Ruské letectvo se po zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 stalo symbolem selhání kremelské vojenské moci. Neschopnost rychle dosáhnout vzdušné nadvlády, relativně vysoké ztráty letounů v úvodní fázi konfliktu i omezené nasazení moderních systémů vedly část politické i analytické veřejnosti k přesvědčení o jeho zásadním přecenění. Postupem času se však takový obraz zdá být zjednodušený a v některých ohledech zavádějící. Dlouhá a vysoce intenzivní válka na Ukrajině ruské letectvo neochromila způsobem snižujícím jeho význam pro evropskou bezpečnost. Naopak přispěla k adaptaci, proměnám taktiky i doktríny a k posílení schopností, které z pohledu NATO a zejména střední Evropy představují významnou hrozbu.

K často citovaným argumentům o údajném oslabení ruského letectva patří ztráty letounů utrpěné během války. Ty jsou nepochybně citelné, avšak jejich strategický význam bývá zveličován. Ztráty se soustředily především na bitevní a starší úderné platformy, jejichž role v případném konfliktu s NATO zůstane omezená. U klíčových moderních typů se ruskému průmyslu podařilo nejen nahradit ztracené stroje, ale v některých případech dokonce mírně navýšit jejich celkové počty. To znamená, že potenciál ruského letectva k vedení operací ve střední a východní Evropě nebyl válkou zásadně snížen.

Ještě podstatnější než samotné počty letounů představuje podle londýnského think tanku RUSI proměna lidských zdrojů. Před rokem 2022 ruskou leteckou komunitu charakterizovala výrazná nerovnoměrnost zkušeností, kdy relativně malá skupina elitních pilotů nesla hlavní tíhu výcviku i operační připravenosti. Čtyři roky pravidelných bojových operací proti protivníkovi vybavenému moderními senzory, západními zbraněmi a vícevrstvou protivzdušnou obranou tuto situaci zásadně změnily. Ruští piloti dnes disponují zkušenostmi z reálného konfliktu vysoké intenzity, včetně bojů na větší vzdálenosti, spolupráce s pozemní protivzdušnou obranou a nasazení zbraní s dlouhým dosahem. To vše zvyšuje jejich hodnotu jako potenciální hrozby v evropském prostoru.

Zásadní proměnou prošel také způsob, jakým ruské letectvo působí proti pozemním cílům. Význačnou roli zde hrají konkrétní typy ruských bojových letounů, především frontové bombardéry Su‑34, víceúčelové stíhací letouny Su‑35 a modernizované Su‑30SM2, doplněné v omezené míře o letouny páté generace Su‑57. Zkušenosti z Ukrajiny vedly k opuštění ambiciózních, nicméně vysoce rizikových pokusů o přímou leteckou podporu v dosahu nepřátelské protivzdušné obrany. Místo toho se prosadil model založený na použití zbraní s velkým odstupem. Klouzavé pumy vybavené naváděcími a křídlatými moduly umožňují ruským bombardérům zasahovat cíle ze vzdáleností, které je drží mimo bezprostřední ohrožení. Tento přístup by byl v případě konfliktu s NATO použitelný i proti aliančním pozemním silám a logistickým uzlům ve střední Evropě.

Současně došlo k posílení schopností vzdušného boje na dlouhé vzdálenosti, od čehož se odvíjí výzbroj konkrétních ruských systémů. Rozšíření střel velmi dlouhého dosahu umožňuje ruským stíhacím letounům ohrožovat cíle dříve, než se dostanou do prostoru, odkud by mohly efektivně působit. V kombinaci s pozemní protivzdušnou obranou tak vzniká prostředí, které v prvních fázích konfliktu výrazně zkomplikuje snahu NATO o získání alespoň lokální vzdušné převahy.

Nelze přitom oddělovat ruské letectvo od integrované protivzdušné obrany, jež zůstává důležitým prvkem ruského pojetí obrany a odstrašení. Tuto architekturu tvoří systémy dlouhého dosahu S‑400, nově zaváděné S‑350, střednědosahové komplety Buk‑M2 a Buk‑M3 a krátkodosahové systémy Pancir‑S1 a Tor‑M2. Přestože tyto systémy utrpěly na Ukrajině ztráty, jejich počet zůstává vysoký a jejich obsluhy dnes disponují rozsáhlou bojovou zkušeností. Koordinace mezi letouny, prostředky včasné výstrahy a pozemními systémy protivzdušné obrany se během války výrazně zlepšila, což zvyšuje celkovou efektivitu ruského konceptu A2/AD v evropském prostoru.

Specifickou a z hlediska evropské bezpečnosti mimořádně významnou složku ruské letecké moci představuje dálkové letectvo. Jeho páteř tvoří strategické bombardéry Tu‑95MS a modernizované Tu‑160M/M2, doplněné o nadzvukové Tu‑22M3. Tyto platformy slouží k vedení úderů z bezpečné vzdálenosti, často hluboko nad ruským územím. Válka na Ukrajině potvrdila jejich roli nosičů střel s plochou dráhou letu dlouhého dosahu a těžkých úderných zbraní. Pro evropské státy, včetně České republiky, to znamená, že hrozba nemusí přicházet v podobě přímého narušení vzdušného prostoru, ale prostřednictvím dálkových úderů vedených z prostoru, kam alianční prostředky bez eskalace nedosáhnou.

V tomto bezpečnostním kontextu se protivzdušná obrana prosadila jako jedno z hlavních témat české obranné politiky. Ruská invaze na Ukrajinu jasně ukázala význam ochrany vzdušného prostoru a kritické infrastruktury coby základního předpokladu fungování státu v krizových podmínkách. Česká republika po dlouhých letech zahájila systematickou obnovu schopností v této oblasti. Viditelný symbol tohoto obratu představuje pořízení izraelského systému SPYDER, jehož první součásti postupně procházejí integrací a testováním.

