Bezpilotní systémy během několika posledních let zásadně změnily charakter moderního bojiště. Už dávno nejde pouze o jednotlivé létající prostředky určené k průzkumu nebo úderům. Drony se stávají součástí rozsáhlého digitálního prostředí, propojují senzory, komunikační sítě, prvky elektronického boje i stále pokročilejší automatizaci a umělou inteligenci. Podle prezidenta Aliance pro bezpilotní letecký průmysl (UAVA), ředitele UAS a spoluzakladatele společnosti UpVision Jakuba Karase je přitom jednou z největších výzev rychlost, s jakou se celý obor mění. Pro Armádu České republiky i domácí obranný průmysl to znamená nutnost opustit představu klasického jednorázového nákupu techniky a vytvořit systém dlouhodobé spolupráce, který umožní technologie průběžně testovat, upravovat a zavádět do praxe.

Video: Jakub Karas: Drony se mění v řádu týdnů. Armáda a průmysl musí spolupracovat prakticky nepřetržitě / CZ DEFENCE

„Ta největší změna je v rychlosti. Dnes už to není jenom samostatný dron, ale technologie, která se musí neustále aktualizovat, ať už softwarově, nebo hardwarově. Je to opravdu o rychlosti adaptace na aktuální podmínky a potřeby,“ říká Jakub Karas. Na současném bojišti se podle něj potřebné změny odehrávají v řádu týdnů, někdy dokonce dnů. Vývoj navíc není jednostranný. Každá inovace vyvolává reakci protivníka a následnou další adaptaci, například v oblasti elektronického boje. „Je to takový nekonečný proces, obzvlášť na bojišti, kde opravdu záleží na dnech až týdnech,“ upozorňuje Karas. Hlavní laboratoří tohoto vývoje zůstává Ukrajina, kde jsou bezpilotní prostředky nasazovány v mimořádném rozsahu a zároveň se velmi rychle mění taktika jejich použití i technologie samotné. Význam dronů a obrany proti nim ale podle Karase potvrzuje také vývoj na Blízkém východě. „Ukazuje se, že tyto prostředky není možné podceňovat a že i protivzdušnou obranu, která s tím velice úzce souvisí, je potřeba vyvíjet a neustále adaptovat právě na dronové technologie.“

Důležitou změnou je také skutečnost, že dron již nelze vnímat izolovaně. „Dron není jenom jedna samostatná technologie nebo prostředek. Má senzory, je napojený na síť a potřebujete vyhodnocovat situační povědomí z těchto senzorů a komunikovat s ostatními drony,“ vysvětluje Karas. Stále větší význam mají systémy, v nichž působí několik prostředků současně, ať už jsou řízeny z pozemní stanice, nebo pracují s vyšší mírou automatizace. Hodnota samotné platformy proto podle něj výrazně roste až jejím zapojením do širšího informačního a komunikačního prostředí. Právě tento princip by podle Karase měla reflektovat také Armáda České republiky. Za chybnou považuje představu, že řešením současných potřeb je jednoduše nakoupit velké množství dronů a uložit je do skladů. „Není to o tom nakoupit tisícovky nebo stovky dronů a pak je mít někde na skladě. To je svým způsobem nesmysl, protože právě na Ukrajině vidíme, že se drony neustále vyvíjejí. Ve chvíli, kdy něco necháme rok ležet, může to být v podstatě nepoužitelné,“ upozorňuje. Mnohem důležitější je podle něj vytvořit úzké propojení armády, průmyslu, výzkumných pracovišť a univerzit a současně spolupracovat se zahraničními partnery v Evropské unii a NATO. Drony by navíc neměly být soustředěny pouze v několika specializovaných útvarech. „Nemělo by to být separované do jedné jednotky nebo jedné roty. Drony nejrůznějšího určení, ať už pro průzkum, eliminaci cílů nebo situační povědomí, by měly být součástí armády skrz naskrz,“ říká Karas.

Český bezpilotní průmysl přitom hodnotí jako velmi konkurenceschopný. Česká republika podle něj nemusí usilovat o kompletní domácí produkci všech kategorií bezpilotních systémů. Mnohem důležitější je určit oblasti, ve kterých má domácí průmysl technologickou výhodu. „Český průmysl je v oblasti dronů na špičkové úrovni. Nemůžeme si samozřejmě myslet, že dokážeme všechny drony kompletně postavit v České republice. Můžeme ale být velice dobře konkurenceschopní v řadě komponentů, včetně kritických součástí,“ říká Karas. Jmenuje například motory, vrtule, další komponenty, software nebo technologie autonomie. Slabinou je naopak schopnost přejít od kvalitního prototypu k velkosériové výrobě. Zatímco české společnosti jsou schopny produkovat desítky či stovky technologicky vyspělých prostředků, válka na Ukrajině ukázala úplně jiné měřítko. „Na Ukrajině dokáže jedna firma vyrábět třeba 250 tisíc dronů měsíčně. To je měřítko, kterého v tuto chvíli v Evropě nejsme schopni dosáhnout,“ upozorňuje Karas. Současně ale připomíná zásadní rozdíl – Ukrajina je zemí ve válce, zatímco evropské státy fungují v prostředí standardní legislativy a klasických akvizičních procesů. Cílem by proto podle něj mělo být nalézt cestu mezi oběma extrémy a výrazně urychlit akvizice i spolupráci armády s průmyslem.

