Ruská invaze na Ukrajinu znamenala zásadní otřes evropské bezpečnostní architektury. Přestože dřívější ruská anexe Krymu a podpora separatistů na Donbase už v roce 2014 jasně narušily mezinárodní právo a stabilitu východní Evropy, až celoplošné napadení suverénního státu spustilo v mnoha evropských zemích procesy, které lze bez nadsázky označit za strategickou proměnu. Bezpečnostní politika střední Evropy, regionu ležícího mezi Německem a Ukrajinou, se tak po roce 2022 vydala novým směrem.

Německo a jeho strategická proměna: „Zeitenwende“ v praxi

Německo, jakožto ekonomicky nejsilnější stát střední Evropy a klíčový člen EU i NATO, sehrálo po roce 2022 zvláštní roli. Kancléř Olaf Scholz ve svém projevu v Bundestagu 27. února 2022 označil ruskou invazi za „bod zlomu“ (Zeitenwende) německé bezpečnostní politiky. Označení se rychle ujalo jako heslo epochální změny, která měla zahrnovat rozsáhlé investice do obrany, přehodnocení vztahů s Ruskem a aktivnější postoj v evropské a transatlantické bezpečnosti. Berlín zároveň ohlásil vytvoření speciálního fondu na modernizaci Bundeswehru ve výši 100 miliard eur – největší jednorázové navýšení vojenských výdajů v německé poválečné historii. Tyto extra výdaje ovšem způsobily i značnou kontroverzi, zejména u tehdejší opozice, jelikož měly být vedeny jako tzv. „zvláštní aktiva“. 

Důležitým signálem bylo i rozhodnutí zapojit Německo jako hlavního tahouna projektu evropské protivzdušné iniciativy (European Sky Shield Initiative). Kromě materiálních a organizačních otázek se však Německo ocitlo v těžké geopolitické situaci. Po desetiletích ekonomické závislosti na ruském plynu a opatrné vojenské politice muselo redefinovat svou roli nejen vůči Rusku, ale i vůči střední a východní Evropě. Polsko a pobaltské státy dlouhodobě vnímaly berlínský přístup jako příliš měkký a pacifistický, což vedlo k napětí uvnitř EU i NATO.

Polsko jako nová vojenská mocnost regionu

Polsko se po zahájení ruské invaze etablovalo jako jednoznačně nejaktivnější vojenská mocnost střední Evropy. Už od ruské anexe Krymu v roce 2014 prosazovalo tvrdší kurz vůči Moskvě a požadovalo trvalou přítomnost sil NATO na svém území, avšak až totální invaze na Ukrajinu vytvořila podmínky pro zásadní vojenský obrat. Varšava přistoupila k bezprecedentnímu zbrojnímu programu – obranný rozpočet měl v roce 2024 dosáhnout 4 % HDP, tedy téměř dvojnásobku minimální hranice stanovené NATO. Polsko se tak nejen stalo lídrem v podpoře Ukrajiny, ale i klíčovým pilířem východního křídla Aliance. O ambiciózním plánu zbrojení se již napsalo mnohé, a proto jej v tomto textu nebudu nijak rozebírat. Zároveň ale Polsko čelí výzvám – prudké zbrojení zatěžuje státní finance, tempo výcviku zaostává za nákupy a vnitropolitická polarizace komplikuje kontinuitu strategie. I tak ale platí, že Polsko se stalo vojensky nejdynamičtějším státem střední Evropy a potenciálním „štítem Západu“ v éře nové velmocenské konfrontace.

Česká republika a transformace z armády expedic na armádu obrany

Česká republika po roce 2022 provedla významný posun v obranné strategii: od dřívější orientace na expediční mise NATO k důrazu na obranu vlastního území v rámci kolektivního bezpečnostního rámce. Tento posun byl formálně stvrzen v nové Bezpečnostní strategii ČR z roku 2023, která poprvé od konce studené války výslovně zmiňuje možnost ozbrojeného konfliktu v Evropě jako reálnou hrozbu. Zároveň vláda schválila zákon o dvou procentech – výdajích na obranu ve výši alespoň 2 % HDP – a zintenzivnila programy modernizace armády i podpory aktivních záloh. Na druhou stranu AČR čelí minimálně jednomu zásadnímu problému, kterým je dlouhodobá neschopnost naplnit požadované početní stavy armády.

