Válka o Karabach: Drony, města duchů a žid v ázerbájdžánském zákopu

 13. 11. 2020      kategorie: Události
Přidat na Seznam.cz

V neděli 8. listopadu oznámil ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev dobytí Šuši, druhého největšího města v Náhorním Karabachu a historického centra Ázerbájdžánců v horském regionu. Konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií vstoupil do své finální fáze. Ten samý večer byla uzavřena mírová dohoda, která zaručuje Ázerbájdžánu návrat suverenity nad jeho státním územím obsazeným Armény v 90. letech minulého století.

shutterstock_1823024300Foto: Aktuální horký konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií, který vypukl letošního 27. září, se vzpírá jednoduchým interpretacím a prvoplánovému dělení na dobrou a špatnou stranu. (ilustrační foto) | Shutterstock

Aktuální horký konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií, který vypukl letošního 27. září, se vzpírá jednoduchým interpretacím a prvoplánovému dělení na dobrou a špatnou stranu. Přinášíme tedy shrnutí základních informací a argumentů pro orientaci čtenářů CZ Defence v této první intenzivní konvenční válce srovnatelných stran, která je vedena v 20. století.

Válka o území

Jedná se o válku o území. Arménie v konfliktu, který vypukl na přelomu 80. a 90. let minulého století mezi ní a Ázerbájdžánem, papírově silnějšího protivníka vojensky porazila a obsadila enklávu Náhorního Karabachu i území okolních sedmi ázerbájdžánských okresů. Zatímco Náhorní Karabach, horská oblast srovnatelná velikostí třeba se Středočeským krajem, měl arménskou většinu, okolní okresy byly osídlené převážně Ázerbájdžánci. Ve výsledku přišel Ázerbájdžán o pětinu území a z dobytých oblastí uprchlo přes 600 tisíc lidí. Dnes je každý osmý občan Ázerbájdžánu uprchlík nebo jeho potomek. Proto se také jedná už tři desítky let o spící konflikt, ve kterém dříve či později muselo dojít ke zlomu. Ten nastal úspěšnou ázerbájdžánskou ofenzivou zahájenou na konci září. Ázerbájdžán jí zahájil v situaci, kdy arménský premiér Pašinjan dal v průběhu svého více než dvouletého působení okatě najevo, že žádné kompromisy s Ázerbájdžánem dělat nehodlá. Svého syna demonstrativně poslal na vojnu do Náhorního Karabachu a prohlásil, že Karabach je Arménie. Ázerbájdžánci tak věděli, že ke změně situace jim nezbývá jiný nástroj než síla. A tu použili v situaci, kdy pozornost světa i médií je věnována pandemii nemoci Covid 19 či americkým prezidentským volbám. 

Role mezinárodního práva

Z hlediska mezinárodního práva je jak Náhorní Karabach, tak okolní okresy, které byly donedávna pod kontrolou Arménů, okupovaným územím Ázerbájdžánu. V 90. letech byly přijaty čtyři rezoluce RB OSN, které vyzývaly arménské síly ke stažení. Ázerbájdžán tedy může argumentovat, že osvobodil vlastní teritorium a naplňuje vůli RB OSN. Jednostranný pohled arménské strany, že se jedná o útočnou válku, ve které je Ázerbájdžán agresorem, měl tedy značné trhliny.

Změna poměru sil

Zatímco v 90. letech měli Arméni ve válce navrch kvůli politické nestabilitě v Ázerbájdžánu i lepšímu vojenskému umění, poměr sil se během třiceti let zásadně proměnil. Ázerbájdžán se díky příjmům z těžby ropy a plynu i rozumné hospodářské politice vládnoucího režimu stal zemí, která má nejen demografickou převahu, ale i čtyřikrát větší HDP než Arménie. Jeho armáda je vybavená moderními zbraněmi a cvičená Tureckem, který je v Ázerbájdžánu považováno za bratrský stát.