Právě klasické akviziční mechanismy považuje Karas za jeden z největších problémů. Postupy vytvořené například pro pořizování velkých zbraňových platforem podle něj nelze jednoduše přenést na drony, jejichž životní cyklus a způsob používání jsou zcela odlišné. „Pro samotný výcvik musíme počítat s tím, že za týden můžeme zničit sto až tisíc dronů. Pokud chceme být na špici v obraně proti dronům i v jejich využívání, musíme k tomu přistoupit s jiným mindsetem,“ vysvětluje Karas. Armáda podle něj potřebuje velké množství prostředků už pro samotný výcvik a současně musí udržovat kontakt s průmyslem, aby bylo možné systémy neustále adaptovat. Jinak hrozí, že technika, která formálně splnila požadavky při nákupu, nebude v reálném prostředí schopna fungovat. „Potřebujeme být pořád v kontaktu s tím, co je potřeba na bojišti, abychom se pak nedivili, že naše drony během prvních pár minut popadají,“ říká Karas.

Dalším strategickým problémem je dodavatelský řetězec. Velká část současných dronů používá komponenty pocházející z Číny, což v případě krize vytváří zásadní závislost. „Ve chvíli, kdy se uzavřou hranice, můžeme zjistit, že máme několik dronů, ale kritické komponenty nejsme schopni nahradit,“ upozorňuje Karas. Evropa podle něj v minulosti při rozhodování příliš zdůrazňovala cenu a část vlastních průmyslových schopností postupně ztratila. Nyní je proto třeba budovat kapacity pro produkci strategických komponent přímo v České republice nebo alespoň v rámci Evropské unie. Strategická autonomie podle Karase neznamená, že každý stát musí vyrábět úplně všechno. „Je potřeba to brát ve vrstvách. Začal bych u národního státu, který by měl definovat, co jsou strategické komponenty a ve kterých oblastech je silný. U dalších strategických komponent mu mohou pomoci nejbližší partneři a sousedé,“ vysvětluje. Důležitou úlohu proto připisuje průmyslové spolupráci uvnitř EU i NATO a programům zaměřeným na inovace a podporu technologických startupů. Právě malé firmy jsou podle něj často zdrojem nejrychlejších inovací.

Bezpilotní technologie jsou zároveň typickým příkladem systémů dvojího užití. Vývoj v obranném segmentu se prolíná s civilními aplikacemi a naopak. Karas připomíná, že doručování zboží pomocí dronů již není futuristickou vizí. V některých částech Evropy, Spojených států nebo Austrálie podobné služby fungují. „Není to něco, co člověk vidí jenom na vygenerovaných AI obrázcích. V Irsku už dnes drony doručují zboží, které si objednáte prostřednictvím mobilní aplikace,“ uvádí. V České republice očekává postupný vznik prvních koridorů pro pravidelnou bezpilotní dopravu. „Myslím si, že během pěti let bychom se mohli dostat k prvním koridorům, kde se bude převážet zboží nebo využívat pokročilejší technologie,“ říká Karas. Připomíná také, že už v roce 2022 se u brněnského letiště uskutečnilo legální doručení pomocí dronu na vzdálenost přibližně deseti kilometrů. Podmínkou dalšího vývoje jsou ale odpovídající testovací prostory. Situace se podle Karase v posledních letech zlepšuje. Zmiňuje rozsáhlou oblast kolem Moravských Budějovic a vznikající testovací prostředí v bývalém dole u Sokolova. Druhá lokalita může být významná také pro pozemní bezpilotní systémy. Budoucnost totiž podle Karase nebude pouze ve vzdušných dronech, ale v propojení různých robotických platforem. „Není to jenom o dronech, ale opravdu o multirobotických systémech,“ zdůrazňuje. Pozemní, vzdušné či další robotické prostředky mohou společně shromažďovat data ze senzorů, vytvářet situační povědomí a pomáhat při predikci dalšího vývoje. Za jedno z českých pracovišť na světové úrovni v této oblasti označuje ČVUT. Limity domácího testování ale zůstávají především u vojenských aplikací. „Pořád například v České republice nemůžeme testovat drony s trhavinou, což je dost zásadní ve chvíli, kdy se bavíme o interceptorech a dalších prostředcích, které jsou dnes na Ukrajině používány ve velkých počtech,“ říká Karas. Problémem jsou také vysokorychlostní systémy, pro něž mohou být současné testovací prostory jednoduše příliš malé.

