Pick-up pro službu v armádě aneb provozní problémy v praxi

 23. 07. 2020      kategorie: Armáda ČR

Armáda ČR plánuje pořídit několik stovek vozidel kategorie pick-up, a to konkrétně se čtyřdveřovou kabinou a nástavbou hardtop nad nákladní korbou. Jedná se o změnu koncepce platné ještě loni: české vojsko původně chtělo pořídit automobil osobní terénní s dvouprostorovou kabinou. V rámci série článků se zabýváme na stránkách CZ Defence tím, zda se jedná o koncepčně správný krok. 

V tomto materiálu se zaměříme na některé praktické aspekty použití pick-upu v ozbrojených silách ve srovnání s vozy s dvouprostorovou karosérií (tedy vozy kategorie UAZ 469 a Land Rover Defender, které armáda dnes používá). Na úvod připomeňme, že z vyčleněného rozpočtu i rozměrů, které Ministerstvo obrany nejspíše bude požadovat (délka vozidla do 5,4 metru), vyplývá, že předmětem pořízení nebudou velké pick-upy, které jsou tolik oblíbené v USA, jejichž typickým představitelem je Ford F-150, ale pick-upy střední velikosti. Jedná se např. o vozidla typu Toyota Hilux, Nissan Navara, Ford Ranger, Mercedes třídy X či VW Amarok. Navíc poslední dva jmenované typy jsou nepravděpodobní kandidáti vzhledem k oznámení výrobců, že v letošním roce ukončují jejich produkci.

Zajisté nelze popírat, že pick-upy mají na trhu své místo a v určitých situacích nabízejí vhodné uplatnění, v rámci armádních požadavků na lehké taktické vozidlo však o ideální řešení nejde. Pick-up se může zdát jako levný kompromis mezi osobním a nákladním vozem, ale vyznačuje se i slabinami, z nichž některé jsou pro armádní provoz poměrně zásadní. I to je důvod, že militarizované civilní pick-upy ozbrojené síly NATO používají jen v několika případech a rozhodně se nedá říct, že by u nich šlo o nosnou kategorii lehkých vojenských vozidel určených ať už pro přepravu osob nebo nákladů.

Ministerstvo obrany vybírá terénní osobní automobil, ale chce malý náklaďák

Ministerstvo obrany plánuje v rámci připravovaného druhého výběrového řízení nesoucího označení Automobil osobní terénní (AOT) pořizovat vozidlo kategorie VN-1G s nejvyšší technicky přípustnou hmotností 3500 kg, které má být schopno přepravovat 5 osob s kompletním polním vybavením a osobními zbraněmi. Oproti původnímu zrušenému výběrovému řízení, ve kterém ze strany úředníků Ministerstva obrany došlo k několika pochybením, a to i zásadního charakteru, ministerstvo bude poptávat lehké nákladní vozidlo (kategorie N-1 je podle legislativy kategorií nákladních vozidel, nikoliv osobních) místo osobního terénního vozu s dvouprostorovou karosérií, který je ale obsažen v názvu výběrového řízení. Dalo by se říci, že „automobil osobní terénní“ je takovým „fleetovým“ osobním vozem armády, pokud použijeme firemní žargon. Ovšem ministerstvo plánuje jako „fleetové“ vozy pořídit místo osobáků malé náklaďáky. Nabízí se přirovnání s policií, je to podobné, jako by policie pořizovala místo vozů Škoda Octavia pick-upy se čtyřdveřovou kabinou odvozenou od osobního vozu (např. svého času Dacia vyráběla takovéto vozidlo) nebo malé dodávky se čtyřmi dveřmi a nákladní korbou (viz. například Ford Transit či VW Transporter).

Kritikové nekoncepčních rozhodnutí Ministerstva obrany nebo armády jsou často osočováni, proč se dříve, než začnou kritizovat, nezeptají úředníků nebo vojáků, co chtějí a za jakým účelem předkládají dané požadavky. Na to se dá argumentovat, že úředníci často evidentně vůbec nevědí, co chtějí. Jak jinak by bylo například možné, že se nejdříve vypíše výběrové řízení na „Automobil osobní terénní“, v jehož průběhu se musejí uchazeči dodatečně dotazovat, co vlastně ministerstvo požaduje, až nakonec úředníci pro jistotu výběrové řízení zruší a vypíší nové, v rámci něhož požadují úplně jinou kategorii vozidel. A tato změna je pak ministerstvem označována jako „upřesnění“ požadavku na základě průzkumu trhu a po vyhodnocení předchozího výběrového řízení.

FOTO č. 1
Foto: Vozy Land Rover Defender slouží v české armádě již od 90. let | archiv CZD

Nyní tedy ministerstvo bude poptávat vozidlo kategorie pick-up, tedy nákladní, jako náhradu za vozidla UAZ 469 a Land Rover Defender, tedy automobily osobní s dvouprostorovou karosérií. U pick-upu má zadní ložná plocha, na rozdíl od nákladového prostoru u dvouprostorových terénních vozů, jako právě UAZ nebo LR Defender v uzavřené nebo otevřené verzi, výrazně omezené rozměry na délku, a tato vlastnost se nedá nijak vylepšit (sklopením či vyjmutím sedaček, odejmutím střechy nebo plachty). Ministerstvo navíc podle marketingového průzkumu počítá s instalací hardtopu nad ložnou plochou. To přináší další omezení a nevýhody. 

