Jak ukazuje konflikt na východě Evropy, moderní válka nestojí pouze na taktické vyspělosti a technologické převaze. Je také tvrdou zkouškou logistické odolnosti a průmyslových kapacit v hlubokém týlu. Pořízení špičkového zbraňového systému je nepochybně významným přínosem, představuje však pouze špičku ledovce. Skutečná bojová hodnota techniky se totiž odvíjí také od schopnosti v případě poškození či opotřebení ji co nejrychleji vrátit do plně provozuschopného stavu. Dostupnost náhradních dílů, opravárenských kapacit a zapojení domácího průmyslu se tak stávají stejně důležitými faktory jako palebná síla nebo úroveň pancéřové ochrany.

Moderní vojenská technika navíc neslouží pouze několik let. Její projektová životnost se běžně pohybuje v řádu desítek let. Pořízení takto složitých systémů proto vyžaduje od vlády a ministerstva obrany zcela jiný přístup k financování a plánování než u běžných komerčních produktů. Již při samotném nákupu je nutné počítat s dlouhodobou údržbou, opravami, modernizacemi a především se zajištěním průběžných dodávek náhradních dílů. Právě tyto položky mohou v průběhu desetiletí představovat významnou část celkových nákladů spojených s provozem moderní vojenské techniky.

Jedním ze základních analytických nástrojů jsou náklady životního cyklu (Life Cycle Cost – LCC), které jsou součástí širšího pohledu na celkové náklady vlastnictví systému (Total Cost of Ownership – TOC). Tento přístup zahrnuje výdaje spojené s celým životním cyklem daného systému – od jeho pořízení přes provoz a údržbu až po modernizace a vyřazení. Rozdíl mezi pořizovací cenou a skutečnými náklady na dlouhodobý provoz může být natolik výrazný, že pro laického pozorovatele bývá až překvapivý.

Právě zde se objevuje určitý paradox. Samotná pořizovací cena je politicky i mediálně nejsledovanější částí akvizice, může však představovat pouze část celkových nákladů spojených s provozem daného systému. Při výběru nové techniky se proto objevuje jednoduchá, avšak neúprosná logika: jakákoliv úspora při primárním nákupu dosažená na úkor budoucí spolehlivosti, kompatibility nebo dostupnosti servisního zázemí se může v dlouhodobém horizontu výrazně prodražit. Projeví se nejen vyššími náklady na údržbu, ale také nižší dostupností techniky a v krajním případě neakceptovatelným poklesem bojeschopnosti.

Skutečný význam nákladů životního cyklu se naplno ukazuje ve chvíli, kdy armáda přechází z běžného mírového provozu do režimu zvýšené pohotovosti nebo přímo válečného stavu. Právě tehdy se ukazuje jádro celého problému. Nominální počet kusů techniky vedený v tabulkách je totiž do značné míry irelevantní, pokud neodpovídá počtu strojů, které lze v kritické chvíli skutečně nasadit. Rozdíl mezi tabulkovými počty a reálně dostupnou technikou může být u dlouhodobě zanedbávaných a podfinancovaných ozbrojených sil alarmující.

Praktickým příkladem může být německý Bundeswehr. V prosinci 2022 unikly informace z německého ministerstva obrany, které poukázaly na výrazný rozdíl mezi tabulkovým a skutečným stavem dělostřelectva. Podle dostupných údajů měl Bundeswehr disponovat 105 samohybnými houfnicemi PzH 2000. Ve skutečnosti jich bylo k dispozici pouze 73 a v operační pohotovosti se nacházela přibližně polovina tohoto počtu, tedy 36 houfnic. Německo tak bylo v daném okamžiku schopné nasadit pouze přibližně třetinu své tabulkové síly. Německý případ tak názorně ukazuje, jak může stav servisního a logistického zabezpečení ovlivnit bojeschopnost celé armády.

Konflikt na Ukrajině se zároveň stal bezprecedentní laboratoří pro testování západních zbraňových systémů v podmínkách mimořádně intenzivní opotřebovávací války. Ukázal zásadní rozdíl mezi předpokládaným běžným opotřebením a skutečnou zátěží, které je technika vystavena během dlouhodobého bojového nasazení.

