Česká republika připravuje obranný výhled do roku 2045, který zdůrazňuje, že o výsledku případného válečného konfliktu nerozhodne pouze armáda, ale především schopnost státu včas mobilizovat lidské zdroje, průmysl, dopravu, energetiku, zdravotnictví, zásoby i politickou vůli. Návrh Dlouhodobého výhledu pro obranu 2045 (DV 2045) tento obrat konečně přijímá. Zároveň však odhaluje starý český problém: dokážeme popsat ambiciózní cílový stav, aniž přesvědčivě odpovíme, kdo jej zaplatí, kdy jej dosáhne a kdo ponese odpovědnost za nesplnění.

Ve srovnání s Dlouhodobým výhledem pro obranu 2035, schváleným v roce 2019, jde o podstatně více než aktualizaci horizontu o deset let. Jde o změnu samotného předmětu obranného plánování. Dřívější dokument se soustředil především na výstavbu ozbrojených sil; nový návrh uvažuje o obranném systému státu. To je správná odpověď na válku vysoké intenzity v Evropě. Nebezpečí ovšem spočívá v tom, že velká strategická změna zůstane jen na papíře. Bez peněz, závazných milníků a funkčního řízení je i nejlepší výhled pouze sofistikovanou verzí seznamu přání.

Od iluze varovací doby k možnosti války bez varování

DV 2035 vznikal v době, kdy české obranné plánování stále výrazně formovaly zahraniční operace a předpoklad, že přímé vojenské ohrožení českého území je málo pravděpodobné. Dokument počítal s alianční obranou, modernizací mechanizovaných brigád, letectva a protivzdušné obrany, avšak jeho základní logika byla odlišná. Návrh DV 2045 již označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu a připouští napadení členských států NATO či EU bez dostatečné varovací doby. Předpokládá dlouhodobý konflikt vysoké intenzity a požaduje schopnost vydržet jeho tlak.

Tím končí pohodlná představa, že rozhodující schopnosti lze po vypuknutí krize rychle nakoupit, vycvičit nebo objednat v zahraničí. Zbraně bez munice, jednotky bez záloh, nemocnice bez kapacit a železnice bez připravených přepravních tras nejsou obrannou schopností, nýbrž její kulisou. Moderní válka nečeká na dokončení výběrového řízení ani na příští rozpočtové období. Strategický dokument musí proto plánovat nejen počet a kvalitu prostředků, ale také rychlost rozvinutí, jejich doplňování a odolnost celého systému.

Nový výhled je v hodnocení konvenční hrozby realistický. Přesto by měl zřetelněji vysvětlit poučení z války na Ukrajině a roli aliančního jaderného odstrašení. Nejde o povinnou historickou vsuvku. Jde o to, aby bylo jasné, z jakých zkušeností vycházejí požadavky na zásoby, průmysl, drony, elektronický boj a protivzdušnou obranu. Bez tohoto propojení mohou jednotlivé priority působit jako technický katalog, nikoli jako odpověď na konkrétní podobu válčení.

Obrana už není úkolem ministerstva obrany

Největší přínos DV 2045 spočívá v rozšíření odpovědnosti na celý stát. Armáda je v míru často poskytovatelem podpory jiným složkám, ve válečné krizi se však sama stává subjektem závislým na podpoře civilního prostředí. Potřebuje dopravu, energii, spojení, průmyslové dodávky, zdravotní zabezpečení, bezpečný informační prostor i fungující veřejnou správu. Nový dokument proto zapojuje další ústřední orgány, zpravodajské služby, kraje, podnikatele a občany. Z obrany se stává skutečně celovládní a celospolečenský úkol.

