Česká republika letos slaví 25. výročí vstupu do Severoatlantické aliance, jejíž obrovský význam je vzhledem k současné bezpečnostní situaci (nejen) v Evropě jasně patrný. NATO nyní čelí reálným hrozbám, které musí efektivně řešit tak, aby zajistilo maximální ochranu svých členských zemí. Česká republika opakovaně deklaruje a svým jednáním i potvrzuje, že je pevnou součástí Aliance a v případě pomoci Ukrajině se dá říci, že jde ostatním příkladem. Nejen o současné bezpečnostní situaci, Severoatlantické alianci a našem členství v ní jsme v našem pořadu CZ DIALOGY hovořili s bývalým předsedou vojenského výboru NATO a nynějším prezidentem České republiky Petrem Pavlem.

Video: Rozhovor s prezidentem ČR Petrem Pavlem / CZ DEFENCE

Pane prezidente, jak vnímáte současné nálady ve společnosti prizmatem nynější bezpečnostní situace v Evropě a u nás?

Bohužel nejenom u nás, ale i v jiných zemích, se v době rozvinutých digitálních technologií stále častěji objevují hodnocení na základě emocí než faktů. A je to dáno i tím, že jsme všichni dnes zdrojem informací, takže každý můžeme vkládat na internet naše moudra. A potom je uživatel většinou z toho zmaten, takže se nemá možnost moc řídit argumenty, ale řídí se tím, jakou pozitivní nebo negativní emoci na něho ta informace přenáší. A to se týká konfliktů, jejichž jsme svědky. To se týká řady vnitřních problémů, které řešíme. Vidíme, že absence faktů v diskusích je až zarážející, třeba ve vztahu k bezpečnostní situaci. Dokumentoval bych to na příkladu války na Ukrajině. Ruská agrese 24. února roku 2022 vyvolala šok, pocit ohrožení a velkou vlnu solidarity. To znamená, na jedné straně šlo o velice negativní a na druhé straně pozitivní emoci, která se promítla do významné podpory. Dnes jsme svědky spíše opačného trendu, kdy se množí negativní názory, že to vlastně není v našem zájmu, že nás ukrajinští uprchlíci připravují o náš kus koláče. A v tomto smyslu si myslím, že je důležité, když v té veřejné debatě zaznívají hlasy, které prezentují právě argumenty. Pokud někdo má zájem, tak si je samozřejmě najde. Ale bohužel je hodně těch, kteří se řídí čistě jenom emocí. 

Předpokládám, že byste souhlasil s náčelníkem generálního štábu generálem Řehkou, který upozorňuje na možný konflikt mezi Ruskem a Aliancí.

Že na to upozorňuje náčelník generálního štábu je naprosto správně. Vždyť je to jeho práce. Já myslím, že náčelník generálního štábu, šéfové zpravodajských služeb, bezpečnostních složek jsou tady od toho, aby nás v první instanci varovali před riziky a potom nám je pomohli zvládnout. Takže pokud náčelník generálního štábu velice racionálně a na základě nejenom svých analýz, ale samozřejmě analytického aparátu celé armády a všech našich spojenců, hodnotí situaci jako vážnou s mnoha riziky, tak je třeba ji jako vážnou brát a bavit se o tom věcně. A nesnižovat ta varování na takové to zjednodušení, že někdo straší válkou, že to je válečný štváč. Protože kdyby nastala situace, že my budeme tato varování úplně ignorovat a pak nastalo nějaké neštěstí, tak se budeme všichni zlobit, proč nás nikdo nevaroval. A když nás někdo varuje, tak se zase zlobíme, že to dělá. Já myslím, že musíme najít takovou vyváženou polohu, kdy budeme velice racionálně přistupovat k hodnocení rizik. Samozřejmě, že se armáda vždycky připravuje na to horší, což je naprosto správně. Pokud bychom se připravovali na ten nejlepší možný scénář, tak by nás jakýkoliv horší potom mohl překvapit a zaskočit.

Co může pro takové občanské uvědomění udělat prezident republiky?

