Slyšet hlas bývalých náčelníků generálního štábu je užitečné

 25. 11. 2022      kategorie: Téma
Přidat na Seznam.cz

Armádní generál ve výslužbě Jiří Šedivý poskytl 30. října CZ DEFENCE rozhovor pod titulem „Musíme konečně začít nakupovat celé zbraňové systémy, nejen samotná letadla či tanky“. Lze si všimnout, že nejen v tomto interview generál Šedivý nabízí oproti nejrůznějším bezpečnostním analytikům a "twitterovým válečníkům" pohled mnohem střízlivější, věcnější, zdrženlivější.

sedivy_cevroFoto: Bývalý náčelník Generálního štábu AČR arm. gen. Ing. Jiří Šedivý | CEVRO

Dokonce se zdá, že tato schopnost je dostupná bývalým náčelníkům generálního štábu jaksi strukturálně, protože reakce dalšího z nich, Petra Pavla, na zprávu o dopadu rakety na polské území byla obdobně zdrženlivá a střízlivá – oproti smršti nepodložených soudů a dalekosáhlých úvah o eskalaci ukrajinsko-ruského konfliktu. V samotném rozhovoru ovšem od Jiřího Šedivého zazněly i dost zásadní a někdy kontroverzní stanoviska. Stojí za to některá připomenout.

Šedivého pozitivní hodnocení F-35 vlastně kontroverzní není, protože se ve prospěch amerických řešení pro vyzbrojování české armády vyslovoval už v minulosti. Lze mít pochybnosti o generační zastaralosti letounu Gripen, jak v námi provozované verzi C/D, tak zejména u nové verze E. Letouny, které používá Česká republika, se ještě nedostaly k polovině technické životnosti. Potenciál pro rozšíření jejich schopností do skutečného „multirole fighteru“ byl českou stranou využit zatím jen velmi částečně. A ani při pohledu na použití nadzvukového bojového letounu primárně v aliančním rámci nelze přehlédnout přinejmenším dílčí výhody vyšší „biodiverzity“ – tedy že všichni spojenci nenasazují pouze jeden dominantní typ. Vážně je však třeba vzít hlavně varování, že pořízení F-35 nedává smysl v redukovaném formátu, kdy kvůli finanční tísni může vláda či ministerstvo chtít šetřit na všem možném. Tehdy se přednosti F-35 jako uceleného systému mohou snadno vytratit a zůstane logistická a plánovací noční můra v podobě drahého, ale jen obtížně provozovatelného, a ještě hůř nasaditelného torza jinak špičkového systému.

Další komentář mířil k problematice, která se v české veřejné debatě probírá jen velmi obecně a v posledních letech už není příliš živá: má mít Česko vševojskovou armádu? Generál Šedivý se však velmi kriticky vyjádřil k historickému rozhodnutí, které vzešlo před dvaceti lety z Centra pro rozvoj ozbrojených sil generála Škopka a někdy též pod názvem Tvrdíkova reforma proměnilo strukturu ozbrojených sil naprosto zásadně – redukci pozemních brigád na samotná jádra, a vyseparování sil bojové podpory a zabezpečení do „oborově“ samostatných jednotek. Dělostřelci jsou soustředěni v dělostřeleckém pluku, ženisté v ženijním a tak podobně. Tento model dnes převážně nevnímáme jako úkrok směrem od vševojskové armády, protože v principu tyto druhy vojsk zachoval. Šedivého argument však je zásadní v tom, že místo plnohodnotných a „plnokrevných“ brigád, které by měly výše uvedené a další složky (třeba logistika, elektronický boj) organicky a trvale ve svém svazku, máme skutečně jen jakási napůl vystavěná, předpřipravená úkolová uskupení.

Pamětníci potvrdí, že tento model brigádních úkolových uskupení, kdy sama brigáda je jen velmi nekompletním (slovy Šedivého „osekaným“) kondenzačním jádrem a všechny další komponenty dostává až pro konkrétní úkol jako součást skládačky zvenku, vyvolával pochybnosti a nejistotu, jak to bude fungovat. Také si lze vzpomenout, jak zněly argumenty pro – byly to módní pojmy jako modularita a flexibilita, samozřejmě úspornost, koncentrace odbornosti a specializace, to vše samozřejmě vzhledem k drasticky zredukovaným početním stavům.

Je otázka, co jsme skutečně získali. Jsou dnes dělostřelci, chemici a protiletadlovci v lepší kondici, než kdyby byli po menších jednotkách trvale přivtěleni ke své brigádě? Generál Šedivý to v rozhovoru netvrdí, rozhodně však říká, že to uškodilo brigádám. Tedy celkům, jež v Armádě ČR zůstaly nejvyšší úrovní pro samostatnou taktickou činnost. To je třeba brát vážně, tím spíš, že skutečnou bojeschopnost vytyčil současný náčelník generálního štábu Karel Řehka jako svou hlavní prioritu.

