Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2025 není jen další každoroční rekapitulací ruských, čínských, kybernetických, ekonomických nebo extremistických hrozeb. V širším pohledu je také bilančním dokumentem jedné mimořádně výrazné etapy českého zpravodajského systému. Jde totiž o poslední veřejnou výroční zprávu vydávanou pod vedením generálporučíka Michala Koudelky, jehož druhé funkční období skončí v únoru 2027. Právě proto je namístě číst letošní dokument nikoli pouze jako popis bezpečnostního prostředí roku 2025, ale současně jako nepřímou bilanci téměř desetiletého vedení BIS a jako příležitost položit širší otázku: je Česká republika po této dekádě skutečně bezpečnější, nebo má především výrazně schopnější, sebevědomější a veřejně viditelnější zpravodajskou službu v prostředí, které je samo podstatně méně bezpečné?

Veřejné výroční zprávy zpravodajských služeb mají zvláštní charakter. To nejdůležitější v nich z podstaty věci být nemůže, protože služba, která by zveřejnila své klíčové zdroje, metody, operační postupy a nejcennější poznatky, by přestala plnit svou základní funkci. Přesto mají tyto dokumenty mimořádnou analytickou hodnotu. Neukazují jen to, co služba ví, ale také to, co chce, aby veřejnost věděla, že ví, čemu přisuzuje význam a jakým způsobem sama interpretuje bezpečnostní prostředí. Právě v tomto smyslu je výroční zpráva za rok 2025 mimořádně zajímavá.

Koudelka v úvodním slově označuje rok 2025 za jeden z nejvážnějších z hlediska bezpečnosti od skončení studené války. Tento výrok není pouze dramatickou rétorikou. Rusko pokračuje v agresi proti Ukrajině a v hybridním působení proti evropským státům, Čína zvyšuje svůj zpravodajský a kybernetický tlak, proliferační aktivity získávají nové technologické rozměry, evropská bezpečnost je zatížena konflikty na Blízkém východě a současně se mění dlouhodobé předpoklady transatlantického uspořádání. Desetiletý pohled na výroční zprávy BIS však umožňuje formulovat ještě podstatnější závěr: možná už nejsme svědky série oddělených bezpečnostních krizí, ale vstoupili jsme do prostředí permanentní strategické nestability, v němž není výjimečný vznik krize, nýbrž pouze její konkrétní podoba.

Od špionáže k permanentní konfrontaci

Když Michal Koudelka v roce 2016 nastupoval do čela BIS, Česká republika se nacházela v bezpečnostním prostředí, které dnes může působit téměř komfortně. Rusko už sice okupovalo Krym a vedlo válku na východě Ukrajiny, Evropa řešila důsledky migrační krize a teroristických útoků, avšak stále přetrvávala představa, že jde o dílčí problémy, které lze postupně stabilizovat. Vývoj následujících let ukázal, že tato představa byla příliš optimistická.

Rusko a Čína zůstávají prakticky po celé sledované období dvěma nejvýznamnějšími zahraničními státními aktéry zpravodajského zájmu. Nemění se tedy základní identifikace protivníků, ale zásadně se mění charakter jejich působení i ochota českého státu toto působení veřejně pojmenovávat. Z klasické špionáže a vlivových aktivit se postupně stává hybridní konfrontace, z hybridní konfrontace otevřená subverze a z obecného upozorňování na nepřátelské aktivity přechází stát k veřejným atribucím, sankcím, vyhošťování diplomatů a konkrétním protiopatřením.

Rok 2021 přinesl veřejnou atribuci výbuchů ve Vrběticích příslušníkům jednotky GRU 29155, rok 2022 ruskou plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, rok 2024 fenomén tzv. telegramových agentů a veřejnou atribuci útoku APT28 Rusku a rok 2025 pak další kvalitativní mezník v podobě historicky první veřejné politické atribuce závažného kybernetického útoku proti České republice Čínské lidové republice, respektive aktérovi APT31 spojovanému s čínským zpravodajským aparátem.

Tento vývoj představuje postupný přechod od klasického kontrarozvědného utajování ke strategické atribuci. Moderní zpravodajská služba totiž protivníka nejen odhaluje. Za určitých okolností jej také veřejně označuje, kompromituje jeho infrastrukturu, poskytuje podklady pro sankční rozhodování a pomáhá státu zvyšovat politickou, ekonomickou i operační cenu nepřátelského působení. BIS se tak během Koudelkovy dekády stala nejen senzorem státu, ale stále více také jedním z nástrojů aktivní bezpečnostní politiky. Právě zde však začíná také jedna z důležitých otázek budoucnosti: kde končí zpravodajská informace a začíná bezpečnostní politika, a jak má být tato hranice institucionálně kontrolována?

