Roman Hippík: Pokud nemáte na boj připravenou hlavu, tělo to samo nezvládne

 13. 07. 2021      kategorie: Rozhovory
Přidat na Seznam.cz

Po celou dobu své vojenské kariéry působí nepřetržitě u průzkumných jednotek, z toho převážnou část u jednotek hloubkového průzkumu. Problematiku vedení průzkumu se na všech velitelských funkcích snažil vždy propojovat s nejnovějšími poznatky v oblasti taktiky, střelecké přípravy a boje zblízka. Na této úrovni také spolupracuje s ostatními ozbrojenými složkami České republiky a v rámci IZS. Zúčastnil se zahraničních misí na Balkáně a v Afghánistánu. Podílel se na přípravě jednotek do zahraničních operací a také působil jak člen týmu VAT v misích ISAF. Jeho velkou zálibou jsou chladné zbraně. Neustále studuje systémy boje s chladnými zbraněmi a je neoblomným zastáncem těchto zbraní i na moderním bojišti. Autorsky je podepsán pod desítkami návrhů útočných nožů a dýk, které pomáhají příslušníkům ozbrojených sborů při plnění jejich úkolů. V současné době působí u Vojenské Akademie ve Vyškově na pozici náčelníka úseku zpravodajského zabezpečení. Úkolem jeho úseku je příprava průzkumných a zpravodajských odborností pro AČR. Je stále aktivní výsadkář a od roku 1994 působí jako vedoucí instruktor boje zblízka pro AČR. Řeč je o majorovi Romanovi Hippíkovi, který si na nás udělal čas a zodpověděl nám následující otázky.

Seskok  CASA 2020 vzdy s nozem FALCO
Foto: Seskok z letounu CASA v roce 2020, vždy s nožem Falco | Roman Hippík / CC BY-NC-ND

Pane majore, jaký má podle Vás v dnešní době přínos MUSADO MCS pro vojáky AČR? Jaké další systémy sebeobrany a výcviku boje muži proti muži jsou podle Vás efektivní?

Každá dovednost, která pomůže vojákovi splnit úkol, má své místo v systému jeho přípravy. Znalostí technik boje zblízka voják získává schopnost poradit si v situacích, kde se nebude moci spolehnout jen na munici ve své zbrani. V naší armádě spadá boj zblízka pod oblast speciální tělesné přípravy, která v sobě také zahrnuje vojenské lezení, základy přežití, vojenské plávání, přesuny na sněhu a ledu, házení a překonávání překážek. Celý komplex těchto příprav zastřešují vedoucí instruktoři, kteří jsou odborně řízeni z Vojenského oboru při Fakultě tělesné výchovy a sportu, Univerzity Karlovy v Praze.

Naším hlavním garantem a doslova hnací silou v boji zblízka je pplk. PhDr. Michal Vágner Ph.D. Pod jeho vedením se pravidelně scházíme a máme tak možnost si předat své zkušenosti a prodiskutovat nové trendy. Dostává se nám zde také vyššího vzdělávání z vedení tréninků, biomechaniky a fyziologie. Když zjistíme, že máme někde mezery, jsou součástí dalších seminářů i tréninky se zástupci jiných systémů.

Vzhledem k tomu, že náš systém boje zblízka je od roku 1992 celý postaven na základech MUSADO MCS, jsme současně všichni vedoucí instruktoři (instruktoři III. stupně) členy WMA, (World Musado Asociation). To je další zdroj informací, které si předáváme s kolegy od policie a IZS, které asociace sdružuje. Techniky boje zblízka včetně nových poznatků se tak v rámci armádních kurzů předávají instruktorům II. a I. stupně a ti jsou odpovědni za výcvik na útvarech. Takto nastavený systém je plně funkční a jediné, co jej ovlivňuje, jsou priority výcviku. 

