Důvěra veřejnosti v obranu státu, reálná připravenost Armády ČR na konflikt vysoké intenzity i schopnost proměnit rekordní rozpočet v konkrétní bojové schopnosti. Ministr obrany Jaromír Zůna v otevřeném rozhovoru hovoří o tom, kde dnes armáda skutečně stojí, jaké schopnosti musí rozvíjet přednostně, proč je nutné přehodnotit priority akvizičního procesu či jakým způsobem chce stabilizovat personál. Přibližuje také svoji vizi role České republiky v NATO, význam domácího obranného průmyslu i klíčové poselství směrem k vojákům.

Video: Rozhovor s ministrem obrany Jaromírem Zůnou / CZ DEFENCE

Pane ministře, válka na Ukrajině dramaticky změnila bezpečnostní prostředí v Evropě. Jak tento fakt změnil vnímání nebo uvažování o struktuře a celkové připravenosti naší armády?

Každý konflikt, který se historicky odehrál obzvláště v našem regionu, jenž má tak velkou tradici vojenského umění a myšlení, měl vždycky nějaký dopad. Především na uvažování o výstavbě armády, o vojenském umění, přípravě personálu a podobně. Ukrajinský konflikt samozřejmě přináší celou řadu nových poznatků. Ale podívejme se na to realisticky, musíme rozlišovat mezi principy a účely. Nikdy se nesmíme nechat strhnout k jednostrannému pohledu, jednostrannému hodnocení, protože tím jsme si v minulosti mnohokrát prošli. Vždy je nutné rozlišovat mezi trvalými principy a dočasnými účely, které sice mohou mít v dané situaci mimořádný význam, ale ve strategickém výhledu mnoho nepřinášejí.

Podívejme se na to pohledem praktické zkušenosti novodobých vojenských konfliktů. Strategické koncepce devadesátých let preferující malé, lehké, mobilní a lehce rozmístitelné jednotky určené k působení v konfliktech novodobého typu v geograficky vzdálených regionech. Již v jedné ze svých publikačních prvotin jsem v roce 2002 uváděl, že ve strategických a koncepčních výhledech moderních armád je tento účel vnímán okrajově. Budoucnost ve výstavbě armád ve skutečnosti směřovala k pravému opaku. Tedy výstavbě těžkých mechanizovaných praporů disponujících palebnou silou a schopností manévru palbou a pohybem. Podívejme se, jaké jsou požadavky dnes. Ne náhodou tehdejší náčelník generálního štábu Aleš Opata ve svém vystoupení na velitelském shromáždění armády správně uváděl, že na hranicích Ukrajiny nestojí armáda počítačů, ale je tam dělostřelectvo, tanky, mechanizované jednotky a podobně.

Dalším příkladem může být mise v Afghánistánu. Ve své době se hovořilo o tom, že takto vypadá budoucnost moderního válčiště. Svět oblétla fotografie příslušníka speciálních sil na koni a přes rameno s terminálem pro navádění přesné munice na cíle. V té době jsem se těmito konflikty poměrně rozsáhle zabýval a došel jsem k závěru, který jsem v roce 2006 publikoval, že zkušenost z této specifické mise do teorie vojenství a operačního umění nic nového nepřinese. Podívejme se dnes a kdo si na ni v koncepční rovině vzpomene?

Podívejme se vůbec na otázku expedičních operací, bez ohledu na jejich politický formát, která podstatně ovlivnila v minulosti i koncepční uvažování uvnitř NATO. Členské státy byly na základě istanbulských kritérií z roku 2008 hodnoceny především na základě podílu, nasazení a udržitelnosti národních armád v těchto operacích. Takto byl v té době koncipován i obsah našich koncepčních a strategických dokumentů. V té době možná legitimně, nicméně chybně. Ve své disertační práci jsem ale již v té době došel k závěru, že v teoretické, koncepční a obsahové rovině je téma vyčerpáno.

Pro nás jako zdroj poučení proto měly být pro koncepční výstavbu armády vždy podstatné hlavně krize a konflikty, ve kterých byly nasazeny moderní armády ve velkém rozsahu. Byli bychom na tom dnes asi lépe.

Jsou tedy principy výstavby armády klíčem ke správnému rozvoji?

