Dvě procenta HDP na obranu pro Českou republiku

 16. 02. 2022      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Jednou z klíčových otázek resortu obrany, ale i současné české politiky, je otázka, zda má Česká republika zvýšit své výdaje na obranu na 2 % HDP. Je to otázka, která se v českém veřejném prostoru objevuje již delší dobu a která nyní nabyla na aktuálnosti.

Současná vláda Petra Fialy je v tomto ohledu ve složité situaci, mnohem složitější než předchozí vlády. Na jedné straně musí dnešní vláda reagovat na zhoršení bezpečnostní situace v Evropě, na současné dění na východní Ukrajině, kde hrozí reálné nebezpečí otevřeného válečného konfliktu. De facto jedinou, historicky ověřenou, reakcí na takový stav je přitom vedle diplomatických aktivit právě zlepšení obranyschopnosti země, posílení vojenského potenciálu, což samozřejmě s sebou nese i zvýšené náklady. A na druhé straně se česká vláda potýká se současnou covidovou krizí a s ní spojeným poklesem hospodářského růstu, ale také se značným deficitem státního rozpočtu a rychle rostoucím dluhem, což naopak nutí vládu k úsporným opatřením. Jde tedy o naprosto rozporuplnou situaci, která by byla obtížná pro jakoukoliv, i sebelepší vládu. Jak tedy dnešní situaci řešit, jak k tomuto problému přistupovat?

Na první pohled je vše jednoduché. Současná vláda je tvořena převážně stranami, které měly zvýšení výdajů na obranu na 2 % HDP ve svém programu (ODS, TOP 09, STAN). Tyto strany měly tento bod ve svém programu dlouhodobě a často v této souvislosti kritizovaly předchozí vládu Andreje Babiše právě za to, že udržuje výdaje na obranu hluboko pod touto úrovní a nesnaží se navýšit vojenské výdaje, přestože se k tomu Babišova vláda zavázala. Logickým řešením by tedy mělo být právě navýšení výdajů na obranu, a to pokud možno co nejrychleji. Jednak aby byl navýšen vojenský potenciál České republiky v dnešní nelehké bezpečnostní situaci, ale také proto, aby byl dohnán dluh předchozích let.

Nízké výdaje na obranu však nejsou fenoménem jen předchozí vlády, jedná se o dlouhodobý problém, kdy politici naši armádu podfinancovávají. Armáda s sebou tak vleče několikasetmiliardový vnitřní dluh (odhaduje se na 300-400 mld. korun), a na její výzbroji je to vidět. Dvouprocentní rozpočet HDP na obranu by tak neměl být brán jako navyšování, ale jako jakýsi proces „normalizace“ stavu, a tak by měl být také prezentován.

modernizaceACR_TITFoto: Nízké výdaje na obranu však nejsou fenoménem jen předchozí vlády, jedná se o dlouhodobý problém, kdy politici naši armádu podfinancovávají. Armáda s sebou tak vleče několikasetmiliardový vnitřní dluh (odhaduje se na 300-400 mld. korun), a na její výzbroji je to vidět. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Na konci minulého roku v rámci společného programového prohlášení vládní koalice také zaznělo, že koalice SPOLU a PirSTAN chce závazek výdaje 2 % HDP na obranu v rozpočtu od roku 2025 prosadit i legislativním zakotvením. Ministerstvo obrany resp. Armáda České republiky by tak mohla plánovat v pevném finančním rámci na léta dopředu, což by byla mimo jiné i ochrana před nekoncepčními změnami v modernizačních projektech, nákupech techniky či služeb. Navíc by to byl jasný signál pro NATO, že Česká republika má jasně danou a čitelnou obrannou politiku.

Ono tolikrát omílané číslo 2 % HDP na obranu tak není jen nějakým umělým výmyslem. Není ani nějakým diktátem NATO, jak bývá někdy hodnoceno různými populistickými stranami. Naopak, toto číslo má svoji racionalitu a své opodstatnění. Otázka stanovení optimální výše výdajů na obranu je velmi složitá a měla by zohledňovat geopolitickou situaci dané země. Země, která je v bezprostředním ohrožení agresivním sousedem, má samozřejmě zcela jinou potřebu vojenských výdajů než země, nacházející se v klidném prostředí, daleko od bezpečnostních rizik. Proto také mají různé země různé výdaje na obranu. Samozřejmě záleží také na politickém charakteru země, různé totalitní, nedemokratické země mají své vojenské výdaje obvykle velmi vysoké (např. Sovětský svaz vydával na obranu 20-25 % svého HNP, podobné výdaje má dnes Severní Korea), zatímco v demokratických státech bývají vojenské výdaje mnohem nižší.

