Jižní Korea byla po desetiletí ukázkovým zastáncem politiky nešíření jaderných zbraní. Spoléhala se na americký „jaderný deštník“, který měl zaručit její bezpečnost proti hrozbě ze strany KLDR. Jenže bezpečnostní realita Korejského poloostrova se v posledních letech zásadně změnila. Rostoucí jaderný a raketový arzenál KLDR, spolu s nejistotou ohledně spolehlivosti amerického rozšířeného odstrašení, nutí Soul zvažovat kroky, které by ještě před několika lety byly politickým tabu. Otázka zní: může si Jižní Korea dovolit dál spoléhat výhradně na druhé?

Proměna strategického prostředí

Bezpečnostní dynamika na Korejském poloostrově se posunula do nové fáze. KLDR rozšířila své schopnosti jak v počtu, tak v kvalitě jaderných a balistických prostředků. Střely krátkého doletu, které lze přesouvat a maskovat, ztěžují včasné odhalení i případný preventivní úder. KLDR navíc otevřeně hovoří o doktríně, která umožňuje okamžitou jadernou odpověď při ohrožení vedení režimu – což zvyšuje riziko nechtěné eskalace každé krize.

Roste také nedůvěra v americkou odhodlanost riskovat vlastní bezpečnost kvůli obraně spojence. Formálně sice zůstává americký závazek pevný, ale v Soulu sílí pochybnosti, zda by Washington v krajní situaci skutečně jednal, pokud by hrozil úder na americké území. Přidejme k tomu politickou polarizaci v USA a nejistotu ohledně budoucích administrativ, a není divu, že jihokorejská veřejnost i část elit zvažuje „záruky“ v podobě domácích jaderných kapacit.

Tři osy odstrašení: ambiciózní, ale ne neprůstřelné

Základem jihokorejské obranné doktríny je tzv. tříosý systém (Three-Axis System), který má zaručit schopnost reagovat na jakoukoliv formu agrese ze strany KLDR.

Kill Chain představuje systém včasné detekce a možnosti preventivního úderu na severokorejské odpalovací zařízení, jakmile jsou odhaleny příznaky bezprostředního útoku. Klíčovým problémem je spolehnutí se na přesné a rychlé zpravodajství – právě v této oblasti byla Korea dlouho závislá na amerických senzorech a satelitním průzkumu. Soul nyní investuje do vlastních schopností, ale dilema „kdy je útok dostatečně jistý“ zůstává.

KAMD (Korea Air and Missile Defense) tvoří páteř protiraketové obrany, která kombinuje systémy krátkého a středního dosahu s americkým THAAD. Přestože jde o technicky pokročilou architekturu, její slabinou jsou hypersonické střely s manévrující hlavicí, které mohou obranu obejít.

KMPR (Korea Massive Punishment and Retaliation) je plán odplaty a „dekapitace“ vedení KLDR v případě agrese. Jeho cílem je vyslat jasný signál, že jakýkoliv útok by znamenal zničení samotného režimu. Politicky i vojensky jde však o nejrizikovější osu – v krizové situaci může vyvolat logiku „použij, nebo o to přijdeš“, tedy zvýšit šanci, že KLDR sáhne po jaderné zbrani preventivně.

Tříosý systém tak sice dává Soulu značnou konvenční sílu a schopnost okamžité reakce, ale zároveň ukazuje limity čistě konvenčního odstrašení vůči jadernému protivníkovi. Jakmile se do hry dostane možnost jaderného úderu, hranice mezi obrannou a útočnou akcí se stírá – a stabilita se stává iluzí.

Jaderná latence: mezistupeň mezi závislostí a nezávislostí

Technologicky je Jižní Korea na jaderné úrovni už dnes. Disponuje špičkovým jaderným průmyslem a nosiči, které by byly schopny nést jadernou hlavici. Tento stav se označuje jako jaderná latence – schopnost rychle vyrobit jadernou zbraň, aniž by se země musela oficiálně stát jadernou mocností.

Pro Soul představuje latence strategickou záruku: drží otevřenou možnost přejít ke zbrani, pokud by to bylo nezbytné, aniž by okamžitě čelil sankcím či izolaci. Naráží však na tvrdá omezení americko-korejské dohody o spolupráci v jaderné energetice ze 70. let, která zakazuje vlastní obohacování a přepracování paliva. Washington je v tomto ohledu nekompromisní i vůči nejbližším spojencům.

Otázka proto nezní, zda Korea dokáže vyrobit jadernou zbraň – technicky ano – ale zda by politicky ustála cenu, kterou by za to musela zaplatit.

Veřejnost, elity a generace

Podpora domácí jaderné kapacity v jihokorejské společnosti postupně roste. Motivem není jen hrozba ze strany KLDR, ale i rostoucí nedůvěra vůči Číně. Z průzkumů vyplývá, že starší generace, pro kterou je válka reálnou vzpomínkou, volá po tvrdším přístupu, zatímco mladší obyvatelé se na otázku bezpečnosti dívají spíše pragmaticky – hledají jistotu, nikoli symboliku.

Uvnitř politických elit se vede debata nikoli o tom, zda spolupráce s USA má pokračovat, ale jak má vypadat. Jedna část prosazuje hlubší integraci včetně sdíleného jaderného plánování po vzoru NATO, jiní chtějí zachovat autonomii a otevřít si prostor pro „plán B“. Všichni se však shodují v tom, že důvěra v americké záruky musí být uvěřitelná, nikoli deklaratorní.

