Od začátku roku si mohli čtenáři zahraničních i tuzemských médií všimnout, že přibývá zpráv o ruských sabotážích evropské kritické a energetické infrastruktury, o jednotlivcích najímaných ruskými zpravodajskými službami GRU či SVR k různým škodlivým aktivitám, případně o nových dezinformačních narativech, například o válce na Ukrajině. V evropské bezpečnostní komunitě převládá názor, že ačkoli je ruské hybridní působení s námi už nějakou dobu (naplno se projevilo anexí Krymu v roce 2014 a dále zesílilo po ruském vpádu na Ukrajinu), letos v Evropě výrazně posílilo. Tento nárůst zřejmě souvisí i s tím, že se Rusům – zaplať pánbůh! – nedaří zcela naplnit své vojenské cíle na Ukrajině.

Důvod je jednoduchý: ukrajinská obrana stojí na vojenské a humanitární pomoci Evropy – samozřejmě i USA, evropská pomoc však tu americkou již převýšila. Rusové se proto prostřednictvím operací hybridního působení snaží zasadit do evropských společností semínko strachu. Sázejí totiž na to, že pokud si občané evropských států uvědomí, že se terčem ruského hybridního působení stávají právě kvůli pomoci své země Ukrajině, mohlo by to ovlivnit jejich ochotu Ukrajině nadále pomáhat. A když se podíváme na některé politické strany, například na krajně pravicovou AfD v Německu, a na to, jak ostentativně se jejich představitelé i voliči vůči Ukrajině vymezují, zdá se, že Rusové situaci odhadují správně.

Také proto jsem byl v posledních dvou měsících nesčetněkrát pozván do studií veřejnoprávních i soukromých rozhlasových a televizních stanic, a to vždy s jediným účelem: odpovědět na nikdy nekončící otázky – co znamenají pojmy hybridní působení, hybridní válka či hybridní hrozby, zda jsou za tím Rusové, zda se umíme bránit, zda jsme ruským terčem, kdy to skončí a mnohé další. K tématu se samozřejmě vyjadřovala i řada dalších expertů z tuzemské bezpečnostní komunity. A protože se ukazuje, že téma českou společnost zajímá, což je dobře, rozhodl jsem se přetavit své poznatky do následujících řádků, které by měly pomoci celou problematiku zpřehlednit.

Hybridní působení, nebo válka?

Než si rozebereme celkový kontext, je namístě vyjasnit si, jak ruské počínání v Evropě vůbec nazývat. V médiích se nejčastěji setkáváme s pojmem hybridní válka (anglicky hybrid warfare). Jak už ale bylo na akademické i expertní půdě několikrát vysvětleno, toto označení je problematické a analyticky neužitečné – ovšem ne pro clickbaitové příspěvky. Texty spojené s válkou totiž bývají pro čtenáře přitažlivější. Problém však nastává ve chvíli, kdy tento pojem začnou používat i politici a nejvyšší ústavní činitelé. Proč? Odpověď je nasnadě. Zjednodušeně řečeno: pokud je stát ve válce, mobilizuje své průmyslové a lidské kapacity. Válečný stav navíc upravuje přímo Ústava a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Na hybridní válku se nic z toho nevztahuje. Debaty pak často sklouzávají k závěru, že hybridní válka vlastně není válka, a není proto třeba jí věnovat větší pozornost. Opak je však pravdou: právě dlouhodobé přehlížení tohoto problému nás dovedlo až k dnešnímu stavu.

Proto se osvědčil pojem hybridní působení (anglicky hybrid interference), který na půdě EU a NATO výrazně prosazovalo právě Česko. Ostatně Národní strategie pro čelení hybridnímu působení, kterou vláda schválila již v roce 2021, patří ke klíčovým bezpečnostním dokumentům České republiky. Strategie hybridní působení ve zkratce vymezuje jako celou škálu nástrojů v podobě hybridních hrozeb – sabotáží, dezinformací, kybernetických útoků, finančního nátlaku či zpravodajských operací – namířených proti zranitelným prvkům demokratického státu. Toto označení tak přesně pojmenovává jednotlivé aktivity protivníka, proti nimž lze přijmout konkrétní opatření, a zároveň nevyvolává dojem, že se nacházíme v nejvyšším stadiu ohrožení, tedy ve válce. Hybridní působení se totiž v zásadě odehrává pod prahem formálně vyhlášené války. A samozřejmě jej v Evropě a v Česku nemusí vyvíjet jen Rusko. Řada indicií v minulosti ukazovala i na Čínu či Írán.

