V současné evropské debatě o bezpečnosti dominují témata obranných rozpočtů, nových zbraňových systémů, modernizace armád nebo posilování východního křídla NATO. Jen málokteré téma je tak důležité, a přitom tak podceňované jako odolnost společnosti. Právě válka na Ukrajině, rostoucí hybridní aktivity Ruska, kybernetické útoky i narůstající společenská polarizace ukazují, že budoucí konflikty nemusí být rozhodovány pouze na bojišti. Stále častěji budou rozhodovány uvnitř samotných společností. Otázkou není jen to, zda je Evropa vojensky připravena, ale zda je připravena psychologicky, institucionálně a společensky.

Po skončení studené války většina evropských států postupně přijala představu, že bezpečnost je především úkolem armád, policie a specializovaných institucí. Občan se stal příjemcem bezpečnosti, nikoli jejím aktivním spolutvůrcem. V prostředí relativního míru a ekonomické prosperity tento model fungoval. Současné bezpečnostní prostředí však ukazuje jeho limity.

Rusko během posledních let opakovaně demonstrovalo, že moderní konflikty nejsou vedeny pouze tanky a raketami. Dezinformační operace, kybernetické útoky, ekonomický tlak, energetické vydírání, manipulace veřejného prostoru nebo snaha o oslabování důvěry ve státní instituce se staly běžnou součástí mocenského soupeření dneška. Cílem tedy není nutně vojenská porážka protivníka. Často stačí oslabit jeho schopnost rozhodovat, koordinovat se a fungovat společensky.

Z toho plyne, že největší výzvou pro evropské demokracie nemusí být samotná vojenská síla protivníka, ale schopnost dlouhodobě odolávat tlaku, který cílí na soudržnost společnosti. V okamžiku, kdy občané přestávají důvěřovat institucím, médiím, odborníkům nebo dokonce jeden druhému, vzniká prostředí, které může být mnohem efektivněji zneužitelné než jakákoli vojenská operace.

Zvláštní pozornost si zaslouží proměna samotného charakteru bezpečnostních hrozeb. Strategické dokumenty České republiky, Evropské unie i NATO dnes stále častěji pracují s pojmem resilience, tedy odolnost. Není to náhoda. Současné hrozby totiž často nepůsobí jednorázově. Nepřicházejí ve formě jedné krize, kterou lze vyřešit a uzavřít. Jde o dlouhodobý proces systematického oslabování společnosti, její důvěry, adaptability a schopnosti reagovat na zátěžové situace.

Tento trend je patrný například v oblasti hybridních hrozeb. Jejich cílem není obsadit území nebo zničit vojenské jednotky. Jejich cílem je vyvolat chaos, nedůvěru a nejistotu. Oslabit schopnost společnosti rozeznávat fakta od manipulace. Vytvářet konflikty uvnitř společnosti. Prohlubovat existující rozdíly a rozdělení. V takovém prostředí se obrana státu stává mnohem širším úkolem než jen otázkou armádních kapacit.

Velmi zajímavý rozměr této problematiky představuje otázka dětí a mladistvých. Bezpečnostní debata se tradičně soustředí na armádu, policii nebo zpravodajské služby. Mnohem méně pozornosti je věnováno tomu, že právě mladá generace, ale i starší lidé, se stávají jedněmi z nejzranitelnějších skupin v současném bezpečnostním prostředí. Není přitom vnímána primárně jako pachatel bezpečnostních hrozeb, ale jako jejich potenciální oběť.

Řada strategických dokumentů upozorňuje na rostoucí míru psychických obtíží, poruch chování, závislostí a sociální izolace mezi mladými lidmi. Tyto problémy nejsou jen otázkou zdravotnictví nebo sociální politiky. Mají přímý bezpečnostní rozměr. Oslabují schopnost jednotlivce odolávat manipulaci, zvyšují jeho zranitelnost vůči extremistickým narativům, organizovanému zločinu nebo různým formám radikalizace.

Právě zde se ukazuje, proč je vzdělávání ve skutečnosti nástrojem bezpečnosti. Školy nejsou jen instituce, které předávají znalosti. Jsou jedním z nejdůležitějších mechanismů budování společenské odolnosti. Kritické myšlení, práce s informacemi, orientace v digitálním prostředí nebo zvládání krizových situací se stávají součástí národní bezpečnosti stejně jako protivzdušná obrana nebo moderní armádní technika.

Pokud totiž přijmeme premisu, že bezpečnost ve 21. století není pouze otázkou vojenské síly, ale také schopnosti společnosti odolávat dlouhodobému tlaku, pak se vzdělávací systém stává jednou z klíčových bezpečnostních institucí státu. Škola není jen místem, kde se předávají fakta. Je prostorem, kde se formují postoje, hodnoty a kompetence, které člověku umožňují fungovat v komplexním a často nepřehledném prostředí současného světa.

