26. a 27. dubna 2026 hostil severokorejský vůdce Kim Čong-un v Pchjongjangu ruskou delegaci na vysoké úrovni. Zprávy státních médií z Korejské centrální tiskové agentury podrobně popsaly sérii setkání a ceremonií, během nichž Kim veřejně potvrdil neochvějnou podporu Severní Koreje tomu, co popsal jako „spravedlivou svatou válku“ Ruska proti Ukrajině. Rétorická eskalace, spojená s odhalením nového památníku na počest severokorejských vojáků padlých v boji po boku ruských sil, představuje významný moment v rozvíjejícím se partnerství. Spojenectví, formalizované komplexní smlouvou o vzájemné obraně podepsanou v roce 2024, má hluboké strategické důsledky nejen pro bojiště na Ukrajině, ale i pro širší architekturu globálních vztahů.

Událost se odehrála na pozadí prohlubující se vojenské spolupráce. Ruský ministr obrany Andrej Belousov, předseda Státní dumy Vjačeslav Volodin a další vysocí úředníci přijeli do severokorejského hlavního města, aby se zúčastnili slavnostního otevření Pamětního muzea bojových činů při zahraničních vojenských operacích. Tento komplex, který se nachází na ulici Saeppyol – v překladu „Nová hvězda“ na počest padlých – připomíná oběti severokorejských vojáků nasazených v ruském Kursku, kde pomáhali odrážet ukrajinský vpád a přispěli k tomu, co Moskva nazývá osvobozením této oblasti zhruba před rokem. Kim Čong-un osobně provedl své ruské hosty po areálu a ukázal jim vystavené ukořistěné západní zbraně, včetně tanků německé výroby.

Během setkání s Belousovem a Volodinem Kim vyjádřil své „přesvědčení, že ruská armáda a lid jistě ve spravedlivé svaté válce zvítězí.“ Slíbil, že Severní Korea bude „jako vždy plně podporovat politiku Ruské federace na obranu její národní suverenity, územní celistvosti a bezpečnostních zájmů“. Památník slouží jak jako pocta, tak jako propagandistický nástroj, který proměňuje severokorejské ztráty v příběh hrdinského internacionalismu, který „legitimizuje“ další zapojení země do konfliktu.

Od konce roku 2024 dodává Severní Korea nejen vojáky, ale také obrovské množství dělostřeleckých granátů, raket a další munice, která fakticky umožňuje ruské operace. Nasazení vojáků v Kursku představovalo kvalitativní skok, přechod od logistické podpory k přímé účasti v boji. Strategicky to Rusku umožnilo šetřit vlastní síly pro jiné úseky fronty a zároveň otestovat kombinované operace. Ukrajinské síly hlásí intenzivní střety s těmito jednotkami, jejichž ochota snášet těžké ztráty je v souladu s doktrínou Pchjongjangu o „neúprosném útoku“.

Základem této spolupráce je Smlouva o komplexním strategickém partnerství, kterou v červnu 2024 podepsali Kim a ruský prezident Vladimir Putin v Pchjongjangu a kterou následně obě strany ratifikovaly. Článek 4 smlouvy zavazuje každou stranu poskytnout „vojenskou a jinou pomoc všemi prostředky, které má k dispozici, bezodkladně“, pokud se druhá strana stane obětí ozbrojené agrese, a to s odvoláním na právo na sebeobranu podle Charty OSN. Ačkoli je smlouva formulována jako obranná, ve skutečnosti umožnila ofenzivní spolupráci na Ukrajině. Zavádí mechanismy pro budování společných obranných kapacit, sdílení zpravodajských informací a technologickou výměnu, včetně potenciálního pokroku v oblasti raket a jaderných technologií, což znepokojuje západní analytiky.

Zásadní strategické důsledky pro konflikt na Ukrajině jsou již zřejmé. Schopnost Ruska čerpat ze severokorejských zdrojů prodloužila jeho tažení a oslabila západní sankce a vojenskou pomoc Kyjevu. Severokorejská podpora snižuje ochotu Moskvy k jednání, protože může snášet ztráty a udržovat tlak. Pro Ukrajinu a její spojence toto partnerství vyvolává obavy z rozsáhlejší války, přičemž zapojení Severní Koreje může potenciálně vést k další eskalaci nebo zkomplikovat mírové iniciativy. Zprávy zpravodajských služeb naznačují pokračující střídání severokorejského personálu, což naznačuje, že se nejedná o dočasný závazek, ale o součást dlouhodobé strategie s cílem vyčerpat ukrajinskou obranu.

Dopady přesahují bezprostřední válečné dějiště. Osa Rusko–Severní Korea posiluje vazby v rámci toho, co někteří nazývají „osou autokracií“, spojující Moskvu, Pchjongjang a Peking do volné, ale stále koordinovanější aliance proti západnímu vlivu. Čína z partnerství těží nepřímo, protože odvádí americké a evropské zdroje z indicko-pacifického regionu. Jižní Korea a Japonsko čelí zvýšeným obavám, protože bojové zkušenosti Pchjongjangu mohou posílit jeho vlastní schopnosti a povzbudit provokace na poloostrově. Klauzule o vzájemné obraně v této smlouvě by se teoreticky mohla rozšířit i na jiné nepředvídané situace, což zvyšuje riziko horizontální eskalace – pokud by například v Asii vzplanulo napětí, Rusko by se mohlo cítit nuceno reagovat obdobným způsobem, jakkoli otázka, zda by k tomu mělo dostatek prostředků, je relevantní.

Z ekonomického a technologického hlediska toto partnerství obchází sankce. Rusko poskytuje Severní Koreji ropu, potraviny a pokročilou vojenskou technologii výměnou za pracovní sílu a zbraně, čímž vytváří paralelní dodavatelské řetězce odolné vůči západnímu tlaku. Tento model spolupráce zpochybňuje účinnost strategií mezinárodní izolace a mohl by inspirovat podobná ujednání jinde, od Íránu po Venezuelu. Z diplomatického hlediska podkopává úsilí OSN a západních mocností o izolaci obou režimů, protože jejich vzájemné uznání normalizuje porušování globálních norem.

Při hodnocení dlouhodobého vývoje analytici přicházejí s několika scénáři. Spojenectví by se mohlo dále prohloubit prostřednictvím společných cvičení, transferů technologií urychlujících severokorejské jaderné a raketové programy a potenciální ruské podpory v jakémkoli budoucím korejském konfliktu. Naopak jeho přílišné rozšiřování by mohlo zatížit zdroje na obou stranách. Pro Ukrajinu je bezprostřední výzvou přizpůsobit se tomuto posílenému protivníkovi a zároveň apelovat na trvalou západní podporu, která by odpovídala rozsahu vnější podpory směřující do Moskvy.

Zdroj: BBC, AP, unn.ua, Armees