Jako příklad lze opět uvést houfnice PzH 2000. Zatímco konstrukční a provozní předpoklady počítaly s podstatně nižší intenzitou palby, realita ukrajinského bojiště byla výrazně náročnější. Ukrajinské osádky ve snaze čelit ruské dělostřelecké převaze využívaly houfnice s mimořádnou intenzitou a v některých obdobích byly jednotlivé houfnice nasazovány s intenzitou palby výrazně převyšující běžné mírové provozní předpoklady. Takové nasazení vedlo k rychlému opotřebení hlavní a následně vytvořilo značný tlak na logistické zabezpečení.

Když komponent s omezenou životností vyčerpá svou kapacitu během několika týdnů nebo měsíců namísto několika let, dochází k narušení původně plánovaných dodavatelských řetězců. Výrobní kapacity a zásoby náhradních dílů dimenzované na mírový provoz totiž nemusí být schopné reagovat na několikanásobně vyšší tempo spotřeby. Právě zde se ukazuje, že logistika není pouze podpůrnou funkcí armády, ale jedním z předpokladů jejího dlouhodobého fungování.

Z výše uvedených příkladů je patrné, že otázka dostupnosti náhradních dílů a vlastních průmyslových kapacit se postupně přesouvá z čistě ekonomické roviny do oblasti národní bezpečnosti. Domácí průmyslová základna není pouze zdrojem zaměstnanosti nebo daňových příjmů. V případě rozsáhlého konfliktu může představovat kritickou bezpečnostní infrastrukturu.

Subdodavatelské řetězce globálního obranného průmyslu po skončení studené války do značné míry převzaly některé principy komerčního řízení, mimo jiné model logistiky „právě včas“ (Just in Time). Jeho cílem je minimalizovat náklady spojené se skladováním zásob a udržováním nevyužitých výrobních kapacit. Současná bezpečnostní situace však ukazuje limity tohoto přístupu. V prostředí dlouhodobého konfliktu může být výhodnější část těchto principů opustit a přejít od filozofie „právě včas“ k přístupu „pro každý případ“ (Just in Case), tedy k udržování větších zásob a dostupných výrobních kapacit. Zároveň je však nutné brát v potaz, že budování takových nadbytečných kapacit a rozsáhlých zásob představuje v době míru značnou finanční zátěž, u které je třeba racionálně vyvažovat bezpečnostní riziko s reálnými rozpočtovými možnostmi.

V tomto kontextu prochází Armáda České republiky jedním z největších a finančně nejnáročnějších modernizačních procesů ve své novodobé historii. Po letech postupného zanedbávání dochází k přechodu na moderní technologie západního standardu. Jak však ukazují výše uvedené příklady, samotný nákup desítek či stovek kusů moderní techniky úspěch v případném konfliktu nezaručí.

Pozitivním aspektem současných modernizačních snah je proto důraz na zapojení domácího obranného průmyslu a zajištění podpory v rámci celého životního cyklu pořizovaných systémů. Ministerstvo obrany ve svých významných akvizicích stále častěji požaduje rozsáhlé zapojení českých podniků a průmyslové spolupráce. Cílem přitom není pouze ekonomický přínos pro české firmy nebo podpora domácího HDP. Neméně důležitým výsledkem je budování vlastních výrobních a servisních kapacit a udržování potřebného know-how. Právě ty mohou v krizové situaci rozhodovat o tom, zda bude možné techniku dlouhodobě udržet v provozu. Přesto je třeba vnímat reálné limity této snahy, jelikož i domácí zbrojovky zůstávají do určité míry nevyhnutelně závislé na globálních dodávkách klíčových surovin, mikročipů a pokročilých technologií.

Současnost tak znovu ukazuje, že vítězství v moderních opotřebovávacích konfliktech nezávisí pouze na prvotním nákupu nejmodernějších zbraňových systémů. Stejně důležitá je schopnost tyto systémy dlouhodobě udržovat v bojeschopném stavu a v případě poškození je co nejrychleji vracet do služby. Jak ukazuje zkušenost z Ukrajiny, nedostatek náhradních dílů a servisních kapacit může mít dalekosáhlé důsledky a v některých případech paralyzovat část ozbrojených sil účinněji než samotná palba protivníka.

Právě proto je z bezpečnostního hlediska významné zapojení českého průmyslu do současné modernizace AČR. České podniky nejsou pouze ekonomickými partnery armády. Mohou představovat důležitou součást národního týlu a jeden z pilířů strategické odolnosti státu, na němž bude v době krize záviset skutečná bojeschopnost ozbrojených sil. Budování tohoto národního zázemí však nesmí probíhat izolovaně, nýbrž musí být plně kompatibilní a úzce propojené se spojeneckými logistickými sítěmi v rámci NATO.