Rusko: od diplomatického krytí k agentům na jedno použití

Proměnu charakteru hrozeb nejlépe ilustruje Rusko. Po redukci ruské diplomatické přítomnosti po Vrběticích se mohl vytvořit dojem, že česká kontrarozvědka protivníkovi zásadně zmenšila operační prostor. Do jisté míry tomu tak skutečně bylo. Omezení počtu ruských diplomatů výrazně ztížilo tradiční model zpravodajských operací vedených pod diplomatickým krytím. Současně však vedlo protivníka k adaptaci.

Klasického zpravodajského důstojníka pod diplomatickým krytím lze sledovat, omezovat jeho pohyb nebo jej vyhostit. Obtížnější je čelit člověku, kterého nepřátelská služba získá přes internet, sociální síť nebo šifrovanou platformu k provedení jediného úkolu. Moderní subverze se tímto způsobem decentralizuje. Zpravodajská služba protivníka už nemusí na území cílového státu vytvářet rozsáhlou a dlouhodobou agenturní síť. Pro řadu operací jí může stačit vzdálený řídící mechanismus, finanční motivace, kryptoměna, anonymizovaná komunikace a jednotlivec ochotný zapálit objekt, fotografovat infrastrukturu nebo provést jinou sabotážní akci.

Výroční zpráva za rok 2025 uvádí, že riziko podobných operací v první části roku pokleslo, ale následně se opět vrátilo k rostoucímu trendu. Současně však konstatuje podstatnou skutečnost: žádný z prověřovaných incidentů na území České republiky nebyl v roce 2025 spolehlivě potvrzen jako ruská sabotáž. Právě toto rozlišení je důležité. Existence hrozby nesmí být zaměňována za automatický důkaz její realizace. Kvalitní kontrarozvědka není ta, která za každým požárem či incidentem vidí GRU, ale ta, která dokáže přesně odlišit kriminální čin, spontánní extremismus, náhodu a státem řízenou operaci a současně je schopna zasáhnout ještě předtím, než protivník dosáhne zamýšleného efektu.

Čína vystupuje ze stínu

Ještě výraznější posun představuje Čína. V první části Koudelkovy dekády byla čínská hrozba v českém veřejném prostoru spojována především s ekonomickým vlivem, kontakty v politickém prostředí, akademickou sférou, vědeckotechnickou špionáží a dlouhodobým budováním vazeb. Postupem času však výroční zprávy přinášely stále konkrétnější popis zpravodajských aktivit, náborových mechanismů, technologických rizik a strategických investic.

Rok 2025 představuje v tomto směru zásadní kvalitativní skok. Česká republika veřejně atribuovala kybernetický útok na Ministerstvo zahraničních věcí aktérovi APT31 spojovanému s čínským ministerstvem státní bezpečnosti. Současně došlo k dokončení případu čínské satelitní stanice Emposat a k prvnímu zákazu zahraniční investice od zavedení českého mechanismu prověřování zahraničních investic. BIS navíc ve veřejné zprávě jmenovitě popisuje konkrétního čínského zpravodajského důstojníka.

To znamená, že Čína už v českém bezpečnostním diskurzu nevystupuje pouze jako ekonomická příležitost zatížená bezpečnostními riziky. Stává se explicitně pojmenovaným zpravodajským a kybernetickým protivníkem. Tento posun bude mít důsledky daleko přesahující působnost BIS, protože vztah mezi ekonomickou provázaností s Čínou a bezpečnostními riziky bude v příštích letech jedním z nejtěžších testů celé české státní správy.

Vrbětice jako okamžik, kdy zpravodajská informace změnila zahraniční politiku

Pokud bychom měli vybrat jediný okamžik symbolizující Koudelkovu dekádu, pravděpodobně by jím nebyl žádný statistický údaj ani graf výroční zprávy, ale Vrbětice. Veřejná atribuce výbuchů muničních skladů z roku 2014 příslušníkům ruské vojenské rozvědky v dubnu 2021 ukázala, jak zásadní důsledky může mít kvalitní zpravodajský poznatek.