Prezident republiky má poměrně unikátní roli v tom, že se mu dostává velké pozornosti v médiích, na veřejnosti, a tím pádem každé jeho prohlášení má mnohem větší dopad než prohlášení běžného občana. A i proto by měl prezident využít jakoukoliv příležitost, že na témata, která hýbají společností, bude dávat nějaká racionální stanoviska. V tomto směru může výrazně ovlivnit veřejné mínění. Viděli jsme to v minulosti často, bohužel v negativním smyslu. V dnešní době veřejnost potřebuje na jednu stranu ujištění, uklidnění. Kde je to na místě, tak by měl prezident uklidnit. Tam, kde je to na místě, naopak k něčemu inspirovat, povzbudit – tak by to měl dělat. Já se snažím debatu vést velice racionálně a nevzbuzovat přílišná očekávání, ale také nestrašit. Naopak poukazovat na to, o čem jsem přesvědčen, že je pro naprostou většinu našich občanů správné a potřebné i do budoucna.

Slavíme pětadvacáté výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Víme o našem závazku moderní těžké brigády do struktur NATO, nicméně realita doby ukazuje, že potřeba využití schopností Armády ČR bude širší. Myslíte si, že jsme na tento krok a na toto poskytnutí podpory Alianci připraveni?

Na jedné straně je pro nás velké štěstí, že jsme členy Aliance, protože naše břímě bezpečnosti a obrany můžeme sdílet s ostatními. Ten pověstný článek 5 nás ale nechrání jako univerzální pojistka. On zaprvé bude fungovat jen tehdy, když ho budou všichni spojenci naplňovat na sto procent, což se dlouhou dobu nedělo a ani my to ještě nenaplňujeme. Není to jenom o tom, jestli vynaložíme 2 % HDP na investice do naší bezpečnosti, ale je to také o tom, jak naplňujeme konkrétní věcné požadavky. Takže jde nejenom o to, kolik utratíme, ale za co utratíme. Jestli je to potřebná kvalita, potřebné množství, a hlavně jestli je to včas. Jedna věc je tedy naplnění našich závazků, toho našeho podílu na kolektivní obraně, který je vyjádřen cíli výstavby jednotlivých národních sil. A z těch my plníme tak asi polovinu. Ale potom je to taky připravenost celého zbytku armády a celé země. Armáda není jenom o tom, co vyčlení do NATO, ale taky jaké úkoly bude plnit na teritoriu, jak bude přispívat k ochraně důležitých cílů, jak bude plnit podporu třeba spojeneckým silám, které se přes naše území budou přesouvat. Ale je to o celé připravenosti společnosti na nějakou krizi a v tom nejhorším případě na válku. Jde o připravenost jak mentální, tak odbornou. Protože pokud nás jakýkoliv konflikt zastihne naprosto nepřipravené, tak nás čeká bohužel chaos a mnohem větší škody, než bychom museli mít, když se na to budeme průběžně připravovat.

Využiji vašich zkušeností z předchozího působení. Českou republiku navštíví lord Robertson, který v minulosti řekl, že NATO nebude nikdy uzavřená organizace. Přestože Alianci definuje název „Severoatlantická“, ukazuje se, že o případný vstup do tohoto uskupení by mohla mít zájem např. Austrálie nebo se hovořilo o Jižní Koreji. Co si o tom myslíte?

NATO je především regionální organizací a to, že bylo orientováno především na evropskou obranu, bylo dáno historií po druhé světové válce, kdy v Evropě byly přítomny jak americké, tak kanadské jednotky, takže se opravdu jednalo spíše o evropskou kolektivní obranu. A ta transatlantická vazba je tam daná právě přítomností Spojených států a Kanady. Ale v dnešní době, kdy se svět stává více a více globalizovaný, tak je i bezpečnost globalizovaná a z tohoto pohledu NATO nemohlo zůstat stranou a nemohlo se tak trochu izolovat jenom na obranu Evropy. Jak se v NATO říkalo jednu dobu: My musíme být sice zaměřeni na Evropu, ale musíme si být vědomi globálních souvislostí, protože mají vliv na evropskou bezpečnost. I proto se NATO zabývá bezpečnostní situací třeba v Jihočínském moři, v Africe a na Blízkém východě, protože má bezprostřední vliv na bezpečnost Evropy. Pokud jde o země, jako je Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Japonsko nebo Izrael, to jsou všechno demokratické země, které jsou v nějakém partnerském vztahu s Aliancí z různých důvodů. Většinou jsou dány geografií, a tam toto přímé spojenectví, přímý vstup do NATO, nedává moc smysl. Ale partnerské vazby jsou na vysoké úrovni. Konkrétně třeba s Austrálií je to víceméně na úrovni člena, pokud jde o interoperabilitu a schopnost vzájemně působit, ale smluvní závazek tam není. Ale například Austrálie využívá teď nedávno uzavřenou bezpečnostní dohodu s Velkou Británií a Spojenými státy (AUKUS), ve které nachází garanci své bezpečnosti, aniž by ji musela nějak provázat s NATO. Myslím si, že pro státy, které jsou takto geograficky vzdáleny, je menší bezpečnostní svazek mnohem efektivnější než ten velký, který je na druhém konci světa.