Hranice 2 % HDP vydávaných na obranu zajišťuje, aby země měla smysluplné ozbrojené síly, aby byla schopna zajistit si svou vlastní bezpečnost. Zajišťují i přirozenou obměnu techniky v návaznosti na technologický pokrok. Pokud jsou výdaje na obranu nižší, pak se to samozřejmě negativně projevuje na schopnostech armády a tedy i obranyschopnosti země. 2 % HDP na obranu představují navíc stále poměrně malou hodnotu, nijak neohrožující ekonomiku dané země.

Česká republika udržuje své vojenské výdaje na velmi nízké úrovni dlouhodobě, kdy tyto např. po roce 2010 dosahovaly cca 1 % HDP. Výsledkem pak je, že Armáda České republiky částečně ztratila své bojové schopnosti. Došlo k výrazné redukci početních stavů, respektive nebyly dosaženy takové počty profesionálních vojáků, jaké byly původně plánovány. Nízké vojenské výdaje také znemožnily realizovat modernizační programy, vyčlenění adekvátních prostředků na obměnu staré či zcela zastaralé techniky modernějšími typy. V důsledku toho je značná část techniky AČR již zastaralá, a v mnoha případech je tvořena typy zděděnými ještě z dob ČSLA.

Navíc 2 % HDP na obranu nepostačují k tomu, aby se daný stát bránil sám, jen svými vlastními silami. Takto nízké výdaje na obranu vůči HDP Česká republika může mít jedině díky svému členství v NATO, fungujícím na principu kolektivní obrany. Pokud by si Česká republika měla zajišťovat svou obranu sama, pokud by se měla spoléhat jen na své vlastní síly, pak by její vojenské výdaje musely být zákonitě mnohem vyšší, a zcela jistě by přesahovaly 3 % HDP. Především tento faktor by si měli uvědomit různí kritici NATO.

Částečnou výhodou je fakt, že vojenské výdaje se již podařilo částečně navýšit, a to na cca 1,3 % HDP v roce 2021. Přesto mají tato čísla k 2 % HDP stále velmi daleko. Na druhou stranu Česká republika čelí rozsáhlým ekonomickým obtížím. Nejde jen o to, že došlo k poklesu hospodářského růstu, a tedy i k snížení příjmů státního rozpočtu. Jde i o problematiku neúměrně vysokého deficitu státního rozpočtu a vysokého státního dluhu, k jehož řešení se dnešní vláda také ve svých předvolebních programech zavázala. Přesto současná vláda deklarovala ambici dosáhnout výdajů na obranu ve výši 2 % HDP v původně plánovaném termínu, tedy do roku 2025. Na realizaci této ambice má tedy současná vláda de facto pouze tři roky, resp. tři státní rozpočty a šlo by tedy o poměrně radikální navýšení výdajů na obranu.

Navýšení rozpočtu Ministerstva obrany by pak umožnilo realizovat některé klíčové přezbrojovací programy 
(akvizice nových BVP, nových tanků atd.), případně některé potřebné investice do infrastruktury. Bylo by také možno realizovat navýšení početních stavů AČR.

Současná ekonomická krize se odráží i na psychologii lidí, na duši národa. Tuto situaci navíc podtrhuje fakt, že vláda plánuje poměrně rozsáhlé škrty ve státním rozpočtu – a to ve většině resortů. Tyto škrty se samozřejmě také dotknou přímo občanů. Za takové situace se může čím dál více lidí ptát, proč dochází ke zvyšování výdajů v resortu obrany, a ne např. v resortu dopravy. Právě dlouhodobé podfinancovávání naší armády ve spojení se současnou bezpečnostní situací v Evropě by pak mělo být odpovědí.

V současnosti má AČR poměrně vysokou podporu české veřejnosti, jak ostatně ukazují i různé výzkumy veřejného mínění. A to i přes některé problémy a kauzy, které byly v minulosti spojeny s resortem obrany. Vysokou podporu armády ze strany obyvatelstva naznačuje i účast tisíců obyvatel na akcích typu Bahna, Akce Cihelna, Dny NATO apod., existence různých vojensko- historických spolků, ale i organizací, jako je ČSOL apod. Ukazuje se tak, že Češi nejsou jen „národem Švejků“, jak je nám někdy předkládáno.

