky o tom bude rozhodovat vláda a parlament –, že máme v době míru jít hlídat objekty důležité pro obranu státu kvůli konfliktu, samozřejmě na tom budou spolupracovat strategická úroveň, Sekce plánování schopností, náčelník generálního štábu, všechny tyto prvky a potom operační velitelství. Já řeknu: Dobře, ale jestli po mně chcete tolik, jsem schopný udělat tři čtvrtiny, anebo to roztáhnu tak, že to nebude tak perfektně zakryté, a někdo musí udělat ten zbytek. A když nebudu mít aktivní zálohy, musí ten zbytek udělat někdo jiný.

A to je právě to přemýšlení, jak si navzájem můžeme pomoci tak, abychom to všechno zabezpečili, aby nám tady nějaký lump zvenku něco neprovedl a aby z toho potom lidé neměli zbytečný strach.