Gen. Šedivý: Musíme konečně začít nakupovat celé zbraňové systémy, nejen samotná letadla či tanky

 30. 10. 2022      kategorie: Rozhovory
Přidat na Seznam.cz

„Současná politická reprezentace má obecně blíže k armádě a bezpečnosti než vlády předešlé. ODS, která je lídrem koalice, se tím nikdy netajila. A vnímám mezi jejími členy i větší osobní a politickou odvahu velké armádní projekty zrealizovat,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu AČR arm. gen. Ing. Jiří Šedivý, který se v následujícím rozhovoru zabývá otázkou konfliktu na Ukrajině, armádních akvizic či volbou nového náčelníka Generálního štábu AČR.

sedivy_cevroFoto: Bývalý náčelník Generálního štábu AČR arm. gen. Ing. Jiří Šedivý | CEVRO

Konflikt na Ukrajině probudil evropské politiky ze spánku a najednou si všichni uvědomili, že je třeba masivně investovat do obrany. Je to jeden z mála pozitivních efektů konfliktu na Ukrajině?

Je zřejmé, že válka na Ukrajině probudila ze spánku nejen české politiky, ale i většinu evropských politiků demokratických států. Uvědomili si, že válka v tak rozsáhlém pojetí, jak se odehrává na Ukrajině, není jen historie, ale realita. Věčné diskuse o tom, zda bude třeba modernizovat armádu, již není třeba vést.

Modernizace Armády České republiky byla dlouhá léta plánována různými koncepcemi, reorganizacemi, bílými knihami apod., kde sice byly relativně správně nastaveny normy a finanční limity, ve kterých by reforma nebo koncepce armády měla být realizována, ale nakonec ji téměř žádná politická reprezentace v plánovaném rozsahu neuskutečnila. To byly ty diskuse, zda budeme na obranu alokovat 2 % HDP, nebo jen 1,4 % HDP. Dokonce v určitých letech vydávala Česká republika na obranu méně než 1 % HDP, což absolutně neumožňovalo dokončit armádní projekty, které byly plánované někdy kolem roku 2006.

Dobrým příkladem, jak to v minulosti probíhalo, je přezbrojení Brigády rychlého nasazení na bojová vozidla Pandur. Ještě dnes není modernizace této brigády dokončena, ať už v samotném 3. praporu nebo v rámci podpůrných složek jako jsou minomety, protiletadlové komplety, protitankové komplety postavené na podvozcích vozidel Pandur apod. To ve svém důsledku nejenom snižuje bojeschopnost armády, ale zároveň se tím i zvyšují náklady kvůli inflaci a zdražování.

S velkými armádními zakázkami máme historicky značné problémy. Zdá se ale, že se situace mění. Máme odvážnější politiky, kteří se nebojí rozhodnout, nebo jde jen o důsledek změny v bezpečnostním prostředí?

Domnívám se, že to vždy bylo především o odvaze dotyčných politiků. Velké armádní  zakázky jsou samozřejmě z velké části politická rozhodnutí vládnoucí garnitury. České zákony jsou ale natolik komplikované, že je složité se dobrat konečného výsledku. A do toho samozřejmě vstupují lobbistické tlaky a pokusy dalších aktérů celý proces narušit, změnit politické rozhodnutí či zadání. Typickým příkladem jsou právě bojová vozidla pěchoty, jejichž zakázku bývalý ministr obrany Metnar dotáhl do určité fáze, ale nakonec už nenašel odvahu projekt dovést do finále.

Co se s novou vládou v tomto směru změnilo?

Současná politická reprezentace má obecně blíže k armádě a bezpečnosti než vlády předešlé. ODS, která je lídrem koalice, se tím nikdy netajila. A vnímám mezi jejími členy i větší osobní a politickou odvahu velké armádní projekty zrealizovat. Uvidíme, jak se jim to bude dařit, protože nyní jsme teprve v úvodních fázích těch největších projektů jako jsou nákupy bojových vozidel pěchoty či nadzvukových letadel. 