Nákladní prostor s hardtopem je především přístupný jen ze zadního čela, nemůže být dostatečně vytápěn a klimatizován a už ze své konstrukční podstaty nemůže hardtop vždy a za všech podmínek zajistit maximální vodotěsnost a odolnost vůči povětrnostním podmínkám (především za předpokladu, že je s ním často manipulováno). Navíc jde o přídavný prvek, který nemá a ani nemůže mít stejnou pevnost a odolnost vůči poškození, jakými disponuje obecně automobilová karoserie. Ministerstvo má přitom představu, že poptávané vozidlo VN-1G bude schopné operovat v nejrůznějších klimatických pásmech i v extrémních podmínkách při rozmezí teplot -32 až +49 °C.

FOTO č. 2
Foto: Vozidla kategorie pick-up standardně nenabízejí žádné elektrické přípojky v zavazadlovém prostoru (foto č. 2) | archiv CZD

Parametry nákladového prostoru s hardtopem přitom vylučují nebo komplikují a prodražují instalaci specifického vybavení přímo do něj, například radiostanice či dalších zařízení vyžadujících elektrickou energii nebo vytápěné a klimatizované prostředí.

Z dotazů marketingového průzkumu ministerstva dokonce vyplývá, že v nákladovém prostoru má být elektrická zásuvka či rozbočovač elektrického vedení. Pick-upy běžně něčím podobným nedisponují. Dostupnost elektrické přípojky v zavazadlovém prostoru také znamená, že elektrické vedení musí být vedeno mimo karoserii a instalaci může komplikovat fakt, že kabina a nákladový prostor netvoří kompaktní celek (foto č. 2). Dodatečná instalace tedy bude znamenat finanční náklady navíc, přitom ministerstvo argumentuje ve prospěch pořízení běžných picku-pů mimo jiné tím, že nebudou nutné další úpravy, které by nákup vozidel prodražoval. Toto je jeden z příkladů, že to nutné bude. Stejně tak běžné komerční pick-upy neumožňují provoz na palivo specifikace F-34, i v tomto směru tam budou muset být provedeny úpravy na motorech.

Potíž představuje i sám hardtop. Jde totiž o prvek, který je sice odnímatelný, ale nepočítá se s jeho častou manipulací. Jeho sejmutí i opětovné nasazení tak není otázkou sekund, jako v případě kabrioletu, a k manipulaci s ním je potřeba nejméně dvou osob. Jde také o záležitost poměrně neskladnou a zároveň ne příliš odolnou vyrobenou z plastu nebo tenkého plechu. V případě použití hardtopů u ozbrojených sil tedy lze předpokládat, že bude docházet k jejich častému poškození, a vyvstane tak nutnost oprav nebo nákupu nových kusů, což provoz pick-upů samozřejmě prodraží. 

Něco podobného u karosérie nebo plachty nehrozí. A u plachty zůstaňme. Velká část vozidel UAZ 469 a Land Rover Defender ve výzbroji naší armády má otevřenou karoserii a je vybavena plachtou kryjící celý prostor pro osádku i nákladový prostor. Takováto varianta není u pick-upu vůbec možná, nelze tedy například snížit celkovou výšku vozu kvůli přepravě letadlem či vrtulníkem. I z tohoto pohledu je pick-up nepraktickým řešením.

Foto č. 3
Foto: Velká část vozů Land Rover Defender i UAZ ve službách AČR je opatřena otevřenou karoserií s krycí plachtou | archiv CZD

Voják vydrží vše aneb moderní bezpečnostní standardy nejsou pro armádu

Ministerstvo bude podle své specifikace poptávat logistické a zabezpečovací vozidlo a pro tento účel požaduje vozidlo kategorie VN-1G určené pro provoz na pozemních komunikacích i ve velmi náročném terénu. Z logiky věci tedy vyplývá, že má jít o univerzální stroj, což přináší další úskalí. Pick-up je totiž už ze své podstaty konstrukční kompromis a svým charakterem nepředstavuje univerzál, ale vozidlo, které umí od všeho trochu, ale nic pořádně. Budoucí náhrada UAZů a Defenderů bude většinu svého služebního života, stejně jako ony dva zmiňované typy vozů, jezdit na běžných silnicích. Na běžné silnici má terénní pick-up ty nejhorší vlastnosti ze všech malých a středních vozidel. Jízdní charakteristiky se u něj výrazně mění přímo úměrně váze nákladu na ložné ploše, a rozhodně nejde o kategorii automobilu s výbornými jízdními vlastnostmi na silnici, což koneckonců dokázaly i mnohé testy (především tzv. losí test).

