Koordinované odstoupení Estonska, Lotyšska a Litvy od Ottawské úmluvy o zákazu protipěchotních min a oznámený záměr Finska a Polska následovat tento krok v roce 2026 představují zásadní zlom v evropském přístupu k humanitárnímu odzbrojení. Nejbližší spojenci Ruska v rámci NATO tím reagují na proměněné bezpečnostní prostředí, v němž se válka vysoké intenzity znovu stala reálným scénářem. Tento vývoj otevírá širší otázku, zda dosavadní bezpečnostní normy odpovídají realitě konfliktu, v němž jeden z klíčových aktérů pravidla systematicky porušuje.

Ottawská úmluva, oficiálně Úmluva o zákazu protipěchotních min, byla přijata v roce 1997 a v platnost vstoupila o dva roky později. Vznikla v době, kdy v Evropě převládala víra, že rozsáhlé pozemní konflikty patří minulosti a že mezinárodní právo dokáže postupně omezit nejničivější formy vedení války. Zákaz výroby, použití, skladování a transferu protipěchotních min se stal jedním z nejviditelnějších úspěchů humanitárního odzbrojení. Do roku 2024 se k úmluvě připojilo 166 států a protipěchotní miny byly v evropském kontextu vnímány jako zbraň minulosti.

Tento konsenzus však narušil návrat války vysoké intenzity na evropský kontinent. Ruská plnohodnotná invaze na Ukrajinu v únoru 2022 zásadně změnila bezpečnostní realitu. Nezávislé organizace, včetně mezinárodní organizace Human Rights Watch, opakovaně zdokumentovaly používání protipěchotních min ruskými silami na okupovaných územích Ukrajiny. Tyto skutečnosti ukázaly, že klíčový aktér konfliktu nejenže není smluvní stranou Ottawské úmluvy, ale zároveň se neřídí ani základními humanitárními principy. Pro státy na východním křídle NATO se tím zásadně změnilo hodnocení rizik spojených s jednostranným odzbrojením.

V prosinci 2025 dokončily Estonsko, Lotyšsko a Litva formální proces odstoupení od Ottawské úmluvy poté, co v létě téhož roku deponovaly příslušné instrumenty u depozitáře OSN. Tento krok byl výsledkem koordinovaného politického rozhodnutí, které pobaltské státy oznámily již na jaře 2025. Finsko a Polsko následně deklarovaly, že stejný postup dokončí v průběhu roku 2026. V souhrnu tak jde o největší souběžný odchod států z humanitární odzbrojovací smlouvy v moderní historii.

Společným jmenovatelem rozhodnutí všech pěti zemí je tvrzení, že jejich bezpečnostní prostředí se zásadně proměnilo. V situaci, kdy potenciální protivník disponuje početní i materiální převahou a není vázán stejnými omezeními, je zachování jednostranného zákazu některých obranných prostředků vnímáno jako strategická nevýhoda. Tyto státy zdůrazňují, že odstoupení od úmluvy nemá vést k neomezenému použití protipěchotních min, ale k obnovení možnosti jejich omezeného, výhradně obranného nasazení.

V jejich strategickém uvažování hraje klíčovou roli čas. Pro státy s relativně malým územím, omezenými lidskými zdroji a dlouhou pozemní hranicí s Ruskem nebo Běloruskem představuje schopnost zpomalit postup protivníka zásadní prvek obrany. Protipěchotní miny jsou v tomto kontextu chápány jako nástroj, který může zvýšit náklady případné agrese a vytvořit prostor pro rychlou aktivaci kolektivní obrany NATO. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že minová pole a další obranné překážky mohou významně ovlivnit tempo a průběh pozemních operací.

Z právního hlediska postupovaly dotčené státy v souladu s článkem 20 Ottawské úmluvy, který umožňuje odstoupení po uplynutí šestiměsíční lhůty od oznámení depozitáři. Ve svých oficiálních zdůvodněních poukazují na zásadní změnu bezpečnostního prostředí a na skutečnost, že hlavní zdroj hrozby není smluvní stranou úmluvy. Současně deklarují záměr minimalizovat rizika pro civilní obyvatelstvo a podřídit případnou novou výrobu či použití min přísné národní kontrole.

Hromadné odstoupení pěti evropských států od Ottawské úmluvy zpochybňuje představu, že humanitární odzbrojení je jednosměrný a nevratný proces. Ukazuje, že účinnost mezinárodních norem je podmíněna stabilním bezpečnostním prostředím a alespoň základní mírou reciprocity. Pokud jeden z aktérů konfliktu pravidla systematicky porušuje, ochota ostatních nést náklady jejich dodržování postupně slábne.

Pro Českou republiku má tento vývoj především analytický význam. Neznamená bezprostřední tlak na změnu vlastní politiky, ale slouží jako varování, jak rychle se mohou bezpečnostní priority v Evropě proměnit. Bezpečnost Česka je úzce propojena se stabilitou východního křídla NATO a s vývojem války na Ukrajině. Jakékoli oslabení odstrašení v Pobaltí nebo Polsku by se nepřímo promítlo i do bezpečnostního prostředí střední Evropy.

Zároveň se tím potvrzuje, že bezpečnostní politika není statickým souborem morálních zásad, ale dynamickým procesem reagujícím na proměnlivé hrozby. Debata o protipěchotních minách tak přesahuje samotnou otázku konkrétní zbraně a stává se symbolem širšího dilematu současné Evropy: jak zachovat humanitární hodnoty v situaci, kdy čelí aktérovi, který je otevřeně odmítá.

Odstoupení Estonska, Lotyšska, Litvy a připravované kroky Finska a Polska signalizují, že Evropa vstoupila do nové fáze bezpečnostního realismu. Nejde o popření humanitárních principů, ale o jejich konfrontaci s realitou války, která se odehrává v bezprostředním sousedství Evropské unie. Pro NATO i EU bude klíčové, aby tento posun nevedl k roztříštění bezpečnostní politiky, ale naopak k otevřené a koordinované debatě o tom, jak zajistit kolektivní obranu v prostředí, kde pravidla přestala být univerzálně respektována.

Tento vývoj je tak pro Česko připomínkou, že bezpečnostní architektura Evropy není neměnná. Budoucnost nebude patřit návratu k minulým modelům, ale schopnosti adaptace na prostředí, které je méně předvídatelné, tvrdší a strategicky složitější. Právě schopnost tuto realitu včas pochopit a promítnout ji do politických rozhodnutí se stane jedním z klíčových testů evropské bezpečnosti v nadcházejících letech.

Zdroj: Commons Library, kam.lt, lrt.lt, armscontrol.org, HRW