Česká republika dnes nečelí pouze vnějším bezpečnostním hrozbám. Čelí mnohem závažnějšímu problému: postupné, tiché a administrativně legalizované ztrátě kontroly nad vlastními digitálními nervovými centry. Digitální suverenita není oslabována útokem protivníka, ale rozhodnutími vlastního státu – bez politického tlaku, bez strategické debaty a často i bez základního pochopení bezpečnostních důsledků.

Stát, který nemá pod kontrolou svá data, digitální infrastrukturu a klíčové technologie, není suverénním státem v plném slova smyslu. Je správcem cizích systémů, provozovatelem cizích platforem a rukojmím cizích právních režimů. V takovém prostředí je řeč o strategické autonomii, obranyschopnosti nebo krizovém řízení do značné míry iluzorní.

Digitální nesuverénnost představuje zásadní bezpečnostní riziko právě proto, že je neviditelná a dlouhodobá. Neprobíhá formou útoku, ale formou „optimalizace“, „outsourcingu“ a „modernizace“. Klíčová data státu se přesouvají mimo jeho jurisdikci, rozhodovací procesy se opírají o uzavřené algoritmy a kritické systémy fungují jako černé skříňky, do nichž stát nevidí a nad nimiž nemá skutečnou kontrolu. V okamžiku krize se pak ukáže, že rychlost, dostupnost i spolehlivost těchto systémů nejsou v rukou státu, ale v rukou externích aktérů.

Z bezpečnostního hlediska je tato situace nepřijatelná. Závislost na zahraničních cloudových a softwarových řešeních vytváří nový typ zranitelnosti, který lze využít k politickému, ekonomickému i strategickému nátlaku. Stačí změna legislativy v cizí zemi, rozhodnutí korporátního vedení nebo geopolitická eskalace a stát může přijít o přístup ke klíčovým digitálním funkcím. Nejde o hypotetický scénář, ale o logický důsledek přenesení kontroly mimo vlastní odpovědnost.

Z vojenského a obranného pohledu je digitální nesuverénnost fatálním selháním. Armáda, která spoléhá na infrastrukturu, jež není plně pod kontrolou státu, ztrácí schopnost garantovat kontinuitu velení a řízení. Digitální systémy dnes tvoří páteř logistiky, zpravodajství, komunikace i koordinace se spojenci. Pokud jsou tyto systémy závislé na cizích technologiích a cizí vůli, stává se obrana státu podmíněnou a potenciálně vydíratelnou.

Hybridní konflikty jasně ukazují, že digitální prostor je primárním bojištěm. Útoky na datová centra, registry obyvatel, komunikační uzly a informační systémy nejsou doplňkem kinetických operací, ale jejich předpokladem. Stát, který vstupuje do takového konfliktu bez digitální suverenity, je oslaben ještě před prvním střetem. V takové situaci nelze hovořit o rovnovážném odstrašení, ale o strukturální nevýhodě.

Zvlášť znepokojivá je skutečnost, že digitální nesuverénnost je často ospravedlňována ekonomickými argumenty. Cena, komfort a rychlost implementace převážily nad bezpečností. To je strategická chyba. Žádný stát by nepřenechal ochranu vzdušného prostoru soukromé zahraniční firmě bez možnosti zásahu. Přesto je něco podobného tolerováno v digitálním prostoru, který je dnes pro fungování státu neméně kritický.

Spoléhat se na to, že alianční vazby tuto slabinu vyřeší, je nebezpečná iluze. Spojenci mohou pomoci, ale nemohou nahradit vlastní schopnost státu kontrolovat své digitální prostředí. Stát, který není schopen garantovat základní funkčnost svých systémů, se stává bezpečnostním rizikem i pro své partnery. Digitální nesuverénnost tak podkopává nejen národní obranu, ale i důvěryhodnost v rámci NATO a EU.

Digitální suverenita není otázkou budoucnosti, ale přítomnosti. Každé další rozhodnutí, které prohlubuje technologickou závislost bez bezpečnostních záruk, je krokem směrem k omezení politické svobody státu. Tato omezení se neprojeví okamžitě, ale projeví se v okamžiku tlaku – a tehdy již nebude prostor pro nápravu.

Česká republika stojí před nepříjemnou realitou: buď začne digitální suverenitu chápat jako základní prvek obrany státu, nebo se smíří s rolí digitálně podřízeného aktéra. Nejde o otázku, zda si to stát může dovolit. Jde o otázku, zda si může dovolit opak.

Digitální suverenita není abstraktní koncept. Je to hranice mezi státem, který rozhoduje, a státem, který pouze reaguje na rozhodnutí jiných. A tuto hranici Česká republika nebezpečně překračuje.