Aliance má 31 členských zemí, resp. brzy bude mít díky vstupu Švédska do Aliance 32 členů. Netrpí tím interoperabilita a rozhodovací pravomoci nebo rychlost rozhodnutí?

Na jedné straně samozřejmě čím víc členů, tím je složitější vyjednávání konsensu. Na druhé straně je s tím spojena obrovská legitimita. Pokud se už dnes 32 zemí dokáže na něčem shodnout, mnohdy je to ještě víc, protože ta jednání probíhají i s partnery Aliance a těch je okolo čtyřiceti, tak potom se bavíme třeba o sedmdesáti zemích, které mají shodný názor na řešení nějaké krize – to už je znát. To už je znát i při hlasování ve Valném shromáždění OSN. To už je znát na ekonomické pomoci a politické váze, diplomatické váze. Ale k těm procedurám. Důležité je, aby Aliance měla a zachovala si kulturu jednomyslného schvalování důležitých otázek. A tady je potřeba oddělit procedurální od těch zásadních, protože zdaleka ne všechno, o čem se Aliance baví, souvisí s kolektivní obranou. Protože některé státy mají takovou tendenci princip jednomyslnosti přenášet, a teď to hodně zjednoduším, třeba i do toho, kolik nakoupíme kancelářského papíru. Na druhé straně jsou zase zdravé tendence, které vedou k tomu, abychom očistili rozhodovací proces od těch provozních běžných věcí a princip jednomyslnosti si zachovali skutečně pro to, co se týká kolektivní obrany, což je v rozhodování až ten nejhorší možný scénář.

Ptám se na to spíš z toho důvodu, že NATO má svoje politické a vojenské křídlo. U toho vojenského si nedělám iluze o tom, že tam k té dohodě dojde rychle, protože tam jsou argumenty na stole…

No, taky ne…

Přesto, to propojení mezi vojenským a politickým hlediskem, je to jako tanec mezi dvěma světy?

No, ono je to tak. NATO má sice svoji politickou a vojenskou část, nicméně tak jako je to v každém demokratickém státě, vojáci podléhají politickému řízení. To znamená: vojáci dostávají zadání, dostávají instrukce a ty potom naplňují. Je to úplně stejně i v Alianci. Když probíhá jednání třeba vojenského výboru, tak vojenský výbor má svoje zástupce z jednotlivých členských zemí a ti dostávají své instrukce jak od ministerstva obrany, které se týkají odborných věcí, tak od ministerstva zahraničí a v řadě případů třeba i přímo z prezidentské kanceláře, jako v případě Francie. Mnohokrát se mi v roli předsedy vojenského výboru stalo, že na poslední chvíli ještě odbíhal francouzský zástupce od stolu, aby přijal telefonát z prezidentské kanceláře s posledními instrukcemi jak hlasovat o té či oné věci. Je to ale věc, která na první pohled vypadá hrozně komplikovaně. Někdy to trvá čas, než se dokážeme shodnout. Ale můžu vám říct, když se potom dnes už více než třicet zemí na něčem shodne a uzavře to jako společný postup, tak to má opravdu velkou sílu. 

Součástí NATO jsou nicméně také země, které teď alespoň podle své rétoriky nestojí pevně na zásadách a hodnotách Aliance. Jak ohrožují tyto země zejména východního křídla jednotu Aliance?

Ono je takové hezké rčení a připisováno je asi Napoleonovi. Je těžké mít spojence, a ještě těžší je to bez spojenců. A to platí všude, protože dohodnout se se spojenci je někdy noční můra, ale být sám je mnohem, mnohem horší. A to zvlášť v době dnešní, kdy jsou na straně těch států, které představují agresi, země, které jsou vojenskými velmocemi a mají samozřejmě schopnost nejenom v konvenční rovině, jaderné rovině, ale mají obrovské schopnosti i v informační a kybernetické rovině. A v takovém případě být sám, znamená být vystaven neúměrnému tlaku, který jednotlivá země není schopna zvládnout. A i proto jsme usilovali po roce 1989 o zvýšení bezpečnostních garancí tím, že se staneme součástí evropských struktur. Dnes o to usilují i další země. Mnozí se diví, proč by zrovna Ukrajina měla být členem NATO nebo EU, ale oni hledají úplně stejnou míru bezpečí a garancí tak, jako jsme ji hledali my, protože bohužel právě takového souseda mají. A to vidíme každý den.

