Se zahájením ruského útoku proti Ukrajině v únoru letošního roku se zásadním způsobem posunulo všeobecné vnímání role ozbrojených sil a obranného průmyslu. Ozbrojený symetrický konflikt vysoké intenzity byl dlouhou dobu v evropském prostoru těžko představitelný. V nepřímé úměře k tomu byli "zbrojaři" dlouhodobě vystaveni tlaku z různých stran s argumenty, jejichž kořeny najdeme v ekologii i "ekologii", salónním pacifismu i tradičnější představě, že, když nic nehrozí, je na místě investovat veřejné prostředky do "potřebnějších" projektů, než je výzbroj, výstroj, lidské zdroje nebo nemovitá infrastruktura ozbrojených sil.

Foto: Se zahájením ruského útoku proti Ukrajině v únoru letošního roku se zásadním způsobem posunulo všeobecné vnímání role ozbrojených sil a obranného průmyslu. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Náhle poznaná realita ochoty ruské vlády řešit své politické představy dělostřelectvem a tanky pak přiměla leckoho k zamyšlení. Ukrajina jako slabší a napadená země získala okamžitě sympatie. Spolu se snahou tuto zemi podpořit byly souběžně odhaleny nezaujaté veřejnosti také skryté nedostatečnosti a nepřipravenost z hlediska (nejen) množství dostupné techniky či munice, kterou bylo možné bránící se Ukrajině ostatními zeměmi (včetně ČR) v reálném čase poskytovat. Díky událostem na Ukrajině také většina států, která dosud svou obranu velmi podceňovala, ohlásila významné navýšení svých obranných rozpočtů. To samo o sobě ovšem přirozeně nestačí. Jakkoli jsou peníze pro vedení války zásadní, je v první řadě třeba mít si za ně co pořídit. Zejména tedy efektivní techniku a technologie, které jsou následně svěřeny do rukou dobře připraveným vojákům. A právě tuto techniku a technologie nevyvine a nevyrobí nikdy nikdo jiný než obranný průmysl. 

Ovšem tím, jak konflikt trvá již několik měsíců a nahromaděné ekonomické problémy se prodlužují resp. umocňují (nejen ty způsobené zřejmě příliš restriktivními covidovými opatřeními), hrozí opačný efekt - resp. rychlejší návrat k tradičnějšímu pojetí. Lidé si totiž na probíhající válku do jisté míry zvykají (jisté náznaky lze sledovat již nyní), události z války na Ukrajině již tolik nerezonují napříč médii a každý další případný válečný zločin se zařadí mezi již nepřeberné množství předchozích, čímž u veřejnosti postupně klesá míra pozornosti, která je čím dál více věnována stávajícím a budoucím ekonomickým problémům. Pro politiky, kteří na počátku války prokázali sympatickou rozhodnost podpořit Ukrajinu, tak bude v nadcházejícím období čím dál těžší vyšší obranné výdaje před chudnoucí veřejností obhajovat. Situace bude současně napříč Evropou velkým pokušením pro opozici. Ta státotvornější bude říkat, že vlády svou pomoc Ukrajině a podporu budování domácí armády nepojaly dobře a plýtvají. Ta státobornější bude řečmi bojovat za světový mír. Nemluvě o riziku, že tématu může zneužít extrémista s nabídkou rychlých a snadných řešení.

Současná česká vláda ve svém programovém prohlášení, které bylo představeno před ruským útokem, obranu nepodceňuje, a z formulací jednotlivých bodů (viz níže) je zřejmé, že bylo jejím záměrem napravit staré chyby již před válkou, a to ve formě splacení dluhů a postupných investic do modernizace Armády České republiky, které odpovídají letitému a nedodržovanému závazku vůči Alianci. Ten není samoúčelný, byť jako ukazatel sám o sobě nestačí a velmi záleží na konkrétních způsobech využití navýšených prostředků. 

- "Budeme navyšovat výdaje na obranu země v souladu s našimi aliančními závazky tak, aby dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025." (a po vyhodnocení dopadů a rizik ruského útoku zřejmě již 2024)

- "Podpoříme zapojení českého obranného průmyslu do projektů financovaných z Evropského obranného fondu a Inovačního fondu NATO."

První zmíněný záměr je splátkou dluhu vůči armádě a obecně bezpečnosti České republiky, potažmo našich spojenců v NATO. U druhého bodu, ve kterém vláda v programovém prohlášení explicitně hovoří o podpoře obranného průmyslu, se zastavme. Podobně formulují své postoje také další evropské státy - a přitom, jak o tom dlouhodobě informuje nejen prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek, nadnárodní instituce Evropské unie a bankovní sektor pokračují jak na setrvačník v předválečné politice, podle níž je obranný průmysl něčím, co společnosti spíše škodí než prospívá, a házejí mu absurdní klacky pod nohy (psali jsme zde). Tento přístup se přitom může potkat s nastíněným rizikem potřeby "pomáhat lidem", jak to může chtít formulovat opozice, pro kterou může být prioritou co nejlepší výsledek v následujících volbách, než zodpovědná a konzistentní obranná politika. 

