Válka na Ukrajině ukončila jednu z nejdelších epoch evropských bezpečnostních dějin. Období, v němž se většina evropských států mohla soustředit na ekonomický rozvoj, expediční operace nízké intenzity a krizové řízení mimo vlastní teritorium, skončilo. Po roce 2022 se do evropského strategického prostředí vrátily fenomény, které byly po desetiletí považovány za historicky překonané – rozsáhlá konvenční válka, opotřebovávací konflikt, mobilizace průmyslu, soupeření velmocí, jaderné odstrašení a boj o technologickou dominanci.

Tato změna neznamená pouze potřebu vyšších obranných výdajů nebo rychlejší modernizace armád. Znamená především nutnost změnit způsob strategického uvažování. Obrana státu totiž nezačíná na bojišti ani v kasárnách. Začíná v dokumentech, které určují, jak stát chápe bezpečnostní prostředí, jaké hrozby považuje za relevantní, jaké schopnosti chce budovat a jaké zdroje je ochoten na jejich dosažení vynaložit. Kvalita obranného plánování se tak stává jedním z hlavních faktorů budoucí obranyschopnosti.

Česká republika dnes disponuje soustavou dokumentů, která vznikala postupně v různých bezpečnostních podmínkách a pod vlivem různých politických i vojenských priorit. Jádro této soustavy tvoří Dlouhodobý výhled pro obranu 2035 (2019), Koncepce výstavby Armády České republiky 2035 (2024) a Vize budoucího válčení AČR po roce 2040 (2024). Tyto dokumenty představují základ současného systému obranného plánování České republiky a současně odrážejí vývoj bezpečnostního prostředí posledních let. Přestože každý z nich plní odlišnou funkci, jejich společná analýza ukazuje nejen významný posun ve strategickém myšlení české obrany, ale také několik systémových nedostatků, které mohou v budoucnu snižovat efektivitu plánovacího procesu.

Ukazuje se totiž, že problém českého obranného plánování dnes nespočívá primárně v absenci dokumentů, ale spíše v jejich omezené provázanosti, rozdílné formální váze, nejednotném metodologickém rámci a chybějící institucionální architektuře, která by jednotlivé dokumenty spojovala do jednoho logického systému.

Od transformace k přípravě na válku

Vývoj českého obranného plánování po roce 1989 lze rozdělit do několika etap:

• První etapa byla charakterizována transformací armády po skončení studené války. Hlavním cílem bylo vytvoření demokraticky řízených ozbrojených sil kompatibilních s NATO.
• Druhá etapa byla spojena se vstupem České republiky do Aliance a následnou orientací na expediční operace. Dominantními tématy se staly profesionalizace armády, interoperabilita a schopnost účastnit se mezinárodních operací v Afghánistánu, Iráku či na Balkáně.
• Třetí etapa začala po roce 2014 v důsledku ruské anexe Krymu. Do popředí se začala vracet kolektivní obrana, ale stále přetrvávalo přesvědčení, že rozsáhlá válka v Evropě zůstává relativně nepravděpodobná.
• Čtvrtou etapu zahájila invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022.

Právě zde lze identifikovat největší rozdíl mezi Dlouhodobým výhledem pro obranu 2035 a novějšími dokumenty. DVO 2035 ještě vznikal ve světě, který věřil v určitou míru strategické stability. Přímé vojenské ohrožení území České republiky hodnotil jako málo pravděpodobné a hlavní pozornost věnoval hybridním hrozbám, kybernetickým útokům, dezinformačním operacím a regionálním krizím. Rusko bylo identifikováno jako zdroj bezpečnostních komplikací, nikoliv však jako bezprostřední vojenská hrozba.

Koncepce výstavby AČR 2035 již pracuje s výrazně odlišným výchozím předpokladem. Dokument otevřeně konstatuje, že riziko vojenského konfliktu v Evropě je nejvyšší od konce studené války. Hlavním plánovacím scénářem se stává konflikt vysoké intenzity proti technologicky vyspělému protivníkovi schopnému působit ve všech operačních doménách současně.