musadoFoto: Systém boje zblízka v AČR je od roku 1992 postaven na základech MUSADO MCS (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Od roku 1994, kdy jsem oficiálně zahájil svou instruktorskou činnost, se neustále dozvídám, že se boj zblízka v armádě necvičí, nebo že nám ujel vlak. Víte, oni totiž vždy nejvíc křičí ti, co se jim cvičit nechce a z civilní konkurence zase ti, co chtějí na armádě vydělávat. Musíte si uvědomit, že připravit vojáka k plnění úkolu je vždy dlouhodobý proces, závislý především na typu jednotky. Z toho důvodu patří výcvik boje zblízka do komplexu dovedností, které se v rámci tohoto procesu propojují s ostatními druhy příprav. Od roku 2003 jsme profesionální armáda, která se diametrálně liší od armády složené z vojáků základní služby, tak jak někteří pamatují. Nemáte jeden nebo dva nástupní termíny, které jste schopni při výcviku sladit. Každá funkce má svá specifika, ve kterých se voják neustále zdokonaluje. Souběžně s tím plní vojáci úkoly v zahraničních operacích a mimo armádu, jak je tomu kupříkladu nyní v době coronavirové pandemie. Sladit proto výcvik vyžaduje velké úsilí a žádný z velitelů to nemá na svém útvaru jednoduché a stejně tak žádný z instruktorů boje zblízka, nebo kterékoliv jiné přípravy. Co je však podstatné, že to celé soukolí, kterým naše armáda je, funguje a dává smysl.

Navíc žádný z nás, co výcvik v boji zblízka vedeme a řídíme, nemá tuto činnost jako hlavní pracovní náplň. Jsme velitelé, náčelníci, střelci, výsadkáři, řidiči, průzkumníci, kuchaři a boj zblízka provádíme s nadšením a dáváme tomu kus sebe. Jaký kus, to už si každý z nás musí sáhnout do svého svědomí.  A pokud někdy zazní, že ten či onen útvar necvičí boj zblízka, neznamená to, že jej necvičí celá armáda. Někdy mám pocit, že jsme s kolegy vycvičili doslova bojovníky, co se na útvarech stali „blanickými rytíři“. Tak pokud někde mají pocit, že se necvičí, je potřeba tyto „rytíře“ probudit.

Jaké jsou další efektivní systémy sebeobrany a výcviku boje muži proti muži? Pokud vám dávají smysl tak všechny. Člověk má jednu hlavu, která ovládá tělo, ruce a nohy a zbraň je jen prodloužením ruky, kterou zase ovládá jen hlava. Tohle věděli již staří válečníci a ví to i každý, kdo se bojem zblízka zabývá. Systém M-MCS, který učíme, byl prověřen staletími a v neposlední řadě i v korejské válce. Zakladatel našeho systému MUSADO-MCS, pan Herbert Grudzenský, tak dokázal učením u svých mistrů, kteří v této válce bojovali, propojit doslova minulost se současností. Náš systém svým pojetím a za podmínek, že je správně vyučován, poskytuje ucelený komplex dovedností jak efektivně bojovat, a to nejen holýma rukama, ale vším, co mám jako voják u sebe k dispozici, nebo s tím, co se nachází v mé blízkosti.

S velkým respektem vnímám i jiné systémy a bojová umění. Protože Musado je v překladu cesta válečníka a na podobných principech fungují i ostatní systémy, nikdy bych si nedovolil tvrdit, že náš systém je nejlepší nebo naopak jiné hanil. Stejně tak bych se vyvaroval tvrzení, že ten či onen člověk nemá v boji šanci. Když jde o život, jde totiž o všechno, a to my vojáci moc dobře víme.

V Armádě České republiky jste ohledně MUSADO MCS resp. výcviku boje zblízka pomyslnou legendou. Můžete nám představit Vaše počátky v armádě a porovnat tehdejší výcvik sebeobrany a boje zblízka s výcvikem současným?

Legendou rozhodně nejsem a nedělá mi dobře, když mě takto někdo vnímá. Mám před sebou ještě kus práce a pořád se mám co učit. Pokud se mi něco podařilo, vždy tu byl někdo, kdo mi ukázal cestu. Stejně tomu bylo i u mých začátků v armádě, které byly jedna velká houpačka. Po ukončení Vojenské střední školy spojovacího vojska v Novom Mestě nad Váhom jsem byl doslova naivní pitomec, který se domníval, že tím, co umí a oranžovým páskem v Karate školy Goju - Ryu spasí tehdejší armádu a stane se výsadkářem. Nestalo se tak. Z tohoto omylu mě rychle vyvedli u 19. průzkumného praporu v Tachově, kde se dne 19. 8. 1987 v hodnosti rotmistra začala moje vojenská kariéra. Nic kromě „pořadovky“ a střelecké neplatilo a vše bylo nové. Jiná technika, jiné vztahové otázky a vojáci základní služby, pro které jsem byl nula. Ze spojaře byl rázem „ebák“, ale se stále silnější myšlenkou stát se hloubkovým průzkumníkem – „utonem“ jak někdy v legraci nazývá hloubkové průzkumníky náš NGŠ armádní generál Ing. Aleš Opata. To se mi sice podařilo v roce 1990, ale bohužel jen na jeden jediný den. Byl to opravdu apríl v pravém slova smyslu, kdy mě 1. 4. 1990 ráno přijali na rotu hloubkového průzkumu v Tachově a odpoledne mi sdělili, že útvar se ruší a já se vracím zpět na rotu elektronického boje. Než se tedy začala psát moje kariéra u roty hloubkového průzkumu, trvalo to ještě rok a půl, ale pak těch následujících patnáct let za to stálo. 
 