Na provoz po běžných komunikacích s občasným zajetím na polní cestu by stačila i běžná SUV, která jsou dokonce levnější než terénní pick-upy, pokud tedy má být hlavním argumentem pro pořízení pick-upů místo osobních terénních vozidel cena. Jenže z hlediska schopností i jízdních vlastností, bezpečnosti, univerzálnosti a také takticko-technických parametrů má armáda dostat nová vozidla, která budou plnohodnotnou náhradou starých UAZů a Defenderů, a která je mají ve všech směrech ještě navíc překonávat. Armáda by tedy měla pořídit například stovky nových moderních terénních vozů s dvouprostorovou karosérií (otevřenou či uzavřenou kabinou) plnících nejnovější takticko-technické požadavky a bezpečnostní standardy pro běžné použití a další stovky zodolněných či pancéřovaných vozidel použitelných jak v mírových, tak bojových podmínkách. A nikoliv stovky pick-upů, které jsou jen všeobecným kompromisem nepřinášejícím nic lepšího, a které už vůbec nepředstavují posun do budoucnosti.

Ministerstvo z celé plejády moderních bezpečnostních prvků bude podle bodů marketingového průzkumu poptávat pouze systém ABS a airbagy před řidičem a spolujezdcem vpředu. To jen svědčí o tom, že úředníci vůbec neberou v potaz, že žijeme ve 21. století, a že bezpečnostní standardy jsou již zcela někde jinde a budou se nadále vyvíjet mílovými kroky. Je to o to víc zarážející, protože nová vozidla budou sloužit za horizont roku 2030. Nebo si na ministerstvu myslí, že čeští vojáci jsou velcí tvrďáci a otloukánci, kteří vydrží víc než člověk v civilním autě, a tedy bezpečnostní prvky i ochrana před následky havárií pro ně nejsou důležité, resp. jsou zbytečným luxusem?

Video: Modelové situace použití pick-upu v ozbrojených složkách. Vozidla nemají hardtop, aby byl nákladový prostor kvůli názornosti dobře viditelný, figuranti se však chovají tak, jako by vozy byly hardtopem opatřeny. / YouTube

Není to jen nedostatečným počtem bezpečnostních prvků, ty lze koneckonců instalovat snad do všeho, ale jde také o konstrukci. Nárazové testy pick-upů z posledních let jasně ukazují, že rozhodně nejde o nejbezpečnější auta. Pick-upy jsou především malé náklaďáky a většina z nich je postavena na rámovém podvozku. Karoserie kabiny tak nemá příliš velkou tuhost a celá konstrukce pick-upu hůře pracuje s deformačními zónami. Není tedy náhodné, že pick-upy dosahují v crash testech jen průměrných výsledků. Moderní SUV se samonosnými karoseriemi jsou naprosto jiná kategorie, tuhost celé konstrukce je s pick-upy neporovnatelná. 

O důvodech poptávky na běžné komerční pick-upy ministerstvo mimo jiné argumentuje, že vozidla se samonosnou karosérií nejsou pro vojenské použití vhodná, protože prý údajně nedosahují odolnosti vozidel s nosným rámem. Je záhadou, odkud tento argument na ministerstvu získali. V dnešní době je opak pravdou, proto také většina výrobců od nosného rámu ustoupila nebo ustupuje (to je důvod, proč dnes naprostá většina moderních terénních vozidel nosný rám nemá). Například nový Defender druhé generace, nástupce v armádě používaného Land Roveru Defender 90 a 110, má až desetkrát vyšší tuhost samonosné karoserie, než poskytují konstrukce běžných offroadů či pick-upů s karoserií umístěnou na nosném rámu. Tomu samozřejmě odpovídá i vysoká bezpečnost pro osádku a také odolnost celé konstrukce vůči poškozením i namáhání celého vozu během provozu v náročných podmínkách.
Vozidla s pevným nosným rámem mají podle argumentace ministerstva prý údajně i lepší průchodivost terénem než terénní vozy se samonosnou karosérií. Bylo by zajímavé vědět, zda došlo k nějakým porovnávacím testům, které by toto tvrzení dokazovaly. Přitom je všeobecně známo, že například SUV modelů Land Rover nebo Range Rover se samonosnou karosérií zvládají náročný terén přinejmenším stejně dobře, ne-li lépe, jako klasický Land Rover Defender s nosným rámem. Nelze také tvrdit, že tuhé nápravy mají v terénu výhodu oproti nezávislému zavěšení, koneckonců armádní vozy Tatra jsou proslulé právě nezávislým zavěšením kol.

Dalším problémem pick-upů je i malá nosnost nosičů, které se připevňují ke střeše kabiny či hardtopu. Ministerstvo podle dostupných materiálů bude požadovat nosnost od 50 kg (pokud tedy dodavatel dodá vůz s nosností pouhých 50 kg, splní podmínku), to je velmi nízké číslo, když dojde na srovnání opět například s nejnovější na Slovensku vyráběnou generací Land Roveru Defenderu, který je uzpůsoben na statické zatížení střechy 300 kg a dynamické 168 kg. I taková Škoda Yeti před lety v pořadu Top Gear dokázala, že na střešním nosiči dokáže udržet několik stovek kilogramů vážící vrtulník. Moderní osobní terénní vozy tedy přinášejí zcela nové standardy a schopnosti a tímto směrem by se měla armáda posouvat, a nikoliv přecházet na kompromisy.