Právě zde je ale nutné položit nepříjemnou otázku: kdo tento celek skutečně řídí? Víceresortní úkoly nemohou fungovat jen na principu vzájemného očekávání, že odpovědnost nakonec převezme někdo jiný. Příloha návrhu obsahuje 25 úkolů; podle analyzované pracovní verze se ministerstvo obrany podílí na 19 z nich a 13 má více gestorů. Pokud není určen jeden vedoucí odpovědný subjekt, může se z koordinace stát institucionální alibi. Odpovědnost rozdělená mezi čtyři úřady se v krizové situaci snadno promění v odpovědnost nikoho.

Pozitivní je záměr sjednotit obranné a krizové plánování, budovat národní informační systém pro sdílení informací a zlepšit podporu spojeneckých sil na českém území. Česko není izolovaná pevnost; v případě konfliktu bude také tranzitním a logistickým prostorem. Schopnost přijmout, přesunout a zabezpečit spojenecké jednotky je proto stejně strategická jako schopnost vyslat vlastní brigádu. Systém však musí být pravidelně prověřován společnými cvičeními, nikoli pouze popisován v kompetenčních schématech.

Velké vojenské ambice, malé množství měřitelných závazků

Vojenská část návrhu správně zdůrazňuje modernizované těžké a střední pozemní síly, směřování k divizní struktuře, letouny páté generace, integrovanou protivzdušnou obranu a ochranu proti bezpilotním prostředkům. Přidává kybernetické a vesmírné ambice. Problémem není nedostatek strategické představivosti. Problémem je rozdíl mezi hlavními sděleními a přílohou prováděcích úkolů. Podle rozboru pracovní verze chybějí samostatné milníky právě pro celistvou PVO, divizní strukturu či cílové zásoby munice.

V případě protivzdušné obrany nejde o drobnou redakční nepřesnost. Válka na Ukrajině ukazuje, jak zásadní je ochrana vojenských uskupení, energetiky, dopravních uzlů a kritické infrastruktury proti kombinovaným útokům raket, letounů a dronů. Strategický požadavek bez termínu, odpovědného gestora a měřitelného výsledku není plánem schopnosti. Totéž platí pro divizi: nestačí vyslovit název organizačního stupně, pokud není stanoveno, jaké jednotky, logistika, palebná podpora, velení a zálohy ji mají vytvořit a kdy.

DV 2035 byl v popisu jednotlivých vojenských oblastí podrobnější. DV 2045 je stručnější, protože chce pokrýt širší systém. To lze obhájit jen tehdy, budou-li konkrétní vojenské schopnosti důsledně převedeny do navazujících koncepcí, programů a rozpočtů. Jinak se strategická stručnost stane eufemismem pro nevyjasněné závazky. Každá klíčová schopnost potřebuje alespoň výchozí stav, cílovou úroveň, termín dosažení, odpovědného vlastníka a způsob ověření.

Válku nevyhraje katalog techniky, ale udržitelná ekonomika

Nejpropracovanější a současně nejodvážnější částí nového přístupu je hospodářská mobilizace. Návrh pracuje s mapováním průmyslových kapacit, připravenými smluvními mechanismy, rozšiřitelnou výrobou, strategickými rezervami a odolností energetiky. Zásadní je samotná změna filozofie odstrašení: potenciální protivník nemá hodnotit pouze první úder českých a spojeneckých sil, ale také schopnost státu pokračovat v obraně a nahrazovat ztráty. Odstrašení je věrohodné tehdy, když protivník vidí, že rychlé vyčerpání obránce nebude fungovat.

Přechod od mírové ekonomiky k ekonomice krizové a válečné ovšem nevznikne jedním vládním usnesením. Vyžaduje znalost výrobních řetězců, dovozních závislostí, dostupnosti surovin, energie, pracovních sil a možností rychlého přesměrování produkce. Je nutné předem rozhodnout, kdo a za jakých podmínek aktivuje kapacity, jak se budou financovat pohotovostní kontrakty a jak bude stát chránit klíčové dodavatele. Výrobní linka, která existuje jen na papíře, nevyrábí munici. A zásoba bez zabezpečené dopravy nemusí dorazit tam, kde je potřeba.

