Česká republika má novou Koncepci výstavby Armády České republiky do roku 2040. Je analyticky otevřenější, konkrétnější a v mnoha ohledech modernější než předchozí dokument s horizontem 2035. Současně však odhaluje nepříjemnou pravdu: mezi tím, jakou armádu stát potřebuje, jakou slibuje a jakou je ochoten skutečně zaplatit, zeje strategická propast. Nejnebezpečnější není nedostatek ambicí. Nejnebezpečnější je, když se ambice vydávají za schopnosti a vzdálené rozpočtové předpoklady za hotová politická rozhodnutí.

Nový dokument přináší diagnózu, kterou by měla znát nejen vláda a parlament, ale také každý daňový poplatník. Podle analyzované koncepce Česká republika neplní přibližně 70 procent aliančních cílů výstavby schopností; v nejnáročnějších oblastech se zpoždění pohybuje mezi pěti a deseti lety. To není drobná odchylka harmonogramu. Je to přiznání, že dlouhodobě deklarovaná obranyschopnost a skutečně dosažitelný vojenský výkon nejsou totožné. A pokud se hrozba může materializovat bez dlouhé varovací doby, nemůže být rok 2040 automaticky považován za bezpečný termín nápravy.

Pět let navíc: strategický pokrok, nebo přiznané zpoždění?

Koncepce 2035 počítala se dvěma etapami výstavby, šesti strategickými cíli a stabilním financováním nejméně na úrovni dvou procent HDP. Nová koncepce prodlužuje horizont o pět let, rozděluje výstavbu do tří etap a formuluje osm cílů. Rozdíl není jen v rozsahu dokumentu. Starší přístup převážně popisoval žádoucí budoucí stav; nový mnohem důsledněji ukazuje, které schopnosti jsou podfinancované a které projekty nejsou rozpočtově zajištěné. Je to vítaná změna kultury strategického plánování, ale také nepříjemná inventura nenaplněných očekávání.

Významným posunem je také změna bezpečnostního kontextu. Obě koncepce považují Rusko za zásadní hrozbu a počítají s konfliktem vysoké intenzity. Nová však silněji zdůrazňuje přenášení konvenční obranné odpovědnosti na evropské spojence, transparentní bojiště, masové využití bezosádkových prostředků a stírání hranice mezi mírem, krizí a válkou. Obrana se proto nesmí měřit jen počtem tanků a letadel. Musí se měřit schopností státu včas zjistit hrozbu, rozhodnout, zasáhnout, doplnit ztráty a pokračovat v boji.

Nejtvrdší číslo: sedmdesát procent nesplněných cílů

Nová koncepce pracuje s 64 kvantitativními a 50 kvalitativními cíli NATO Capability Targets 2025. Jejich požadavky v některých oblastech výrazně vzrostly. Samotný podíl neplněných cílů nelze bez znalosti jejich vah mechanicky převést na sedmdesátiprocentní nefunkčnost armády. Přesto jde o mimořádně závažný signál: alianční závazky a reálné národní schopnosti se rozcházejí v rozsahu, který už nelze vysvětlovat jednotlivými opožděnými zakázkami.

Ještě výmluvnější je hodnocení očekávaného stavu v roce 2030 při dvouprocentním financování. Z osmi posuzovaných oblastí má podle přílohy koncepce šest vykazovat výrazné nedostatky: systém velení a řízení, teritoriální síly, protivzdušná obrana, obrana proti dronům, nekinetické působení a logistika. Pozemní a vzdušné síly mají dosáhnout pouze částečné schopnosti. Jestliže ani konec desetiletí nepřinese dostatečnou vyváženost armády, nelze o modernizaci hovořit jako o souvislé cestě k připravenosti. Hrozí vznik ostrovů špičkové techniky uprostřed systémových slabin.

Nová armáda: 20–30–50 a model celkových sil

Za skutečně koncepční inovaci lze považovat model celkových sil. Profesionální vojáci, aktivní záloha a širší mobilizační základna mají tvořit provázaný celek; útvary jsou rozlišeny podle toho, zda fungují na mírových počtech, mobilizačně se rozvíjejí, nebo se teprve vytvářejí. To je důležitý posun od představy, že válku zvládne výhradně mírová profesionální armáda. Současně však tento model vyžaduje reálné personální evidence, výcvik, vybavení, infrastrukturu, průchodnou legislativu a spolupráci celého státu. Mobilizační tabulka není mobilizační schopnost.

Nová koncepce stanovuje ambici 32 tisíc vojáků z povolání do roku 2030, zatímco předchozí dokument uváděl 30 tisíc. Aktivní záloha má dosáhnout deseti tisíc do roku 2030 a následně patnácti tisíc. Náborové cíle tří tisíc profesionálů a tisíce záložníků ročně vypadají měřitelně, ale bez zveřejněného výchozího stavu a realistického modelu odchodů nejsou samy o sobě důkazem dosažitelnosti. Jestliže armáda nabere tři tisíce lidí a značná část současných odejde, může statisticky úspěšný nábor doprovázet stagnace skutečné personální síly.

