Jak dál s Armádou České republiky

 08. 04. 2020      kategorie: Armáda ČR

Byť se to třebas nemusí na první pohled zdát, dnešní Armáda České republiky je v poněkud atypické, nelehké situaci. Po slibném vývoji posledních let, po některých zdařilých reformních krocích a realizaci či aspoň přípravě některých klíčových akvizicí se ocitla na určitém rozcestí. Již nyní se totiž objevují úvahy o tom, že by rozpočet MO ČR měl být snížen, návrhy na omezení nebo dokonce zrušení některých akvizicí. Co je ale nejzásadnější, objevují se i úvahy zpochybňující deklarovanou snahu České republiky o postupné navýšení výdajů na obranu na 2 % HDP.

64569215_2266082443606527_6025247226844938240_n
Foto: Byť se to třebas nemusí na první pohled zdát, dnešní Armáda České republiky je v poněkud atypické, nelehké situaci. Po slibném vývoji posledních let, po některých zdařilých reformních krocích a realizaci či aspoň přípravě některých klíčových akvizicí se ocitla na určitém rozcestí. (ilustrační foto) | army.cz

Což o to, do jisté míry je to dobře. Některé akvizice z nedávné doby – např. nákup nových, vysoce předražených radarů atd. – vyvolávají pochybnosti o racionalitě takto vynakládaných veřejných prostředků. Ještě víc pochyb vyvolává ale i to, jak jsou vůbec akvizice resortu obrany plánovány a realizovány, nad samotným systémem fungování výběrových řízení. Určité zamyšlení, sebereflexe je proto jen na místě.

Mnohem horší je ale to, že se čím dál častěji objevují hlasy zpochybňující samotné výdaje na obranu jako takové. Jde přitom o hlasy poměrně výrazné – jak od opozičních mimoparlamentních stran, např. Strany zelených (což by se ještě dalo pochopit), ale i od stran vládních, především ČSSD.

Nutno říci, že tyto úvahy nejsou žádnou novinkou. Nejde o nějakou reakci na současnou epidemii koronaviru, což by bylo oprávněné a lidsky pochopitelné. Naopak, jde o jev, který se objevil již před časem, v návaznosti na přípravu státního rozpočtu. A lze předpokládat, že v souvislosti s blížícími se volbami do krajských zastupitelstev a především volbami parlamentními tento jev ještě dál zesílí. Hrozí nebezpečí, že někteří politici se budou chtít požadavkem na omezení výdajů na obranu zviditelňovat – bohužel na úkor obranyschopnosti České republiky. Jako kdyby byl zcela zapomenut étos z roku 2014, kdy se tehdejší vláda pod dojmem vypuknutí války na Ukrajině státotvorně dohodla s opozicí na postupném zvyšování výdajů na obranu z tehdejších cca 1 % HDP na ona požadovaná 2 % HDP – a to tempem o jednu desetinu procenta ročně. Je sice faktem, že ani tento scénář nebyl realizován, k onomu navyšování o jednu desetinu procenta ročně nedošlo, přesto lze konstatovat, že v posledních letech se podařilo dosáhnout určitého zlepšení. Pokud by na ono zvýšení výdajů na obranu Česká republika rezignovala – byť třebas pozvolnější, rozložené do delšího časového období – pak by to bylo horší, než se může na první pohled zdát.

S něčím podobným má ostatně AČR svou zkušenost, protože tento přístup již před lety, cca po r. 2000 vedl k postupnému snižování výdajů na obranu, zatímco během let devadesátých se výdaje na obranu běžně pohybovaly na úrovni 2 % HDP. Už třeba proto by stálo za to se podobné zkušenosti vyvarovat. 

Předně je třeba si uvědomit, že AČR je na tom poněkud hůře než armády některých jiných států, a to včetně států NATO. Ono zcela nedostatečné 1 % HDP postačující sotva k udržení stávajících schopností dostávalo MO ČR po celá dlouhá léta. A v některých letech dokonce výdaje na obranu v ČR klesly pod 1 % HDP. Nešlo tedy o pouze krátkodobý výpadek příjmů, který by se dal relativně snadno vyřešit. Naopak, jde o trvalý stav, na který si bohužel někteří politici zvykli. V důsledku toho je ovšem armáda dlouhodobě podfinancovaná. Tím, že se různé akvizice neustále jen odkládaly, v resortu obrany vznikl skrytý deficit, který se odhaduje na více než 100 miliard! A i přes veškerou snahu posledních let se nepodařilo tento deficit nějak zásadně snížit.

Stejně tak závažné je i to, že v důsledku takto nízkých výdajů je výzbroj dnešní AČR do značné míry zastaralá. Především těžká technika jako tanky, BVP, dělostřelectvo, která přitom tvoří hlavní údernou sílu, pochází z velké části ještě z dědictví po bývalé ČSLA. Jde navíc o výzbroj nejen věkovitou (což by ještě až tolik nevadilo), ale především koncepčně zastaralou, zkonstruovanou pro podmínky studené války a nevhodnou pro moderní konflikty.