Principy výstavby armád musí být vždy zachovány. V posledních letech se hodně hovořilo o tom, že jsme něco zanedbali ve výstavbě, že jsme zanedbali financování armády, že jsme zanedbávali obranu. Takhle jednoduché to nebylo. Armáda vždy plnila a splnila politické zadání. Současně ale celá tři desetiletí probíhal názorový střet mezi různými školami výstavby armády. Hovoří se asi o čtyřech. Zmiňme ale dvě, které se týkají této otázky. První říkala, že v novém světě po skončení studené války bude rozhodující budovat armády především k expedičnímu použití. Podívejme se, jak se to následně vyvíjelo. Ještě v období okolo našeho vstupu do Aliance se uvažovalo o blízké 1500 kilometrů a vzdálené 2500 kilometrů operaci od teritoria členských států NATO. Následně přišel impuls z Evropské unie, že členské státy by měly mít vojenské schopnosti umožňující působení do vzdálenosti 6000 kilometrů. To už se ozývaly hlasy i v České republice, že by nemělo být naším zájmem řešit krize, které jsou dědictvím koloniální éry. I tento limit následně ustoupil a postupně se v NATO prosadil požadavek na rozmístitelnost armád téměř bez geografického omezení. Dokonce již zmiňovaná dlouhodobá vize ministerstva obrany z roku 2008 hovořila o potřebě připravenosti k nasazení do zahraničních operací i vybraných občanských zaměstnanců, pokud by to bylo potřebné. Vedle toho představitelé druhé školy výstavby armády zastávali názor, že v dané době bude expediční použití armády asi tím nejviditelnějším způsobem jejího využití. Nelze ale tomuto specifickému účelu podřídit podstatu a strategii výstavby armády, protože charakter bezpečnostního prostředí byl považován za dočasný. Armáda proto musí být principiálně budována ke svému hlavnímu účelu, to jest obrana a bezpečnost země, jak o tom hovoří i článek 3 Washingtonské smlouvy. Bohužel, v uplynulých dekádách převládla hlediska té první „školy“, která ve svých extrémních názorech neuvažovala ani o existenci vojenských škol. Byl jsem jedním z představitelů té druhé, která na vše nahlížela vyváženějším způsobem.

Naplňování článku 3 Washingtonské smlouvy je pro vás priorita?

Jednoznačně. Článek 3 jasně říká, že každý stát je povinen v první řadě zajistit vlastní obranu. Článek 5 pak řeší kolektivní obranu. Dlouhodobě jsme však kladli větší důraz na plnění aliančních cílů výstavby schopností, než na vlastní obranné potřeby.

Programové prohlášení vlády tento přístup obrací. V první řadě musíme zajistit obranu České republiky a z této kapacity vyčleňovat síly a prostředky do kolektivní obrany. To je zásadní změna logiky.

Problém, na který jsem upozorňoval už před lety, spočívá v tom, když vyčleněné prostředky na obranu často sotva stačí na naplnění aliančních cílů. Přitom se bezpečnostní potřeby státu, vnější i vnitřní, zvyšují. Politicko-vojenská ambice České republiky je mimořádně vysoká a musíme ji sladit s reálnými možnostmi ekonomiky a dostupných zdrojů, včetně lidských zdrojů.

Je potřeba si říct ještě další věci. Je tady státní rozpočet, vedle toho je tu požadavek na další modernizaci Armády České republiky, jsou zde modernizační projekty, které už běží, potom jsou tady projekty, které by měly běžet v rámci Koncepce výstavby Armády České republiky. A je zde ještě požadavek kvůli bezpečnostní situaci na revizi KVAČR. Jak se v tom vyznat? Jak zajistíte, že armáda udrží aktivní bojovou hodnotu, kterou potřebuje?

Zde se nám právě sešlo několik věcí. Máme nové alianční závazky, které vyplynuly z Haagského summitu. Jsou zde i nová kritéria 5 % celkových výdajů na obranu a bezpečnost. Současně jsou tady i bezpečnostní potřeby plynoucí z vývoje v bezpečnostním prostředí a rizika, která z toho vyplývají a která je třeba pokrýt. A jsou tady některé urgentní požadavky, jak jsem zmínil. Tohle všechno se musí dát dohromady. V letošním roce se musí novelizovat Koncepce výstavby Armády České republiky. Novelizuje se v cyklu pěti let. Bude to koncepce do roku 2040. Ale ona už musí poskytnout řešení aktuálních potřeb. Je to velmi složité a řekněme si otevřeně, možnosti naší země jsou jenom jedny, protože hovoříme o výstavbě Armády České republiky v sociálně ekonomických podmínkách našeho státu. Pak hovoříme ještě o dlouhodobém výhledu pro obranu, který se letos musí vypracovat. Ten by měl upřesnit směr rozvoje naší strategické bezpečnostní kultury. Nejde jen o to, abychom přepsali do nových dokumentů texty z jiných strategických dokumentů České republiky a případně z Aliance. To takhle nejde. Musíme jít dál a otevřít celou řadu zásadních témat, na která si musí dát naše země odpověď.