Hned vzápětí přichází další logické, ale rozhodně nikoli samozřejmě přijímané stanovisko, a sice že bezpečnost státu není jen otázkou armády. A dokonce ani obrana státu (jako podmnožina bezpečnosti) není jen úkolem armády. Každý, kdo má krapet fantazie a dokáže si jen představit i jen nejnutnější potřeby bránícího se státu, okamžitě cítí, že schopnost mobilizovat lidské zdroje a materiální prostředky, zesílit výkon podniků obranného průmyslu, vyztužit a udržovat v provozu protivníkem ničenou infrastrukturu, udržet obyvatelstvo naživu a státní moc v chodu – je úkol, který astronomicky překračuje schopnosti a kompetence jakékoli armády a samozřejmě i relativně nevelkého úřadu, jakým je Ministerstvo obrany. Generál Šedivý to neříká nijak tvrdě či přísně, jen na to přátelsky upozorňuje – skutečnost je ale taková, že jsme v posledních třiceti letech jako politické společenství úplně ztratili schopnost uvažovat v tomto rozměru obrany a zvládání krizí. Je velká otázka, zda orgány státní a veřejné správy, přes zdánlivě vypilovaný systém krizového, havarijního a obranného plánování, by pod takovou zátěží obstály. Šanony se sofistikovaně strukturovanou dokumentací totiž schopnost zvládnout extrémní krizové situace nezaručují. Stejnou skepsi je třeba vztáhnout na obyvatelstvo, které nikdy na nic takového nikdo nepřipravoval. Jen okrajovou výjimkou jsou žáci a studenti škol, kteří mohli (ale nemuseli) být ve výuce vystaveni některým tématům ochrany člověka za mimořádných událostí a pak mohli absolvovat nějakou „předváděčku“ v rámci programu POKOS. Je možné, že český obranný průmysl by překvapil příjemně, a to i díky penetraci bývalými vojáky, což bylo v minulosti často kritizováno, třeba v případě Czechoslovak Group, která angažovala mnoho schopných odcházejících důstojníků. I výkon zbrojního průmyslu by však byl závislý na dostatku materiálových a energetických vstupů.

Rozhovor se nemohl vyhnout aktuálnímu vývoji války mezi Ruskem a Ukrajinou. Zde je třeba zopakovat, že Jiří Šedivý patří k nejzdrženlivějším a nejstřízlivějším komentátorům, a už jen proto je dobré jeho analýzou vyvážit v českých médiích solidně zastoupené propagandisty, kteří už už vidí ukrajinskou armádu vítězně pochodovat po Rudém náměstí. A nebojí se ani zásadních pochybností, když doslova označuje ambice ukrajinského vedení za nerealistické a schopnost doplňovat jednotky jako jeden z důvodů vysokých ztrát lidských i materiálních na straně ukrajinské armády. V českém názorovém mainstreamu je generál Šedivý jedním z ojedinělých hlasů, které připomínají, že je zcela legitimní kalkulovat, zda má smysl válku dále vést a že je na místě otázka, zda nebyla promarněna šance, jak válku včas ukončit a zabránit tak rozsáhlé devastaci Ukrajiny a jejího ekonomického potenciálu. V tom se chytře odvolává na americké a britské analytiky – ale i tak se v českém kontextu jedná o odvážné sdělení.

Na místě není ani žádný přehnaný optimismus v tom, jak může válka skutečně skončit. Šedivý realisticky mluví o nutnosti Rusy zastavit, zdůrazňuje, jak moc o část získaného ukrajinského území stáli, a zejména se již mnohokrát ve svých komentářích vyhnul zlehčování jejich schopností.

Takhle tedy může vypadat smysluplný příspěvek do veřejné debaty od bývalého náčelníka generálního štábu naší armády. Lze se přesvědčivě vyslovit pro pokračující podporu bojující Ukrajině, zároveň se však nepropůjčit k hlásání falešného optimismu a dehonestace protivníka – a završit to vážným varováním, že schopnosti a vynalézavost Ruska ještě nejsou ani zdaleka vyčerpány a že budeme čelit dalším rafinovaným pokusům o narušení jednoty NATO a Evropské unie.

PhDr. Libor Stejskal, Ph.D.

Bezpečnostní analytik Pražské bezpečnostní konference, z.s. Dlouhodobě se věnuje bezpečnostní politice, jejím společenským, ekonomickým a environmentálním aspektům, ochraně obyvatelstva a problematice zranitelnosti a odolnosti. Zabývá se trendy modernizace a použití ozbrojených sil a bezpečnostními dopady změny klimatu, v roce 2011 se podílel na vzniku Bílé knihy o obraně ČR. V letech 2008-2009 pracoval v civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v Afghánistánu. Zabýval se historií československé armády ve 30. letech a je například spoluautorem knihy o roce 1938 na severu Čech. Připravuje vzdělávací kurzy v oblasti krizového řízení.

Zdroj: CZ DEFENCE