Tomáš Pojar: válka na Ukrajině je svým významem srovnatelná s pádem Berlínské zdi

 24. 05. 2022      kategorie: Rozhovory
Přidat na Seznam.cz

Když jste se na sklonku minulého roku stal poradcem premiéra Petra Fialy pro otázky bezpečnosti a zahraničních věcí, asi jste o náplni své práce měl jiné představy než dnes, kdy probíhá válka na Ukrajině. Co vám běželo hlavou, když jste se dozvěděl o zahájení ruské invaze na Ukrajinu? 

Že se jedná o událost srovnatelnou s pádem Berlínské zdi, o zlomový okamžik v dějinách Evropy, o kterém se bude psát v učebnicích. A že mně nezbývá nic jiného, než přijmout nabídku premiéra a vrátit se po osmi letech na plný úvazek do státních služeb. 

Pojar fialaFoto: Tomáš Pojar s premiérem Petrem Fialou | T. Pojar

Nejprve se hovořilo se o tom, že se stanete tzv. bezpečnostním carem, který bude koordinovat bezpečnostní politiku. Poté vám přibyla funkce tzv. šerpy, poradce a koordinátora pro evropské záležitosti, stal jste se náměstkem ministra pro evropské záležitosti Mikuláše Beka. Skoro to působí, že jste nepostradatelným mužem této vlády… 

Jsem poradcem premiéra pro zahraniční a bezpečnostní politiku a šerpou pro klíčové otázky probírané na Evropské radě. To jsou spojité nádoby, ze kterých vyplývá i logické propojení na ministra Beka. Zní to složitě, ale dává to smysl. Na vizitce mám jen toho poradce.

A jak se vyvíjí situace ohledně vzniku úřadu národního bezpečnostního poradce, tzv. bezpečnostního cara?

Doufám, že útvar národního bezpečnostního poradce vznikne na Úřadu vlády k 1. lednu 2023, jak je to i v programovém prohlášení. Poté bude možné jmenovat i konkrétní osobu. Víc k tomu nyní není co dodat.

Ruská invaze na Ukrajinu svým rozsahem asi kromě amerických a britských zpravodajských složek všechny překvapila. Reakce Západu, možná také překvapivě, ale přišla celkem rychle, a byť postupně, tak poměrně tvrdě. Jaké byly určující momenty v tomto směru, které sjednotily většinu západních států nejen k humanitární, ale i vojenské pomoci Ukrajině?

Naprosto zásadní bylo, jak se Ukrajinci bránili prvních osmačtyřicet hodin po začátku invaze. Tato jejich vůle přesvědčila ostatní, že jim v obraně musíme pomoct. Ruská brutalita a lži byly zase hnacím motorem pro zavádění sankcí. 

Jak je možné, že odhodlání Ukrajinců vzdorovat podcenil i samotný agresor, tedy Rusko? 

Putin už od dění v roce 2014 svým brutálním tlakem napomohl ke konsolidaci ukrajinského národa a probudil v nich jejich „ukrajinství“. I když ruská propaganda neustále tvrdila, že Ukrajinci jako národ neexistují. Tímto prizmatem zřejmě přesvědčil i sám sebe, že Ukrajinci ani nyní nebudou za svou zemi bojovat. Ale dost možná sami sebe překvapili i Ukrajinci. Statečnost se vždy projeví až během přímého střetu. První dny Ukrajinci ukázali celému světu, že to myslí vážně a jsou připraveni se za svou zemi obětovat.

shutterstock_1669413706Foto: První dny Ukrajinci ukázali celému světu, že to myslí vážně a jsou připraveni se za svou zemi obětovat. (ilustrační foto) | Shutterstock

Jak vnímáte přístup Německa k ukrajinské krizi? Jde o „velkého evropského medvěda“, který se vzpamatovává z deziluze z Ruska a nakonec se stane hlavním tahounem? Nebo je pouze ve vleku událostí a pod tlakem evropského mínění? Proč Němci v posledních cca deseti letech nedbali na varování, že Rusku nelze věřit a uzavírat s ním strategická partnerství?

Německo mělo vždycky k Rusku speciální vztah a přinejmenším v posledních desetiletích byl tento vztah postavený na značných iluzích. Mám pochopení pro to, že je těžké se smířit s tím, že byla vaše politika, vaše přesvědčení dlouho postaveno na chybných základech. Německé přemýšlení se však mění a od 24. února tohoto roku se píše nová éra německého přístupu k Rusku, která se bude lišit od té po pádu Berlínské zdi a možná i od té, kterou nastolil Willy Brandt v sedmdesátých letech. 

K Brandtovu odkazu a tzv. Ostpolitice, tedy spolupráci s Ruskem se ještě nedávno hlásil i současný německý kancléř Olaf Scholz… Po více jak dvou měsících hrůz na Ukrajině páchaných ruskými vojsky se nabízí otázka, jak se Západ má postavit k Vladimíru Putinovi. Je vůbec představitelné, že až válka skončí, půjde vztahy nějak normalizovat? Nebo se Putin a s ním celé Rusko stalo vyděděncem, se kterým už nikdo jednat nebude?  