Mediálně nejzajímavější je zakázka na nová nadzvuková letadla a souboj mezi Američany s letadly F-35 a Švédy s gripeny. Vláda nedávno rozhodla, že bude jednat přímo s americkou vládou o nákupu letadel F-35. Jak toto rozhodnutí hodnotíte?

Je třeba říci, že se jedná o dva diametrálně odlišné systémy. Systém gripen je starý, klasický a obecně si myslím, že už jen „dožívá“ tak jako jiné typy letadel stejné generace. Nová generace nadzvukových letadel, kterou reprezentuje právě systém F-35, netvoří jen samotná letadla, ale jedná se o platformu, která přináší řadu možností a výrazně zvyšuje efektivitu použití jeho zbraňových systémů. Pokud bychom se rozhodovali o tom, zda budeme pokračovat s gripeny, nebo s F-35, tak z hlediska budoucnosti a vyšší efektivity systému jsem jednoznačně pro F-35. Jedná se o nový, moderní systém, který dnes preferuje nejen Česká republika, ale i většina států NATO.

Bezpochyby zásadní otázkou jsou finance. A nejedná se jen o samotný nákup. Ze zkušenosti posledních nákupů v jiných státech vidíme, že letadla F-35 jsou relativně levná, dokonce levnější než nová verze Gripen E. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o značně rozsáhlý a drahý systém, tak následné provozní náklady jsou výrazně vyšší. A nás čeká rozhodnutí, zda chceme mít systém, který bude několikanásobně efektivnější a bude schopný být plně integrován do systému NATO (znovu ale upozorňuji, že mluvím o celém systému, nikoli jen o samotných letadlech), nebo budeme mít darované gripeny tak, jak nám navrhuje švédská vláda. Ty jsou už nejen věkově, ale i generačně staré. Případně si k nim dokoupíme ještě několik kusů verze E, ale pořád zůstaneme, co se týče kvality a pokrokovosti systému, ve stejné kategorii jako dosud.

Rozhodnutí vlády pro nákup F-35 bylo správné. Uvidíme, jak se českým vyjednávacím týmům, které nejsou jen vojenské, ale třeba i průmyslové, podaří přesvědčit partnery z Lockheed Martin a dalších institucí, aby se cena dostala co nejníže. Bylo by ale chybou, kdyby se opět celý systém omezil na nějaké minimum a my měli jen výborná letadla bez celého systému, který k tomu patří.

Domníváte se, že se nakonec podaří nákup letadel páté generace dotáhnout do konce a uvidíme je na českém nebi? Nevstoupí do rozhodování o nákupu nakonec ekonomická krize či změna politické reprezentace?

To je samozřejmě velký problém. Vidíme, jak se vyvíjí ekonomická situace České republiky, drtí nás vysoká inflace, která celkově zdražuje život všem lidem, a hovoří se i o vlně společenského odporu kvůli současné situaci, který by mohl přijít na podzim tohoto roku. A v takovém případě bude potřeba velká odvaha takto drahé armádní nákupy prosadit.

Na druhou stranu všechno něco stojí a já stále věřím, že i přes tyto problémy udržíme 2 % HDP na obranu. A také je třeba si uvědomit, že až se za dodávky těchto letadel a všeho, co s nimi souvisí, začne platit, bude rozpočet nejen Armády ČR už někde jinde. Doufejme.

Může vzniknout speciální fond mimo rozpočet Ministerstva obrany například po vzoru Německa? Bylo by to řešení pro financování nákupu v krizovém období?

O tom už ministryně obrany Černochová hovořila, to není nic nového. Mimochodem, v historii Československa už se to stalo v období před druhou světovou válkou. Jedná se o jedno z možných řešení, které ale vyžaduje širší politický konsensus.

Jak vnímáte jako „tankista“ rozhodnutí pořídit německé tanky Leopard včetně kompenzace staršími typy za techniku, kterou jsme poslali na Ukrajinu?