Když se podíváme na tyto koncepce od roku 2015, v prvních vydáních bylo přímo napsáno, že primárním cílem Koncepce výstavby Armády České republiky je naplnit cíle výstavby schopností NATO. To je zcela obrácená logika ve srovnání se současnými bezpečnostními potřebami naší země. Proto v programovém prohlášení vlády hovoříme o výstavbě celkových sil, kdy pozemní, vzdušné, teritoriální a další síly, včetně různých typů záloh, jsou budovány jako jeden organický celek. V minulosti byla často prosazována praxe budování preferovaných součástí armády. Teď se to mění a je to dobře. Stačí připomenout diskusi, jakou jednotku vybudovat v Rakovníku. Byly různé varianty: ženijní prapor, mechanizovaný prapor a tak dále. Navrhl jsem vybudovat prapor podpory hostitelskou zemí. Potřeba takové jednotky byla patrná a také šlo v té době o dosažitelný cíl. Stejně tak jsem navrhl zahájit výstavbu teritoriálních sil. V obou případech tehdejší náčelník generálního štábu gen. Josef Bečvář rozhodl věcně a správně. Co se tehdy jevilo možná jako dobrý nápad, ukázalo se jako vizionářské opatření. Právě takový typ uvažování potřebujeme při tvorbě nových koncepčních dokumentů.

Do popředí se vracejí schopnosti, které byly v minulosti opomíjeny – například protivzdušná obrana nebo boj s drony?

Jak s nadsázkou říkám, nejde o budoucnost armády, ale o zanedbanou minulost. První rozsáhlý podklad o budoucnosti autonomních systémů na bojišti a koncepčních úvahách v této oblasti obdrželo velení armády již v roce 2002. Vše, co jsem měl možnost v té době sledovat a na čem pracovat, dnes vidíme na bojišti. A to je teprve začátek. Jak jsem již dříve uváděl, každých deset let dosáhne pokrok ve vojenských technologiích jako v uplynulých sto letech. K realizační fázi u nás ale v minulosti nedošlo, protože převážila jiná kritéria a politická zadání ve výstavbě armády. Jedno z nich jsem již zmínil, budování expedičního charakteru naší armády. Na to doplatil ve své době i náš obranný průmysl. Kdo tomu nevěří, ať se podívá na dnešní realitu.

Protivzdušná obrana je dnes absolutní prioritou. Její obnova ale není otázkou měsíců. U komplexních systémů se bavíme o dodacích lhůtách čtyři až šest let včetně integrace. To jen potvrzuje nutnost dlouhodobého strategického uvažování.

Personál – to je dlouhodobě obrovské téma. Když jsme si před časem o personální situaci povídali, uváděl jste některá data ještě ze svého působení v armádě. Existuje nějaký recept na rychlejší naplnění armády? Mluví se o prezenční službě a o jejím návratu. Mluví se, řekněme, o dobrovolné službě. Jsou tady různé aktivity typu dobrovolné vojenské cvičení. Směřuje to všechno správným směrem?

To by bylo na samostatný rozhovor, protože to je opravdu velmi rozsáhlá problematika. V první řadě, armáda se doplňuje personálem v procesu výstavby, nikoli rekrutací. Rekrutace je pouze jeden z podpůrných procesů. Teď jsem asi v našem domácím veřejném diskurzu řekl revoluční tezi. Jde ale o všeobecně známý obsah učebnic. Základem je z mé strany donekonečna omílané řešení rovnice účel-typ-velikost armády. Budu to ale opakovat stále, dokud budu narážet na rezistenci a hysterické výkřiky o urgenci a spoléhání na extenzivní pojetí výstavby armády. Pokud někdo není schopen třikrát dovést koncepční uvažování o výstavbě armády ke kvalitativnímu posunu, určitě mu ji napočtvrté nesvěřím. Účel je daný zákonem a rozhoduje politika, vláda a společnost k naplnění k jakému účelu chce ozbrojené síly mít. Odtud vyplyne typ armády, která může být profesionální, konskripční, miliční, kombinace těchto systémů a samozřejmě propracovaný systém mobilizačního rozvinování jako základního prostředku odstrašení ze strany státu, který disponuje pouze konvenční vojenskou silou.