Poskládat vojáky na „trestnou“ lavici, to je, oč tu běží

Z hlediska osádky je u pick-upů hned po omezené velikosti nákladového prostoru největším hendikepem prostor v kabině. Především v zadní části kabiny je to ve všech středních pick-upech přímo prostorová bída. Zadní sedadla se nedají nazvat sedadly, ale pouze nouzovou lavicí (možná spíše hokejovým slangem trestnou lavicí). Tři středně vzrostlí muži osádky na této lavici sedí příčně namačkáni na sobě jako sardinky a zároveň mají kolena naražená do opěradel sedadel řidiče a spolujezdce bez ohledu na jejich polohu. Sezení na zadní lavici je pro osádku torturou i kvůli nedostatečné výšce stropu. Muž postavy kolem 180 cm s nasazenou přilbou není schopen sedět rovně, hlavu s přilbou musí mít nakloněnou do strany nebo dopředu. A není možné to změnit ani poposednutím na sedáku více dopředu a shrbením zad, protože pro nohy s kolenními chrániči (i bez nich) není za předními sedačkami žádné místo navíc (viz foto č. 4). 

Foto č. 4
Foto: Muži průměrného vzrůstu s nasazenou přilbou nejsou schopni ve stísněných podmínkách sedět vzpřímeně (foto č. 4) | archiv CZD

Na zadní lavici je v příčném směru dokonce tak málo místa, že všichni tři členové osádky namačkaní na sobě mají velké problémy při zapínání bezpečnostních pásů, a to i bez taktických rukavic. Zapnutí pásů u všech tří netrvá sekundy ale desítky sekund, jak jsme mohli během testu ověřit (viz foto č. 5 a video). Dokonce poslední nastupující má tak málo prostoru, že není schopen standardním způsobem zavřít dveře, musí je zavírat zatlačením ruky zvnějšku přes otevřené okno, nebo prudkým trhnutím za dveřní madlo s jeho okamžitým puštěním a uložením ruky na klín, což je krkolomné a nepovede se to vždy (viz video).

Foto č. 5
Foto: Zapnutí pásů všech členů osádky trvá desítky sekund kvůli nedostatku prostoru na zadní lavici, rychleji se to dá zvládnout jen pokud jsou alespoň jedny dveře otevřené. (foto č. 5) | archiv CZD

Stísněný prostor vzadu nedává vůbec žádnou šanci (a vepředu jen velmi omezeně) ergonomicky instalovat držáky zbraní, přitom držáky mají být součástí vybavení poptávaných vozidel. V plném obsazení pěti osobami mají vojáci vzadu místo pro osobní zbraně pouze mezi nohami nebo vedle nich bez prostorové rezervy, a to si je přidržují pouze rukou (viz foto č. 13). Je nepředstavitelné, aby se vzadu našlo ještě místo pro nastálo uchycené držáky zbraní, které by nebránily nástupu do zadní části vozidla a neomezovaly už tak stísněný prostor pro osádku. A to nemluvíme o nějakých odkládacích prostorech pro drobné osobní věci osádky. Přitom z požadavků ministerstva vyplývá, že se počítá s umístěním hasicího přístroje ve vozidle i s držákem upevněným ke karoserii. To tedy znamená, že je naprosto vyloučená instalace radiostanice za předpokladu zachování pětičlenné osádky (viz foto č. 6 a 7).

Foto č. 6Foto: Jediným vhodným místem pro instalaci radiostanice v kabině je střed zadní stěny kabiny, což však snižuje kapacitu vozu na čtyři členy osádky. (foto č. 6) | archiv CZD

Foto č. 7
Foto: Jediným vhodným místem pro instalaci radiostanice v kabině je střed zadní stěny kabiny, což však snižuje kapacitu vozu na čtyři členy osádky. (foto č. 7) | archiv CZD

Do plánovaných pick-upů se má vejít pět členů osádky s polní výbavou. To znamená asi 60 kg výstroje na osobu, s hmotností osádky tedy může jít celkem o 700 až 800 kg. K tomu je potřeba připočítat hmotnost paliva, kapacita nádrží u pick-upů se pohybuje přibližně od 60 do 80 l, což odpovídá přibližně 50 až 70 kg nafty. Pokud si vezmeme typického představitele „levného“ pick-upu střední třídy – Nissan Navara, tak ten má pohotovostní hmotnost kolem 2000 kg, přičemž maximální hmotnost dosahuje hodnoty 2800 kg. Prostými počty tedy dojdeme k tomu, že ministerstvo plánuje jako náhradu za osobní UAZy a Defendery pořídit malé náklaďáky, které mají nevyhovující rozměry kabiny pro osádku, omezený nákladový prostor a k tomu uvezou jen polní vybavení osádky a nic navíc. Oproti osobním terénním vozům tedy pick-upy nepřinášejí žádnou výhodu vyšší užitné hodnoty, naopak vojáci mají dostat vozidla s rozměrovými a kapacitními omezeními.