MO ČR si je ovšem tohoto stavu dobře vědomo, a proto již dlouhodobě plánuje akvizici nových systémů. Problémem ale je, že příslušné akvizice nové techniky byly pro nedostatek prostředků neustále odkládány – a měly být realizovány právě nyní. Již letos měl být realizován nákup nových BVP, na ně měl navázat i nákup nových samohybných děl, tanků atd. Nyní ale hrozí nebezpečí, že ono snížení výdajů na obranu či spíše jejich nenavýšení zasáhne i tyto, pro armádu tak klíčové akvizice – zvlášť když pro takovéto kroky nebude tolik potřebná politická podpora.

Tato situace nutí k určitému zamyšlení. Jaká by měla být AČR, jak by měla být koncipovaná? Jak by měla být strukturovaná? Jak by měla být financovaná, má skutečně dostávat ona 2 % HDP?

Je třeba si uvědomit, že ona 2 % HDP vydávaná na obranu nejsou jen nějakou smyšleninou, nejde také o nějaký diktát ze strany NATO, jak je občas předkládáno (KSČM). Jde spíše o diktát zdravého rozumu. 2 % HDP představují poměrně racionální, optimální hodnotu, která nezatěžuje příliš veřejné rozpočty, a přitom armádě zajišťuje tolik potřebný rozvoj. V celosvětovém srovnání jde navíc o spíše podprůměrnou hodnotu, kterou si můžeme dovolit jen díky našemu členství v NATO a principu kolektivní obrany.

Častý hlas, že tak vysoké výdaje na obranu nepotřebujeme, když nás nikdo neohrožuje, je zcela lichý. Ostatně, obdobné názory se objevovaly i za první republiky, krátce po etablování samostatného Československa. Již tehdy někteří politici tvrdili, že nepotřebujeme armádu, když nás nikdo neohrožuje, že nepotřebujeme dělostřelectvo atd. Škoda jen, že stačilo pouhých necelých dvacet let, a ukázalo se, že všechno je zcela jinak…

Nejde ale jen o nějaké historické reminiscence. I dnešní, zdánlivě pokojná Česká republika není prosta bezpečnostních rizik. Lze připomenout, že válka na Ukrajině (tedy de facto jen několik set km od hranic České republiky) stále trvá, stejně tak trvá válka v Sýrii, Libyi a dalších zemích. To všechno představuje bezpečnostní riziko i pro Českou republiku. Také dnešní soupeření velmocí opět vytváří napětí, které se samozřejmě týká i Evropy včetně České republiky. Nezanedbatelným nebezpečím není ani světový terorismus, který na první pohled ztrácí pozice, ale to zjevně jen proto, aby brzy udeřil jinde a jiným způsobem. Ostatně, v případě Islámského státu se tomu částečně již děje.

K obraně před těmito jevy je ovšem třeba mít dostatečně silnou armádu. Armádu, která bude skutečně akceschopná, která nebude určena jen pro mírový stav, ale která bude schopna vést i rozsáhlejší bojové operace. Armádu, která se dokáže vyrovnat s různorodými bezpečnostními riziky. K něčemu takovému ovšem musí být armáda náležitě vybavená a vyzbrojená, což si samozřejmě vyžaduje adekvátní výdaje.

Diskutabilní tak možná nejsou ani tak ona 2 % HDP, ale spíše jejich struktura. Již dnes se v ČR totiž objevují hlasy volající po tom, aby do těchto nákladů byly počítány náklady na kybernetický boj, boj proti dezinformacím atd. Tedy náklady, které byly dosud zahrnuty do rozpočtů jiných ministerstev, především kapitoly ministerstva vnitra.

Na první pohled je polemika o struktuře oněch 2 % HDP racionální. Vždyť ona výše vojenských výdajů není stanovovaná nějakou jednotnou metodikou, a to dokonce ani v rámci NATO. Proto si je každý stát počítá trochu jinak. Např. Velká Británie, často vydávána jako vzorový stát NATO překračující vojenskými výdaji 2 % HDP, podle respektovaného IISS této výše nedosahuje. A podobné je to i v případě dalších států. Určitá debata o stanovení nějaké jednotné metodiky výpočtu výše výdajů na obranu je proto jen na místě. Tato debata by ale měla být zodpovědná a konstruktivní, měla by být vedena věcnými a nikoliv podpásovými, populistickými argumenty. Což o to, i takové argumenty se v politice občas objevují, nyní si je ale nemůžeme dovolit.