Tento posun není pouze terminologický. Představuje zásadní změnu filozofie obranného plánování. Zatímco předchozí generace dokumentů byla orientována na expediční operace, krizové řízení a omezené regionální konflikty, současné plánování se vrací k základnímu poslání ozbrojených sil – obraně území státu a kolektivní obraně Aliance.

Vize 2040: nejodvážnější dokument bez politického mandátu

Nejzajímavějším a současně nejkontroverznějším dokumentem je Vize budoucího válčení AČR po roce 2040. Tento dokument není klasickou koncepcí ani plánem výstavby. Jeho cílem je identifikovat trendy, které budou formovat charakter války v horizontu dvou desetiletí. Vize vychází z aliančních studií Strategic Foresight Analysis, technologických prognóz i poznatků z probíhajících konfliktů. Dokument předpokládá masové využití autonomních systémů, umělé inteligence, rozsáhlou digitalizaci velení a řízení, propojení fyzického a informačního bojiště a rostoucí význam kosmické domény.

Ještě důležitější je však politicko-strategická rovina dokumentu. Vize pracuje s předpokladem, že v budoucích krizích nemusí být kolektivní reakce NATO okamžitá. Nezpochybňuje článek 5 Washingtonské smlouvy, ale upozorňuje na možnost časové prodlevy mezi vznikem krize a plným rozvinutím spojenecké pomoci. Z této úvahy vyvozuje požadavek na vyšší míru národní odolnosti a schopnost České republiky po určitou dobu čelit krizové situaci vlastními silami.

Právě zde se objevuje první zásadní problém současné dokumentové architektury. Zatímco DVO 2035 i KVAČR 2035 byly schváleny vládou České republiky, Vize 2040 zůstává interním dokumentem Generálního štábu. Dokument obsahující nejvýznamnější strategické závěry tak disponuje nejnižší formální legitimitou. Vzniká paradoxní situace: nejodvážnější strategické úvahy o budoucí obraně státu nejsou politicky potvrzeny, přesto významně ovlivňují odbornou debatu i budoucí směřování ozbrojených sil.

Největší slabina současného systému: absence jednotné architektury

Při detailní analýze současné dokumentové soustavy se ukazuje paradoxní skutečnost. Jednotlivé dokumenty jsou relativně kvalitní. Systém jako celek však vykazuje známky fragmentace, která se projevuje v několika oblastech:

• První oblastí je rozdílná institucionální váha dokumentů.
• Druhou oblastí je terminologická nejednotnost. DVO 2035 i Vize 2040 využívají alianční rámec sedmi schopnostních oblastí NATO. KVAČR 2035 tento systém opouští a zavádí vlastní soustavu strategických cílů. Výsledkem je ztížená dohledatelnost vazeb mezi dokumenty a komplikovanější schopnost ověřit, zda plánované projekty skutečně naplňují alianční požadavky.
• Třetí oblastí je rozdílný přístup k měřitelnosti. Některé dokumenty stanovují konkrétní cíle v oblasti personálu, rozpočtu či připravenosti jednotek. Jiné pracují převážně s kvalitativními formulacemi. Výsledkem je rozdílná úroveň verifikovatelnosti jednotlivých strategických záměrů.
• Čtvrtou oblastí je nejednotný systém revizí.
• Pátou oblastí je absence formalizované zpětné vazby.

Výsledkem je systém, který produkuje kvalitní strategické dokumenty, ale ne vždy dokáže zajistit jejich dlouhodobou konzistenci.

Kde končí vize a začíná plán?

Jedním z nejdůležitějších problémů obranného plánování je vztah mezi vizí a realizací. Vize má definovat žádoucí budoucí stav. Plán má určit cestu k jeho dosažení. Současná česká dokumentová architektura však tento vztah nevymezuje vždy dostatečně jasně. Typickým příkladem je problematika zásob munice. Vize 2040 pracuje s požadavkem na zásoby rozhodujících druhů munice v rozsahu 60 až 120 dnů operačního úsilí. Jde o jeden z nejkonkrétnějších parametrů celého dokumentu. Přesto obdobný ukazatel není explicitně převzat do KVAČR 2035. Není proto zřejmé, zda jde o závazný požadavek, doporučení nebo pouze analytickou hypotézu. Podobných příkladů lze nalézt více. Vzniká tak riziko strategické mezery mezi představou budoucí armády a konkrétními kroky vedoucími k jejímu vytvoření.