Druhým výrazným symbolem změny je model 20–30–50: dvacet procent sofistikovaných osádkových platforem, třicet procent opakovaně použitelných bezosádkových systémů a padesát procent jednorázových masově vyráběných prostředků. Je to inspirativní reakce na válku, v níž drahé systémy stále častěji čelí levným senzorům, dronům a přesné munici. Zůstává ale klíčová otázka: procenta čeho? Počtu prostředků, pořizovací hodnoty, nebo výsledného bojového účinku? Bez definované metriky se z užitečného modelu snadno stane atraktivní slogan, jehož naplnění nelze ověřit.

Protivzdušná obrana a drony: priorita, která musí čekat?

Nová koncepce povyšuje protivzdušnou a protidronovou obranu na samostatný strategický cíl. To je logické. Zkušenosti z Ukrajiny potvrzují, že zranitelná není jen frontová jednotka, ale také letiště, sklady, dopravní uzly, energetika a infrastruktura hluboko v týlu. Právě zde však vzniká jeden z nejostřejších rozporů dokumentu: protidronová obrana je deklarovanou prioritou, zatímco její rozvoj se v první etapě kvůli omezeným zdrojům zpomaluje. Podle hodnocení v přílohách mají přetrvávat výrazné nedostatky ještě v roce 2030.

Podobně ambiciózně zní vícevrstvá protivzdušná obrana včetně prostředků středního a dlouhého dosahu a obrany proti balistickým střelám. Jenže analyzované finanční přílohy označují některé z těchto schopností za nekryté a hodnocení roku 2040 u balistické obrany dokonce uvádí absenci schopnosti. To není technická poznámka pod čarou. Je to rozdíl mezi politicky komunikovaným cílem a očekávaným výsledkem. Občan má právo vědět, zda stát skutečně buduje deklarovanou ochranu, nebo pouze popisuje, co by jednou chtěl mít.

V pozemních silách je podobným varováním střední mechanizovaná brigáda. Zatímco těžká brigáda má jasnější návaznost na rozběhnuté akvizice, přezbrojení střední brigády zůstává v zásadních položkách bez krytí. Starší koncepce předpokládala pořízení kolových bojových vozidel pěchoty již v období 2027–2029; nová analýza ukazuje posun o několik let a neúplnost i na konci horizontu. Dvě brigády v organizační struktuře neznamenají dvě stejně připravená a udržitelná bojová uskupení.

Čtyři biliony na papíře. Kolik je skutečně rozhodnuto?

Nejzásadnější slabina KVAČR 2040 leží ve finanční konstrukci. Podkladová analýza uvádí souhrnný rámec přibližně 4,31 bilionu korun pro AČR v letech 2026–2040, z něhož jen asi 0,79 bilionu připadá na první, relativně zajištěnou etapu do roku 2030. Zbývající přibližně 3,52 bilionu představují projekci závislou na budoucím růstu obranných výdajů, nikoli již schválený patnáctiletý rozpočet. Přibližně 82 procent uvažovaných prostředků tak leží za hranicí současného pevnějšího plánovacího rámce. Zaměnit tuto projekci za garanci by bylo strategicky nepoctivé.

Klíčovým předpokladem je postupný růst výdajů ministerstva obrany až k 3,5 procenta HDP v roce 2035. Dokument současně upozorňuje na napětí vůči fiskálně-strukturálnímu plánu. Jinými slovy: stát popisuje armádu, jejíž dosažení závisí na politické, rozpočtové a ekonomické změně, kterou samotná koncepce nemůže zajistit. Nejde o argument proti vyšším obranným výdajům. Jde o požadavek, aby jejich časování, právní ukotvení a skutečná kupní síla odpovídaly deklarovaným závazkům.

Pojmenované investiční projekty jsou v podkladové analýze vyčísleny přibližně na 1,03 až 1,39 bilionu korun. Z investičního rámce však musejí být financovány také infrastruktura, zásoby, munice, bezosádkové prostředky a další podpůrné kapacity. Navíc pořizovací cena není konečnou cenou schopnosti. Provoz, údržba, personál, výcvik a obměna spotřebního materiálu vytvářejí dlouhodobé nároky. Ilustrační horní odhad životních nákladů ve výši deseti procent pořizovací ceny ročně nelze automaticky aplikovat na každou zakázku, přesto ukazuje řád možného provozního zatížení. Neudržitelné financování provozu může proměnit moderní armádu v drahou vitrínu.

Devadesát dní války: ambice, nebo iluze?

Zásoby představují možná nejméně mediálně atraktivní, ale strategicky nejdůležitější rozdíl mezi oběma koncepcemi. Zatímco starší dokument pracoval s minimálně třicetidenní udržitelností intenzivní činnosti, nový stanovuje pro určená uskupení cíl devadesáti dní. Tato změna správně reaguje na zkušenost s vysokou spotřebou munice a materiálu. Jenže podle podkladové analýzy se výchozí stav v některých kategoriích pohybuje od jednotek dnů po nižší jednotky týdnů a příloha pro rok 2040 připouští rozpětí třiceti až devadesáti dní. Deklarovaný cíl tedy není totéž co předpokládaný výsledek.