Rusko v posledních měsících zintenzivňuje hybridní působení v Evropě

Podle serveru The Baltic Sentinel bylo jen za posledních šest měsíců napříč Evropou zaznamenáno 54 incidentů, které lze klasifikovat jako součást hybridního působení, přičemž u řady z nich byla zjištěna výrazná ruská stopa či typický ruský modus operandi. Šlo především o špionáž, pokusy o sabotáž, narušování vzdušného prostoru členských států EU a NATO drony či letouny nebo o instrumentalizaci migrace. Nejvíce incidentů se týkalo Polska a Pobaltí, což vzhledem k jejich geografické poloze a klíčové roli při posilování východního křídla NATO i s tím spojeného odstrašení dává smysl.

Řada útoků se však odehrála i v Německu a zdá se, že tamní bezpečnostní složky si úplně nevědí rady s rychle se zhoršující bezpečnostní situací v zemi (útoky na kritickou infrastrukturu, zbrojovky atd.). Připomeňme, že Německo vedle ruského hybridního působení čelí také teroristické hrozbě ze strany islamistů a ultralevicových extremistických skupin. To neznamená, že by Rusko s těmito aktéry nemohlo spolupracovat. Ostatně pro modus operandi KGB byla spolupráce například s organizovaným zločinem zcela přirozená, jak v nedávném díle podcastu Security Briefing podotkl zpravodajec Jan Paďourek. Přesto se jeví jako pravděpodobnější, že tyto skupiny jednají nezávisle a ruské hybridní působení tento bezprecedentní bezpečnostní koktejl jen přiživuje.

Nejznámějším případem byla ruská operace na letišti v Lipsku, které slouží jako logistický uzel pro přepravu vojenského a humanitárního materiálu na Ukrajinu. Německý ministr vnitra Alexander Dobrindt mimo jiné uvedl, že za srpnový hybridní útok na lipské letiště je zodpovědné Rusko. Podle ministra jej provedli agenti najatí Moskvou, kteří se pomocí dronů pokusili dopravit výbušniny do blízkosti nákladních letadel směřujících na Ukrajinu. Německá reakce na sebe nenechala dlouho čekat a vzhledem k tomu, jak opatrně Německo vůči Rusku obvykle postupuje, byla až překvapivě ostrá. Německo uzavřelo ruský konzulát v Bonnu a vypovědělo smlouvu Ruskému domu v Berlíně. Rusové odpověděli neméně tvrdě a rozhodli se uzavřít Goethe-Institut v Moskvě, kde už stejně působilo jen několik pracovníků (řada z nich odešla už v roce 2022), a německý konzulát v Petrohradě.

Pikantní na celé situaci je, že Rusy zřejmě nejvíce pobouřilo právě uzavření Ruského domu v Berlíně. Proč? Především nejde o běžné kulturní centrum se skromnými kancelářskými prostorami, ale o objekt s užitnou plochou až 30 000 metrů čtverečních. Budova byla už od dob studené války známa jako sídlo rezidentury KGB. Lze se tedy domnívat, že Rusové odsud řídili celou řadu zpravodajských operací, které teď budou muset přesunout jinam – pokud ovšem německá zpravodajská komunita nerozloží celou ruskou zpravodajskou architekturu v zemi, což je krajně nepravděpodobné. Německá reakce je zajímavá i tím, že se zcela vymyká dosavadní německé praxi. Připomeňme, že vyhlášením Ostpolitik v 70. letech minulého století, tedy politiky sbližování s východním blokem, navázaly tehdejší západoněmecké politické špičky energetickou a obchodní spolupráci se SSSR a později s Ruskem. A tuto spolupráci nevybudovala AfD, nýbrž CDU/CSU a sociální demokracie. Koneckonců sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder později skončil v Gazpromu. Poměrně otevřené vztahy s Moskvou udržovala i Angela Merkelová. Olaf Scholz sice uznal, že Rusko je problém, a vyhlásil Zeitwende, tedy politiku vymezení se vůči Rusku a navýšení vojenských výdajů, nikdo však nemohl od Scholze, dítěte Ostpolitik, čekat, že vůči Rusku zaujme skutečně ostrý postoj. Tečku za touto érou udělal až kancléř Friedrich Merz. Otázkou však zůstává, zda Merz odráží nálady německé společnosti, když patří k nejméně oblíbeným kancléřům od dob Konrada Adenauera.

A co Česko?

S ruským hybridním působením máme jisté zkušenosti i u nás doma. Vzpomeňme na operaci ruské vojenské rozvědky GRU ve Vrběticích. Nejčerstvějším případem je žhářský útok v autobusových garážích Klíčov v Praze 9, kde mladý Kolumbijec zapálil autobusy pražského dopravního podniku. Požár zaměstnanci dopravního podniku rychle uhasili. Později však vyšlo najevo, že muž chystal útoky i na další cíle, například na nákupní centra.

Čin byl kvalifikován jako teroristický útok a pachatel byl odsouzen k osmi letům vězení a k vyhoštění z ČR. Během vyšetřování se zároveň ukázalo, že kolumbijského pachatele řídily přes Telegram ruské zpravodajské služby. Šlo tedy o naverbování tzv. agenta na jedno použití.