Vztah českého obranného plánování k NATO Defence Planning Process

Česká republika neplánuje své obranné schopnosti izolovaně. Od vstupu do NATO v roce 1999 je součástí NATO Defence Planning Process (NDPP), který představuje hlavní mechanismus převodu aliančních politických cílů do konkrétních požadavků na členské státy. NDPP je založen na pětistupňovém cyklu: politické zadání, stanovení potřebných schopností, rozdělení požadavků mezi spojence, implementace a hodnocení výsledků. Všechny analyzované dokumenty deklarují vazbu na alianční plánování. Žádný z nich však neobsahuje explicitní mechanismus synchronizace s jednotlivými cykly NATO.

Pokud Aliance po vyhodnocení války na Ukrajině stanoví nové požadavky na protivzdušnou obranu, logistiku nebo zásoby munice, měly by být automaticky promítnuty do národních dokumentů. Současný systém takovou vazbu jednoznačně neupravuje. Jedním z hlavních principů budoucí reformy by proto měla být plná synchronizace národního plánovacího cyklu s NDPP.

Institucionální vztah mezi politickým a vojenským plánováním

Analýza dokumentů současně otevírá otázku vztahu mezi politickým a vojenským rozhodováním. Ve všech demokratických státech existuje přirozené napětí mezi politickou a vojenskou úrovní řízení obrany. Politická reprezentace stanovuje cíle. Ozbrojené síly navrhují prostředky. Problém nastává tehdy, pokud mezi oběma úrovněmi vznikne nesoulad.

Vize 2040 představuje příklad dokumentu, který přináší mimořádně důležité vojenské závěry, avšak bez přímého politického schválení. V demokratickém systému musí být přitom zásadní bezpečnostní rozhodnutí podložena nejen odbornou expertizou, ale také politickou legitimitou. Budoucí dokumentová architektura by proto měla vytvořit mechanismus, který umožní promítat vojenské prognózy do politického rozhodování bez vzniku paralelních strategických narativů.

Poučení z války na Ukrajině

Válka na Ukrajině představuje největší zdroj empirických poznatků o moderním konfliktu od druhé světové války:

• První lekcí je návrat významu masy. Po desetiletích důrazu na malé profesionální síly se ukazuje, že schopnost dlouhodobě vést konflikt vyžaduje dostatečné personální rezervy, mobilizační systém a rozsáhlé zásoby materiálu.
• Druhou lekcí je význam obranného průmyslu. Průmyslová kapacita představuje strategickou schopnost srovnatelnou s bojovými jednotkami.
• Třetí lekcí je návrat významu logistiky.
• Čtvrtou lekcí je význam bezpilotních prostředků, autonomních systémů a umělé inteligence.
• Pátou lekcí je význam společenské odolnosti.

Právě poslední jmenovaný faktor zůstává v českých dokumentech stále relativně slabě rozpracován, přestože zkušenosti Finska, Švédska nebo pobaltských států ukazují, že odolnost společnosti představuje klíčovou součást obranyschopnosti státu.

Inspirace ze zahraničí

Při hledání optimálního modelu stojí za pozornost zkušenosti několika evropských států:

• Polsko využívá silně centralizovaný systém strategických dokumentů navázaných na národní bezpečnostní strategii.
• Finsko staví na principu komplexní obrany společnosti a propojení vojenského a civilního plánování.
• Nizozemsko dlouhodobě rozvíjí capability-based planning propojující strategické dokumenty, rozpočtové procesy a hodnocení výsledků.

Společným jmenovatelem všech těchto modelů není množství dokumentů, ale jejich logická provázanost. Právě zde má Česká republika největší prostor ke zlepšení.

