Armáda České republiky vnímá simulační technologie jako naprosto nepostradatelnou součást moderního vojenského výcviku. Přínosy jsou neoddiskutovatelné: od razantního snížení opotřebení drahé bojové techniky přes obrovské úspory nákladů na munici a palivo až po ochranu toho nejcennějšího – zdraví vojáků. S vysokou efektivitou lze dnes simulovat prakticky cokoliv, od taktických soubojů pěchoty v blátivém terénu až po komplexní operace v moderních kokpitech stíhacích letounů.

Srdcem tohoto moderního vzdělávání je Skupina simulačních a trenažérových technologií (SkSTT), která sídlí ve Vyškově. V moderně vybavené budově, otevřené v roce 2021, probíhá výcvik sahající až po úroveň brigádního úkolového uskupení. Velitelé a štáby využívají konstruktivní simulace k ověřování strategických rozhodnutí, zatímco virtuální realita a další typy simulátorů nacházejí uplatnění při výcviku vojáků napříč různými odbornými oblastmi a úrovněmi velení.

Vyškov je primárně doménou pozemních sil, letectvo spoléhá zejména na Taktické simulační centrum (TSC) v Pardubicích, jež spadá pod státní podnik LOM PRAHA. Zdejší špičkové vybavení poskytuje vojenským pilotům ideální zázemí pro nácvik vzdušného boje a složitých taktických manévrů.

Budování těchto sofistikovaných tréninkových kapacit by se neobešlo bez silného zapojení domácího obranného průmyslu. Klíčovým hráčem je v tomto směru společnost VR Group, dceřiná firma podniku LOM PRAHA, která vyvíjí a dodává pestrou paletu moderních trenažérů. Před českým simulačním průmyslem nyní stojí dva zásadní milníky. Prvním příkladem je pořízení nových bojových vozidel pěchoty CV90 MkIV, pro něž VR Group dodá výcvikový systém zahrnující počítačové učebny s interaktivními výukovými lekcemi a simulátory s věrnými replikami kabiny řidiče a prostoru otočné věže. Ty budou vybaveny originálními přístroji používanými ve skutečných vozidlech a pohyblivými základnami, které zvýší věrnost simulace. Druhým, neméně významným milníkem, je nákup letounů 5. generace F-35. Příprava a budoucí výcvik pilotů těchto strojů budou opět v rukou podniku LOM PRAHA ve spolupráci s VR Group.

V kontextu simulací nelze opomenout ani globální fenomén – software Virtual Battlespace (VBS). Původně český projekt herního studia Bohemia Interactive se postupně transformoval do špičkové platformy pro realistické simulace vojenských operací, ze které se stal standard využívaný armádami států NATO k taktickému nácviku.

Když vojáci opustí počítačové učebny a trenažéry v budovách, přichází na řadu takzvaná živá simulace (Live Simulation). AČR v této oblasti využívá špičkové technologie švédské společnosti SAAB – například systémy SSS-BV pro vozidla Pandur či taktické soubojové simulátory (TSS) určené pěchotě. Tyto systémy fungují na bázi pokročilých senzorů, jež snímají laserové paprsky iniciované výstřelem cvičné munice.

Pro vojáky představuje tento systém obrovský přínos. Nutí je totiž fungovat s vědomím, že jediný zásah může znamenat okamžitý konec, což je učí efektivněji pracovat pod tlakem a zvládat stres v reálných podmínkách. Systém dokáže vyhodnotit zranitelnost cíle i konkrétní druh poranění a vojáka o jeho stavu přesně informuje. Celé cvičiště lze navíc napojit na mobilní centrálu, odkud mohou velitelé v reálném čase sledovat a detailně analyzovat průběh boje.

Ekonomická výhodnost simulátorů je zřejmá – letová hodina na trenažéru je vždy jen zlomkem ceny provozu reálného letounu. Tento způsob výcviku má však i svá úskalí.

Tím prvním je takzvaná simulační nemoc (kybernetóza). Na rozdíl od běžné kinetózy zde vzniká senzorický konflikt: oči vnímají pohyb, ale tělo zůstává v klidu. To může u některých jedinců vyvolat nevolnost, závratě či zmatenost. Z tohoto důvodu existují přísná preventivní opatření; pilot například bezprostředně po náročném výcviku v simulátoru nesmí po určitou dobu ani řídit automobil.

Další hrozbou může být negativní transfer návyků. Pokud trenažér nedisponuje absolutní fyzikální věrností, může si voják osvojit nebezpečné zlozvyky. Zjednodušeně řečeno: chybný manévr, který by reálný stroj poslal do fatální vývrtky, mu v nedokonalé simulaci může projít. Ve virtuálním prostředí také logicky chybí skutečný strach o život. Vědomí, že „virtuální smrt nebolí“, může vést k neopatrnému či přehnaně agresivnímu chování (jev známý z počítačových her, airsoftu či paintballu jako tzv. respawn syndrom).

Simulátory s sebou nesou i strategická rizika. Snaha o maximální věrnost vede k vytváření takzvaných digitálních dvojčat moderní vojenské techniky. Tato extrémně citlivá data představují obrovské lákadlo pro hackery a pokročilé autonomní AI agenty. Případný kybernetický průnik by nepříteli umožnil nejen odcizit utajované informace, ale také nepozorovaně upravit parametry v simulátorech, kvůli čemuž by armáda trénovala s chybnými návyky a zmanipulovanými daty. AČR si je těchto rizik vědoma a implementuje příslušná bezpečnostní opatření, hrozba však zůstává reálná.

Zavádění simulačních technologií do Armády ČR tak dávno není jen moderním trendem, nýbrž absolutní strategickou a ekonomickou nutností. S příchodem stále sofistikovanějších zbraňových platforem bude význam výcvikových center strmě narůstat.

Přestože je virtuální trénink fenomenálním nástrojem, nesmí se zapomínat na jeho limity. Tou nejlepší a jedinou správnou cestou je proto promyšlená, ukázněná kombinace moderních simulací s tvrdým a psychicky náročným výcvikem ve fyzickém světě.