Geopolitická izolace Arménie

Arménie je poměrně izolovaná. Na západě má dlouhou hranici se svým nejmocnějším sousedem, erdoganovským Tureckem, se kterým legitimně, ale z hlediska své bezpečnostní situace nepříliš prozíravě, vede boj o mezinárodní uznání genocidy Arménů po 1. světové válce Turky. Na východě sousedí Ázerbájdžán. Hranice obou států jsou pro Arménii uzavřené. Na severu Arménie hraničí s Gruzií, na jihu s Íránem. S nejlepším a možná jediným skutečným spojencem Ruskem nemá Arménie společnou hranici. Dobré vztahy má Arménie i se šíitským Iránem, který dodává do ropné komodity a investuje do tamní energetiky, to však zase přináší napětí do vztahů Arménie s Izraelem.

Dodavatelé zbraní

Arménie i Ázerbájdžán mají společného největšího dodavatele zbraní: Je jím Rusko, které tak samo nejvíce porušuje nezávazné doporučení OBSE, aby nebyl vojenský materiál dodáván ani jedné straně. Zatímco Ázerbájdžánci za dodávky zbraní tvrdě platí, Arménie si pořizuje ruské zbraně na úvěr. Rusko ale dodávkami zbraní nemůže udržovat rovnováhu sil v situaci, kdy si Ázerbájdžán může dovolit zbraně ze třetích zemí, konkrétně z Turecka a Izraele. Neletální vojenský materiál je dodáván i ze zemí EU, např. radary společnosti INDRA ze Španělska. V případě československých samohybných houfnic DANA, které jsou občas zmiňovány, se jedná pravděpodobně o konečný dovoz z Izraele, kde byly zastaralé zbraně vybaveny novým systémem řízení palby.

Úloha Ruska

Rusko má na území Arménie vojenskou základnu se smíšeným brigádním uskupením vybaveným těžkou pozemní i leteckou technikou. Zároveň má s Arménií smlouvu o společné obraně v případě napadení. Tato smlouva, jak ale Putinův režim opakovaně upozorňoval v reakci na arménské výzvy k zásahu, se týká jen území samotné Arménie. A tím není ani Náhorní Karabach, ani další obsazené ázerbájdžánské okresy. Navíc arménský premiér Nikol Pašinjan se dostal k moci pomocí místní verze oranžové či sametové revoluce s tím, že chce v Arménii vybudovat demokracii evropského stylu. To není pro rozvoj vztahů s Vladimírem Putinem ideální východisko. Rusko se, snad kromě dodávek zbraní, přímo do konfliktu o Karabach nezapojilo, a to i přes incident, při kterém došlo 9. listopadu k sestřelení ruského vrtulníku ázerbájdžánskými pohraničníky. Naopak sbírá politické body jako mediátor mezi oběma stranami, který byl u uzavření mírové dohody, a vykonavatel mírové pozorovatelské mise, v rámci které bude na klid zbraní mezi oběma protivníky dohlížet ruský vojenský kontingent. Ten se už rozmísťuje na území Náhorního Karabachu.

Válka dronů

Aktuální válka v Karabachu již získala mediální přezdívku Válka dronů. Přestože drony hrají nesmírně důležitou úlohu, přehánět jejich roli je zavádějící. Současný konflikt je bojem vševojskových armád, pro které představuje dron nástroj průzkumu i jeden z prostředků k ničení protivníka. Úloha dronů je zveličována i díky tomu, že ve válečné propagandě obou stran, ale více na straně Ázerbájdžánu, hrají roli dronem pořízená videa. 

Některé prokázané schopnosti dronů jak při průzkumu, tak při ničení živé síly i techniky, jsou ale děsivé a mění stoleté paradigma zákopové války i o něco mladší paradigma mobilní bleskové války vedené silnými, vysoce mobilními mechanizovanými svazky. Zatímco donedávna byl zákop základní prostředek ochrany pěšáka jak před pozorováním, tak před palbou, ze vzduchu se jedná o skvěle viditelný cíl, který zabijácký dron doslova vymete. Vyčkávající dronová munice je dokonce schopná přesně zasáhnout vchod do pozemního krytu. Obdobně to platí u bojové techniky: Tank už nepředstavuje ideální kombinaci mobility, ochrany a palebné síly, ale drahý a dobře viditelný kus techniky zničitelný násobně levnějším dronem.