Návrh nové generace dokumentů obrany České republiky

Na základě provedené analýzy lze formulovat návrh nové dokumentové architektury obranného plánování. Ta by měla být založena na pěti vzájemně propojených úrovních:

Úroveň 0 – Politicko-strategický rámec
Nejvyšší úroveň by tvořily Bezpečnostní strategie České republiky a Obranná strategie České republiky. Tyto dokumenty by měly být pravidelně revalidovány po parlamentních volbách, aby každá vláda převzala politickou odpovědnost za jejich obsah.

Úroveň 1 – Dlouhodobý strategický výhled
Klíčovou změnou by bylo sloučení funkcí Dlouhodobého výhledu pro obranu a Vize budoucího válčení do jednoho vládou schvalovaného dokumentu. První část by obsahovala analýzu bezpečnostního prostředí. Druhá část by obsahovala prognózu budoucího charakteru konfliktů a z ní odvozené schopnostní požadavky. Tím by došlo k odstranění současné asymetrie mezi odbornou autoritou a politickou legitimitou.

Úroveň 2 – Koncepce výstavby AČR
KVAČR by zůstala hlavním plánovacím dokumentem, avšak s povinností používat jednotnou taxonomii schopností a přebírat nebo zdůvodňovat odchylky od kvantifikovaných parametrů stanovených na vyšší úrovni.

Úroveň 3 – Sektorové koncepce
Nově by byla formalizována úroveň sektorových dokumentů zahrnujících například: koncepci rozvoje pozemních sil, koncepci rozvoje vzdušných sil a PVO, koncepci rozvoje informačních a kybernetických sil, koncepci aktivní zálohy, koncepci obranného průmyslu, koncepci personálního rozvoje.

Úroveň 4 – Implementační plány
Poslední úroveň by tvořily střednědobé plány, rozpočty a jednotlivé akviziční projekty. Každá položka by musela být dohledatelně navázána na konkrétní strategický cíl.

Deset praktických doporučení pro vládu a Ministerstvo obrany

1.    Sloučit Dlouhodobý výhled pro obranu a Vizi budoucího válčení do jednoho vládou schvalovaného dokumentu.
2.    Zavést jednotnou taxonomii schopností napříč všemi úrovněmi plánování.
3.    Synchronizovat revizní cyklus národních dokumentů s NATO Defence Planning Process.
4.    Zavést povinnost explicitního mapování Capability Targets NATO do národních dokumentů.
5.    Formalizovat systém sektorových koncepcí.
6.    Zavést povinné vyhodnocování Lessons Learned do všech revizí strategických dokumentů.
7.    Posílit dimenzi obranného průmyslu jako samostatnou schopnostní oblast.
8.    Rozpracovat koncept celospolečenské odolnosti a obrany státu.
9.    Zavést jednotný systém měřitelných ukazatelů pro hodnocení naplňování strategických cílů.
10.    Opustit označování dokumentů cílovým rokem a přejít na označení podle roku vydání.

Závěr: Česká republika nepotřebuje více dokumentů. Potřebuje lepší systém.

Analýza současných obranných dokumentů ukazuje, že Česká republika disponuje kvalitními strategickými materiály. Problém nespočívá v jejich obsahu, ale v jejich vzájemné provázanosti.

Budoucí reforma by proto neměla být vedena snahou vytvářet další dokumenty, ale snahou vytvořit integrovaný systém obranného plánování, který propojí politické rozhodování, alianční závazky, vojenské schopnosti, obranný průmysl a rozpočtové procesy do jednoho koherentního celku.

Ve světě, kde se bezpečnostní prostředí mění rychleji než kdykoli od konce studené války, se právě kvalita tohoto propojení může stát jedním z rozhodujících faktorů obranyschopnosti České republiky v následujících desetiletích. Česká republika dnes stojí před stejnou výzvou jako většina evropských spojenců: nevybudovat pouze silnější armádu, ale vytvořit moderní systém strategického řízení obrany. Teprve tehdy bude možné efektivně převést politické ambice do reálných vojenských schopností a zajistit, aby investice do obrany přinášely maximální bezpečnostní efekt pro stát i jeho občany.