Ano, původem jsem tankista a bývalý velitel tankového pluku, který byl vybaven tanky T72. Čili znám jejich silné i slabé stránky a musím říci, že už od počátku 90. let, po zkušenostech z války v Perském zálivu v roce 1991, tvrdím, že je třeba se jich co nejrychleji zbavit. Dokonce se domnívám, že současný postup je pomalý. Kdysi jsme odmítli nabídku španělské vlády, která vyřazovala – podobně jako Němci – tanky Leopard. Tyto tanky se mohly modernizovat a dnes už by v armádě sloužily. Tehdy jsme ale nad nimi ohrnovali nos.

Debata nad tím, zda pořídit tanky Leopard, Abrams, Leclerc, či jiné, je podle mého názoru téměř zbytečná. Tank Leopard je totiž koncepčně asi nejbližší našim zkušenostem a schopnostem tanky servisovat a někdy v budoucnu i třeba vyrábět. Zvolené řešení, že v první fázi získáme 14 starších tanků Leopard verze 4, na kterých se naučíme je ovládat, a následně se dokoupí moderní verze A7, mi tedy přijde logické a považuji to za správné.

Ale znovu je potřeba si uvědomit, že tank není jen hromada železa. Moderní tank je složitý, velmi drahý, s množstvím elektroniky a dalších systémů, které výrazně zvyšují jeho efektivitu na bojišti, a zároveň jsou součástí vyšších systémů bojové sestavy, ve které jsou umístěny.

Viděli jsme to zejména na počátku ruské invaze na Ukrajinu. Ruští velitelé nebyli schopni pochopit, že tanky se na moderním bojišti nedají používat jako za druhé světové války. Rusové se učili až za pochodu a stálo je to obrovské množství zničené techniky i lidských životů.

Jinými slovy, bojová sestava, ve které jsou tanky tak silné zbraně, musí být vytvořena koncepčně jako ucelený systém. A to bude velmi drahé.

A je si politická reprezentace vědoma toho, že musíme investovat do komplexních zbraňových systémů?

Obávám se, že zatím nikoli. Tady funguje určitá historická setrvačnost. Před rokem 2002 byly armáda a vševojskové svazky budovány jako kombinované útvary a struktury, které měly skutečně úplně všechno. Tehdy se vycházelo z toho, že se divize redukovaly na úroveň brigád a jejich součástí byly všechny potřebné prvky.

Ale reforma, kterou řídil náměstek ministra obrany Škopek, to bohužel všechno zlikvidovala. Armáda se z tohoto pohledu vrátila někam do 50. let a dodnes jsme se z toho zásahu do její struktury nevzpamatovali. Naše dvě brigády, ať už je to Brigáda rychlého nasazení nebo 7. mechanizovaná brigáda, jsou osekány, mají jen základní mechanizované jednotky, „sedmička“ sice i tankový prapor, ale chybí jim další podpůrné systémové prvky. Třeba PVO, houfnice, protitankové řízené střely k vytváření protitankových záloh apod. Brigáda rychlého nasazení pak vůbec nemá kanónové palebné systémy.

A tohle všechno by se mělo znovu vytvořit a vrátit zpátky. Je prostě špatně, když třeba určitý prapor 7. mechanizované brigády dostává dělostřelectvo z Jinců a teprve poté se s ním začne slaďovat. I když cvičení provádí společně, pořád je to deficit, který identifikovali už američtí velitelé v Perském zálivu v roce 1991. A my jsme to dodnes nepochopili. Doufám, že se znovu vrátíme k tomu, že brigády budou tvořené kombinovanými sestavami.