Co se sebeobrany a boje zblízka týče, tam to bylo veselejší. Osud tomu chtěl, abych po odcházejícím trenérovi Karate převzal v roce 1988 jeho mládežnický oddíl v Tachově. Tato náhoda mi pomohla nejen cvičit s dětmi, ale především se učit od zkušenějších vojáků základní služby, kteří si v rámci vycházek chodili k nám do oddílu rádi zacvičit. Také mně velmi pomohlo, že mě moji velitelé posílali na kurzy boje zblízka v letech 1988 - 1991. 

A jak se tenkrát cvičilo? V éře ČSLA byla strategie vedení boje založena na manévru velkých taktických formací. To s sebou neslo potřebu dokázat nepřítele na bojišti ničit kromě střelby i pomocí bodáků, úderů zbraní, polní lopatky a v neposlední řadě i technikami boje muže proti muži. Tento výcvik se ale útvar od útvaru lišil. Zcela jinak tomu bylo právě u výsadkových a průzkumných jednotek, kde bylo žádoucí, aby boj zblízka vojáci ovládali. Z těchto důvodu se k „průzkumu“ rekrutovali vojáci základní služby, kteří již v civilu cvičili některý z úpolových sportů (judo, karate, jiu-jitsu, box, historický šerm, zápas atd.).

Navíc tu byl jeden fenomén napříč všemi průzkumnými a výsadkovými jednotkami. Téměř každý z důstojnického a praporčického sboru považoval za samozřejmost se v boji zblízka samostatně zdokonalovat. I v té době byly snahy o sjednocení systému. V roce 1988 byl organizován pro výsadkové jednotky celoarmádní kurz BRANO (Česká škola sebeobrany) pod vedením instruktorů, pánů Špičky a Nováka. Po roce 1989 se v tomto duchu pokračovalo a další takový kurz byl pořádán v Liptovském Mikuláši v roce 1991 pod vedením plukovníků Nagye a Kubálka. V obou případech se vždy jednalo o výňatek technik, které nám, mladým průzkumníkům, měly objasnit některé způsoby boje zblízka. Dovednost byla, ale chyběla vůle, a tak se cvičilo jen v omezené míře.

Po mém přeřazení do Kroměříže na hloubkovou rotu, mě vyslal velitel 3. průzkumného praporu do prvního kurzu boje zblízka postaveném na výuce MUSADO MCS. Pilotní kurz proběhl na přelomu srpna a září roku 1992. Pořádala jej tehdy 22. vzdušně výsadková brigáda v Prostějově a byl určen pro průzkumníky z tehdejší České a Slovenské federativní republiky, u kterých se předpokládalo, že budou systém dále vyučovat u svých útvarů. Po velice kladném hodnocení kurzu se následně uskutečnily v roce 1993 další dva kurzy se stejným složením účastníků a o výcvik M-MCS projevilo zájem i letectvo.

Když bylo v roce 1993 vypsáno výběrové řízení na zavedení nového způsobu výcviku boje zblízka v AČR, systém MUSADO-MCS zastoupený panem Oldřichem Šelenberkem, se výběrového řízení zúčastnil a konkurz vyhrál. Rok 1994 byl pak rokem, kdy se vybrali tři zástupci z různých druhů vojsk. Tříměsíční přípravu, složenou z nácviků technik, metodiky vedení tréninku, psychologie, taktiky a první pomoci, vedl pan Šelenberk a jím určení lektoři. Tuto přípravu jsme absolvovali v Rožmitále pod Třemšínem, Bechyni a na vojenském oboru FTVS UK Praha. Zkoušky proběhly 4. prosince v německém Dortmundu u zakladatele systému, pana Herberta Grudzenského. Tím začal výcvik a další vývoj již znáte. 