Pokud někdo dnes argumentuje potřebou znovuzavedení prezenční vojenské služby, musí si uvědomit řadu věcí. Především, že z hlediska ekonomické teorie ve výstavbě armád vždy byla považována za formu daně, která je nerovnoměrně rozložena ve společnosti. Jde o jedno z hledisek, proč je diskuse na toto téma ve společnosti tak citlivá a je přímo spojena s pojmem náklady. Znamenalo by to vypracovat model konskripční armády pro podmínky tržní ekonomiky a složité sociálně ekonomické podmínky naší země. V tomto ohledu nemáme novodobou historickou zkušenost, o kterou bychom se mohli opřít. A také ani voják v základní vojenské službě by za těchto podmínek nebyl zadarmo. Pro armádní logistiku, přes vojenské zdravotnictví až po akviziční procesy by šlo o revoluci, které by se muselo podřídit vše. Takový člověk, který je povolán do armády, nečeká na výsledek akvizice, ale požaduje komplexní zabezpečení dnem nástupu. Nakonec připomínám fakt, že potenciál profesionální AČR ještě nebyl zdaleka vyčerpán.

Ve Francii jsem zaregistroval, že budou dobrovolníci dostávat 1000 eur měsíčně.

To je přesně odraz ekonomických podmínek státu, které jsou dnes diametrálně odlišné, než byly třeba před 40 či 50 lety. Pokud je zvolen chybně model výstavby, pokud chybně nastavím parametrické nastavení armády, kterou buduji strategicky, ovlivní to i proces doplňování armády personálem. Záměrně neříkám rekruty, protože armáda se doplňuje vojenským personálem různých kategorií. O možném přechodu na profesionální armádu se u nás diskutovalo od roku 1993. Tehdy byl publikován model počítající se 42 000 profesionály. Uvedená velikost armády dominovala koncepčním úvahám až do doby vstupu České republiky do NATO. Takto hovořila i vize armády tehdejšího náčelníka generálního štábu generála Jiřího Šedivého. Po celé roky jsem byl buď pozorovatel, ale často participant procesů, které se otázkou profesionalizace armády zabývaly. Bylo jich za ta léta více, než je ve veřejném povědomí. Co je podstatné, když padlo rozhodnutí o výstavbě profesionální armády v roce 2002, byl tento krok podporován rozsáhlou vědeckou a analytickou činností. Pracovala na nich skupina velmi talentovaných lidí, kteří dokázali přijít s teoretickými výstupy a modely, jejichž přesnost udivuje ještě dneska.

V roce 2008 jsem s kolegy na základě této teorie zveřejnil projekci, že na Univerzitu obrany bude nastupovat 350 až 450 studentů ročně s tím, že v čase bude číslo klesat ke spodní hranici. Byl z toho poprask a bylo mi vyčítáno, že mnou zveřejněný odborný článek je podrazem na Univerzitu obrany. V roce 2025 bylo zveřejněno, že ke studiu univerzity nastoupilo 367 studentů. Z toho plyne, není to o rekrutech, ale o výstavbě armády. Nejde o soubor požadavků, přání ani hraní na náhodu, ale tvrdou kalkulaci reality. Z toho vyplyne, jakým způsobem bude armáda doplňována personálem. Navrhl jsem tehdy náčelníkovi generálního štábu založení důstojnického kurzu na Vojenské akademii ve Vyškově pro absolventy civilních vysokých škol. Ten měl sloužit také pro praporčíky a poddůstojníky, kteří si sami doplnili vysokoškolské vzdělání a rozhodli se do důstojnického sboru přejít. Generál Picek okamžitě projekt schválil. Ve výsledku v letech 2008 až 2025 byla armáda doplněna 4062 důstojníky touto cestou a 3490 důstojníky studiem na Univerzitě obrany. Zkusme si představit stav, pokud by projekt přímého náboru a důstojnického kurzu tehdy nebyl schválen.