Maďarsko jako výjimka z regionálního trendu

Maďarsko zaujalo ve střední Evropě specifickou pozici, kterou lze označit za odchylku od obecného trendu posilování kolektivní obrany. Zatímco většina států regionu zintenzivnila spolupráci s NATO a vojenskou podporu Ukrajině, Budapešť pod vedením premiéra Viktora Orbána zvolila cestu zdrženlivosti, kterou opírá o vlastní interpretaci národní suverenity, pragmatismu a důrazu na bilaterální vztahy. Maďarsko sice zůstává členem NATO a zapojilo se do některých aliančních iniciativ (např. European Sky Shield Initiative), avšak odmítlo dodávky zbraní Ukrajině a opakovaně blokovalo společná rozhodnutí EU, týkající se vojenské pomoci Kyjevu. V oblasti obrany Maďarsko sice realizuje modernizační program Zrínyi 2026, který zahrnuje nákupy západní techniky (např. Leopard 2A7, PzH 2000), avšak tyto akvizice mají spíše vnitrostátní charakter a nejsou spojeny s posílením mezinárodní interoperability. Maďarská zahraničně-bezpečnostní politika tak balancuje mezi loajalitou k NATO a zvláštními vztahy s Ruskem, přičemž Orbánův důraz na energetickou závislost a ekonomickou spolupráci s Moskvou vyvolává rostoucí napětí uvnitř Aliance. V důsledku této politiky je Maďarsko vnímáno jako nejvíce ambivalentní prvek středoevropské bezpečnostní architektury, jehož postoj komplikuje jednotnou odpověď regionu na ruskou hrozbu. Jako pomyslná třešnička na dortu je pak prohlášení blízkého Orbánova poradce o tom, že by se Maďarsko ruskému útoku nebránilo (v zájmu zachování životů maďarských obyvatel).

Slovensko mezi aliancí a vnitřní polarizací

Slovensko se po roce 2022 ocitlo v paradoxní pozici: zatímco formálně zůstávalo součástí kolektivní obrany NATO a aktivně se podílelo na posilování východního křídla Aliance, domácí politická scéna se stala dějištěm prudké polarizace, která zasáhla i bezpečnostní a obrannou politiku. Krátce po zahájení ruské invaze slovenská vláda souhlasila se vznikem mnohonárodní bojové skupiny NATO na svém území, v jejímž čele stanulo Česko. Bratislava navíc posílila výdaje na obranu, přislíbila modernizaci ozbrojených sil a schválila smlouvu o obranné spolupráci s USA (DCA). Oficiálně se tak zařadila po bok ostatních prozápadně orientovaných států regionu. Tento strategický směr však narážel na sílící domácí odpor, který eskaloval po parlamentních volbách v roce 2023. Návrat Roberta Fica do čela vlády přinesl zpochybnění dosavadní bezpečnostní politiky a rétorické sbližování s postojem Maďarska, tedy s důrazem na „neutralitu“ a výzvy k míru, místo podpory Ukrajiny. Nová vláda sice neoznámila odchod z žádné mezinárodní struktury, ale došlo ke zpomalení nebo přehodnocení některých modernizačních projektů. Politická nestabilita a deziluze části veřejnosti z války na Ukrajině vedly k oslabení konsenzu o prioritě obrany. Slovensko se tak v bezpečnostní architektuře regionu pohybuje mezi formální integrací a rostoucí vnitřní ambivalencí, která zpochybňuje jeho roli jako spolehlivého partnera.

Opevňování hranic a budování nových obranných linií

Jedním z nejviditelnějších důsledků ruské agrese proti Ukrajině se po roce 2022 stala obnova koncepce fyzické obrany území – tedy znovuoživení myšlenky opevnění a budování statických obranných prvků, které byly v postsovětském prostoru dlouhá léta považovány za překonané.  Právě ruské polní opevňovací práce stály za pravděpodobně největší ukrajinskou porážkou za celou dobu války (nezdařená ofenzíva z léta roku 2023). Nejvýraznější podobu získala tato iniciativa na východní hranici Evropské unie, především v Polsku, Pobaltí a částečně i v Rumunsku. Motivace byla zřejmá: odstrašení konvenčního útoku a zpomalení případné invaze. Zatímco před rokem 2022 byly tyto země součástí tzv. „obrany v hloubce“, tedy spoléhání na rychlou reakci spojeneckých sil, válka na Ukrajině ukázala, že i fyzická infrastruktura může sehrát klíčovou roli.

Polsko ohlásilo výstavbu tzv. „Východního štítu“ (Tarcza Wschód) – soustavy opevnění, zákopových linií, minových polí a obranných struktur podél své hranice s Běloruskem a Kaliningradskou oblastí. Projekt má být dokončen do roku 2028 a pokrývá stovky kilometrů hranice. V Litvě, Lotyšsku a Estonsku vznikají obdobné obranné pásy, často v součinnosti s NATO a s využitím kombinace přírodních překážek, technických zařízení (protitankové a protipěchotní prvky) a digitálních sledovacích systémů. Tyto snahy nejsou jen vojenské – představují i silný signál obyvatelstvu, že státy berou obranu území vážně, a zároveň působí jako prvek psychologického odstrašení vůči Moskvě.

Je také dobré zmínit European Sky Shield Initiative (ESSI), kterou iniciovalo Německo a představuje významný krok v rámci společných evropských akvizic a integrace protivzdušné obrany. Zahrnuje nejen pořízení moderních protiraketových systémů, ale i zajištění jejich kompatibility mezi členskými státy NATO a EU. Německý návrh na evropský „deštník“ je pokusem o zajištění efektivní ochrany proti balistickým raketám, kterým by se posílila kolektivní obrana Evropy. ESSI představuje příklad, jak regionální iniciativy mohou koexistovat a podporovat širší bezpečnostní rámec, přičemž Německo se díky této iniciativě stalo lídrem v oblasti evropské protivzdušné obrany, což dále posiluje jeho vojenskou roli v regionu.

Zdroj: European Defence Agency, Deutschlandfunk Kultur, Ministerstvo obrany Polska, Ministerstvo obrany Maďarska