Evropská unie v polovině listopadu 2025 představila balíček opatření pro zlepšení vojenské mobility, označovaný jako první krok k „vojenskému Schengenu“ – prostředí, v němž bude možné rychleji a předvídatelněji přesouvat jednotky a výzbroj napříč kontinentem. Politickým cílem je do roku 2027 vytvořit tzv. EU-wide Military Mobility Area, tedy prostor, který armádám usnadní pohyb díky harmonizovaným procesům a odolné infrastruktuře s duálním využitím.

Od civilního Schengenu k vojenskému

Evropa si zvykla spojovat pojem Schengen s komfortem volného cestování a s hranicemi, které se pro občany vnitřního trhu v běžném provozu prakticky „rozpustily“. Vojenská realita je však dosud odlišná. Přesuny tanků, obrněných vozidel nebo logistických kolon narážejí na labyrint národních předpisů, zdlouhavé povolovací procesy a infrastrukturu, která nebyla navržena pro pravidelnou přepravu těžké vojenské techniky.

Právě tuto mezeru se Evropská unie snaží v příštích letech zacelit. Balík návrhů představený Evropskou komisí a vysokým představitelem 19. listopadu 2025 – často označovaný jako Military Mobility Package (MMP)– má výrazně zjednodušit a zrychlit přesuny ozbrojených sil po území EU. Ambicí je vytvořit právní a infrastrukturní rámec, který bude pro armády fungovat podobně jako civilní Schengen pro občany, aniž by přitom zrušil rozhodovací pravomoci členských států v otázkách průjezdu cizích vojsk.

Geopolitické souvislosti a časový tlak

Impulz reformy není akademický, ale vychází z velmi konkrétní bezpečnostní reality. Po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu v únoru roku 2022 začaly evropské vlády i instituce analyzovat, jak by vypadala logistika přesunu sil v případě potřeby rychlé reakce na východním křídle NATO. Rostoucí investice do výzbroje a munice samy o sobě nestačí, pokud spojenci nedokážou vojska přesunout dostatečně rychle a ve velkém měřítku.

Do atmosféry debaty vstupují i varování ukrajinského vedení. Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj v roce 2025 opakovaně upozorňoval, že Rusko zvyšuje zbrojní výrobu a připravuje se na širší konfrontaci v horizontu konce této dekády. Zároveň řada evropských politických a bezpečnostních činitelů pracuje s odhadem, že Rusko by mohlo disponovat kapacitou ohrozit některý stát EU či NATO v horizontu zhruba tří až pěti let. Tyto výroky nejsou přesnou předpovědí, ale nastavují politický rámec: času na nápravu logistických slabin není mnoho.

V tomto kontextu přestává být vojenská mobilita technickým detailem a stává se klíčovým prvkem odstrašení. Potenciální protivník, který ví, že Unie a NATO dokážou přesunout významné síly na ohrožené místo během několika málo dnů, kalkuluje s jiným rizikem než ten, který počítá s tím, že posily dorazí až po vyčerpání obránců. Vojenský Schengen je tak méně o symbolice a více o tom, aby Evropě neselhala logistika v nejhorším možném okamžiku.

Slabiny vojenské mobility

Obraz současného stavu vystupuje zřetelně při pohledu na data. Podle přehledů EU „defence in numbers“ vzrostly obranné výdaje členských států v roce 2024 na 343 miliard eur, což znamená nárůst o 19 procent oproti roku 2023 a o více než třetinu ve srovnání s rokem 2021. Pro rok 2025 se odhaduje další zvýšení na přibližně 381 miliard eur; podíl výdajů na HDP by měl kolem roku 2025 dosáhnout zhruba 2,1 procenta. Rychle rostou také obranné investice – v roce 2024 činily 106 miliard eur, pro rok 2025 se počítá s částkou přesahující 130 miliard eur.

Evropský účetní dvůr však ve zvláštní zprávě z dubna letošního roku konstatuje, že cíl rychlého přesunu sil po území Unie stále není splněn. Akční plán Military Mobility 2.0 trpěl podle auditorů především koncepčními slabinami a roztříštěnou správou: zapojeno je více institucí, ale jejich role nejsou vždy jasně vymezené a řada opatření nebyla dokončena v plánovaném termínu.

Příčiny jsou dvojí. První překážkou je fyzická infrastruktura. Vojenská mobilita je do velké míry odkázána na civilní síť – silnice, mosty, železnice, přístavy a letiště. Mnohé mosty na klíčových tazích byly navrženy pro nákladní vozidla do 40 tun, zatímco moderní hlavní bojové tanky s podpůrnými vozidly tuto hranici výrazně překračují. Bez cílených investic do zesílení mostů, rozšíření tunelů a modernizace železničních úseků nelze požadavku rychlého přesunu těžké techniky dostát.