Prubeh-kariery-na-nasivkach-ktere-jsem-nosilFoto: Průběh kariéry Romana Hippíka prostřednictvím nášivek, které nosil | Roman Hippík / CC BY-NC-ND

Za zmínku určitě stojí zkušenost z prvního kurzu boje zblízka M-MCS v roce 1992. Výcvik se vedl s veškerou výstrojí, která se v té době požívala a nebyly povoleny žádné úlevy. Vzpomínám si, jak se mi doslova zplacatila čutora, která visela na popruhovém opasku s útočným nožem VO-7. Když mě napadlo čutoru přemístit do výsadkové torny vz.61 na záda, stačilo pár dynamických přehozů a pádů a rázem byla zpět na popruhovém opasku. Cvičilo se ve dne, cvičilo se v noci a pořád v pohybu. Pokud přiletěla nějaká tvrdší rána, už jste to ani nevnímali. Od potu se nám vytvořily slané mapy na maskáčích a když už se nám zdálo, že přichází dno našich sil, vždy zaznělo „PŘIDÁME!“ To dno však jednoho dne opravdu přišlo. Otlučené a namožené tělo začalo vypovídat službu. Připadal jsem si jak ve zpomaleném filmu. Zvednout se ze země, mi dělalo obrovský problém a chytnout pevně tyč, nůž nebo kolegu vůbec nešlo. Strašně se mi chtělo spát a k tomu hrozný pocit žízně. Jediné, co mě v té chvíli zajímalo, bylo přání, ať je vše za námi a můžeme si jít lehnout. Jenže bylo teprve dopoledne a za zadkem pořád Šelenberk a jeho instruktoři. Stalo se však něco, co si v sobě nesu dodnes. Tělo sice bolelo, ale hlava najednou začala vše vnímat jinak. Techniky se zdály snadnější a dostavil se pocit euforie, který se v dalších dnech změnil v neskutečnou hrdost. Ta hrdost však nebyla jen na to, že hlava je jinde, ale na všechny kluky, co v tom byli se mnou. To se prostě nedá zapomenout. 

Když v současnosti vedeme kurzy, snažíme se, aby vojáci techniku co nejvíce pochopili. K tomu vede jen jediná cesta – položit základ, naučit techniku a tu přizpůsobit vybavení a zbraním, se kterými voják bojuje. To vše pak prověřit v modelových situacích v nejrůznějším terénu ve dne a v noci. Postupujeme proto metodicky s postupným zrychlováním tak, aby se pohyby zautomatizovaly, a přitom se snažíme chránit zdraví cvičenců. Učíme je také dívat se kolem sebe a použít každý dostupný předmět jako zbraň a tyto si také v nouzi vyrobit. Tak jak tvrdím průzkumníkům, že les je plný dobrot, stejně tak tvrdíme instruktorům, že les je plný zbraní.

Cílem veškerého našeho snažení je připravit vojáka, který si poradí v nejrůznějších situacích. Ovšem když nastane zkouškový den, vše je jinak. Cesta k cíli instruktorské licence prvního nebo druhého stupně nevede jen přes zvládnutí technik. Snažíme se navodit ono pomyslné dno a přimět budoucího instruktora hlavně bojovat hlavou. Můžete totiž ovládat jakýkoliv systém nebo styl, ale pokud nemáte na boj připravenou hlavu, tělo to samo nezvládne. Když se zeptáte kohokoliv, kdo prošel zkouškami, které jsem vedl s ostatními vedoucími a pomocnými instruktory, potvrdí vám, že si chvilkami myslel, že to nezvládne. Proto jsme klidní, i když někdo našeho instruktora pomlouvá. My víme, že se v něm skrývá bojovník a je jen otázka času, kdy nás v budoucnu nahradí.

Jaký význam má podle Vás nůž / bodák na současném bojišti?

Rozhodně na bojiště patří a ještě dlouho patřit bude. Neztotožňuji se s tvrzeními, že útočné nože nebo moderní bodáky jsou minulostí. Nikdy nevíte, kdy v boji budete nůž potřebovat, ať už při nejrůznějších pracovních činnostech nebo v boji zblízka.