To však ve veřejném, ale i odborném prostoru příliš nerezonuje…

Máte-li omezené zkušenosti, tak se to poměrně těžko chápe. Když vám někdo řekne, tady je 7. mechanizovaná brigáda a má dělostřelecký oddíl v Jincích a občas spolu cvičí, tak to řadě lidí přijde v pořádku. To je ale velká mýlka. Je třeba vytvářet jednotnou kulturu dané organizace, aby si jejich velitelé rozuměli, aby věděli, jak se chovají, rozhodují, co je pro ně důležité… Stejně jako aby velitelé znali detaily použití zbraňových systémů i přípravy útvarů, se kterými fungují v součinnosti. Není to jen o tom, že dáte dohromady nějakou bojovou sestavu a s tou splníte bojový úkol. Jde právě o ty zkušenosti, které pramení z počátku devadesátých let, kdy se formoval moderní způsob války.

Novým náčelníkem Generálního štábu AČR se stal generál Karel Řehka, což bylo poněkud překvapivé. Co jste na samotný výběr říkal?

Musím říci, že výběru nového náčelníka Generálního štábu uškodila medializace, na kterou přistoupili někteří politici, ale především sama média. Bohužel tu nebyla respektována základní norma slušnosti. Výběr náčelníka Generálního štábu dosud míval ustálený proces. Vím, jak jsem byl vybírán já na pozici náčelníka Generálního štábu a jaký byl proces výběru mého nástupce. Vždy se vybíralo z více kandidátů, to je v pořádku. Ale výsledný efekt výběru má být ten, aby ministr obrany vytvářel s náčelníkem Generálního štábu tým, který si bude rozumět.

V minulosti bývaly vztahy mezi některými ministry obrany a náčelníky gen. štábu AČR napjaté, zejména po výměnách ministrů. Ale ten záměr by měl být takový, že tady bude čtyři roky ministr obrany a čtyři roky náčelník Generálního štábu AČR. Měli by si být natolik blízcí, že budou schopni řešit problémy a konflikty s chladnou hlavou a s porozuměním k názorům toho druhého. Bohužel, to se nyní nestalo. Ve veřejném prostoru se vedla debata, kdo bude, nebo nebude novým náčelníkem, že paní ministryně má jednoho kandidáta a pan prezident jiného. Taková medializace nakonec poškodila nejen generály, o kterých se původně na funkci uvažovalo, ale dokonce i nového náčelníka generála Karla Řehku. On ale není člověk, který by byl vojenské komunitě neznámý, jeho zvolení je legitimním řešením.

Jaké hlavní úkoly generála Řehku v čele armády čekají?

Generál Řehka přebírá armádu v okamžiku, kdy zuří válka na Ukrajině. Nyní je zásadní, a mluvím o tom pořád dokola, aby se vytvořily pracovní týmy, které budou analyzovat všechno to, co se na Ukrajině děje, a to potom použijí při rozvoji naší armády do budoucna. Generál Řehka také přebírá armádu, která je ještě stále poznamenaná tzv. afghanizací. Například Brigáda rychlého nasazení, o které jsme již mluvili, je toho zářným příkladem, stejně jako podcenění modernizace 7. mechanizované brigády těžkými zbraněmi. Věřím, že právě v této oblasti generál Řehka využije své zkušenosti důstojníka speciálních sil, které jsou součástí vševojskové složky armády, i své všeobecné vzdělání a zkušenosti z výkonu své funkce na velitelství vševojskové Mnohonárodní divize severovýchod v polském Elblagu.

Není to ale tak, že se zase budeme připravovat na to, co se děje nyní, když budoucí konflikty mohou být diametrálně odlišné?

Ale ten problém spočívá přece v tom, že z dobře vybavené a vycvičené vševojskové armády, která má schopnosti vést intenzivní boj moderního charakteru, vždycky můžete vyčlenit jen některé segmenty tak, jak se to dělalo v druhé polovině 90. let a začátkem tisíciletí, a použít je třeba na mise.

Záleží ale na tom, jak se k tomu postaví sama armáda. Bezpečnost státu totiž není jen otázkou armády. Jedná se o celý komplex opatření. Jistě, v České republice zpravidla vidíme jen armádu. Ale armáda neznamená nic, pokud ji nejste schopni mobilizovat, doplňovat její stavy, zajišťovat materiál apod. Jedná se o celou ekonomiku státu. Zajištění bezpečnosti státu spočívá v celé škále úkolů, které neřeší jen Ministerstvo obrany, ale musí být řešeno na úrovni celého státu, v jehož čele stojí odpovědná vláda. Uvidíme, jak se to do budoucna celé zhodnotí.