Příloha návrhu přitom zachází do detailů u některých investičních akcí státních hmotných rezerv, zatímco řada strategických vojenských priorit zůstává bez obdobně konkrétních milníků. Tento nepoměr může deformovat řízení: snadno měřitelná stavba dostane pevný termín, zatímco obtížněji měřitelná obranná schopnost zůstane deklarací. Strategický výhled má určovat systémové cíle; detailní investiční projekty patří do navazujících realizačních plánů.

Lidé: nejdražší deficit, který nelze dovézt

Česká obrana může mít moderní techniku a současně postrádat lidi, kteří ji obslouží, opraví, ochrání a doplní. Návrh DV 2045 počítá s profesionálním jádrem, aktivními a dalšími zálohami a uznává demografická omezení. Zároveň ale neuvádí přesvědčivě kvantifikovaný cílový stav personálu ani potřebné tempo jeho vytvoření. Formulace, že vláda zváží vhodnou formu výkonu vojenské služby, není rozhodnutím. Je odkladem rozhodnutí.

Debata o selektivní vojenské službě nemusí automaticky znamenat návrat k plošné povinné službě. Musí však mít jasné varianty, kritéria a rozhodovací termín. Kolik osob bude třeba vycvičit, jak dlouho potrvá jejich příprava, které profese jsou pro chod státu nepostradatelné a jak se bude sladit mobilizace armády s potřebami nemocnic, energetiky či průmyslu? Bez odpovědí se může stát, že jednotlivé sektory budou ve stejné chvíli soutěžit o tytéž lidi. Personální strategie obrany proto musí být skutečně národní, nikoli pouze náborovou kampaní armády.

Právo a technologie: budoucnost, která nesmí čekat na další krizi

Nový výhled správně otevírá modernizaci krizové a obranné legislativy, kontinuitu ústavních orgánů a odolnost veřejné správy. Nestačí však pouze konstatovat potřebu sjednocení postupů. Hybridní působení, rozsáhlé kybernetické útoky či koordinovaná sabotáž mohou zásadně ohrozit bezpečnost státu, aniž jednoduše zapadnou do tradičních představ o válečném nebo jiném krizovém stavu. Je proto nezbytné právně posoudit, zda postačí změny běžných zákonů, nebo zda některé mezery vyžadují zásah do ústavního rámce. Taková změna nesmí oslabit demokratickou kontrolu ani základní práva; právě naopak musí vymezit jasné pravomoci, podmínky a pojistky.

Stejně naléhavá je technologická stránka. Návrh mluví o inovacích, vesmírných schopnostech a modernizaci výzkumného prostředí, ale podle analyzovaného znění výslovně nerozpracovává umělou inteligenci, autonomní systémy a kvantové technologie. Pro horizont roku 2045 je to významná mezera. AI bude zasahovat do průzkumu, logistiky, rozhodování, kybernetické obrany i informačního působení. Technologie nelze jen nakoupit; je třeba řídit jejich bezpečnost, ověřování, interoperabilitu, odpovědnost a rychlost zavádění. Jinak bude stát vždy plánovat včerejší válku.

Největší slabina: strategie bez ceny

Nejtvrdší srovnání obou dokumentů přináší financování. DV 2035 obsahoval konkrétní parametry: dosažení dvou procent HDP na obranu, nejméně dvacetiprocentní podíl investic a omezení podílu osobních výdajů. Návrh DV 2045 podle přiložené analýzy takto jednoznačný zdrojový rámec nemá. Mluví o potřebách a finančních možnostech státu, ale nestanoví přesvědčivou trajektorii, která by propojila ambice s dostupnými prostředky. Přitom alianční závazek přijatý v Haagu v roce 2025 pracuje s cílem 3,5 procenta HDP na základní obranné potřeby a dalšími 1,5 procenta na související bezpečnostní výdaje do roku 2035.