Na půdě vojenské akademie jsem na pozici náčelníka úseku zpravodajského zabezpečení, kde vedeme kurzy pro průzkumné odbornosti. Moderní technologie, které nyní průzkumníci používají při vedení průzkumu, zkracují vzdálenosti tak, že si na protivníka doslova můžete sáhnout. I přes tyto nově nabyté schopnosti, o kterých jsem si před třiceti lety mohl nechat jen zdát, si nedovolím tvrdit, že pro nůž či bodák už není na bojišti místo. A pokud někdo takový je, ztratil kontakt s realitou a měl by se rychle probrat. Při jakékoliv bojové činnosti se vždy bude jednat o zbraň, která je neoddělitelnou součástí výzbroje moderního válečníka. I v případě, že nedojde k jeho použití, tak jen pouhá přítomnost této zbraně působí na psychiku vojáka stejně, jako přítomnost záložního padáku při seskoku výsadkáře. Úplně stejně proto vnímám i boj zblízka. Neovládat jeho techniky znamená jít do boje nepřipraven.

reseni metodiky boje s nozem 2015 (1)Foto: Řešení metodiky boje s nožem, 2015 | Ministerstvo obrany ČR

Za svoji kariéru jste vystřídal řadu zajímavých jednotek, včetně těch elitních. Liší se v oblasti boje muže proti muži například výcvik URNA a 601.skss, či jsou základy výcviku vždy stejné?

Jsou pouze dva způsoby boje muže proti muži, ten co funguje a ten co nefunguje. Příslušníci těchto jednotek sami nejlíp ví, co ke své činnosti potřebují a jak tu či onu činnost upřednostnit nebo upozadit. Mají své kvalitní instruktory a pokud potřebují něco prodiskutovat, vyberou si sami, koho mezi sebe pustí. Moje hodnocení je takové, že při společném výcviku, který jsem měl možnost s nimi absolvovat, se jednalo spíše o výměnu informací, která byla vždy vzájemně prospěšná.

Nože jsou Vaší velikou vášní. Sám jste autorsky podepsán pod většinou legendárních nožů napříč armádou i policií (a to nejen v České republice). Jaký nůž byl Váš první počin, který nůž máte nejraději a změnila se nějakým způsobem postupem času Vaše tvorba v oblasti návrhu nových nožů? Čím se při návrhu nože řídíte / inspirujete?

Máte pravdu. Všechny chladné zbraně mě od dětství přitahovaly, ale nože a dýky pro mě představují mnohem víc. Je to spojení účelnosti, lidského umu a naděje. Abych tyto zbraně co nejvíce pochopil, snažil jsem se v minulosti kontaktovat ty, co s nimi na rozdíl ode mě opravdu bojovali, nebo je pro armádu navrhli. Od té doby mě jejich příběhy stále zní v uších. Pokud chci některý z nich převyprávět při debatách na našich kurzech instruktorům boje zblízka, nikdy to nedokážu. Chvěje se mi hlas a raději to rychle ukončím. Nedovedete si představit, čím si tito chlapi během druhé světové války a v jiných konfliktech prošli. Proto, když navrhuji nový model nože nebo dýky, myslím pokaždé na jejich rady a snažím se je propojit s tvarem nože. To je také důvod, proč jsou si mé návrhy tak podobné. Samozřejmě se pokouším popustit uzdu fantazii, ale moc mi to nejde.

Můj první počin byl v roce 1991, ale první, který stojí za zmínku, je nůž Falco. Ten vznikl v roce 1997 pro náš 115. prapor hloubkového průzkumu v Prostějově. Následně o něj projevil v roce 1998 zájem 4. průzkumný prapor z Pardubic a oddělení SAR z Vyškova. To je také důvod, proč je vyráběn v sériích A, B, C, D a Z. Tyto série se nakonec téměř všechny sešly v Prostějově v roce 2003, při vzniku 102. průzkumného praporu a nůž se stal i součástí symboliky znaku 102. průzkumného praporu.

