Ruská invaze na Ukrajinu se stala laboratorním testem dronové války a zároveň geopolitickým zlomem, který staví Evropu před dosud nevídané dilema. V noci na 10. září, kdy se nad polským územím objevily desítky ruských dronů, nešlo o lokální incident. Jednalo se o promyšlený test obranyschopnosti NATO, který měl demonstrovat, jak snadno lze paralyzovat nejmodernější alianční systémy levnými prostředky. Tento moment je třeba číst jako jasný vzkaz Moskvy: asymetrická válka není teoretickým konceptem, ale realitou, která se přelévá z ukrajinského bojiště na území členských států Aliance.

Z geopolitického hlediska je hlavním poselstvím ruských útoků narušení strategické rovnováhy. NATO si od konce studené války zvyklo čelit soupeři, který spoléhal na technologicky náročné systémy, balistické rakety či sofistikované letouny. Dronové roje, jaké dnes Rusko vypouští, představují jiný typ výzvy. Nesměřují primárně k okamžité destrukci, ale k vyčerpání obrany a jejímu finančnímu i technologickému zahlcení. Polský premiér Donald Tusk po posledním incidentu poznamenal: „Byli jsme svědky největšího porušení vzdušného prostoru NATO od druhé světové války. Rusko testuje naši odolnost a naši jednotu.“

Technologické řešení této asymetrie není jednoduché. Tradiční protivzdušné systémy, jako americký Patriot nebo nasazení stíhacích letounů F-35, jsou z finančního hlediska neudržitelnou odpovědí. Jedna protiraketová střela může stát desítky milionů korun, zatímco ruský dron lze vyrobit za zlomek této částky. Proto evropské státy začínají stále intenzivněji hledat alternativy: věžové systémy protivzdušné obrany krátkého dosahu Skyranger 30, levné záchytné drony nebo laserové a mikrovlnné zbraně.

Zvláštní pozornost přitahují technologie tzv. directed energy weapons – laserové paprsky schopné ničit cíle s náklady v řádu desítek korun za výstřel. Britský projekt DragonFire ukazuje, jak by se obrana mohla proměnit. Podle jednoho z britských vývojářů nové zbraně svedou „zasáhnout minci na vzdálenost jednoho kilometru“ a „náklady na jeden zásah jsou nižší než účet za elektřinu v domácnosti“. Tyto systémy by mohly zásadně proměnit rovnováhu sil, ale jejich masové zavedení je otázkou let a rozsáhlých investic.

Další možnost představuje elektronický boj. Rušení signálu GPS či komunikačních kanálů může vyřadit velký počet dronů současně. Jenže i zde se ukazuje, že jde o nikdy nekončící závod mezi rušičkami a protiopatřeními. Rusko již testuje drony s odolnějšími anténami a pokročilou autonomní navigací, které dokáží fungovat i v prostředí s intenzivním rušením. Ukrajinský vojenský expert Serhij Beskrestnov k tomu poznamenal: „Každé naše vylepšení je okamžitě následováno reakcí Moskvy. Je to hra kočky s myší, kde vítězí ten, kdo inovuje rychleji.“ Přidáme-li k tomu riziko, že elektronický boj zasáhne i civilní infrastrukturu (například mobilní sítě či navigaci letadel), vyvstanou na této cestě vážná omezení.

Klíčový faktor, který se týká všech diskutovaných technologií, představuje schopnost včasné detekce. Bez dostatečně husté a přesné sítě radarů či optických senzorů se jakákoli obranná opatření stávají slepými. Proto se v evropských debatách stále častěji hovoří o konceptech jako „dronová zeď“ od Baltu po Černé moře, jež mají spojit fyzické bariéry, akustické a optické senzory, radary i aktivní zbraňové systémy do jednoho propojeného systému. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v této souvislosti uvedla: „Potřebujeme skutečnou obrannou linii od Tallinu až po Constantu. Musíme vytvořit evropskou dronovou zeď.“

Ukrajina se přitom stává nenahraditelným zdrojem know-how. Kyjev již vyvinul a nasadil celé spektrum záchytných dronů, které se ukazují jako efektivní odpověď na ruské roje. Polsko a Ukrajina proto oznámily vznik společné „joint drone task force“, která má koordinovat výcvik, testování i nasazení systémů proti ruským bezpilotním hrozbám. Polsko otevřelo své území ukrajinským instruktorům a vytvořilo platformu pro sdílení operačních zkušeností. „Ukrajinci mají lepší vybavení a čerstvé zkušenosti, oni budou školit nás, ne my je,“ prohlásil polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Tento přístup ukazuje cestu i pro Českou republiku – pragmatická spolupráce s Ukrajinou by mohla přinést neocenitelné schopnosti i Praze.