Následovala rozsáhlá redukce ruské diplomatické přítomnosti, diplomatický konflikt s Moskvou, reakce spojeneckých států a výrazná změna českého politického pohledu na ruské působení. Zpravodajská informace se v tomto případě změnila v politickou událost první kategorie. Vrbětice proto představují jeden z nejvýznamnějších úspěchů Koudelkovy BIS, ale současně ukazují obrovskou odpovědnost, kterou podobná schopnost vytváří. Pokud totiž zpravodajská informace může zásadně ovlivnit zahraniční politiku státu, musí být vždy položena i opačná otázka: co se stane, pokud je její interpretace chybná?

Ricinová kauza jako připomínka limitů zpravodajské práce

Právě proto patří k poctivé bilanci Koudelkovy éry také tzv. ricinová kauza z roku 2020. Český veřejný prostor tehdy několik týdnů žil představou bezprostřední hrozby proti českým komunálním politikům. Následné šetření však ukázalo, že jádrem případu byl vnitřní spor zaměstnanců ruské diplomatické mise.

Tento případ by nebylo správné používat jako jednoduchý důkaz selhání BIS. Naopak dobře ilustruje samotnou podstatu zpravodajské práce. Zpravodajství pracuje s neúplnými informacemi, pravděpodobností, záměrným klamáním a protivníkem, který aktivně usiluje o to, aby analytik dospěl k chybnému závěru. Zpravodajská informace proto není rozsudkem soudu, ale kvalifikovaným hodnocením nejistoty.

Problém vzniká ve chvíli, kdy se předběžný zpravodajský signál dostane do veřejného prostoru a začne být vnímán jako definitivně potvrzený fakt. Koudelkova BIS se během poslední dekády naučila veřejně komunikovat podstatně lépe než její předchůdci. O to důležitější však bude do budoucna schopnost stejně otevřeně komunikovat nejen úspěchy, ale také korekce, nejistotu nebo omyl.

BIS se naučila mluvit. Otázkou je, kde končí důvěryhodnost a začíná PR

Jednou z nejvýraznějších institucionálních změn Koudelkovy dekády je proměna veřejné tváře BIS. Starší výroční zprávy byly převážně technické, legalistické a graficky strohé dokumenty. Od roku 2020 se jejich podoba výrazně mění. Přicházejí fotografie, grafika, čtivější jazyk, větší důraz na vysvětlování činnosti služby a postupně také aktivnější práce s veřejným obrazem instituce.

Ve zprávě za rok 2025 už nacházíme samostatné kapitoly věnované kariéře v BIS a komunikaci s veřejností. Služba zveřejňuje údaje o mediálních výstupech, sociálních sítích i komunikaci s novináři a občany. To není jen změna grafické kultury, ale důkaz širší proměny identity samotné instituce. Koudelka ve svém posledním úvodním slově hovoří o budování mostu důvěry mezi službou a veřejností a lze konstatovat, že tento projekt byl do značné míry úspěšný.

BIS už není tajemnou institucí, o jejíž činnosti občan prakticky nic neví. Aktivně vysvětluje bezpečnostní hrozby, komunikuje, prezentuje výsledky, získává nové pracovníky a vytváří vlastní institucionální značku. Právě zde se ale otevírá další otázka: má mít tajná služba značku a kde končí legitimní veřejná komunikace a začíná institucionální PR? Demokratický stát potřebuje důvěryhodné zpravodajské služby, ale nepotřebuje služby populární. Rozdíl mezi důvěrou a popularitou je přitom mnohem zásadnější, než se může na první pohled zdát.

Rozpočet roste, technologická mezera však může růst rychleji

Vedle operační a komunikační transformace prošla BIS také výrazným rozpočtovým růstem. Skutečné výdaje služby vzrostly z přibližně 1,37 miliardy korun v roce 2017 na 2,48 miliardy korun v roce 2025, tedy nominálně zhruba o 81 procent. Samotné číslo ale může být zavádějící, pokud jej nezasadíme do širšího technologického kontextu.

Bezpečnostní prostředí roku 2025 je totiž nesrovnatelně technologicky náročnější než prostředí roku 2017. Zpravodajské služby musí investovat do kybernetických schopností, datové analytiky, kryptografie, technického sledování, práce s rozsáhlými datovými soubory a stále více také do umělé inteligence. Výroční zpráva sama upozorňuje na strukturální nesoulad mezi potřebami služby a dostupnými kapitálovými prostředky.