Lekce pro armády

Arménie evidentně podcenila jak vlastní dronový arzenál, tak protivzdušnou obranu proti dronům. Moderní PVO zaměřená na drony vyžaduje speciální 3D radary blízkého dosahu se schopností detekce extrémně malých cílů a k tomu ´efektory´, které zničí dron s přijatelnými náklady. Moderní tanky a bojová vozidla pěchoty nemůžou v boji proti dronům spoléhat jen na doprovodné prostředky PVO, ale měly by mít vlastní schopnost obrany, tedy jak možnost detekce dronů, tak jejich zničení. To samozřejmě vyžaduje moderní systém řízení palby, který je schopen zasáhnout automaticky bez potřeby lidského operátora. Tuto lekci by si měly rychle prostudovat všechny alianční armády včetně té naší a vzít jí na vědomí při všech významných vyzbrojovacích projektech, například při rozvojovém programu nyní soutěžených BVP.

Příliš mnoho propagandy škodí

Jednou z mála oblastí, kde snad měla Arménie navrch, je propaganda a komunikace s médii obecně. Zatímco na ázerbájdžánské straně byl jediným skutečným mluvčím prezident Ilham Alijev, který poskytoval velkým světovým médiím rozhovory na běžícím pásu a někdy působil nedůvěryhodně (viz. rozhovor pro BBC, kdy kategoricky popřel ostřelování civilních čtvrtí měst v Karabachu), na arménské straně byl mluvčí každý voják v zákopu, který byl schopen říct novináři, že je ochoten padnout na obranu své vlasti (a nechme stranou, že arménští vojáci válčí de facto na cizím území). Na arménské straně měli novináři relativní volnost pohybu, na ázerbájdžánské straně byli hlídáni po sovětském způsobu a neměli přístup do frontových oblastí. 

Na druhou stranu Arméni, stejně jako Ázerbájdžánci, odmítali diskutovat o tom, že mají na vzniklé situaci v Karabachu podíl, odmítali přiznat, že ostřelování civilistů kazetovou municí se nedopouštěla jen jedna strana a obecně se stavěli do role nevinné oběti čelící hrozící genocidě. Situace Arménů v Karabachu je skutečně tragická, na druhou stranu bylo evidentní, že Ázerbájdžán nemá v úmyslu postoupit ani metr za hranici Arménie a jeho zájmem je tzv. vyklizení Karabachu a okolních okresů. Vypjatá propaganda Arménů tajila ztrátu území nebo jí oznamovala s obrovským zpožděním. Na jednu stranu se tím udržovala morálka, na druhou stranu po ztrátě strategického města Šuša nastala o to větší kocovina. Malování reálné situace na bojišti na růžovo před vlastním obyvatelstvem způsobilo v Arménii výbuch nespokojenosti, v jehož rámci byl vyrabován dům premiéra Pašinjana, demonstranti pronikli do sídla parlamentu v Jerevanu a zlynčovali předsedu parlamentu Ararata Mirzojana.

Náboženství nehraje roli

Jedním z motivů části západních médií i arménské propagandy bylo, že se jedná o boj křesťanské Arménie s muslimským Ázerbájdžánem. Náboženský motiv konfliktu je však, až na propagandistické využití, bezvýznamný. Oba státy jsou sekulární. V Arménii hraje silnou kulturní roli národní Arménská apoštolská církev. V Ázerbájdžánu jsou většina obyvatel nominálně muslimové, ale jedná se o jeden z nejméně religiózních států na světě (v žebříčku religiozity uzavírá třetí desítku, my Češi ale nad Ázerbájdžánem suverénně vedeme se čtvrtým místem). V zemi žije významná křesťanská menšina, ale i židovská komunita. Médium Jerusalem Post dokonce referuje o případu, kdy na frontě podle oficiálního ázerbájdžánského zdroje hrdě slouží ázerbájdžánský žid.  Náboženská svoboda a tolerance je jedním z úspěšných nástrojů propagandy Alijevova režimu, a to právem. Málokde se totiž podařilo uskutečnit setkání církevních představitelů, na kterém by se islámský duchovní objímal s židovským rabínem.