Argumenty pro a proti vlastní bombě

Zastánci jaderné cesty tvrdí, že jedině vlastní jaderná kapacita zajistí Soulu plnou bezpečnost. Vidí v ní prostředek, jak odstrašit nejen KLDR, ale i další jaderné sousedy – Čínu a Rusko. Domácí bomba by podle nich odstranila závislost na proměnlivé americké politice.

Odpůrci však upozorňují na tři zásadní rizika:

1. Aliance. Vlastní jaderný program by zásadně narušil vztahy se Spojenými státy. Mohl by vést k ochlazení, nebo dokonce k přehodnocení obranné spolupráce, která tvoří páteř korejské bezpečnosti.
2. Ekonomika. Jižní Korea je exportní velmoc hluboce napojená na globální trhy. Sankce, ztráta investic a čínská odveta by měly dramatický dopad na hospodářství i stabilitu země.
3. Regionální řetězová reakce. Korejské jaderné zbraně by mohly rozpoutat nové zbrojení v Japonsku či Tchaj-wanu. Takový precedent demokratické a technologicky vyspělé země by oslabil mezinárodní režim nešíření a zvýšil riziko regionální destabilizace.

Z čistě vojenského hlediska by navíc jaderné zbraně neřešily hlavní problém – masivní konvenční hrozbu a chemicko-biologické schopnosti KLDR. Jaderná rovnováha by možná přinesla symbolickou jistotu, ale nikoli praktickou bezpečnost.

Realismus místo iluzí

Jaderné zbraně nejsou ,,magickým‘‘ štítem. Odstrašují existenční hrozby, ale samy o sobě krizi neřeší. Historie ukazuje, že odstrašení selhává vždy, když agresor uvěří, že může rychle a levně vyhrát. Jižní Korea proto musí především zabránit tomu, aby KLDR mohla dojít k závěru, že blesková válka by jí prošla.

To znamená pokračovat v posilování všech složek odstrašení – nejen těch jaderných. Od zpravodajských a kybernetických schopností přes hlubší integraci velení s USA až po odolnost společnosti a infrastruktury. Odstrašení totiž není jen o zbraních, ale o schopnosti vydržet první úder a udržet vůli k odporu.

Závěr: Přehodnocení ano, zbrklost ne

Současné geopolitické prostředí je složité a křehké. Představa, že Jižní Korea v dohledné době skutečně získá vlastní jaderný arzenál, není realistická. Takový krok by nutně vyžadoval zásadní přehodnocení vztahu se Spojenými státy, které zůstávají klíčovým garantem korejské obrany i ekonomickým partnerem. Odcizení Washingtonu by pro Soul znamenalo strategické i ekonomické náklady, které by mohly převážit jakékoli zisky z vlastního jaderného programu.

Nelze podcenit ani reakci Číny, která by pravděpodobně reagovala tvrdými sankcemi a diplomatickým tlakem. Pro stát, jehož hospodářství je hluboce provázáno s čínským trhem, by to znamenalo vážný otřes.

Jak upozorňuje americký badatel z oblasti mezinárodních vztahů a bezpečnosti a zástupce realistické školy profesor John Mearsheimer, jaderné zbraně fungují především jako nástroj odstrašení – nikoli jako prostředek vedení války. Jsou natolik ničivé a neselektivní, že jejich skutečné použití je krajně nepravděpodobné. Zároveň ale Mearsheimer připomíná, že odstrašení je nejslabší tehdy, když agresor věří v rychlé a levné vítězství. Proto musí Jižní Korea dělat vše pro to, aby KLDR nikdy nezískala dojem, že krátká válka je možná. Tříosý systém a společné plánování s USA jsou správným směrem, ale musejí se dále rozvíjet.

Mearsheimer zároveň v jiné souvislosti argumentoval, že kdyby Ukrajina po rozpadu Sovětského svazu udržela vlastní jaderný arzenál, mohla by odstrašit ruskou agresi. Tento pohled ukazuje složitost a ambivalenci jaderného odstrašení – zbraně, které chrání před válkou, ale jejichž existence může zároveň destabilizovat okolí.

Poučení pro Jižní Koreu je zřejmé: největší jistotu nepřináší samotné jaderné zbraně, ale věrohodné odstrašení podložené silnou aliancí. Proto by Soul měl i nadále posilovat vztah s Washingtonem, zvyšovat interoperabilitu ozbrojených sil a zároveň investovat do schopností, které posílí jeho vlastní obrannou autonomii.

Rozumný kurz pro příští roky spočívá ve dvojím přístupu – posílit a zpřehlednit rozšířené odstrašení s USA a zároveň zachovat technologickou flexibilitu, která odrazuje soupeře od hazardu.
Podstata odstrašení přitom zůstává jednoduchá: protivník musí být přesvědčen, že krátká válka není možná a dlouhá by byla sebevražedná.

Pokud Jižní Korea tuto logiku udrží, může zůstat bezpečná, suverénní a předvídatelná. A zároveň se vyhne tomu, aby se severovýchodní Asie stala dalším epicentrem nové jaderné éry.