Nedokážu říct, že některý z mých návrhů upřednostňuji. Do každého dávám maximum svých znalostí. Proto mě mrzí, když takzvaně rozjedu projekt, obětuji mu kus sebe, svůj čas, finance a ten pro kterého je určen, vám ani neřekne, že s projektem končí a odchází ke konkurenci. O to víc vás pak trápí, když je to voják, kterému bezmezně věříte. Tady je také vysvětlení, proč nemám rád, když se o mně hovoří jako o pomyslné legendě. Tohle se totiž legendám nedělá. Ale i tato skutečnost s sebou nese jedno moudro. Ten, kdo vás nejvíc chválí, se k vám jako první otočí zády. Tyto prohry však k životu patří a jsou vyváženy právě pocity z nožů, ze kterých jde takový hřejivý pocit. Jedním z nich je již zmíněný nůž Falco. Představuje pro mě spojení s praporem, se kterým jsem šel od jeho vzniku až do roku 2010 a bylo mi ctí s těmito lidmi sloužit.

falcoFoto: Pro "stodvojku" není nůž Falco (na snímku) jen částí znaku praporu, ale je také důležitou součástí historie nejen současného průzkumného praporu. | 102.pzpr / Ministerstvo obrany ČR

Dalším je Chrudimský Cháron, protože k této jednotce chovám velký respekt a na noži jsem spolupracoval s tehdy ještě majorem Opatou. Z toho důvodu jsou oba nože chráněny patentem. Třetím je nůž, o kterém zatím nesmím hovořit. Doufám, že se z něj stane přítel každého vojáka, tak jak si to přál zadavatel celého projektu. Do této zbraně jsem vložil snad vše, co o těchto zbraních vím, ale také je v něm odkaz těch, co tu již nejsou a všech co mě, jak v boji zblízka, tak v životě, ovlivňovali. 

Chrudim nůž Cháron
Foto: Major Roman Hippík je autorem designu nože Cháron (na snímku). Konstrukce nože je volně inspirována třemi útočnými noži | 43. výsadkový pluk / Ministerstvo obrany ČR

V současné době mám rozpracovány další návrhy. A co mě při nich inspiruje? Jsou to již zmíněné rady, ale především se takzvaně potřebuji sžít s duchem jednotky. Potřebuji se napojit na kluky a vlastně už i holky z jednotky, pro kterou bude nůž určen. Představuji si, jak bych s nožem zacházel v boji, kdybych byl na jejich místě a pak už stačí jen šikovný výrobce, co dokáže moje a jejich představy dotáhnout do konce. V mém případě to jsou hlavně pan Maďarič a firma Mikov, s kterými spolupracuji již od roku 1997. Ale jsou tu i jiní šikovní nožíři, jako pan Man, Štora a Příkazký.

Další inspirací jsou zase nože, se kterými se opravdu bojovalo, a to nejvíce v první světové válce. Při manipulaci s tímto nožem mi jeho tvar napoví, jak s ním jeho majitel bojoval a co pro něj tento kus kovu v té době představoval. S tímto výčtem inspirací se dá tvořit donekonečna a jestli se to daří, to už musí posoudit jiní.

Společnost MIKOV nedávno představila číslovanou edici nože Storm k připomínce operace Pouštní bouře (1991), jehož jste autorem. Z prodeje každého nože jde pak část výtěžku do Vojenského fondu solidarity. Můžeme v budoucnu očekávat další edice nožů věnovaných připomínce různých zahraničních misí?

Ano, tento projekt je dlouhodobý a jeho historie sahá až do roku 2008. Ale až současné vedení firmy Mikov dalo této realizaci v roce 2019 zelenou. Ve spolupráci s AČR a Vojenským fondem solidarity, který zastupuje generálka Šmerdová, tak vznikl projekt „Válečný veterán“. Cílem projektu je nejen finančně podpořit fond, ale také si připomenout účast našich vojáků v zahraničních operacích a vzdát hold těm, co v těchto misích položili své životy. Startovacím nožem projektu v roce 2019, byla dvěstěkusová série repliky útočného nože M 1917, kterou vlastnil hrdina protifašistického odboje, generál Bílý. Tento nůž tak přispěl do fondu částkou 100 000 Kč.

