Česká republika se v roce 2025 umístila na předním místě jednoho z nejrespektovanějších mezinárodních hodnocení kybernetické bezpečnosti. V rámci National Cyber Security Indexu (NCSI) obsadila první příčku mezi více než 140 hodnocenými státy se skóre 98,33 bodu ze 100, což odráží velmi robustní institucionální, legislativní a strategický rámec v oblasti kybernetické bezpečnosti. Současně však platí, že Česká republika patří k zemím s nadprůměrnou mírou vystavení kybernetickým útokům v evropském kontextu. Tento zdánlivý nesoulad vyvolává legitimní otázku, jakým způsobem je pojem „kybernetická bezpečnost“ v mezinárodních srovnáních vymezen a kde se nacházejí skutečné hranice tohoto prvenství v praktické rovině.

Kyberbezpečnost se v posledních letech pevně zařadila mezi klíčové pilíře národní bezpečnosti. Státy dnes nechrání pouze hranice a infrastrukturu v tradičním smyslu, ale i digitální systémy, bez nichž by se zastavilo fungování veřejné správy, ekonomiky i základních služeb. Právě proto vznikají mezinárodní indexy, které se snaží měřit připravenost států čelit kybernetickým hrozbám.

Jedním z nejcitovanějších je NCSI, vytvářený estonskou e-Governance Academy. Index hodnotí dvanáct oblastí – od legislativy a národních strategií přes ochranu kritické infrastruktury až po schopnosti reakce na incidenty. Nejde tedy o měření počtu útoků, ale o posouzení toho, zda má stát k dispozici nástroje, instituce a procesy, které mu umožňují hrozbám čelit.

Právě v tomto rámci dosáhla Česká republika mimořádného výsledku. Se skóre 98,33 bodu se v roce 2025 umístila na prvním místě světového žebříčku, před zeměmi jako Kanada a Estonsko (obě 96,67 bodu) či Finsko (95,83 bodu). Takto vysoké hodnocení odráží dlouhodobou práci v oblasti kybernetické legislativy, existenci specializovaných institucí, zejména NÚKIB, i fungující spolupráci se soukromým sektorem a akademickou sférou.
 

První místo v NCSI však samo o sobě neznamená, že by Česko bylo „digitálně nejbezpečnější“ v každodenním smyslu slova. Právě naopak. Česká republika dlouhodobě čelí nadprůměrnému množství kybernetických útoků, které míří na státní instituce, samosprávy i soukromé firmy. Vysoký počet incidentů není nutně známkou slabosti, ale spíše kombinací několika faktorů: geopolitické viditelnosti, otevřené digitální ekonomiky a relativně vysoké míry digitalizace společnosti.

Zde se ukazuje klíčové rozlišení, které je pro pochopení výsledků NCSI zásadní. Index měří připravenost, nikoli expozici. Jinými slovy hodnotí, zda stát ví, co má dělat, když útok přijde – ne to, zda se útokům dokáže vyhnout. Český příklad tuto logiku ilustruje velmi názorně. Zatímco institucionální rámec je hodnocen jako jeden z nejlepších na světě, tlak útočníků zůstává mimořádně vysoký.

Další vrstvu paradoxu přidává srovnání s jinými digitálními ukazateli. Podle dat uvedených přímo v profilu Česka v NCSI se země v Network Readiness Indexu nachází až na 27. místě a v E-Government Development Indexu dokonce kolem 54. příčky. To naznačuje, že kyberbezpečnostní architektura je v některých ohledech vyspělejší než samotný digitální rozvoj státu. Česko tak dokáže velmi dobře chránit systémy, které má, ale jejich rozsah a uživatelská kvalita zatím zaostávají za nejlepšími digitálními státy.

Významným faktorem zůstává také nerovnoměrná úroveň zabezpečení. Zatímco centrální instituce a velké organizace obvykle splňují vysoké bezpečnostní standardy, menší obce, školy či střední podniky často narážejí na kapacitní i personální limity. Kyberbezpečnost se tak v praxi láme na úrovni každodenní prevence, chování uživatelů a schopnosti organizací reagovat dříve, než dojde k incidentu.

Být světovou jedničkou v kyberbezpečnosti neznamená být nedotknutelný. Naopak, vysoká úroveň připravenosti často přitahuje pozornost aktérů, kteří testují hranice systémů a hledají slabá místa na jejich okrajích. Česká zkušenost ukazuje, že kyberbezpečnost není stav, který lze jednou „vyhrát“, ale proces neustálého přizpůsobování.

Indexy jako NCSI mají v tomto ohledu velkou hodnotu, protože pomáhají identifikovat silné stránky státní politiky a ukazují, kde se dlouhodobé investice vyplácí. Zároveň však mohou svádět k mylnému dojmu, že vysoké umístění automaticky znamená nižší riziko. Ve skutečnosti platí pravý opak: čím vyspělejší digitální prostředí, tím sofistikovanější hrozby mu čelí.

Smysluplná debata o české kyberbezpečnosti by se proto měla posunout od otázky „na jakém jsme místě“ k otázce „jak tuto pozici využijeme“. Bez systematické práce s lidským faktorem, bez podpory menších aktérů a bez propojení kyberbezpečnosti s celkovou digitální strategií státu zůstane část potenciálu nevyužita.

Česká republika má v oblasti kyberbezpečnosti výjimečně silný základ, což potvrzují i konkrétní data z NCSI. První místo se skóre 98,33 bodu však není cílovou stanicí, ale spíše startovní pozicí pro další fázi. Skutečnou výzvou příštích let bude proměnit institucionální připravenost v plošnou digitální odolnost, která se projeví nejen v krizových situacích, ale i v každodenním fungování státu, firem a domácností.

Teprve ve chvíli, kdy se kyberbezpečnost stane přirozenou součástí digitální kultury a rozvoje veřejných služeb, přestane české prvenství v mezinárodních indexech působit paradoxně. Pak se z něj stane skutečná strategická výhoda v prostředí, kde bezpečnost a digitalizace nelze oddělovat, ale musí se rozvíjet společně.

Zdroj: NCSI, NÚKIB, CRA, Czech Trade Offices