Na otázku, zdali má Česká republika navýšit své vojenské výdaje a dosáhnout tak na 2 % HDP, je odpověď jednoznačně kladná. Současné výdaje na obranu jsou nedostatečné a nedovolují nám zajistit plnohodnotnou obranu České republiky, nedovolují nám adekvátně reagovat na zhoršení bezpečnostní situace v Evropě. Výdaje je tedy třeba navýšit, a to jak absolutně, tak i procentuálně ve vztahu k HDP.

Je zjevné, že dnešní vedení resortu obrany si je dobře vědomo politické a sociální citlivosti otázky zvyšování vojenských výdajů. V současnosti proto Ministerstvo obrany zvolilo zajímavý přístup, kdy přepočítává, zda jsou do vojenských výdajů započítávány skutečně všechny položky, které České republika vydává na zajištění své obrany. To má svoji racionalitu. Je to možná překvapivé, ale neexistuje žádná univerzální metodika, kterou by se měly vypočítávat výdaje na obranu. Neexistuje ani v rámci Evropy (kdy přitom v minulosti, především za studené války, probíhala různá odzbrojovací jednání, při kterých se diskutovalo mimo jiné právě o výši výdajů na obranu), neexistuje dokonce ani v rámci NATO. Jednotlivé státy proto své vojenské výdaje počítají různě, každý si do toho počítá něco jiného. A nejde přitom jen o fakt, že jednotlivé armády mají různé druhy vojsk, kdy některé státy např. mají námořnictvo a naopak vnitrozemské státy námořnictvo nemají. Jde spíše o ty výdaje, které jsou méně viditelné. Např. v současné době tolik zmiňovaný boj proti kybernetickým hrozbám (který polyká nemalé částky) je někde zahrnován do rozpočtu Ministerstva obrany (a je tedy zahrnován do výdajů na obranu), obvykle však tato problematika patří do gesce Ministerstva vnitra (a tyto výdaje pak nespadají pod resort obrany).

Je tedy dobře, že se současné vedení Ministerstva obrany snaží v rámci výše uvedeného udělat určitý pořádek. Je totiž možné, že se ukáže, že výdaje na obranu jsou v České republice ve skutečnosti vyšší, než se myslelo, a že zřejmě již dosahují na 1,5-1,6 % HDP. Přesto je otázkou, zda tento přístup stačí. Podle autora by bylo mnohem lepší se pokusit přijít v rámci NATO s nějakou iniciativou, jejímž cílem by bylo vytvoření nějaké univerzální metodiky, jak počítat vojenské výdaje. Takováto iniciativa by mohla být efektivnější, než se může na první pohled zdát. Vytvoření takovéto metodiky by odstranilo všechny spory o výši výdajů, které se v NATO pravidelně objevují. Současné přepočítávání výdajů na obranu jen v rámci České republiky, jen v rozpočtu Ministerstva obrany, resp. státním rozpočtu má navíc jednu zásadní slabinu. Takto může hrozit, že se Česká republika se svými výdaji na obranu dostane sice blíže ke 2 % HDP, ale pouze formálně, papírově. Armáda pak ve skutečnosti neuvidí žádné peníze navíc – jen ty, které vyplývají z přirozeného přírůstku HDP. A možná ani to ne. A to je samozřejmě špatně. AČR totiž potřebuje reálné finanční prostředky. Prostředky na to, aby udržela své stávající schopnosti, ale v neposlední řadě také na to, aby realizovala akvizice, které jsou dlouhodobě odkládány – akvizici nových BVP, akvizici tanků atd. Něco takového dokáží zajistit jen skutečně a nikoliv pouze papírově navýšené výdaje na obranu. Finanční prostředky, poskytované v nějakém jasném rámci, zajišťujícím stabilitu, a zároveň umožňujícím dlouhodobou perspektivu.

Je třeba si uvědomit jedno. Potenciálního protivníka ČR – ať už to může být kdokoliv – od nějaké vojenské akce neodradí samotná oficiální výše vojenských výdajů, pouhé číslo ve státním rozpočtu. Potenciální protivníky odradí především dostatečně silné, dobře fungující a v neposlední řadě také dobře vyzbrojené ozbrojené síly. Armáda disponující dostatečnými počty vojáků, ale i moderními tanky, BVP atd. Armáda připravená, ale také náležitě vybavená pro boj s novými bezpečnostními ohroženími, jako je kybernetická bezpečnost atd. Právě na reálné vybudování takových ozbrojených sil by se Česká republika měla zaměřit – a to s pomocí systematicky, ale především skutečně reálně navyšovaných výdajů na obranu. Pouhé formální navýšení oficiálních výdajů na obranu totiž nestačí.

 Autor: David Khol