Jaký je váš názor na unifikaci výzbroje aliančních jednotek optikou například stíhaček F-35. Také u tanků Leopard to vypadá, že bude masivně objednáván napříč Evropou. Nebo dělostřelecká munice ráže 155 mm. Jaký na to máte názor?

V principu je unifikace samozřejmě jedním z nejdůležitějších elementů bojové síly a schopnosti vést jakoukoliv vojenskou aktivitu, ale v praxi je to téměř nedosažitelný ideál. Stačí se podívat na unifikaci techniky, výzbroje, spojovacích prostředků jenom na národní úrovni. Podívejme se, kolik nám dělá starostí, abychom se domluvili mezi armádou, policií v rámci integrovaného záchranného systému. A to jsme jenom jedna země. Mnohem více než unifikace se v organizacích, jako je NATO a EU, skloňuje spíše interoperabilita, tedy schopnost vzájemně působit. A tady se hlavně snažíme dosáhnout stejných standardů. To znamená stejných ráží a stejných protokolů třeba při elektronické komunikaci, stejných protokolů při sledování zpravodajských informací a jejich předávání v reálném čase. Nemusí být nutně stejný typ techniky, ale ta technika by měla střílet stejnou municí a používat pokud možno stejné pohonné hmoty, případně sdílet některé nástroje pro servis. A to je ideální stav. Vy jste zmínil F-35. Ty jsou dnes předmětem vášnivých debat většinou lidí, kteří o tom nemají ani ponětí. Ale samotný fakt, že tyto letouny bude mít nějakých osmnáct zemí Aliance, je úžasná výhoda. Protože jenom když si vezmete, do jaké míry se dá sdílet výcvik, servis, do jaké míry se dají sdílet zkušenosti z výcviku. Když jsme měli jako jedna z mála zemí gripeny, tak jsme měli malou skupinu uživatelů letounů Gripen. V případě F-35, které bude mít osmnáct zemí, tak to bude ještě mnohem snadnější. Protože ty letouny jsou navzájem propojené do obrovské sítě s řadou schopností, ale navíc budeme opravdu schopni využívat zkušenosti zemí, které už je nakoupily před námi. Takže pro nás provoz a jejich údržba bude výrazně levnější, než kdybychom si to museli zase všechno zkoušet sami.

Máme za sebou dvouletou zkušenost s válkou na Ukrajině. Přesto když člověk sleduje média, má pocit, že to je spíš problém států východního křídla nebo zemí střední Evropy, které mají svou historickou zkušenost se Sovětským svazem nebo Ruskem na rozdíl třeba od Portugalska či Španělska. Je skutečně NATO jako aliance jednotná v názoru na hrozbu, která tady je?

Na jedné straně je asi naprosto přirozené, že pobaltské země budou ve vztahu k Rusku cítit mnohem větší urgenci než třeba Portugalsko. Na druhou stranu samozřejmě zase třeba země, jako je Portugalsko, Španělsko, Itálie budou cítit mnohem větší riziko z jihu, způsobené nelegální migrací a terorismem než státy na severu. Ale v principu to funguje tak, že všechny státy jsou si vědomy rizik pro ty ostatní, a i když je na první dobrou cítíme jako urgentní, tak v rámci Aliance víme, že musíme respektovat bezpečnostní obavy těch druhých. Takže všechny státy, včetně těch, které jsou na úplném západě Aliance, vnímají pocit ohrožení třeba pobaltských zemí. A proto taky vznikla iniciativa posílené předsunuté obrany, do které přispívá velká část států NATO. I ty, kterých se ruská hrozba bezprostředně netýká. A stejně tak státy, které jsou na severu a východě Aliance, přispívají do opatření ve vztahu ke globálnímu jihu. Myslím, že v tomto ohledu moc dobře víme, že si musíme navzájem vycházet vstříc, protože není možné, abychom se začali dělit na bezpečnostních hrozbách.

Byl jste na Ukrajině a viděl jste i pásmo Gazy. Co jste si odnesl z těchto návštěv? Jde najít nějaké spojovací momenty těchto dvou velkých konfliktů?