Současné bezpečnostní prostředí klade na jednotlivce nároky, které byly ještě před několika desetiletími okrajové. Schopnost rozpoznat manipulaci, pracovat s informacemi, orientovat se v digitálním prostoru, zvládat konfliktní situace, chápat fungování institucí nebo nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí se stává součástí bezpečnostní gramotnosti. Nejde přitom jen o obranu proti dezinformacím či kybernetickým útokům. Stejně důležitá je schopnost reagovat na mimořádné události, krizové situace, přírodní katastrofy nebo společenské otřesy bez paniky a chaosu.

Právě proto nelze bezpečnostní vzdělávání redukovat na jeden samostatný předmět nebo několik izolovaných lekcí. Bezpečnost dnes prostupuje celou společností, stejně jako současné hrozby prostupují jednotlivými oblastmi života. Moderní konflikty propojují vojenskou, informační, ekonomickou, technologickou i společenskou dimenzi. Stejným způsobem musí být budována i odolnost společnosti. Týká se to výuky moderních dějin, občanského vzdělávání, digitální gramotnosti, fyzické připravenosti i práce s duševním zdravím.

To je ostatně jeden z největších paradoxů současné evropské debaty. Státy investují desítky miliard eur do obranných rozpočtů, nových tanků, letounů nebo protivzdušné obrany. Jen zlomek této pozornosti je však věnován lidskému kapitálu a dlouhodobému budování odolnosti společnosti. Přitom právě zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že schopnost společnosti fungovat pod tlakem, zachovat důvěru v instituce a mobilizovat vlastní zdroje představuje stejně důležitý strategický faktor jako samotné vojenské schopnosti.

Odolnost společnosti totiž nevzniká ve chvíli, kdy vypukne krize. Buduje se roky. V rodinách, školách, místních komunitách i veřejných institucích. A právě proto by vzdělávání nemělo být vnímáno jako doprovodná sociální politika, ale jako integrální součást národní bezpečnosti.

Co to znamená pro Českou republiku?

Česká republika disponuje poměrně kvalitním souborem strategických dokumentů. Bezpečnostní strategie, Obranná strategie, Strategie prevence kriminality, Národní strategie kybernetické bezpečnosti nebo dokumenty zaměřené na vzdělávání a ochranu obyvatelstva obsahují většinu správných diagnóz. Problém však spočívá jinde.

Největší slabinou není nedostatek strategií. Největší slabinou je jejich roztříštěnost. Prevence, vzdělávání, ochrana obyvatelstva, bezpečnost, duševní zdraví nebo práce s mládeží jsou často řízeny odděleně jednotlivými resorty. Každý systém funguje relativně samostatně. Bezpečnostní dopady těchto politik se přitom jen výjimečně vyhodnocují společně. Výsledkem je paradoxní situace. Česká republika disponuje desítkami kvalitních dokumentů, ale mnohem méně jasnou představou, jak je propojit do jednoho funkčního systému odolnosti.

Právě zde se nachází jeden z největších úkolů do nadcházejících měsíců, respektive do příštích let. Budování odolnosti společnosti nelze delegovat pouze na armádu, policii nebo zpravodajské služby. Vyžaduje propojení školství, zdravotnictví, samospráv, bezpečnostních institucí, médií i občanské společnosti.

Je třeba dodat, že odolnost společnosti bývá často vnímána jako „měkké“ téma. Ve skutečnosti jde o jednu z nejtvrdších složek bezpečnosti. Moderní protivník totiž nemusí zničit armádu, aby oslabil stát. Mnohdy stačí oslabit důvěru, soudržnost a schopnost společnosti reagovat společně na krize.

Největší otázkou proto není, kolik tanků a letadel bude mít Evropa v roce 2035. Skutečnou výzvou je, zda budou evropské společnosti schopny obstát v prostředí dlouhodobého tlaku, nejistoty a krizí. Zda budou disponovat nejen dostatečným množstvím vojáků, ale také občanů schopných nést odpovědnost, orientovat se v informačním prostoru, důvěřovat institucím a aktivně se podílet na fungování společnosti.

Protože budoucí konflikty nebudou rozhodovat pouze vojáci. Budou je rozhodovat celé společnosti. A jejich skutečná síla nebude měřena pouze počtem tanků, letadel nebo obranných rozpočtů, ale také kvalitou vzdělávání, úrovní důvěry, schopností spolupracovat a odolností lidí, kteří je tvoří. Právě zde se totiž bude rozhodovat o tom, zda budou evropské demokracie schopny čelit výzvám příštích desetiletí.