Normalizovat vztahy s Putinem bude skutečně složité. S Ruskem po Putinovi to snad ale možné bude. Rusko nezanikne, takže s ním budeme muset i nadále nějak žít. Doufám však, že naše budoucí vztahy budou postaveny na realitě a nikoli na naivním očekávání. Naivita nakonec většinou vede do slepé uličky a někdy i ke katastrofám.

Letitým kamenem úrazu českého ministerstva obrany je neschopnost dotahovat zbrojní zakázky a úspěšně realizovat výběrová řízení (za všechny uveďme například tendr na obrněnce). Kde je zakopán příslovečný pes?

Je třeba říct, že se za poslední roky leccos změnilo k lepšímu, zejména co se týká malých a středních zakázek, tam systém funguje. U velkých zakázek je ale situace odlišná. Snažíme-li se koupit složité a drahé strategické systémy stejným způsobem jako s nadsázkou rohlíky, trvá to dlouho, prodražuje se to, nabídky zastarávají, proces je jednoduše napadnutelný a zároveň nekonečný. Samozřejmě, že je třeba si dobře vybírat a nabídky porovnávat, ale musíte zároveň myslet strategicky a v určité chvíli se prostě musíte rozhodnout a jít cestou přímého nákupu, nebo použít mechanismus vláda-vláda. Dělají to tak všechny vyspělé země.

Co se s konfliktem na Ukrajině v tomto směru změnilo?

Je snad daleko jasnější, že moderní armádu potřebujeme. A také to, že musíme myslet dlouhodobě a na nic už nečekat. Ve chvíli, kdy vás někdo napadne, je pozdě. Nakoupit a naučit se používat sofistikované zbraně trvá mnoho let. Od chvíle, kdy se rozhodnete, dostanete nová letadla, tanky nebo protiletecké systémy v požadovaném množství nejdříve za čtyři, ale často třeba až za deset let.

Lze tak tedy chápat i nedávnou cestu našich ministrů do USA?

Helikoptéry již od americké vlády přímo nakupujeme a můžeme tedy nakupovat i něco jiného. Zároveň ale platí, že se Spojené státy ani náhodou nestanou nějakým našim exkluzivním dodavatelem. V první řadě záleží na požadavcích naší armády. Podle nich se pak hledá nejvhodnější dodavatel.

S větším časovým odstupem od pionýrské návštěvy tří premiérů v Kyjevě v polovině března, které jste se také účastnil, vycházejí najevo informace, že tato cesta nebyla jen demonstrací podpory Ukrajincům či politickým PR, jak ji někteří kritizovali, ale že během této cesty došlo k navázání vojenské spolupráce, kterou Česká republika či Polsko Ukrajině masivně poskytují.

Jasně, že se tam mluvilo o konkrétní spolupráci na dodávkách humanitární i vojenské pomoci stejně tak jako o spolupráci na poli diplomacie. A hlavně se také navázal přímý kontakt, vyměnila se mobilní telefonní čísla. To se pak všechno další dohaduje daleko jednodušeji a flexibilněji. Ledacos se dá dohodnout přes telefon nebo videokonferenci, není však nad přímý kontakt.  

Vojenská pomoc států z bývalého východního bloku Ukrajině pomůže urychlit modernizaci jejich armád na západní techniku. Stejně tak se zdá, že NATO posílí o dva severské státy. Jsou to, byť paradoxně, pozitivní dopady ruské invaze na Ukrajinu?

Nepochybně. Naše závislost na sovětské technice se snad už konečně více než třicet let po sametové revoluci stane minulostí. A snad i začneme vydávat dostatek peněz na vlastní obranu, protože je zřejmé, že armádu prostě potřebujeme.

Již známe obecné priority českého předsednictví v Radě EU (zvládnutí uprchlické krize a poválečnou obnovu Ukrajiny, energetickou bezpečnost, posilování evropských obranných kapacit, strategickou odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí). Co by ale měly být hlavní priority podle Tomáše Pojara?

Zastavit Vladimira Putina a překonat ekonomickou a energetickou krizi.

Závěrem, trochu prognosticky, co by Tomáš Pojar považoval za úspěch své mise u premiéra Petra Fialy?

Že bude Česká republika brána ve světě opět vážně a že bude levá ruka českého státu vědět, co dělá ta pravá, respektive že pod premiérem vznikne pozice národního bezpečnostního poradce opírající se o malý, funkční a flexibilní aparát.

pojar_01Foto: Tomáš Pojar | T. Pojar

Tomáš Pojar

Je poradcem premiéra Petra Fialy pro otázky bezpečnosti a zahraničních věcí a prorektorem vysoké školy CEVRO Institut (dočasně zproštěný funkce). V minulosti působil jako český velvyslanec v Izraeli, první náměstek ministra zahraničních věcí a výkonný ředitel společnosti Člověk v tísni. Vystudoval politologii na Karlově univerzitě a Counter – Terrorism and Homeland Security Studies na Interdisciplinary Center /IDC/ v Izraeli.