SPYDER znamená výrazný kvalitativní skok oproti dosavadním sovětským systémům, které česká armáda používala několik desetiletí. Zatímco starší prostředky byly omezené dosahem i schopností reagovat na více cílů současně, nový systém nabízí podstatně větší flexibilitu a efektivitu. „SPYDER dostřelí podstatně dál, od 30 do 80 kilometrů, to je násobně víc. Může nabít až šest druhů různých raket,“ vysvětluje plukovník Jaroslav Daverný. Plné zvládnutí nové techniky si podle něj vyžádá přibližně osmnáct měsíců intenzivního výcviku.

Nové baterie SPYDER postupně nahrazují zastaralé systémy KUB, jejichž technické kořeny sahají do sedmdesátých let minulého století a jejichž maximální dosah se pohyboval kolem 25 kilometrů. Rozsah změn přesahuje samotné zvýšení dosahu a zahrnuje celkovou proměnu způsobu použití. „Dosah je různý, protože jsme si k tomu objednali i různé druhy raket, takže to může být od 25 do 80 kilometrů podle toho, jaký druh té rakety použijeme. SPYDER je určený k sestřelování nebo k ničení cílů, jako jsou vrtulníky, letadla, střely s plochou dráhou letu nebo bezpilotní prostředky, pokud jsou detekovatelné,“ upřesňuje Daverný.

Rozdíl mezi starými a novými systémy vyplývá z parametrů raket i z architektury celého systému, přičemž rozhodující roli hraje jeho celkové uspořádání. Zatímco dřívější sovětské komplety fungovaly jako relativně statické baterie soustředěné na jednom místě a schopné vést palbu proti omezenému počtu cílů, SPYDER je koncipován jako síťový systém. Jednotlivá odpalovací zařízení mohou být rozmístěna až desítky kilometrů od sebe a jedna baterie dokáže současně reagovat na více hrozeb. Tím se výrazně zvětšuje prostor, který může být efektivně chráněn, a zároveň se zvyšuje odolnost systému proti nepřátelským úderům.

Ani moderní systém protivzdušné obrany ovšem nedokáže zajistit kompletní ochranu území státu. SPYDER znamená sice důležitým krokem vpřed, nikoli však definitivní řešení. Ekonomická realita neumožňuje budovat protivzdušnou obranu v takovém rozsahu, jaký lze pozorovat v některých vysoce exponovaných konfliktech. Smyslem českého přístupu proto zůstává vytvářet schopnosti, jež zapadají do širší alianční architektury a umožňují chránit nejvýznamnější infrastrukturu a přispívat ke kolektivní obraně.

Právě v tomto bodě se dostává ke slovu role letectva a zejména budoucích letounů F-35. Česká republika si objednala 24 těchto strojů, první kusy AČR převezme po roce 2030. F-35 nejsou stíhacími letouny v tradičním smyslu slova, fungují zároveň jako komplexní senzorové a velitelské systémy. Obrana vzdušného prostoru se totiž nikdy neplánuje odděleně, vždy jde o kombinaci pozemních a vzdušných prostředků, které se navzájem doplňují. Vzdušný prostor se v krizové situaci rozděluje na zóny, v nichž působí jak jednotky protivzdušné obrany, tak bojové letouny. Pozemní systémy mají výhodu vytrvalosti, mohou setrvat na pozicích dlouhou dobu a chránit konkrétní oblasti. Letouny naopak dokážou pokrýt mnohem větší prostor a reagovat pružně na vznikající hrozby. Kombinace moderních pozemních systémů protivzdušné obrany a letounů páté generace tak vytváří vícevrstvou obranu, představující jedinou realistickou odpověď na adaptované a zkušené ruské letectvo.

Navzdory sankcím a ztrátám se ruskému obrannému průmyslu daří udržet výrobu a provozuschopnost techniky i munice. Počty letounů jako Su‑34, Su‑35S a Su‑30SM2 zůstávají stabilní nebo mírně rostou díky modernizacím a opravám, zatímco dálkové letectvo si zachovalo schopnost provádět pravidelné údery ve velkém měřítku. Smyslem těchto operací není pouze ničení konkrétních cílů, ale především zahlcení protivzdušné obrany protivníka, její postupné vyčerpávání a vynucování si strategické nejistoty. Právě tato kombinace nosičů, zbraní a taktického přístupu představuje jeden z nejvážnějších bezpečnostních problémů, s nimiž se musí Evropa v souvislosti s ruským letectvem vyrovnat. Česká republika musí postupovat s jasnou představou o tom, jaké schopnosti zapadají do celkového obrazu obrany státu i aliančního prostoru. Jde o proces dlouhodobý, finančně náročný a organizačně složitý. Zkušenosti z Ukrajiny nicméně ukazují, že alternativa v podobě odkládání investic bude z dlouhodobého hlediska mnohem riskantnější.

Ruské letectvo dnes nepředstavuje hrozbu kvůli bezchybnosti nebo technologické nedostižnosti, nýbrž díky schopnosti přizpůsobit se realitě moderní války. V evropském prostoru, kde se bezpečnostní prostředí rychle zhoršuje, nelze tuto skutečnost ignorovat. Pro Českou republiku představuje odpověď na tuto výzvu důsledné budování protivzdušné obrany a úzkou integraci do struktur NATO, které poskytují rámec pro účinné odstrašení potenciálního protivníka.

Zdroj: European Defence Review, Hartpunkt, RUSI, iRozhlas