Každý z nich má úplně jiné pozadí a jiný původ, jiný průběh. Co alespoň pro mě vyšlo z těchto dvou návštěv jako takový spojující prvek, je, že bez toho, aniž bychom znali vývoj toho konfliktu a jeho kontext, tak se nám opravdu strašně těžko zaujímá vyvážená pozice. A proto bych i doporučil, aby každý, kdo hodnotí takové konflikty, byl ve svých hodnoceních zdrženlivý, protože se mu velice snadno může stát, že bude mluvit úplně z cesty. Konflikt na Ukrajině z hlediska mezinárodního práva je naprosto jasný. Tam je agresor, který narušil suverenitu země, která je všemi uznaná, dokonce i samotným agresorem. Měla garantovanou bezpečnost, nedotknutelnost hranic a Rusko tuto vlastní smlouvu v roce 2014 porušilo. V případě konfliktu na Blízkém východě je to problém, který se cyklicky vrací, protože nikdy nebyla vyřešena uspokojivě jeho příčina. Řeší se symptomy, což je třeba teď izraelská vojenská akce v Gaze, ale neřeší se samotné jádro toho problému. Pokud by to mělo skončit tím, že bude poraženo vojenské křídlo Hamásu, anebo alespoň z větší části poraženo v Gaze, tak to vůbec neznamená, že byl Hamás poražen. Dokonce ani jeho vojenská část, že byla poražena, protože část Hamásu působí na Západním břehu Jordánu, případně se přesune do jiných zemí. Ale ideologie organizace, ta zůstane a hořkost palestinských z toho, že ten jejich hlavní problém, to znamená absence státnosti, nebyl nijak vyřešen, tam zůstane. A za nějaký čas probublá na povrch znova a bude zase nějaká další palestinsko-izraelská válka. Takže i tam je ten problém potřeba řešit. Ne, jenom tak na povrchu, ale musí se vyřešit příčiny.

Když k těmto dvěma konfliktům přidáme současný konflikt v Africe, íránsko-pákistánskou hranici, konflikt mezi Čínou a Tchaj-wanem, nejsme svědky vzniku nějaké velké globální třetí světové války?

Já bych to asi takhle úplně dramaticky neviděl, i když mnozí analytici naznačují, že bychom k tomu mohli směřovat. Ale je pravdou, že vidíme v rostoucí míře soupeření v různých úrovních mezi na jedné straně demokraciemi a na druhé straně různými formami autokracie. A ta autokracie může mít podobu čínskou, ruskou, teokratickou, tak jako v Íránu, anebo úplně zmatenou, tak jako v Severní Koreji. Ale pak je tady řada zemí, které jsou někde mezi, a ty se budou inspirovat podle toho, kdo se ukáže jako životaschopnější. To jsou třeba země Afriky a Latinské Ameriky, které dnes ztratily tak trochu vazbu na Západ, ne úplně důvěřují Rusku a Číně jako „novým partnerům“ a teď jenom čekají, jak to dopadne, na kterou stranu by se pragmaticky měly přiklonit. A ten souboj, to soupeření probíhá nejenom v rovině vojenské, i když ne jako otevřené války, ale většinou pomocí hybridních útoků a kybernetického působení. Probíhá i v rovině ekonomické, probíhá v rovině informační, ale je jasné, že ten souboj tady je a určitě se bude projevovat v různých formách. Může se stát, že v některých regionech dostane přednost i řekněme vojenská složka síly. Bude ale záležet opravdu na nás jako na občanech demokratického světa, jak budeme odolní, jak budeme schopní a odhodlaní si hájit ten způsob života, který považujeme za správný, a to nejenom uvnitř, ale i navenek. A jak budeme inspirativní pro ty ostatní. Jestli je přesvědčíme o tom, že bude lepší být našimi spojenci než spojenci té druhé strany.

Důležitou součástí českého průmyslu je obranný průmysl. Ostatně ČR, přesněji Československo, bylo vždycky bráno jako silná zbrojařská země. Jak hodnotíte současnou kvalitu obranného průmyslu u nás? A lze udělat něco pro to, aby naše firmy měly možnost dodávat větší množství materiálů pro Armádu ČR?