Použití pick-upu v praktických ukázkách

Podívejme se teď na několik modelových situací, které ilustrují fotografie a video u článku. Kvůli názornosti byla použita vozidla pick-up bez hardtopu, aby byl nákladový prostor dobře viditelný ze všech úhlů, figuranti se však chovali tak, jako by vozy byly hardtopem opatřeny. 

Fotografie č. 8 ukazuje situaci, kdy je na ložné ploše umístěn náklad (například motor, palivové sudy, proviant atd.), a tudíž osádka si své osobní vybavení musí vzít do kabiny. Je patrné, že nejde o plnou polní, a přesto není v kabině k hnutí. Řidičův batoh si musí spolujezdec sedící vedle něj dát pod nohy společně se svým batohem (viz foto č. 9). Osádka vzadu nemá možnost dát si batohy pod nohy, protože je tam místo právě jen pro jejich nohy a zbraně ve svislé poloze opřené pažbou o podlahu. V takovéto situaci nemají vojáci vzadu žádnou šanci si v rozumném čase zapnout, pokud vůbec, bezpečnostní pásy. Jak již bylo řečeno, poslední nastupující osoba z trojice vzadu pak má velké problémy (pokud má na sobě taktické vybavení včetně chráničů loktů) standardně zavřít dveře, s batohem na klíně je to v podstatě nemožné. Musí si tedy otevřít okno a dveře zavřít zatlačením na dveře z vnějšku (viz video).

Foto č. 8
Foto: Pokud je na ložné ploše náklad, osádka si musí vzít bagáž do kabiny, i s malými batohy není uvnitř vozu k hnutí. (foto č. 8) | archiv CZD

Foto č. 9
Foto: Řidičův batoh si musí spolezdec dát spolu se svým pod a mezi nohy (foto č. 9) | archiv CZD

V případě, že si osádka může dát batohy a osobní vybavení na zadní ložnou plochu, ušetří místo pouze nad koleny, jinak se na stísněnosti prostoru v kabině nic nemění. Kolena jsou naražená do opěráků předních sedadel a vojáci trpí nedostatkem místa na výšku. Hlavy musejí mít nakloněné dopředu nebo do boku a jsou k sobě natlačeni boky tak, že jim překážejí sekundární zbraně na opasku a taktické vybavení či sumky (viz foto č. 10, 11 a 12). Přijatelné prostorové podmínky má jen řidič, ovšem u něj platí, že je velmi těžké nalézt ergonomicky rozumné místo pro úchyt zbraně. U ostatních členů osádky, především vzadu, je to nemožné. Podle informací z ministerstva však budou držáky na dlouhé osobní zbraně údajně umístěny v nákladovém prostoru. To je přinejmenším překvapující nebo spíše zarážející informace. Vojáci tedy nebudou mít osobní zbraně (osobní jsou od toho, že je má voják u sebe) po ruce, jejich místo má být ve fyzicky odděleném nákladovém prostoru vzadu.

10_11_12
Foto: Osádka vzadu nemá dostatek místa ani na výšku, ani na šířku. Fotografie zachycují postupné obsazení lavice jedním, dvěma a třemi členy osádky. (foto č. 10-12) | archiv CZD

Další skutečností, která omezuje instalaci držáků zbraní, je malá výška kabiny od podlahy po strop. Jak je patrné z fotografie č. 13 (i z videa výše), dlouhá zbraň pro přesnou střelbu s nesklopenou pažbou se do kabiny na výšku vejde s rezervou jen několika centimetrů. Rozměry kabiny také znemožňují instalaci radiostanice. Ve starých Defenderech české armády (pokud mají radiostanici ve výbavě) jsou radiostanice zpravidla instalovány mezi sedačkou řidiče a spolujezdce, což je z ergonomického pohledu vyhovující. Navíc radiostanice v takovém případě neomezuje prostor pro sedící osádku. 

Jenže pick-upy střední kategorie mají mezi sedačkami řidiče a spolujezdce minimum místa, vejde se tam maximálně loketní opěrka s malou odkládací schránkou. Pokud by se měla radiostanice uchytit tak, aby nepřekážela nastupování do vozu nebo práci řidiče, jediným možným vhodným místem je zadní stěna kabiny nad prostředním místem zadní lavice. Takovéto umístění však vylučuje, aby pick-up pojmul pětičlennou osádku, místo je jen pro čtyři (viz foto č. 6 a 7). V úvahu přichází také instalace radiostanice do nákladového prostoru, což ale znamená, že nesmí být přichycena k hardtopu a bude potřeba zabudování dodatečné kabeláže a ovládacích prvků, které by propojovaly kabinu s nákladovým prostorem, tedy další náklady navíc.