Dnes totiž vážně hrozí, že vznikne snaha některých politiků do rámce výdajů na obranu nacpat cokoliv. Tedy i činnosti a výdaje, které patří do gesce jiných ministerstev (nejen ministerstvo vnitra, ale např. i ministerstvo průmyslu a obchodu), a které s obranou státu mají jen málo společného. Pak by mohlo ovšem dojít k tomu, že ona 2 % HDP budeme plnit jen papírově, spíše jen pro uchlácholení NATO a spojenců – a faktické výdaje na obranu budou jen kolem 1 %. Což je nedostatečné. V důsledku toho zásadně poklesne obranyschopnost České republiky. Armáda bude dál spíše jen přežívat, nebude se moci skutečně rozvíjet. A patrně ani nebude moci realizovat některé klíčové a tak dlouho odkládané akvizice, jako je nákup tanků, bojových vozidel pěchoty, ale i protiletadlových systémů atd.

Stejně tak je možné, že se začnou objevovat i úvahy volající po tom, aby se zrušily celé příslušné druhy vojsk – např. tankové vojsko či dělostřelectvo.

Ostatně, ani takové názory nejsou novinkou. V České republice se začaly objevovat na přelomu století, v návaznosti na zastarávání techniky zděděné po ČSLA a neschopnost MO ČR – v důsledku nedostatku prostředků – realizovat akvizice nových systémů. Logika těchto návrhů je vcelku jednoduchá – jestliže nemáme prostředky na nákup nových prostředků příslušné kategorie, tak tu kategorii zrušme. Je zajímavé, že jen málokoho napadne, jestli by výsledný celek byl skutečně funkční. A nikoho nenapadne, jak by to fungovalo, kdyby Česká republika obdobně postupovala i v dalších resortech, např. v resortu školství či zdravotnictví.

Možná také stojí za to podívat se na strukturu těchto hlasů; to, kdo je přináší. Jen málokdy se při nich setkáme se skutečně věcnými, racionálními argumenty. A naopak lze často zjistit, že nositeli těchto názorů jsou lidé publikující na různých pochybných konspiračních webech, sdílející poplašné zprávy, fake-news atd. U takových lidí lze ovšem pochybovat, zda jim jde skutečně jen o úsporu veřejných prostředků, o blaho daňového poplatníka – a zda jejich aktivita není motivována něčím zcela jiným.

S rušením celých kategorií bojové techniky, resp. druhů vojsk – a nikoliv jen pouhou redukcí početních stavů - má navíc AČR své smutné zkušenosti (viz např. raketomety). Ukázalo se totiž, že úspora vzniklá zrušením daného druhu techniky není až tak velká. Co je ale důležité, takovýto třebas jen omezený krok znamená zásadní snížení obranyschopnosti.

Zkušenosti České republiky, ale i dalších států také ukazují na jeden zajímavý fakt. Daný druh vojska má smysl provozovat i v nějaké omezené podobě. Třebas u tanků se ukázalo, že smysluplné je provozovat i jen jeden prapor. Jistě, armáda požaduje dva prapory, optimální by bylo, kdyby byly tři tankové prapory, aby dokázaly vytvořit komplexní útvar. Ale i udržování pouhého jednoho praporu je racionální a v lecčem postačující, ostatně podobně jsou na tom i další státy našeho regionu (Maďarsko, Slovensko). Je tak zachováno potřebné know-how, jsou tak zachováni odborníci. A v případě nějakého zásadního konfliktu i takto redukovaný útvar může rozvíjet své schopnosti. Samotný jeden prapor AČR toho samozřejmě moc nedokáže. Ale ve spolupráci s dalšími tankovými jednotkami států NATO může představovat úctyhodnou sílu. Podobné je to i u dalších druhů vojsk. Pro letectvo by bylo optimální, kdyby mělo k dispozici 24-36 nadzvukových letounů. Ale i stávajících 14 Gripenů je schopno plnit základní úkoly obrany státu.

Bylo by proto naprosto chybné snažit se nějaký z druhů vojsk rušit. I zdánlivě zbytečný druh vojska se může totiž nakonec ukázat jako velice užitečný. Ostatně, lze se jen domýšlet, oč lépe by fungoval boj proti dnešní epidemii koronaviru, kdyby existoval systém Civilní obrany, poněkud neprozíravě zrušený, resp. omezený na počátku devadesátých let. A podobných případů by se našlo více.

Je navíc třeba si uvědomit, že jednotlivé druhy vojsk Armády České republiky – přestože jsou organizačně odděleny – jsou ve skutečnosti velice úzce provázány. Personálně, ale také technickým a logistickým zázemím atd. Ostatně, za jeden z největších úspěchů celé novodobé AČR lze označit to, že se podařilo tuto provázanost, jednolitost zachovat. Dnešní AČR tak možná patří početně k těm spíše menším armádám, zato působí velice kompaktním dojmem. Jestli bychom z této zdi vytáhli třebas jen jeden kámen, mohlo by se snadno stát, že se zhroutí celá zeď.