To je téma na dlouhou diskusi. Náš obranný průmysl skutečně má dlouholetou tradici. Má stále ve světě dobré jméno a mnoho produktů našeho současného obranného průmyslu má světovou úroveň. O tom není pochyb. To, co často chybí, je větší spolupráce právě s obranným průmyslem, a to na trendech, na tom, co by armáda měla nebo mohla potřebovat. Ty obavy jsou dány bohužel řadou kauz z minulosti, které vytvořily takovou atmosféru obav vůbec komunikovat s obranným průmyslem, aby to nebylo vnímáno jako interference do veřejných zakázek. A to si myslím, že je poměrně škodlivý fenomén, který nám dnes brání. Na druhou stranu debaty s průmyslem se stávají standardem a myslím si, že v mnoha ohledech jsou naprosto nezbytné, protože obranný průmysl má dnes z hlediska sledování trendů, z hlediska výzkumu a vývoje mnohem vyšší kapacity, než mají armády. Takže v řadě odborností jsou to už ani ne tak armády, jako spíš firmy, které stanovují budoucí standardy svým vývojem. Je to například firma Harris, která dělá spojovací techniku, která vyrábí dnes nějakých osmdesát, možná devadesát procent veškeré komunikační techniky v armádách NATO i v civilním použití. No a pak se logicky taková firma, která má takto obrovské zázemí a vývojovou kapacitu, podílí i na stanovování standardů, a to nejenom v národních armádách, ale třeba v celém NATO. Ale abych se vrátil k obrannému průmyslu. To, co je důležité, je, aby si firmy v obranném průmyslu dokázaly sáhnout na úvěry. K tomu se musí částečně změnit taxonomie. A dnešní přístup bank se pod tlakem války na Ukrajině mění. A druhá věc je jasný a promyšlený přístup vlád, které budou obrannému průmyslu dávat jasné zakázky a budou za ně garantovat zdroje, což právě třeba zkušenost války na Ukrajině ukazuje, že se neděje. Protože banky stále ještě nedávají úplně ochotně úvěry obrannému průmyslu a obranný průmysl nedostává jasné konkrétní zakázky, co a kdy má dodat. A potom samozřejmě dochází k tomu, že za dva roky války jsme nedokázali nijak výrazněji navýšit produkci munice, nedokázali jsme navýšit produkci tanků, obrněných vozidel, ale ani žádných jiných druhů techniky, což je ve vztahu k riziku, kterému čelíme, poměrně závažný problém.

Pane prezidente, zmínil jste, že budete zastávat post prezidenta republiky jenom jedno funkční období. Jaké úkoly jste si dal a co se vlastně za toto období dá stihnout?

5 let se zdá dlouhá doba, ale v politice to je v podstatě chvilka, a když si člověk uvědomí, kolik se toho děje. Na druhou stranu stihnout se toho dá poměrně hodně. A teď nemyslím takových těch dílčích věcí, jako kolik krajů navštívím, s kolika lidmi se budu bavit nebo kolik zahraničních návštěv absolvuji, kolik summitů NATO nebo jednání EU. Teď myslím spíš to, co bych viděl jako náplň prezidentství, jako to podstatné, a to je změna atmosféry ve společnosti. A to je úkol, který jsem si dal. Možná je trochu ambiciózní. Když by se mi povedlo alespoň částečně přispět k tomu, že se blbá nálada, kterou mnohdy trpíme, změní v trošku pozitivnější pohled na svět, který nám na jedné straně dodá trochu sebejistoty, protože my opravdu nemáme moc důvodů si nedůvěřovat. My máme spoustu důvodů být spokojení, protože žijeme v zemi, která je bezpečná a která je relativně bohatá. Žijeme v zemi, která nemá smůlu na spoustu jevů, jako jsou zemětřesení a podobně. A přesto si neustále stěžujeme. Kdybychom se alespoň trošku za těch pět let mého mandátu posunuli směrem, jakým třeba uvažují severské národy, tak to bych považoval za naplnění své ambice. To znamená: víme, na co máme, víme, co chceme a jdeme si za tím a hledáme pragmaticky cesty, jak toho dosáhnout. A přitom si ještě užíváme každý den, který za to stojí. 

S panem prezidentem Petrem Pavlem jsme si dále povídali např. o setkáních s občany českých měst, o tom, jak předává podněty z krajů příslušným ministrům, o potřebě stabilního výdajového rámce na obranu, či o tom, jak jsme nebo nejsme připraveni na hrozby a diskusi o nich. Pokud se chcete dozvědět více, pusťte si celý rozhovor v úvodu tohoto článku.

Zdroj: CZ DEFENCE