Foto č. 13
Foto: Dlouhá zbraň pro přesnou střelbu s nesklopenou pažbou se do kabiny na výšku vejde s rezervou jen několika centimetrů. (foto č. 13) | archiv CZD

Ranění pick-up milovat nebudou

Stísněný prostor v kabině u středních pick-upů typu double cab umocňují i velmi úzké zadní dveře s malým úhlem rozevření (tímto neduhem trpí naprostá většina pick-upů v tomto segmentu). Ze série fotografií č. 14 až 21 i z videa výše je zřetelné, jaký boj představuje pouhé naložení zraněného do zadní části kabiny. Dva muži táhnoucí raněného k vozu se do úzkého rámu dveří jednoduše nevejdou, nemají dostatečný prostor k tomu, aby zraněnou osobu dostali na sedadlo. Je tedy potřeba asistence dalšího muže, který zraněnou osobu do interiéru a na sedadlo vtáhne zevnitř. 

Foto č. 14
Foto: Úzký rám zadních dveří komplikuje nakládání zraněného do interiéru vozidla (foto č. 14) | archiv CZD

Foto č. 15
Foto: Úzký rám zadních dveří komplikuje nakládání zraněného do interiéru vozidla (foto č. 15) | archiv CZD

Ve všech případech je tak nutné, aby jeden nebo dva členové osádky při nakládání zraněného vozidlo obíhali z druhé strany. Pokud zraněného u zadních dveří jistí dva muži, třetí musí vozidlo obejít, nastoupit dovnitř a zraněného vtáhnout (viz foto č. 16 až 21). Poté pak jeden z jistící dvojice musí vozidlo rovněž oběhnout a nastoupit na místo vpředu vedle řidiče. Pokud zraněného nakládá jen dvojice mužů, jsou nuceni zraněného nejprve nasunout na boční okraj zadní lavice a poté jeden z dvojice oběhne vůz, nastoupí zadními dveřmi na druhé straně a zraněného vtáhne dovnitř. V naprostém kontrastu je nakládání zraněného do terénního vozu s dvouprostorovou karosérií. Po otevření zadních dveří mohou dva muži zraněného s dostatečným prostorem okolo sebe položit na podlahu a zároveň s ním nastoupit do vozu zadními dveřmi, zavřít je a vůz může odjet. 

16_21
Foto: Zraněného je nutné do prostoru zadní lavice vtáhnout od protilehlých dveří (foto č. 16-21) | archiv CZD

Obrovský rozdíl v komplikovanosti a časové náročnosti této činnosti v obou případech je více než jasný. Navíc v případě pick-upu se rozhodně nedá zajistit šetrné zacházení se zraněným, zvláště pokud by měl vnitřní zranění. S tím souvisí další problém. Sedícího zraněného v plném osazení pěti členy osádky není možné za jízdy ošetřovat. Vedle něj sedící muži nemají dostatek prostoru, aby mohli ošetřit nebo stabilizovat poranění v oblasti třísel, břicha, dolní oblasti zad, hýždí atd. Jak ukazuje fotografie č. 22 a 23, krajně obtížné až nemožné je třeba jen zaškrcení dolní končetiny a zastavení krvácení.

Foto č. 22
Foto: Ošetřit zraněného v plném obsazení vozu je krajně obtížné (foto č. 22) | archiv CZD

Foto č. 23
Foto: Ošetřit zraněného v plném obsazení vozu je krajně obtížné (foto č. 23) | archiv CZD

Dá se namítnout, proč by chtěl někdo dávat zraněného do malé kabiny, když má pick-up zadní ložnou plochu. Ta ale může být naložená nějakým nákladem či vybavením. Ale i z tohoto úhlu pohledu se ukazuje, jak nevhodnou platformou pick-up je. Do moderního terénního vozu s dvouprostorovou karosérií lze zraněného po sklopení zadních sedadel umístit v poloze vleže a nataženého, a to dokonce i s nosítky. V případě pick-upu to možné není. Nosítka se na krátkou ložnou plochu nevejdou, je tedy třeba nechat otevřené zadní výklopné čelo (viz foto č. 24 až 26). To ale znamená, že nosítka i další vybavení by musely být nějakým dodatečným způsobem fixovány. Také to znamená, že se prodlužuje doba od naložení zraněného do odjezdu vozu. Navíc zraněný je po celou dobu transportu vystaven povětrnostním vlivům, především chladu či vedru, vlhku atd., což u vozů s dvouprostorovou karoserií nehrozí (např. UAZ či LR Defender byť i vybavené třeba jen plachtou lze plně uzavřít a celý interiér vytopit či klimatizovat)). 

Foto č. 24
Foto: Zraněného na nosítkách lze do nákladového prostoru naložit pouze se sklopeným zadním čelem (foto č. 24) | archiv CZD

Foto č. 25
Foto: Zraněného na nosítkách lze do nákladového prostoru naložit pouze se sklopeným zadním čelem (foto č. 25) | archiv CZD

Foto č. 26
Foto: Zraněného na nosítkách lze do nákladového prostoru naložit pouze se sklopeným zadním čelem (foto č. 26) | archiv CZD

Dalším problémem je spodní čelo nákladového prostoru. Při jeho sklopení se totiž mezi ním a nákladovým prostorem vytvoří v oblasti pantů výrazná spára. Díky ní není možné jednoduše přední nohy nosítek položit na čelo a celá nosítka pak zasunout až k zadní stěně kabiny (viz foto č. 27). Nohy nosítek by totiž zapadly do spáry, proto dva členové osádky musejí nosítka z boku nadzvednout a položit až na dno nákladového prostoru. Prakticky to znamená, že k naložení nosítek se zraněným na ložnou plochu pick-upu jsou potřeba tři lidé (viz foto č. 28).