Česko jakožto „zbrojovka střední a východní Evropy“ se navíc může jevit jako ideální cíl ruského hybridního působení. Je třeba si uvědomit, že právě z tuzemských zbrojovek míří na Ukrajinu obrovské množství munice.

Agenti na jedno použití – je to levné a vždycky se pro ně někdo najde

Co se ale rozumí pojmem agent na jedno použití? Často jde o jednotlivce s kriminální minulostí anebo zkrátka o lidi ve finanční nouzi, kteří se s vidinou rychlého přivýdělku ve výši několika stovek eur nechají naverbovat k celé řadě úkolů – a to právě přes Telegram, který ruské zpravodajské služby ke svým operacím hojně využívají. Zpočátku může jít o jednoduché úkoly, například doručit zprávu či vyfotit určitý areál. Pokud se ovšem agent osvědčí, úkoly se stupňují a mohou vyústit až ve žhářské útoky či umístění výbušnin. Je-li pachatel dopaden a nepřizná se, je velmi obtížné objasnit, kdo jej úkoloval. Takzvaná atribuce útoku proto může být časově poměrně náročná.

Zároveň jde o velmi efektivní a levný nástroj, jak v Evropě vyvolávat strach. Několik stovek eur pro jednoho člověka představuje v rámci hybridního působení zanedbatelnou částku. Rusko se tak může pokusit naverbovat desítky, ne-li stovky lidí. Rusové totiž vědí, že nemusí vyjít všechny útoky – stačí jediný, který vzbudí obavy, že Rusové jsou tady a mají dostatečné kapacity k hybridnímu působení vůči evropským státům.

Jak lze ruské hybridní působení zvládnout?

Na otázku, jak se s ruským hybridním působením vypořádat, neexistuje jednoznačná odpověď. Proto také záměrně mluvím o zvládání, nikoli o eliminaci – ta zkrátka není možná, dokud v Rusku nedojde k demokratickému převratu, což je ovšem představa značně odtržená od reality. Hybridní působení je však nutné zvládnout alespoň do únosné míry.

Největším problémem je, jak již bylo nastíněno, právě atribuce útoků. Ta bývá místy dosti zdlouhavá, protože zpravodajské služby a policie musejí často rozkrýt síť celé řady nestátních aktérů, než se dostanou k původnímu zadavateli. Atribuce by tak měla proběhnout v rozumném časovém rámci a ideálně odhalit, kdo za útokem skutečně stojí.

Dále se nabízí celá řada zpravodajských opatření vedoucích k rozkládání ruské zpravodajské infrastruktury a ke sledování pracovníků ruských zastupitelských úřadů. Rusům je třeba dát jasně najevo, že jejich počínání bude pod důsledným dohledem.

Velká debata se vede kolem narušování vzdušného prostoru drony či letouny. U dronů je odpověď poměrně jasná – sestřelit. U ruských letounů už to tak jednoznačné není. V první fázi by tedy měl být pilot vyzván, aby vzdušný prostor opustil. Pokud tak neučiní, mělo by dojít k pokusu o jeho vytlačení. A nezabere-li ani to, nabízí se krajní řešení – sestřelit.

Pro zvládání ruského hybridního působení je samozřejmě nezbytná celoevropská koordinace, která bude tato opatření důsledně prosazovat. To se ovšem snáze řekne, než udělá. Rusko ani hybridní působení obecně nejsou napříč Evropou vnímána stejně. Ve střední a východní Evropě toto téma přirozeně rezonuje, na Pyrenejském poloostrově je však situace zcela odlišná.

Ruské hybridní působení je tedy závažným problémem, který by žádný z členských států EU a NATO neměl brát na lehkou váhu. Koordinovaný celoevropský přístup je nutností. Je také třeba připravit se na to, že ruské hybridní působení může v následujících měsících s eskalací situace na Ukrajině sílit. Obecně ale platí, že tuto formu hrozeb je nutné vyhodnocovat racionálně a politici ji musí společnosti věcně vysvětlovat. To poslední, co potřebujeme, je propadat panice a ze strachu z Ruska přijímat rozhodnutí, která by mohla Kremlu pomoci, oslabit Ukrajinu a poukázat na zranitelnost NATO. Přesně o to totiž Rusko usiluje.

O autorovi:

Zdeněk Rod je ředitelem Centra bezpečnostních studií (CEBES) na CEVRO Univerzitě. Zároveň působí jako odborný asistent na Katedře bezpečnostních studií CEVRO Univerzity a zároveň vyučuje na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Je rovněž Visiting Fellow na John Lukacs Institute for Strategy and Politics při University of Public Service v Budapešti a spoluzakladatelem bezpečnostní konzultační společnosti Center for Security Consulting. Specializuje se na bezpečnostní a obranné otázky. Je autorem celé řady odborných a policy publikací. Pravidelně vystupuje v médiích.