Zásoby nejsou pasivní skladovou položkou. Vyžadují průmyslové kapacity, dopravní trasy, skladování, obměnu, ochranu, financování a spojení s hospodářskou mobilizací. Pokud se armáda připravuje na dlouhý konflikt, musí být schopna rychle nahrazovat nejen ztracené platformy, ale především masově spotřebovávané prostředky. Není rozumné financovat složitý zbraňový systém a současně odkládat munici, bez níž se jeho hodnota v boji rychle vyčerpá. Veřejná debata by se proto měla méně ptát, kolik techniky jsme nakoupili, a více, jak dlouho s ní dokážeme skutečně bojovat.

Obrana území a digitální válka: stát není jen armáda

Nová koncepce výslovně posiluje obranu teritoria, hostitelskou podporu spojencům a propojení mírových a mobilizačních struktur. Přesto příslušné schopnosti podle analyzovaného hodnocení dosahují v roce 2040 pouze částečné úrovně. Ochrana kritické infrastruktury, přesuny spojeneckých vojsk, zabezpečení dopravních koridorů a fungování státu pod tlakem přitom nemohou být výhradní odpovědností resortu obrany. Potřebují krajské a obecní struktury, policii, hasiče, dopravce, energetické společnosti, průmysl i obyvatelstvo. Obrana republiky není resortní projekt; je to výkon celého státu.

Za přínos lze považovat také otevřenější pojmenování legislativních překážek. Krize se nemusí vyvíjet podle učebnicové posloupnosti mír–ohrožení–válka. Právní rámec pro včasnou aktivaci obranných opatření, mobilizační rozvinutí a některé kybernetické činnosti proto vyžaduje jasné kompetence, demokratickou kontrolu a ochranu základních práv. Bez zákonných nástrojů může být i správně vybudovaná schopnost v rozhodujícím okamžiku nepoužitelná.

Co dokument stále neříká: plán B

Největší metodickou mezerou není absence další moderní technologie, ale absence plnohodnotného scénáře pro případ, že obranné výdaje zůstanou po roce 2029 blízko dvou procent HDP. Koncepce ukazuje omezený stav v roce 2030 a ambiciózní stav v roce 2040, nikoli však systematicky propočtenou alternativu pro rok 2040 bez plánovaného růstu. Právě tato varianta by přitom měla být pro vládu, parlament a veřejnost povinnou součástí rozhodování. Strategický plán, který neukazuje důsledky nenaplnění svých předpokladů, je neúplný.

Třetí mezerou je nedostatečná soustava veřejně ověřitelných ukazatelů. Počet vojáků, délka zásob, dostupnost techniky, vycvičenost jednotek, interoperabilita, rychlost mobilizace a míra plnění aliančních cílů by měly být sledovány každoročně, v rozsahu slučitelném s ochranou utajovaných informací. Občan nemusí znát operační tajemství, aby mohl kontrolovat, zda miliardové výdaje přinášejí odpovídající schopnosti.

Rozhodnutí pro vládu: nepřepisovat ambice, ale odstranit podmíněnost

Prvním nezbytným krokem je doplnit finančně i schopnostně vyhodnocený scénář stagnace výdajů, realistický střední scénář a ambiciózní variantu. U každého musí být patrné, které alianční závazky, operační úkoly a úrovně připravenosti budou splněny a které nikoli. 

Druhým krokem je vyčíslit celý životní cyklus schopností včetně munice, náhradních dílů, výcviku, personálu a infrastruktury. 

Třetím je spojit každou strategickou prioritu s konkrétním ročním milníkem, odpovědností a veřejně kontrolovatelným výsledkem.

Současně je třeba chránit kontinuitu obranných investic napříč volebními obdobími a urychlit legislativní, personální i průmyslové předpoklady výstavby. Rozhodující není pouze objem peněz, ale také schopnost je včas a účelně proměnit v připravené síly. Obranný průmysl musí umět škálovat produkci, akviziční systém zkracovat cykly a armáda absorbovat několik rozsáhlých modernizačních projektů současně. Jinak se může stát, že vyšší rozpočet přinese především vyšší ceny a delší frontu nedokončených zakázek.

KVAČR 2040 si zaslouží uznání za otevřenost, s níž popisuje dluh minulosti. Ale otevřenost není strategie sama o sobě. Rozhodující otázka zní: bude Česká republika v roce 2040 skutečně schopna bránit své území, podpořit spojence a dlouhodobě vést boj, nebo bude mít pouze dokonalejší dokumentaci důvodů, proč to stále nedokáže? Vláda a parlament dnes nerozhodují jen o rozpočtu armády. Rozhodují o tom, zda čas, který si koncepce prodlužuje o dalších pět let, bude využit k odstranění zranitelnosti, nebo k jejímu dalšímu odložení.