To je důležitější než samotný nominální růst rozpočtu. Stát může mít kvalitní analytiky a operativce, ale pokud jim poskytne technologii včerejška, budou proti protivníkům využívajícím technologii zítřka systematicky ztrácet. Budoucí soutěž zpravodajských služeb se totiž nemusí rozhodovat podle počtu agentů, ale podle výpočetního výkonu, datové převahy, kvality algoritmů, rychlosti analytického cyklu a schopnosti propojovat HUMINT, SIGINT, OSINT a umělou inteligenci do jediného rozhodovacího systému.

Největší hrozba nemusí mít státní vlajku

Jedním z nejzajímavějších témat letošní zprávy je online radikalizace mladistvých. Počet evidovaných případů není vysoký, avšak význam tohoto fenoménu nelze posuzovat pouze statisticky. Podstatná je změna mechanismu radikalizace. Ta se stále více přesouvá z organizovaných struktur do digitálního prostředí, ideologie se fragmentují a jednotlivec už nemusí být členem extremistické organizace ani osobně znát jiného radikála. Jeho radikalizačním prostředím se může stát samotný algoritmicky řízený informační ekosystém.

Tím se dostáváme k hrozbě, která může postupně přesáhnout tradiční paradigma kontrarozvědné práce. Rusko a Čína jsou státní aktéři s institucemi, rozpočty, doktrínami a identifikovatelnými strategickými zájmy. Algoritmicky řízené informační prostředí takového aktéra mít nemusí, a přesto může vytvářet polarizaci, radikalizaci, sociální fragmentaci a následně konkrétní bezpečnostní důsledky. Pro zpravodajské služby jde o zásadní změnu: protivníkem už nemusí být pouze člověk, organizace nebo cizí stát, ale také emergentní efekt digitálního systému.

Koudelkova éra a konflikt s politikou

Hodnotit desetileté vedení BIS nelze ani bez připomenutí mimořádného politického konfliktu kolem jejího ředitele. Michal Koudelka se v době prezidentství Miloše Zemana stal předmětem opakované veřejné kritiky a spor se postupně týkal nejen osobnosti ředitele, ale také samotného pohledu BIS na ruské a čínské aktivity. Koudelkova pozice se na několik let stala významným politickým tématem.

Následná změna na Pražském hradě přinesla opačný symbolický vývoj a prezident Petr Pavel Koudelku postupně povýšil až do hodnosti generálporučíka. Jeden prezident jeho působení dlouhodobě zpochybňoval, jiný jej ocenil nejvyšší generálskou hodností dosažitelnou v rámci zpravodajských služeb. Ředitel zůstal, politické prostředí se změnilo.

Tuto skutečnost lze interpretovat jako důkaz institucionální odolnosti BIS. Současně je však i varováním. Ředitel zpravodajské služby se nesmí stát symbolem jednoho politického tábora proti druhému. Zpravodajská služba musí přežít vlády, prezidenty, parlamentní většiny i ideologické konflikty. Její loajalita nepatří konkrétním politikům, ale ústavnímu státu.

Deset let Koudelky: úspěšná transformace, nebo první etapa?

Koudelkovo desetiletí lze při pohledu na veřejně dostupná data hodnotit jako období výrazného institucionálního posílení BIS. Služba získala silnější mezinárodní postavení, dokázala přispět k odhalení mimořádně závažných ruských operací, podílela se na redukci ruské zpravodajské infrastruktury, zvýšila schopnost veřejné atribuce nepřátelských aktivit, rozšířila svou roli v ekonomické bezpečnosti a prověřování zahraničních investic a výrazně posílila veřejnou komunikaci.

Největší úspěch této éry však může být současně jejím budoucím rizikem. BIS se stala viditelnou, sebevědomou, respektovanou a politicky relevantní institucí. O to důležitější bude po Koudelkově odchodu ověřit, zda se její síla nestala příliš závislou na osobnosti jednoho ředitele. Skutečně vyspělá instituce se totiž nepozná podle toho, jak funguje pod silným šéfem, ale podle toho, zda stejně dobře funguje i po jeho odchodu.

Poslední zpráva není tečkou, ale předávacím protokolem

Výroční zpráva BIS za rok 2025 proto není jen závěrečnou zprávou o jedné kariéře. Je také předávacím protokolem. Koudelka svému nástupci předá službu, která je nepochybně sebevědomější, technologicky schopnější, mezinárodně propojenější a veřejně viditelnější než před deseti lety. Současně mu ale předá svět, který je výrazně nebezpečnější.