Je třeba odlišovat rozpočet ministerstva obrany od celkových výdajů uznatelných podle alianční metodiky; mechanické porovnání těchto čísel může být zavádějící. To ale neomlouvá absenci víceletého finančního modelu. Pokud stát plánuje modernizovanou armádu, zásoby, mobilizační systém, průmyslovou připravenost, kosmické schopnosti a odolnou infrastrukturu, musí veřejně vysvětlit alespoň varianty jejich ceny a pořadí priorit. Jinak se z bezpečnostní strategie stává politicky pohodlný dokument: slibuje všechno, ale nevyžaduje rozhodnutí o ničem.

Vhodným řešením je dvojí či trojí scénář zdrojů a odpovídajících schopností. Každý by měl otevřeně říci, co lze vybudovat, co bude odloženo a jaké riziko stát vědomě přijímá. Výdaje na obranu nejsou samoúčelnou soutěží v procentech HDP. Jsou cenou za konkrétní schopnost odstrašit, přežít první úder a pokračovat v obraně. Právě proto je nebezpečné mluvit o cílech bez jejich ceny.

Pět rozhodnutí, bez nichž zůstane rok 2045 jen datem

První podmínkou věrohodnosti je doplnění finančního a kapacitního rámce: výdajové scénáře, investiční struktura, personální náklady, provozní udržitelnost a přehled největších závislostí.

Druhou je převod hlavních priorit do prováděcích úkolů, zejména PVO, protidronové ochrany, divizní struktury, zásob munice a její výroby.

Třetí je zavedení měřitelných ukazatelů, například doby mobilizačního rozvinutí, zásob vyjádřených ve dnech činnosti, připravenosti kritické infrastruktury a reálně prověřených smluv s průmyslem.

Čtvrtou podmínkou je jednoznačné vlastnictví úkolů. Každý meziresortní projekt musí mít vedoucího gestora, termín, zdroj a povinnost průběžného vykazování. V analyzované příloze nemá osm z 25 úkolů stanovený termín. To není zanedbatelná formalita, ale systémové riziko.

Pátou podmínkou je společný legislativní a personální plán s rozhodovacími body, aby zásadní otázky branné služby, krizových pravomocí a mobilizační ekonomiky nezůstaly otevřené až do okamžiku, kdy na jejich řešení nebude čas.

Roční zpráva o zajišťování obrany státu by měla ukazovat nejen to, které dokumenty byly zpracovány, ale také které schopnosti skutečně vznikly a byly prověřeny. Veřejnost nemusí znát utajované operační parametry. Má však právo vědět, zda stát naplňuje své závazky, zda veřejné peníze vytvářejí obrannou hodnotu a kdo odpovídá za zpoždění. Strategická bezpečnostní politika nesmí být černou skříňkou, do níž občan pouze posílá daně.

Závěr: Česká republika nepotřebuje další optimistický dokument. Potřebuje obranyschopný stát.

Návrh Dlouhodobého výhledu pro obranu 2045 představuje koncepčně důležitý posun. Chápe, že obrana území, alianční solidarita, hospodářská mobilizace a civilní odolnost tvoří jediný systém. Ve srovnání s výhledem do roku 2035 jde o strategické dospění. Právě proto musí být hodnocen přísněji než jeho předchůdce. Čím širší odpovědnost stát přijímá, tím méně si může dovolit neurčité cíle, nevyjasněné kompetence a financování založené na naději.

Největší hrozbou pro nový výhled není jeho nedostatečná ambice, ale možnost, že se ambice oddělí od provedení. Obranyschopnost se neměří počtem schválených strategií ani délkou seznamu priorit. Měří se tím, co stát dokáže vykonat v první den krize, v prvním měsíci války a po roce vyčerpávajícího konfliktu. Rok 2045 je příliš vzdálený na to, aby sloužil jako omluva pro nečinnost dnes. Budoucí válku lze prohrát už v míru — tím, že budeme dvacet let plánovat schopnosti, které jsme nikdy nezačali skutečně vytvářet.