Ve válce už nic neutajíš

Dalším poučením z karabašské války je, že bez ohledu na propagandu obou stran nelze v moderním konfliktu dvou států s moderní komunikační infrastrukturou utajit žádnou zásadní událost. Obě strany zveřejňovaly záběry z dronů, ze kterých lze identifikovat přesně lokaci místa, které filmují. Vojáci obou stran nedodržují příliš komunikační disciplínu a zveřejňují mobilní videa, ze kterých šla odhalit jejich pozice. I z novinářských rozhovorů bylo možné z pozadí vyčíst reliéf krajiny a prostřednictvím mapových aplikací Googlu zjistit přesné souřadnice. Umění geolokace se věnuje na internetu mezinárodní komunita, které dokáže potvrdit nebo vyvrátit tvrzení o územních ziscích obou stran. Stejně tak je obtížné utajit zločiny, pokud se jejich pachatelé filmují a video sdílejí. Příkladem je poprava dvou arménských vojáků Ázerbájdžánci, ke které vysoce pravděpodobně došlo v dobytém okresním městě Hadrut.

Existují samozřejmě na druhé straně podklady, které usvědčují Arménce, že nesou svůj díl viny. To dokazují například letecké záběry ázerbájdžánského města Agdam před a po obsazení Armény a útěku ázerbájdžánského obyvatelstva v 90. letech. Osídlení, které mělo 39 tisíc obyvatel, Arméni zdemolovali, aby odradili Ázerbájdžánce od návratu, a v současnosti se jedná o město duchů. Takových měst a vesnic jsou v Karabachu a na okolních územích ovládaných 30 let Armény desítky. Tento argument zveřejnil na svém twitterovém účtu šéfredaktor politického oddělení německého magazínu Build s apelem, aby ze sebe Arméni nedělali nevinou oběť.

Budoucnost regionu

Mírová dohoda mezi Arménií a Ázerbájdžánem, kterou garantuje nejen Rusko, ale méně i viditelně Turecko, obsahuje tvrdý harmonogram, ve kterém musí arménští vojáci vyklidit zbytek území Náhorního Karabachu i okolních ázerbájdžánských okresů, které ještě v okamžiku dohody zůstávají pod kontrolou Arménů. Dvě fáze stahování proběhnou ještě v listopadu, poslední třetí v prosinci. Budoucí statut Náhorního Karabachu ještě bude věcí diplomatických jednání, ale je nepochybné, že se bude jednat o území, nad kterým bude mít Ázerbájdžán plnou suverenitu. Dny tzv. republiky Arcach, nikým neuznaného státu Arménů žijících v Náhorním Karabachu, jsou sečteny. Pravděpodobná je nějaká forma autonomie, kterou měl Karabach v rámci ázerbájdžánské svazové republiky v časech Sovětského svazu.

Záměry dohody jsou ale širší. Jejím obsahem je i otevření komunikací mezi Ázerbájdžánem a jeho západní enklávou Nachičevanem, mezi kterými se nachází Arménie. Po dobu třiceti let museli Ázerbájdžánci k pozemní dopravě do Nachičevanu využívat silnici, která byla vybudována na území Íránu paralelně s íránsko-arménskou hranicí. Arméni by zase měli získat trvalý komunikační koridor do karabašského Stepanaketu, který je tamním centrem arménského osídlení.

Nevyřčeným strategickým cílem Ázerbájdžánu i Turecka je poté, co na arménské straně opadnou emoce z prohrané války, dostat Arménii do turecké sféry vlivu a využít její území jako logický koridor pro obchodní výměnu i přepravu ropných komodit, které Ázerbájdžán vyváží (v současnosti vedou ázerbájdžánské produktovody oklikou přes území Gruzie). Takové dohody by měly logicky přinést doposud izolované Arménii příjmy z tranzitních poplatků a po desetiletích ekonomické izolace novou příležitost k hospodářském růstu. 

Že to je kvůli třicetiletému nepřátelství mezi Arménií na jedné straně a Tureckem a Ázerbájdžánem na druhé straně odvážný scénář? Arméni a Turci mají kromě tragédií a masakrů i staletou tradici spolupráce, kdy arménská komunita představovala v rámci osmanského Turecka obchodní elitu. Když se dokázali smířit evropské národy po 2. světové válce s Německem, proč by nebyl možný podobný scénář na Kavkaze?