V rámci konfliktu na Ukrajině se momentálně hodně mluví o problémech s vývozem obilí, o kybernetických útocích, které se regulérně vedou. Myslím, že budeme ještě překvapeni, co Rusové provedou a zorganizují jen proto, aby narušili jednotu EU a NATO.

Ruská invaze na Ukrajinu trvá už přes osm měsíců. Poslední týdny to ale vypadá, že se situace příliš nemění. Co čekat v následujících měsících?

Je třeba si uvědomit, že každá válka se vede jednotlivými operacemi. A ruská vojska nyní jednu operaci ukončila, byť ten počátek byl tragický. A připravuje se na vedení další operace. Teď je otázkou, do jako míry se jim podaří zvýšit počet bojeschopných praporů a doplnit je zbraněmi. Očekávám, že dříve nebo později se znovu pokusí o masivnější operace zejména s cílem ovládnout Doněckou republiku. Ukrajince ještě čeká hodně těžký a dlouhý boj, který bude nesmírně vyčerpávající.

Chtěl bych upozornit na jednu věc, která zatím rezonuje jen někde pod povrchem toho pomyslného stolu, kde se vedou diplomatická jednání. V každé válce jedna i druhá strana musí kalkulovat s tím, zda se ještě vůbec vyplatí válku vést. Obávám se, že ambice, které jsou prezentovány ukrajinským prezidentem Zelenským, nejsou úplně realistické, nebo alespoň ne v této době. Na ukrajinské straně se začíná projevovat nedostatek zkušených vojáků, byť početně jsou zřejmě ještě stále schopni své jednotky doplňovat, což má za následek větší počet mrtvých i vyšší ztráty zbraní. A v poslední době vidíme, že prezident Zelenskyj začíná mít problém i se svými spolupracovníky, a to dokonce ze svého nejbližšího okruhu, a dochází tak k množství personálních výměn. Ukazuje to, že se ve vedení ukrajinského státu projevuje, mírně řečeno, jistá nervozita. Řada lidí, zejména z byznysu, se ptá, na co nám bude naprosto zničená Ukrajina. A to je věc, se kterou je třeba počítat. Mimochodem se to objevuje i v mnoha analytických komentářích amerických i britských expertů, že šance, kdy mohla být válka ukončena, nebyla využita.

Chci připomenout, že v roce 2014 Vladimir Žirinovskij (zemřel 6. dubna 2022), tehdy místopředseda Státní dumy, poslal Polákům dopis, kde jim navrhoval rozdělit Ukrajinu tak, že Rusko si vezme území od Charkova přes Donbas a Záporoží, Oděskou oblast až po Podněstří. Pro Poláky by zbyla západní část Ukrajiny, Rumunům a Maďarům pak území, kde mají menšiny a samotnou Ukrajinu by tvořila jen oblast kolem Kyjeva a Lvova. Extrémista Žirinovskij si to evidentně tehdy nevycucal z prstu a Rusko se o získání těchto oblastí opravdu snaží. A obávám se, že to je minimum, které bude chtít Vladimír Putin nakonec získat.

Začíná „úřadovat“ únava z války i na straně ukrajinských spojenců a jejich veřejnosti?

Myslím, že to je zcela přirozené. Problémy, které vidíme v ekonomické oblasti, nejen u nás, ale třeba i v USA, prostě pozornost od konfliktu na Ukrajině odpoutávají. Ale chci zdůraznit, že i přes výše zmíněné jsem přesvědčen, že musíme udělat vše pro to, abychom podpořili Ukrajinu, a ta zastavila postup Rusů. Někdy se mnou moji kolegové nesouhlasí, ale na tento konflikt se snažím dívat realistickýma očima.