Geopolitická hrozba se přitom neomezuje jen na drony. V posledních měsících byly zaznamenány i další incidenty, které potvrzují, že válka se postupně přelévá do prostoru NATO. Estonsko informovalo o narušení svého vzdušného prostoru ruskými stíhačkami MiG-31, které setrvaly nad Finským zálivem dvanáct minut. Estonská vláda vyvolala konzultace podle článku 4 a incident označila za „extrémně nebezpečnou provokaci“. Na jihu byla zase potvrzena přítomnost námořních min v Černém moři, které ohrožují obchodní lodní dopravu i vojenské operace. A v Baltském moři došlo k přerušení komunikačních kabelů, což je vnímáno jako součást hybridní války a testování evropské odolnosti. Tyto incidenty dokazují, že konflikt má tendenci expandovat a že se členové Severoatlantické aliance stávají přímými účastníky války. „Je to jasný signál. Moskva se nebojí riskovat a testuje, jak daleko může zajít,“ komentoval situaci bývalý rumunský prezident Klaus Iohannis.

Česká republika stojí v této situaci na rozcestí. Na jedné straně je aktivním účastníkem aliančních struktur a podporuje Ukrajinu jak politicky, tak vojensky. Na druhé straně zatím nepředstavila jasnou strategii, jak se zapojí do budování evropské protidronové obrany. Novým krokem je však vznik koordinační skupiny pro antidronovou ochranu pod Bezpečnostní radou státu. Premiér Petr Fiala při jejím představení na letošních Dnech NATO uvedl: „Musíme být připraveni na novou realitu, v níž jsou drony každodenní hrozbou. Česká republika se nebude dívat zpovzdálí, chceme aktivně hledat řešení a podílet se na evropské obraně.“ Skupina má sledovat technologický vývoj, navrhovat opatření, včetně legislativních, a koordinovat činnost ministerstev, armády i policie.

Další příležitost pro Českou republiku spočívá v rozvoji domácího průmyslu v oblasti bezpilotních technologií. Vláda již schválila některé podpůrné programy pro výzkum a vývoj dronů, avšak tyto snahy zůstávají rozdrobené. Pokud by se podařilo propojit akademickou sféru, průmysl a armádu, Česká republika by mohla přispět k evropské obraně a zároveň posílit vlastní hospodářský růst prostřednictvím perspektivního odvětví. Inspirací může být právě Polsko, které spojilo investice státu s know-how z Ukrajiny a vytvořilo unikátní rámec pro výcvik i výrobu.

Pro českou bezpečnostní politiku zůstává rovněž zásadní zapojení do širších spojeneckých projektů typu European Sky Shield Initiative. Tyto programy sice vznikly primárně s cílem čelit balistickým hrozbám, mohou být ovšem rozšířeny i o komponenty proti dronům. Pokud se Praha rozhodne zastávat v jejich rámci vedoucí postavení, zajistí si nejen přístup k technologiím, ale i vliv na směřování budoucí evropské obranné architektury.

Celkově lze říci, že Evropa stojí před rozhodnutím, zda přijme realitu asymetrické hrozby a investuje do technologicky riskantních, ale perspektivních řešení, nebo se bude snažit prodlužovat životnost tradičních a drahých prostředků. Ruské dronové roje nad Polskem definitivně ukončily éru odkladů obtížných rozhodnutí. Podcenění geopolitických hrozeb bude mít fatální následky jak pro bezpečnost východního křídla NATO, tak pro stabilitu celé Evropské unie. Zvlášť, když ruská agrese zjevně nabírá na intenzitě a postupně se přesouvá z Ukrajiny směrem na Západ. Pokud Evropa nezareaguje, riskuje přiblížení války z východoukrajinského Donbasu k hranicím Berlína či Prahy.

Zdroj: Missile Matters, Defense Magazine, RFE/RL, ArmyTechnology, Kyiv Independent