Poslední dva týdny se v tuzemských médiích vede intenzivní debata o analýze Justina Bronka z britského Royal United Services Institute (RUSI). Ten ve svém textu Options for a NATO Multinational Drone-Interception Squadron (česky „Možnosti pro mnohonárodní letku NATO k zachycování dronů“) otevřel otázku možného využití podzvukových letounů k ničení dronů v rámci protidronové obrany. Konkrétně jde o mnohonárodní letku o 16 až 24 strojích, která by byla pravděpodobně rozmístěna na východním křídle NATO. Řeč přitom přišla právě na rodinné stříbro společnosti Aero Vodochody: podzvukový cvičný a lehký bojový letoun L-39 Skyfox, vyráběný od roku 2019. Celkem osm těchto strojů bude mít k dispozici státní podnik LOM Praha pro výcvik pilotů AČR.

Vedle L-39 Skyfox Bronk podrobně rozebírá i další typy, například A-29 Super Tucano, Pilatus PC-9, Leonardo M-346 či KAI TA-50. Zvažuje nároky na údržbu, hmotnost, možnosti výzbroje kulomety, kanony či laserově nebo infračerveně naváděnými raketami i celkové náklady na letovou hodinu. Dochází k závěru, že optimálním řešením je právě L-39 Skyfox, vyvinutý tuzemskými konstruktéry. Podle něj má oproti konkurentům vhodnější letové vlastnosti, lze jej vyzbrojit kulomety i kanony a disponuje mnohem dostupnějšími servisními a výrobními kapacitami.

L-39 Skyfox se mimo jiné nabízí jako vhodnější alternativa k víceúčelovým nadzvukovým letounům 4. a 5. generace, typicky F-16 či F-35. Ty sice dokážou drony účinně ničit, jak ukázalo sestřelení několika ruských dronů nizozemskými F-35A v polském vzdušném prostoru v září 2025, jejich letová hodina však vychází na vyšší desítky tisíc dolarů. Zohlednit je třeba i riziko poškození letounu během nasazení. Oprava F-35 se může snadno vyšplhat na několik milionů dolarů, přičemž nový stroj stojí kolem 100 milionů dolarů, tedy více než dvě miliardy korun. U L-39 Skyfox tyto obavy logicky odpadají, jelikož dron dokáže sestřelit stejně účinně a jeho letová hodina stojí cca 2 000 USD. I případné poškození stroje, který stojí zhruba čtvrtinu ceny F-35, představuje výrazně menší zátěž. Výhodou Skyfoxu není jeho případná postradatelnost, ale podstatně nižší pořizovací a provozní náklady a možnost šetřit omezenou životnost i výzbroj frontových bojových letounů. Český podzvukový letoun se tak jeví jako možná nejpřesvědčivější dostupná varianta.

Jedinou obecně známou nevýhodou, na kterou upozorňuje i sám Bronk, je absence vlastního radaru k detekci dronů. K cíli by proto letoun musely navádět pozemní prostředky, letouny včasné výstrahy AWACS nebo výkonnější bojové stroje. Ty by jej dovedly do blízkosti dronu, který by posádka následně zaměřila a sledovala pomocí podvěsného zaměřovacího systému. Jedná se však jen o otázku navazujícího technického řešení.

Jak už to bývá, popsaný scénář má svá úskalí. Po zveřejnění analýzy se v Česku rozproudila intenzivní debata o tom, zda, kdy a jak by NATO mohlo letouny L-39 v boji proti dronům využít. Sám autor tohoto textu se k tématu vyjádřil v několika komentářích pro veřejnoprávní média. Problém je v tom, že se debata vede převážně v tuzemském kontextu, protože britský analytik vyzdvihl český letoun, na který můžeme být právem hrdí. Český obranný průmysl, založený především na tradiční výrobě munice, výbušnin, zbraní či bojových vozidel pěchoty, tím dokazuje, že umí vyrábět i sofistikované letouny. Letecký průmysl je mimořádně komplexní odvětví a česká tradice vývoje leteckých motorů a platforem svědčí o kredibilitě tuzemského obranného sektoru. V zahraničí se však o analýze RUSI diskutuje jen velmi omezeně. Vážně lze celý nápad brát až ve chvíli, kdy o této možnosti začnou otevřeně hovořit nejvyšší představitelé NATO.

Nabízí se také otázka, nakolik lze doporučení RUSI považovat za směrodatná. RUSI, založený v Londýně v roce 1831, patří k tradičním („legacy“) obranným a bezpečnostním think-tankům a jeho zprávy a doporučení se nesčetněkrát ocitly na stolech evropských státníků. Stále však jde o think-tank, tedy nevládní organizaci formulující nezávislá doporučení, jimiž se vlády mohou, ale nemusejí řídit. V praxi se jimi řídí spíše okrajově. Zmíněná analýza Justina Bronka je také pouze komentářem, čímž logicky autorův text nereprezentuje stanovisko samotného institutu. Dalo by se také říci, že RUSI dnes výrazně zastiňuje americký RAND Europe, který mnohem více hýbe evropskou bezpečnostní politikou a má pobočky v Cambridgi, Bruselu a Haagu, a podílí se na řadě smluvních projektů pro evropské vlády. Skutečnou váhu tak téma získá teprve tehdy, až si doporučení RUSI osvojí členské státy NATO.

Celkově je jistě dobře, že se pro L-39 Skyfox našlo vhodné uplatnění, o kterém se po roce 2015 hojně diskutovalo. Pro bojové mise NATO mimo Evropu, například v Afghánistánu, stroj kvůli problematickému servisnímu zajištění mimo Evropu nepřipadal v úvahu, a počítalo se s ním proto především jako s cvičným letounem v evropském operačním prostoru. V kontextu sílícího hybridního působení Ruska, které se citelně projevuje právě prostřednictvím dronů, se však ukazuje jako elegantní řešení. L-39 Skyfox by přitom nemusel sloužit jen k obraně proti ruským jednosměrným útočným („kamikaze“) dronům typu HESA Šáhed-136 či Geran-4, ale také proti dronům, které vzlétnou přímo z území NATO s cílem zaútočit na vybranou kritickou infrastrukturu, například na letiště či energetickou soustavu, jako jsme například letos viděli při útoků dronů na letiště v Lipsku. V českých podmínkách by podobná schopnost mohla tvořit jednu z vrstev ochrany vybraných strategických objektů, například jaderných elektráren nebo významných letišť. Konkrétní počet potřebných letounů by však závisel na charakteru útoku a celkové architektuře protidronové obrany.

Otevřenou otázkou však zůstává, jak by si tyto letouny poradily s nasazením vyšších desítek dronů v rámci rojového útoku. Nemělo by proto zapadnout, že letouny L-39 Skyfox z povahy věci nemohou samy zajistit robustní protidronovou obranu východního křídla NATO. L-39 Skyfox by proto musel být součástí vrstvené protidronové obrany kombinující prostředky detekce a velení, elektronického boje, pozemních kinetických prostředků či leteckých interceptorů.

L-39 Skyfox je jednoznačně špičkovým prostředkem nejen k ničení dronů. Pokud by mnohonárodní letka skutečně vznikla, Česku by to v NATO nepochybně zvýšilo prestiž. Cesta k tomu je však ještě dlouhá. Česká diplomacie by si ovšem mohla téma vzít za své a aktivně jej prosazovat na půdě NATO. Nechme se tedy překvapit, jak to celé dopadne.