Pokud má být Armáda České republika akceschopná, pokud má vůbec být ČR obranyschopná, pak je třeba, aby Armáda České republiky byla skutečně univerzální. Měla by být schopna reagovat na celé široké spektrum bezpečnostních rizik. Bylo by chyba orientovat se jen na konvenční boj vedený klasickou technikou a zanedbávat jiná rizika, v tom mají kritici pravdu. Ale stejně tak by bylo chybou soustřeďovat se např. jen na kybernetický boj a konvenční schopnosti zanedbávat. Obdobně je jen dobře, že si AČR pořizuje nové kategorie bojové techniky, jako jsou drony atd. Bylo by ale naivní si myslet, že drony dokáží vyřešit všechno, že mohou nahradit klasickou techniku, jako jsou např. tanky.

Tanky, bojová vozidla, dělostřelectvo. Někdy jsou tyto zdánlivě těžkopádné systémy označovány jako zastaralé, za pouhý relikt studené války. Někdy jsou dokonce tanky atd. vydávány za pouhý hardware – a systémy, jako jsou např. systémy pro vedení elektronického boje či dezinformační    válku jsou vydávány za software. Na tyto úvahy pak navazují i úvahy o to, že bychom se měli soustředit právě na to software a ono zastaralé hardware spíše odložit. Takové dělení je ovšem zcela nesmyslné. Předně – moderní tanky či BVP jsou doslova nabity moderním software. Co je ale nejzásadnější, dosud nikdo za tyto systémy nedokázal najít nějakou skutečně smysluplnou a hlavně efektivní náhradu. Např. o smrti tanků se začalo hovořit již po konci druhé světové války – a nástup protitankových střel či bitevních vrtulníků tyto hlasy umocnil. Přesto lze konstatovat, že i dnes, po téměř osmdesáti letech, jsou tanky živé. Stále jsou vyráběny nové a nové typy tanků, a světové armády včetně i armád menších států mají tisíce tanků. Ostatně, stačí se jen podívat na některá ze současných světových bojišť, a vidíme, jak tanky dokáží být akceschopné.

A podobné je to i s dalšími systémy. Také dělostřelectvo si stále zachovává svůj význam, díky jeho rostoucím schopnostem dokonce význam dělostřelectva opět roste. Je tedy zřejmé, že bez těchto zdánlivě zastaralých a těžkopádných systémů se neobejdeme. Bylo by proto chybné snažit se nějaký z druhů vojsk rušit, bylo by také chybné se některých z těchto zbraňových systémů zbavovat.

Pokud by se Česká republika, resp. AČR rozhodla některý ze stávajících zbraňových systémů, resp. druhů vojska rozhodla zrušit, pak bychom mohli skončit jako armáda v jednom starším českém filmu „ Na kometě“. V tomto půvabném filmu, inspirovaném románem J. Verna, je armáda v pevnosti vyzbrojené nesčetnými děly. Ohrožují ji nepřátelští bojovníci, které ony kanony odrazují od jakéhokoliv útoku. Poté, co se objeví prehistorická zvířata ohrožující lidi a především po zjištění, že tato zvířata odpuzuje zvuk hrnců a pokliček, se ale armáda v pevnosti těch starých, zdánlivě zbytečných děl zbaví – a nahradí je tyčemi, na kterých jsou zavěšeny pokličky. Což o to, proti dinosaurům to skutečně funguje. Jenže pak se objeví starý protivník, bojovníci vybavení puškami. A vojáci v pevnosti záhy zjistí, že proti těmto nepřátelům ony pokličky nefungují, že je nijak nezastraší. Možná si pak někdo z těch vojáků v pevnosti vzpomněl na ta stará dobrá děla, hozená do příkopů…

Měli bychom proto mít na mysli, abychom nedopadli jako oni vojáci v pevnosti. A podle toho také přistupovat k otázce obranyschopnosti země. Zachovat rozvážnost; nedělat nějaká ukvapená, byť zdánlivě líbivá řešení. Některé kroky raději odložit na později, na klidnější dobu. Mít na zřeteli potřebu posílení obranyschopnosti ČR a tedy i vyšších výdajů na obranu, ale neupínat se k 2 %  HDP jako k nějaké mantře, nesnažit se je naplnit za každou cenu bez ohledu na skutečný přínos. Jednotlivé etapy rozložit do delšího časového období a nikoliv k roku 2024 (kdy jsme měli dosáhnout 2 % HDP), což se ostatně už dnes jeví jako zcela nereálné. Zachovat základní principy obrany státu. A především nezbavovat se toho, co se nám osvědčilo, jen proto, že se to může zdát zastaralé. Jinak by se nám to mohlo velice ošklivě vymstít.

 Autor: David Khol