Rusko přešlo od vlivových operací k otevřené válce a subverzi. Čína se z ekonomicko-zpravodajského tématu postupně stává plnohodnotným kybernetickým protivníkem. Technologie dramaticky zkracují dobu mezi vznikem nové hrozby a jejím masovým využitím. Umělá inteligence umožňuje automatizovat informační působení, radikalizace se individualizuje a hranice mezi vnější a vnitřní bezpečností se stále více rozpouští.

Proto nebude hlavní otázkou roku 2027 pouze to, kdo se stane novým ředitelem BIS. Podstatnější bude otázka, jakou BIS bude Česká republika potřebovat v roce 2035. Zda jí bude stačit služba, která sbírá informace a varuje vládu, nebo bude potřebovat instituci schopnou v téměř reálném čase identifikovat, atribuovat a společně s dalšími prvky bezpečnostního systému pomáhat neutralizovat hybridní, kybernetické, ekonomické a informační operace ještě předtím, než dosáhnou strategického účinku.

Pokud platí druhá možnost, čeká český zpravodajský systém možná ještě větší transformace než ta, kterou prošel během Koudelkových deseti let. A s ní musí platit ještě jedna zásada: čím silnější budou zpravodajské služby, tím silnější musí být demokratická kontrola jejich činnosti. Jinak bychom mohli vyhrát boj proti protivníkům a současně oslabit systém, který máme chránit.

Čtyři otázky pro generálporučíka Michala Koudelku

Deset let v čele kontrarozvědky je dost dlouhá doba na to, aby se ředitel služby nemusel omezovat na hodnocení jednoho roku. Je to příležitost pojmenovat také vlastní úspěchy, omyly a nedokončenou práci, proto naše redakce položila řediteli BIS genpor. Michalovi Koudelkovi následující čtyři otázky:

Pane generále, ve svých prvních výročních zprávách jste popisoval ruskou hrozbu jazykem hybridní strategie a konceptuálních schémat, v roce 2021 jste čelil politicky nejvýbušnějšímu momentu své kariéry – veřejné atribuci Vrbětic – a v souvislosti s rokem 2025 Česká republika poprvé veřejně atribuovala závažný kybernetický útok Číně. Když se ohlédnete za desetiletím, který z těchto momentů byl skutečným strukturálním zlomem bezpečnostního prostředí České republiky a který byl naopak jen hlasitější variací stále stejného problému? A jak dnes zpětně hodnotíte rok 2020, kdy jste připustil opatrnější formulování výroční zprávy – šlo výhradně o profesionální zdrženlivost, nebo hrálo určitou roli také tehdejší politické prostředí?

Nejzásadnějším a zlomovým okamžikem bylo nepochybně odhalení případu Vrbětice. Nejen pro jeho hodnotu zpravodajskou, definitivně potvrzující schopnosti BIS, ale zejména pro hodnotu politickou a zejména bezpečnostní. Následná masivní redukce počtu diplomatického (zpravodajského) zastoupení Ruské federace v České republice přinesla vyrovnání do té doby disproporčního diplomatického zastoupení mezi naší misí v Moskvě a ruskou v Praze. Byl to zásadní, vpravdě historický krok pro bezpečnost státu. Mimochodem na problém vysoce nadstandardního zastoupení ruského diplomatického sboru jsme upozorňovali dlouhé roky. 

Nevím, zda máte na mysli výroční zprávu vydanou v roce 2020, tedy zprávu za rok 2019 nebo skutečně výroční zprávu za rok 2020 vydanou v roce 2021. Každopádně vyznění veřejných výročních zpráv nikdy není korigováno jakoukoliv autocenzurou, ale pouze obsahem informací za dané období. 

Veřejná výroční zpráva je nutně jen zlomkem toho, co BIS skutečně produkuje. Které typy zpravodajských produktů se z Vaší desetileté zkušenosti ukázaly jako nejvyužitelnější pro rozhodování vlády, ministrů a prezidenta republiky? Kde naopak stále existuje mezera mezi tím, co BIS dokáže zjistit a předat, a tím, co je politická reprezentace ochotna nebo schopna na základě těchto informací skutečně udělat? A jak v praxi rozlišujete mezi signálem, který se může ukázat jako nadhodnocený, a poznatkem, jenž musí vést k okamžité reakci státu?