Foto č. 27
Foto: Nosítka na korbu musejí nakládat tři muži kvůli spáře mezi nákladovým prostorem a sklopeným čelem (foto č. 27) | archiv CZD

Foto č. 28
Foto: Nosítka na korbu musejí nakládat tři muži kvůli spáře mezi nákladovým prostorem a sklopeným čelem (foto č. 28) | archiv CZD

Ale ani v případě, že by byl zraněný na ložnou plochu uložen bez nosítek, jej nelze transportovat nataženého, ale pouze se skrčenými nohami, nebo v polosedě s trupem opřeným o zadní stěnu kabiny (viz foto č. 29). Dalším problémem je plánovaný hardtop. Nákladový prostor s hardtopem má ještě menší výšku než kabina, což významně omezuje pohyb medika, který by byl se zraněným během transportu v nákladovém prostoru (viz foto č. 30). A k tomu všemu nákladový prostor standardně nedisponuje žádnými fixačními prvky či madly, které by pomohly zraněného upevnit a ošetřujícímu usnadnily práci během jízdy vozidla. 

Foto č. 29
Foto: Transport raněného je možný jen v polosedě nebo se skrčenými nohami. Práci medika limituje střecha hardtopu a absence madel nebo úchytů. (foto č. 29) | archiv CZD

Foto č. 30
Foto: Transport raněného je možný jen v polosedě nebo se skrčenými nohami. Práci medika limituje střecha hardtopu a absence madel nebo úchytů. (foto č. 30) | archiv CZD

Malá délka nákladového prostoru samozřejmě neumožňuje přepravu dlouhých předmětů. Opět by to bylo možné jen za pomoci dodatečných poutacích prvků, nebo by takovéto předměty musely trčet ven z vozu přes otevřené čelo hardtopu. Toto omezení je u pick-upu ještě výraznější, neboť dlouhé předměty na něm nelze převážet ani na střeše. Díky konstrukčnímu řešení, kdy kabina a nákladový prostor netvoří jeden pevný celek, lze střešní nosiče instalovat na střechu kabiny a hardtop pouze odděleně (foto č. 31). Jejich vzájemný pohyb především při namáhání vozu v krutu nedovoluje převoz dlouhých předmětů uchycených k oběma zároveň, tedy je nelze přepravovat vůbec.

Foto č. 31
Foto: Pick-upy nemohou mít velký střešní nosič, protože kabina a nákladní prostor netvoří jeden pevný celek. Proto se musejí instalovat dva samostatné, které neumožňují přepravu dlouhých předmětů. (foto č. 31) | archiv CZD

Nákladový prostor s hardtopem je problematický byť i jen pro převoz batohů a polního vybavení osádky. Ten je totiž přístupný jen přes otevřené zadní čelo nákladního prostoru a hardtopu. Některé hardtopy mají sice otevíratelná boční okna, jenže jejich rozměry jsou malé, často jde navíc o typ s posuvnou a pevnou částí. Především však jde o to, že zadní spodní otevíratelné čelo po sklopení výrazně prodlužuje délku vozu a zhoršuje přístup do nákladového prostoru. Jednoduše řečeno průměrně vzrostlý muž po sklopení zadního čela ze země dosáhne maximálně tak do poloviny nákladového prostoru. Pokud jsou tedy například batohy až u zadní stěny kabiny, musí jeden člen osádky nasednout na sklopené čelo a položit se do nákladového prostoru na záda (pokud drží osobní zbraň) a batohy postupně vytáhnout (viz foto č. 32 a 33). Druhou možností je na čelo vyskočit a po kolenou do nákladového prostoru doslova vlézt po čtyřech, protože na výšku člověka omezuje hardtop, a vybavení dalším členům osádky podávat (viz foto č. 34). Je více než jasné, že pro muže s taktickým vybavením, osobní zbraní či dokonce balistickou ochranou to není jednoduchý úkon.

Foto č. 32
Foto: Pokud je náklad až u zadní stěny kabiny, musí jeden člen osádky nasednout na sklopené čelo a položit se do nákladového prostoru. (foto č. 32) | archiv CZD

Foto č. 33
Foto: Pokud je náklad až u zadní stěny kabiny, musí jeden člen osádky nasednout na sklopené čelo a položit se do nákladového prostoru (foto č. 33) | archiv CZD

Pick-up nemůže plnohodnotně nahradit osobní terénní vůz s dvouprostorovou karosérií

Jak je patrné z několika příkladů výše, pick-up střední velikosti rozhodně nelze považovat za plnohodnotný ekvivalent offroadů s dvouprostorovou karosérií, mezi něž patří UAZ 469 nebo LR Defender. Argument, že česká armáda už má s pick-upy zkušenosti, naprosto neobstojí. Těch několik pick-upů Toyota, které měly ve výbavě některé jednotky (např. bývalý SOG) rozhodně nemohou být argumentem, že je pick-up vhodné vozidlo pro všeobecné použití v ozbrojených složkách. Už jen z toho důvodu, že například ony Toyoty Hilux u SOGu sloužily jako lehká ozbrojená bojová vozidla.