Velmi významným argumentem ve prospěch podpory obranného průmyslu ve smyslu rozšíření jeho kapacit (výrobních, vývojových i dalších) přitom může být, že investice do obrany podle dosavadních zkušeností, pokud směřují primárně do domácího obranného průmyslu, mají pro hospodářství státu velmi přínosné efekty, které více než vyvažují prvotní a nezbytné náklady. Nejen tehdy, ale samozřejmě především, je-li v dobách klidných výrazně exportně orientovaný, tj. na světovém (civilizovaném světovém) trhu konkurenceschopný, zbavený zbytečných překážek a ze strany státu maximálně podpořený.

Prvotním benefitem investic do domácího obranného průmyslu je přirozeně zvýšení bezpečnosti České republiky. Přes obavu, že se válka na Ukrajině stane dlouhodobým opotřebovávacím konfliktem, nebo že dokonce skončí výsledkem, který nebude pro Ukrajinu a její podporovatele žádoucí, lze očekávat, že tato "lekce" skutečně většinu politiků napříč kontinentem spíše probudila a svá jarní rozhodnutí o navýšení financování a urychlení obranných projektů nevezmou ani v ekonomicky (a tedy politicky) nesnadné situaci zpět. Jedině dobře připravené a dobře vybavené ozbrojené síly schopné rychlého a efektivního koordinovaného nasazení se spojenci mohou bezohledného protivníka od "pokračování politiky jinými prostředky" spolehlivě odradit. Nedosáhnou toho žádné ekonomické, natož politické sliby, dosáhne toho jedině přesvědčivá vojenská síla.

Současně jsou prostředky směřované do obrany a obranného průmyslu, které cílí na zvýšení schopností vlastních ozbrojených sil, velmi silným investičním stimulem. Obranný průmysl se vyznačuje vysokou mírou přidané hodnoty. Zpravidla jde o produkty, které jsou v České republice vyvinuty, vyzkoušeny, i vyráběny. Zakázky tak mají významný ekonomický přínos: příkladem může být nedávná zakázka na speciální varianty kolových obrněnců Pandur II (spojovací a velitelsko-štábní). Kromě pozitivních dopadů na zaměstnanost přinesla spolupráce mnoha subdodavatelů, převážně českých, pro českou ekonomiku hodnotu více než trojnásobku státem investovaných prostředků.

A kromě ekonomických benefitů je třeba zdůraznit rovněž ty neekonomické, které se ale dlouhodobě významně na celkovém ekonomickém růstu podílejí, resp. jej podporují jako jeho nepostradatelné předpoklady. Řeč je v tomto ohledu o strategické soběstačnosti České republiky, kdy výroba probíhá především na českém území, díky které drtivá většina vynaložených prostředků neodchází do zahraničí, a současně je tak zajištěna bezpečnost dodávek v případě krizí. Dále se jedná o vznik a udržení strategického know-how, s tím pak spojenou možnost dalšího vývoje technologií a možnost udělování sublicencí. Jde také  o rozvoj lidských zdrojů formou spolupráce mezi vojenskými technickými ústavy a soukromým sektorem, prohlubování specifických technologických znalostí, zvyšování zkušeností a dovedností zaměstnanců, a tím jejich hodnoty na pracovním trhu. Významným benefitem je i mezinárodní přesah zakázek formou spolupráce se zahraničními partnery a úspěšným exportem.

S ohledem na náročnost moderní především těžké a letecké techniky, ale i mnoha dalších technologicky náročných a specifických prostředků (například dronů), se bez akvizic zahraničních produktů neobejdeme, avšak současně platí, že prohlubující se zkušenosti společností českého obranného průmyslu dovolují stále vyšší míru jeho zapojení do těchto projektů, kdy společnosti získávají know-how a rozšiřující se schopnosti a možnosti do budoucna. Export umožňuje obrannému průmyslu efektivně udržovat své kapacity, které následně mohou být v případě  krize plně využity státem. Jde tak o otázku neoddělitelně spojenou s bezpečností státu a jakékoli umělé překážky v cestě obrannému průmyslu jsou v konečném důsledku snižováním efektivity obrany tváří v tvář protivníkovi odhodlanému prosazovat své zájmy hrubou silou. Vyšší investice do obrany, které v maximální možné míře směřují do společností sídlících a odvádějících daně v České republice, jsou tak jednoznačně ekonomickým přínosem. Zajištění obrany je prvořadým úkolem a smyslem existence státu a z nastoupeného směru by tato ani budoucí vlády již neměly uhnout.