Vlády nemají zpravodajské služby poslouchat, ale mají jim naslouchat, mají je cíleně úkolovat, kontrolovat a využívat jejich informace ke svému strategickému rozhodování. Informací, které dokáže zpravodajská služba získat, je obrovské množství, ale zákonní adresáti musí dostávat na stůl ty skutečně zásadní, které jsme pro danou oblast vyhodnotili jako důležité a hodné pozornosti vedení státu. Nelze proto škálovat naše informace jako zásadní, důležité nebo méně podstatné. Pokud předkládáme například Vládě ČR nějakou informaci, pak má svoji nepochybnou důležitost. Za zásadní v této oblasti považuji to, jak se za posledních deset let změnil přístup všech vlád k našim informacím, již nekončí v šuplíku odložené ad acta, ale nejvyšší představitelé státu s nimi aktivně pracují a využívají je při rozhodování.

Ve vašem článku zmiňujete tzv. Ricinovou kauzu. Jedná se svým způsobem také o přelomový případ. Přestože se jednalo o mimořádně úspěšnou a rekordně rychle zvládnutou zpravodajskou operaci, tehdy se dezinformačním zdrojům podařilo dostat do veřejného prostoru i mainstreamových médií narativ o údajné blamáži BIS. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Jen v rychlých bodech:

• BIS obdržela anonymně věrohodně působící a ověřitelné informace o možné hrozbě pro některé politiky. Vše, co bylo v e-mailu popsáno, se skutečně odehrálo a v obecné rovině bylo potvrzeno i jinými, velmi důvěryhodnými zdroji. Žádná bezpečnostní složka na světě takovou informací nemůže ignorovat.
• Padlo rozhodnutí, že preventivně bude oněm politikům poskytnuta policejní ochrana. Zásadní problém byl, že jeden z nich tuto informaci poskytl novinářům. Příběh tak začal žít vlastním životem.
• Mezitím BIS odvedla špičkovou zpravodajskou práci. Během 48 hodin jsme identifikovali původce anonymu i jeho motivaci. Aktéry byli dva příslušníci ruských zpravodajských služeb.
• Oba byli označeni jako persona non grata a museli opustit ČR.
• Naše služba byla následně veřejně oceněna premiérem Babišem.  I z tohoto je jednoznačně patrné, jak úspěšný to byl případ.

Výroční zpráva upozorňuje na umělou inteligenci a dezinformace, rostoucí čínské kybernetické aktivity i online radikalizaci mladistvých. Který z těchto trendů považujete v horizontu pěti až deseti let za nejvíce podceňovaný státem i veřejností? A je současný legislativní a institucionální rámec BIS vůbec schopen držet krok s bezpečnostními fenomény, jejichž cyklus vzniku, rozšíření a eskalace se už neměří v letech, ale někdy v měsících či týdnech?

Bezpečnostní hrozby se v čase nezmírňují, ale naopak se objevují nové a nové, na které musíme být schopni reagovat. Před deseti a více lety byly kybernetické hrozby spíše okrajové, dnes patří k hlavním hrozbám. Fenomén AI patří do kategorie dobrý sluha a špatný pán. Je to oblast, které se intenzivně věnujeme, jak v oblasti jejího využití pro zpravodajskou práci, tak jako potenciální hrozbě a riziku.

Ve svém posledním úvodním slově hovoříte o budování mostu důvěry mezi BIS a veřejností. Když se na službu podíváte nikoli jako její současný ředitel, ale jako člověk, který ji bude předávat nástupci, jaké tři konkrétní strukturální změny – legislativní, rozpočtové, technologické nebo týkající se koordinace českého zpravodajského a bezpečnostního systému – považujete za nedokončenou agendu? A byl dlouholetý politický konflikt kolem Vaší osoby jednorázovou epizodou, nebo odhalil strukturální zranitelnost českých zpravodajských institucí, proti níž by měl být systém do budoucna lépe chráněn?

Na mého nástupce čeká jedna zásadní oblast, a to je změna legislativního ukotvení naší práce. Zákony, které naši činnost definují, jsou z roku 1994. Od té doby se svět rozhodně nestal bezpečnějším, spíše naopak. Jsem přesvědčený, že naše pravomoci a řada omezení pochopitelná v době transformace státu z komunistického na demokratický systém již dnes neobstojí a mohou v kritických okamžicích BIS při její činnosti nepřiměřeně svazovat a omezovat tak naše schopnosti.