Pojďme k českému obrannému průmyslu. Na začátku svého ministerského mandátu jste zahájil návštěvy klíčových podniků. Jak jsou podle vás firmy obranného průmyslu důležité pro modernizaci Armády České republiky?

To je naprosto klíčové. Myslím, že se u nás úplně mění pohled na český obranný průmysl z hlediska bezpečnostních potřeb České republiky, a to v pozitivním slova smyslu. Názor se v průběhu let měnil. V minulosti jsem to alegoricky nazval tak, že jsme sice o sobě měli vědět, ale nesměli jsme se k sobě přibližovat. Dokonce si vybavuji, jak nám byla zakazována účast na veletrhu IDET. To už bylo skoro absurdní, protože pro jaký segment odborné komunity, domácí nebo zahraniční, se tyto veletrhy organizují. Já jsem na ně vždycky chodil, a když mi náhodou někdo něco povídal v tom smyslu, jestli smíme, nebo nesmíme, tak jsem pokaždé řekl: když jsem studoval ve Spojených státech, učili nás něco jiného. V průběhu studií jsme chodili do všech velkých firem s produkcí pro globální trh. A tam bylo mnohokrát diskutováno právě to, jakým způsobem řešit komunikaci. A nám vždycky říkali, zkusili jsme všechno, ale jediné, co funguje, je transparentní, otevřená komunikace. Byl jsem vždycky pro nastavení těchto komunikačních kanálů.

Vzhledem k vývoji v bezpečnostním prostředí a ambicím České republiky, Evropské unie, ale i NATO, je nutné vnímat obranný bezpečnostní průmysl jako součást bezpečnostního systému státu a prohlubovat symbiózu všech jeho složek s obranným průmyslem. Je to důležité i proto, že 90 % produkce našeho obranného a bezpečnostního průmyslu je určeno pro export. Naše firmy si počínají ve světě velmi úspěšně a samozřejmě potřebují reference. Pokud jde o státní podniky, jsme rádi, že prosperují a jsou za rok 2025 v černých číslech. Bylo ale nutné hned po mém nástupu do funkce přijmout některá zásadní rozhodnutí na vyřešení problémů, které dlouhodobě ležely na stole. To se povedlo a podle mě je to úspěch.

Otevřeli jsme řadu témat, každé by si zasloužilo samostatné povídání. Nicméně, vrátím se ještě k vojákům a jejich podmínkám, za kterých slouží v AČR. V návrhu rozpočtu jsou částky na výstavbu nemovitého majetku armády. Jsou to byty?

Je to tak. V programovém prohlášení vlády najdete tezi o zkvalitňování podmínek života a služby vojáků. V tom je zahrnuta i tato věc. Tady se mění vývoj od roku 1990. Posledních třicet let jsme privatizovali bytový fond a přenášeli jsme odpovědnost na vojáka s tím, že s profesionalizací v roce 2002 přišel i příspěvek na bydlení. Ten měl vojákům vytvořit předpoklad pro mobilitu a kamkoli se kariérně pohne, aby byl schopen si vzít hypotéku a mohl realizovat svoje bydlení. Pokud se chtěl posunout s rodinou v životě někam dál, mohl prodat svoji nemovitost, koupit ji jinde a tak dále. Šli jsme touto cestou. Dnes je požadavek znovu do jisté míry revitalizovat ve vybraných posádkách bytový fond. Máme připravený plán, jenž v tuto chvíli hovoří o více než třech miliardách korun, které by právě do bytového fondu měly být v následujícím období investovány.

Prioritními posádkami jsou Jince, Vyškov, Hradec Králové, Brno, Rakovník, Praha, Lázně Bohdaneč a Žatec. Půjde o výstavbu nových bytů a bytových domů společně s městy. Je to výstavba nových internátů, ubytoven a podobně ve vlastní režii. Spolupracujeme s místními samosprávami, řadu projektů chceme řešit společnými investicemi. Máme plán nastaven na roky 2026 až 2030. Já sám bych viděl větší podíl výstavby bytových jednotek, ale uvidíme, jak se budou vyvíjet finanční prostředky. V každém případě jde o jednu z priorit a je to i prioritou vlády. Rok 2026 je svým způsobem přechodový. Pro nás je kritické období 2027 až 2031. Tam je potřeba, aby trend posilování výdajů na obranu byl kontinuální, abychom mohli realizovat třeba i plány bytové výstavby, kde chceme ve větší míře využívat i evropských fondů, které se otevírají.