Druhým blokem je regulace. Každý přesun zahraničních ozbrojených sil přes území členského státu vyžaduje formální povolení. Pravidla jsou dnes převážně národní, harmonizace je omezená a postupy se liší nejen obsahem, ale i délkou lhůt. To komplikuje plánování a vede k tomu, že povolení většího přesunu může trvat týdny. V době, kdy se o vojenské logistice uvažuje v řádu dnů, je takový stav neudržitelný.

Co přináší balíček vojenské mobility

MMP se snaží tyto bariéry systematicky řešit. Jeho jádrem je návrh nařízení, které zavádí první skutečně jednotný rámec pro přesuny ozbrojených sil a vojenského materiálu napříč EU. Cílem je vytvořit do konce roku 2027 tzv. EU-wide Military Mobility Area – ucelený prostor vojenské mobility, jenž spojí pravidla, infrastrukturu a digitální nástroje.

V regulační rovině návrh sjednocuje procedury pro povolování přeshraničních přesunů. V době míru mají členské státy posuzovat žádosti podle společně definovaných pravidel a rozhodnout nejpozději do tří pracovních dnů. Nařízení přitom nezasahuje do práva států průjezd odmítnout; harmonizuje pouze postup v případě, že průjezd povolí. Součástí reformy je digitalizace a standardizace dokumentace. Stávající formulář 302, který se používá pro vojenské zásilky a celní výjimky, má být plně elektronický a integrován do Military Mobility Digital Information System, jenž umožní sdílení dat mezi armádami, dopravci a celními orgány.

Důležitou novinkou je nouzový rámec EMERS – European Military Mobility Enhanced Response System. Tento režim lze aktivovat v situaci, kdy běžná pravidla nestačí na prudce zvýšený objem nebo tempo vojenských přesunů, ať už v důsledku bezpečnostní krize, hybridního útoku, či rozsáhlé katastrofy. O aktivaci rozhodne Rada na návrh Komise, a to ve lhůtě do 48 hodin. Po uvedení EMERS v činnost získají vojenské transporty prioritu před běžnou dopravou a členské státy jsou o přesunu informovány s minimálním předstihem šesti hodin před vstupem konvoje na jejich území. Smyslem není obejít suverenitu, ale vytvořit předem domluvený režim, který zaručí rychlost a předvídatelnost v okamžiku, kdy jde o hodiny.

Infrastruktura a duální využití koridorů

Druhý pilíř balíčku se týká infrastruktury. Revidovaná nařízení k transevropské dopravní síti TEN-T, účinná od roku 2024, integrují vojenskou mobilitu přímo do evropské dopravní politiky. Na jejich základě byly v roce 2025 definovány čtyři prioritní multimodální vojenské koridory, které v zásadě kopírují hlavní osy západ–východ a sever–jih a vytvářejí spojení mezi západní Evropou a východním křídlem NATO, včetně napojení na Ukrajinu a Moldavsko. Jedním z nejvýznamnějších je severní koridor vedoucí z Nizozemska přes Německo a Polsko směrem na ukrajinskou hranici, který už dnes představuje páteř logistické podpory Ukrajiny.

V současném finančním rámci 2021–2027 je na úpravy infrastruktury s duálním využitím vyčleněno 1,69 miliardy eur z programu Connecting Europe Facility. Tyto prostředky byly rozděleny mezi 95 projektů ve 21 členských státech a zaměřují se na úpravy mostů, železničních uzlů, přístavů či letišť tak, aby vyhovovaly vojenským standardům. Poptávka po financování nicméně výrazně převýšila nabídku: v třetí výzvě se o prostředky ucházelo přes sto projektů z 22 zemí s celkovým objemem žádostí, který několikanásobně přesahoval dostupný rozpočet. To podtrhuje rozsah investičního deficitu v oblasti vojenské mobility.

Evropská komise na to reaguje snahou propojit dopravní, obrannou a průmyslovou politiku. Bílá kniha pro evropskou obranu a navazující Defence Readiness Roadmap počítají s tím, že členské státy výrazně navýší obranné výdaje do roku 2030, přičemž část prostředků má směřovat právě do logistiky a infrastruktury. Kromě klasických grantů z CEF (Connecting Europe Facility) proto vznikají nové finanční nástroje, zejména program SAFE (Security Action for Europe), který umožňuje poskytnout členským státům až 150 miliard eur ve formě zvýhodněných úvěrů, a připravovaný European Competitiveness Fund s komponentou Military Logistics Enablement and Support. Tyto nástroje cílí na digitalizaci procesů, rozvoj logistických center a posílení odolnosti vybraných úseků dopravní sítě.