20201119_112620Foto: Nůž Storm (na snímku) přispěl do Vojenského fondu solidarity částkou 100 000 Kč | Ministerstvo obrany ČR

A kolik nožů ještě vznikne? Rozhodně to nebude ke každé misi. Jedinou výjimkou je již vyrobený nůž Storm, který je připomínkou nasazení našich vojáků v operaci Pouštní bouře. Byla to naše první mise v novodobých dějinách, a proto jsme se rozhodli, že to prvenství spojíme s jedinou zbraní. Nůž Storm je koncipován tak, aby propojoval technologie používané na tehdejším bojišti a náš legendární nůž UTON, který vojáci v této misi používali. Podobné to bude i s ostatními návrhy, které budou představeny, a to vždy jednou ročně. Následující nůž v sobě propojí všechny mise na Balkáně, UNCRO, UNPROFOR, IFOR a SFOR. Ten právě vzniká, a tak nechci předbíhat.  Potom budou následovat nože k misi KFOR, k misím v Afghánistánu, Iráku a v Africe. Na závěr pak vzdáme hold všem pozorovatelským misím a tím bude projekt ukončen. Takže vidíte, že práce je před námi ještě dost. V každém noži se snažím o propojení minulosti se současností a jako účastník několika misí tak usiluji o to, aby si každý uvědomil, že nejsou lehčí nebo těžší mise. Z toho důvodu na projektu spolupracuje i Vojenský historický ústav. Jeho zásluhou tak vznikají jedinečné publikace, které jsou součástí každého nože a přiblíží zájemcům o projekt vše, co s těmito misemi souviselo. Co nás, ale nejvíc motivuje, je skutečnost, že vlastně ti, co své úkoly s hrdostí splnili, tak pomáhají dál. Také nás těší, že jsme inspirovali k podpoře fondu i jiné firmy, které vyrábí nože.

Dá se spočítat, kolik jste celkem vycvičil instruktorů MUSADO MCS a kolik svěřenců, tedy vojáků, již kurz MUSADO pod vaším vedením absolvovalo?

Tohle mě nikdy nenapadlo. Navíc jsem na to nikdy nebyl sám. Byli u toho vždy moji kolegové vedoucí instruktoři a pomocní instruktoři. Asi až budu v civilu, tak si jednoho dne sednu a spočítám si jejich tváře podle společných fotografií, které jsme si na závěr každého kurzu od roku 1994 pořídili. To bude ale práce tak na týden.  Pokud byste na tom trvali, tak instruktorů něco málo přes 200 a žáků kolem 500, ale s jistotou to nevím. Pro mě je spíš důležitější, co který z našich instruktorů dokázal a co armádě vrátil z toho, co jsme do něj s kolegy vložili. Ne vždy se totiž instruktorovi podaří na útvaru pokračovat v tom, čemu se naučil, protože priority výcviku jsou podřízeny úkolům a pak zbývá na boj zblízka jen velmi málo času. Jsou však útvary, kde se oblast speciální tělesné přípravy, jejíž součástí boj zblízka je, daří realizovat přesně podle představ našich instruktorů. To je pak radost na takovém útvaru sloužit.

Výcvik boje zblízka je opravdu náročný. Jak zvládáte stále držet krok s příslušníky mladších generací?

Právě, že nezvládám, a proto se snažím co nejvíce toho, co mě moji učitelé a mistři naučili, předávat svým mladším kolegům, dokud na to ještě mám. V tom vidím největší přínos instruktora. A když navíc máte zpětnou vazbu, že to či ono při služebním zákroku fungovalo, je to pro vás obrovské zadostiučinění a dává vám to sílu v tom pokračovat. To pak je vám jedno, že se víc zadýcháte, nebo že vás něco trošku bolí.

Abych přece jen své tělo udržel v kondici, snažím se dodržovat zásady, které mě předávají na fakultě a navštěvuji naše semináře WMA. Abych neztratil kontakt s mládím, trénuji jednou týdně malinkou skupinu dětí, kde se pomocí her snažíme naučit a pochopit, jak funguje tělo při sebeobraně. To vše se pokouším tak nějak skloubit, ale mám pocit, jako kdyby se mně nedostávalo času, nebo se spíš čas začal zrychlovat. Proto si neustále opakuji, že je stále víc toho, co nevím a musím máknout, abych to stihnul pochopit. Co mě ale nejvíc pomáhá, a to jak v boji zblízka, tak v armádě, je rada, že každé zlo porazíte tak, že mu půjdete naproti, protože nebude mít dostatek času se na vás připravit. V tom je také schovaná filosofie našeho systému, který se snažíme vojákům předávat.

spartnerkouFoto: Roman Hippík s partnerkou Petrou | Roman Hippík / CC BY-NC-ND

 Autor: Michal Pivoňka