Přitom z ministerstva zaznívá, že uvažované nové pick-upy nemají být primárně bojovými vozy. Má to být týlové vozidlo. Tedy má zastávat roli vozu pro každodenní a univerzální použití. Tomu ale neodpovídají ani jízdní vlastnosti, ani kapacita a velikost, ani bezpečnostní standardy.

Dovede si někdo představit, že například náčelník generálního štábu se svým týmem pojede na služební cestu nasardinkovaný na zadní lavici pick-upu třeba z Prahy do Olomouce? Nebo že v něčem takovém přijede prezidentu republiky podat hlášení o zahájení vojenské přehlídky? Asi těžko. Podobně pětice běžných příslušníků Armády České republiky vystoupí po stejné cestě z Prahy do Olomouce z pick-upu naprosto zničená a zdřevěnělá, a to na sobě nemusí mít ani „taktiku“. 

Foto č. 34
Foto: Fotografie názorně demonstruje, že pokud by byl vůz vybaven hardtopem, nebylo by možné se na ložné ploše pohybovat vzpřímeně. (foto č. 34) | archiv CZD

Pick-upy by měly smysl například jako vozy pro polní kuchyně, jako rozvážkové automobily čistého prádla, pro servisní centra (kdyby armáda nějaká měla) atd. Ale rozhodně to není typ vozidla, kterých by měla mít armáda stovky a měl by nahradit dvouprostorové osobní terénní vozy. Je to vozidlo vhodné pro týlovou službu, to bezpochyby, tomu by ale odpovídala poptávka desítek kusů, nikoliv stovek, jak si představuje ministerstvo. To ostatně chápe naprostá většina ozbrojených sil v NATO, v žádné jiné zemi totiž střední militarizovaný civilní pick-up netvoří základ automobilového logistického parku lehké kategorie. Přitom ministerstvo tvrdí, že na vozidla kategorie středních civilních pickupů přecházejí i další alianční armády, přičemž prý údajně vozy kategorie M1-G ustupují vozidlům kategorie N1-G. Opět je záhadou, na základě čeho zástupci ministerstva došli k takovému tvrzení. Pravdou je, že naprostá většina armád NATO ve třídě lehkých vozidel používá vozy kategorie VM-1G a od nich odvozené varianty. To ostatně dokazuje i text, který jsme uveřejnili již dříve. Výjimku bude v budoucnosti tvořit Nizozemí a Polsko. Co si ale v případě Nizozemí myslet o koncepčnosti ozbrojených sil, které například bez náhrady rozprodají své moderní tanky, a zbaví se tak zásadní vojenské schopnosti.

V sousedním Polsku vybírali náhradu obstarožních Honkerů tak dlouho, až přebrali. Vybrali typ Nissan Navara, a pár týdnů na to polské ministerstvo oznámilo, že vítěz výběrového řízení musí místo něho dodat Ford Ranger, protože výroba vybraného Nissanu Navara ve Španělsku brzy skončí. Vybrán byl nakonec typ, který vybrán nebyl, ale zbyl (a to přesto, že se v Evropě také nevyrábí). Takto se vybírá „nejlepší technika“ pro vojáky?

Pick-upy v Evropě definitivně končí!

A právě výroba je dalším ošemetným faktorem. Pick-upů se v Evropě prodává tak málo, že se dnes na starém kontinentě vyrábějí jen na dvou místech, v Německu (VW Amarok) a Španělsku (Nissan Navara, Mercedes X, Renault Alaskan). Jenže z hlediska české armády je naprosto zásadní informace, že výroba pick-upů v Evropě letos definitivně končí. Výroba Nissanů Navara a příbuzných Renaultů Alaskan se ještě letos stěhuje z Barcelony do JAR, přesun také znamená úplné ukončení výroby od Navary odvozeného Mercedesu třídy X, a to bez náhrady. Výroba VW Amarok současné generace také úplně končí, jeho nástupce teprve vzniká, a to ve spolupráci s Fordem, a bude se vyrábět také výhradně v JAR v tamní továrně Fordu, konkrétně od roku 2022. Je tedy evidentní, že i z hlediska dodávek vozidel, náhradních dílů, servisního zabezpečení je jakýkoliv pick-up tou nejhorší volbou. Pokud se české Ministerstvo obrany po kontroverzním prvním a zrušeném výběrovém řízení rozhodne pořídit v druhém výběrovém řízení místo terénních osobních vozů malé náklaďáky kvůli ceně, tak se v konečném důsledku může velmi divit, protože právě nyní se dějí zásadní změny v produkci pick-upů v Evropě.