Pro civilní ekonomiku je tato militarizace infrastruktury ambivalentní. Na jedné straně znamená přesměrování části omezených veřejných zdrojů na vojenské účely a může vést k ostrým politickým debatám o prioritách. Na druhé straně posílená „vojenská“ infrastruktura často zvyšuje také konkurenceschopnost civilní logistiky. Zesílené mosty unesou těžší průmyslové náklady, modernizované železniční tratě urychlí nákladní dopravu a rozšířené přístavy či letiště mohou přilákat investice mimo obranný sektor. Analytické studie Evropského parlamentu i nezávislých think-tanků proto upozorňují, že dobře cílené investice do vojenské mobility mají pozitivní makroekonomický efekt, i když současně poukazují na propast mezi deklarovanými ambicemi a dosud alokovanými prostředky.

Česká republika v systému vojenské mobility

Z českého pohledu není MMP abstraktním projektem, ale konkrétním testem schopnosti zapojit se do kolektivní obrany v době, kdy se bezpečnostní prostředí zhoršuje. Česká republika je členem Aliance od března 1999 a členství v Alianci představuje hlavní pilíř její bezpečnostní politiky, jak to potvrzuje i Bezpečnostní strategie České republiky. Česká armáda se podílí na posilování aliančního východního křídla účastí na misi NATO Enhanced Forward Presence v pobaltských státech a dlouhodobě tak plní roli nejen příjemce, ale i poskytovatele bezpečnosti.

Od roku 2024 Česká republika zároveň splňuje alianční závazek vydávat na obranu nejméně dvě procenta HDP. Obranné výdaje dosáhly zhruba 166,8 miliardy korun, tedy přibližně 6,6 miliardy eur, což představovalo kolem 2,1 procenta HDP. K 1. lednu 2024 působilo v rezortu Ministerstva obrany 27 826 profesionálních vojáků. Vláda navíc deklarovala záměr dále obranné výdaje navyšovat směrem ke třem procentům HDP do roku 2030.

Geografická poloha České republiky uprostřed Evropy z ní dělá logický tranzitní prostor pro spojenecké síly mířící na východní křídlo. To s sebou nese dvojí roli. Na jedné straně máme jako menší stát existenční zájem na funkční kolektivní obraně a na tom, aby v případě krize posily dorazily včas. Na straně druhé musíme být schopni rychlé přesuny na svém území umožnit – jak po stránce právní a procedurální, tak po stránce fyzické infrastruktury. Úpravy mostních parametrů, železničních tratí, vojenských nakládacích míst i integračních IT systémů tak nejsou pouze „technickým detailem“, ale podmínkou, aby se papírové závazky proměnily v reálnou obrannou kapacitu.

Závěr

Vojenský Schengen není jen metafora pro rychlejší povolování přesunů. V jistém smyslu jde o test, zda je Unie schopna překlopit svou ekonomickou váhu do reálné bezpečnostní odolnosti. Poslední roky ukazují, že navyšování rozpočtů a přijímání strategických dokumentů je relativně snadné. Mnohem náročnější je změnit méně viditelné části obranného ekosystému – právní rámec, infrastrukturu a institucionální koordinaci.

Návrh nařízení o vojenské mobilitě přitom formálně nebere členským státům právo rozhodovat o průjezdu cizích vojsk. Zavádí však závazný procedurální rámec pro situaci, kdy se stát rozhodne průjezd povolit, a stanovuje předem domluvený nouzový režim EMERS pro případy, kdy jde o čas. Z politického hlediska to znamená posun od ad hoc improvizace k předem strukturované solidaritě.

Pro Českou republiku, jejíž moderní dějiny jsou silně propojeny se snahou o zakotvení v kolektivních strukturách bezpečnosti, může být výsledek této transformace zásadní. Pokud se podaří vybudovat fungující vojenský prostor mobility, posílí to naši bezpečnost i váhu v rámci spojeneckého systému. Pokud se naopak Evropská unie zastaví na půli cesty a nedokáže sladit ambiciózní cíle s reálnou implementací, zůstanou logistické slabiny Achillovou patou evropské obrany – a tím i naší. Vojenský Schengen je v tomto smyslu víc než infrastrukturní projekt: je to zkouška, zda Evropa dokáže přizpůsobit své instituce a sítě světu, v němž se bezpečnost opět stala tvrdou, nikoli abstraktní veličinou.

Zdroj: Evropská komise, Ministerstvo obrany ČR, The Guardian, European Council