Samostatným tématem je autonomie a umělá inteligence. Karas odmítá jednoduchou rovnici, podle níž autonomie automaticky znamená AI. „Určitě bych neřekl, že autonomie se rovná umělá inteligence. Když se podíváme například na Ukrajinu, pořád se ve velké míře bavíme spíš o automatizaci než o skutečné autonomii,“ vysvětluje. Plně autonomní prostředek by podle něj dokázal sám vyhodnotit situaci, reagovat na okolí, vyhledat cíl a rozhodnout o dalším postupu. Právě poslední krok však otevírá zásadní etické otázky. „Člověk by měl hrát primární roli decision makera, který rozhodne, co a kde zničit, nebo nezničit,“ zdůrazňuje Karas. Umělá inteligence přesto získává stále větší význam například při analýze obrazu, identifikaci předem definovaných objektů nebo komunikaci mezi jednotlivými prostředky. „Její role roste každým dnem a měsícem, ale pořád jsme ve fázi, kdy nenecháváme umělou inteligenci, aby sama definovala ten poslední příkaz.“

Stejně rychle jako samotné drony se musí rozvíjet také obrana proti nim. Česká republika má podle Karase v tomto směru velmi dobré technologické předpoklady. „Obzvlášť Česká republika patří podle mě na špičku. Máme tady technologie v oblasti radarů, máme firmy zabývající se elektronickým bojem a dalšími částmi tohoto řetězce,“ říká Karas. Klíčová je především ochrana kritické infrastruktury. Nestačí přitom pouze dron odhalit. Musí existovat také jasný postup jeho identifikace a případné eliminace. U běžných civilních dronů situaci usnadňuje například systém Remote ID, díky němuž lze prostředek identifikovat. U cíleného útoku nebo hybridního působení je však situace výrazně komplikovanější. Pilot může být vzdálen několik či desítky kilometrů a prostředek může být konstruován tak, aby fungoval bez družicové navigace. Proto jsou podle Karase mimořádně důležitá praktická cvičení a testování technologií v reálném prostředí. „Je důležité, aby armáda i průmysl získaly výsledky z reálného prostředí, aby byly hmatatelné a nebylo to jenom něco na papíře. Product sheet snese všechno,“ konstatuje. Účinná detekce dronů navíc podle něj nemůže stát na jediné technologii. „Není to jenom o optické, zvukové nebo RF identifikaci. Je to o fúzi různých zdrojů a snaze hrozbu co nejlépe identifikovat,“ vysvětluje. Vedle technického rozvoje bude nutné upravit také legislativu, například pokud jde o možnosti provozovatelů kritické infrastruktury zasáhnout proti neidentifikovanému prostředku.

Technologický rozvoj se neobejde ani bez dostatku kvalifikovaných lidí. Podle Karase je proto zásadní vzdělávání, které by nemělo začínat až na univerzitách. „Technické obory a jejich provázanost s moderními technologiemi musí být co nejširší,“ říká. Některé české školy už podle něj vytvářejí nepovinné předměty, volnočasové aktivity nebo přímo programy zaměřené na konstrukci a používání dronů. Inspiraci vidí také v Asii. „V Koreji mají takzvaný drone soccer. Děti od čtyř nebo pěti let si s drony hrají, soutěží s nimi a létají bez družicové navigace. Když vidíte stovky nebo tisíce dětí a jejich nadšení, je to úžasné,“ popisuje Karas. Z českých vysokých škol vyzdvihuje zejména Univerzitu obrany, VUT a ČVUT, které se bezpilotním technologiím věnují a spolupracují také s armádou. Spolupráce ale podle něj musí být mnohem intenzivnější než několik formálních jednání ročně. Stejný princip platí pro vztah mezi armádou a průmyslem. Otázka, zda má být hlavním iniciátorem armáda jako zákazník, nebo průmysl přicházející s novými technologiemi, podle Karase nemá jednostrannou odpověď. „Mělo by to být v podstatě online a obousměrné. Když firma něco nabídne a nedostane zpětnou vazbu, nikdy to nevylepší. Obě strany jsou rovnocennými partnery, kteří se navzájem potřebují,“ říká Karas. Armáda může nakupovat zahraniční systémy, tím ale neposílí domácí průmyslovou základnu a strategickou soběstačnost. České firmy mohou naopak úspěšně exportovat, bez domácího zákazníka však vzniká slabší vazba mezi jejich vývojem a potřebami AČR. Jakub Karas proto navrhuje velmi pravidelnou komunikaci například prostřednictvím pracovních skupin, které by mohly reagovat na nové trendy, výsledky univerzitního výzkumu i zkušenosti z Ukrajiny a dalších armád. Právě schopnost rychle předávat informace mezi uživatelem, vývojářem a výrobcem může rozhodovat o tom, zda bude výsledná technologie skutečně použitelná.

Jednou z největších překážek českého prostředí nakonec zůstává cesta od prototypu k sériové výrobě. „České firmy jsou u jednotlivých kusů a prototypů na špici. Dokážou vytvořit velice zajímavé technologie. Ve chvíli, kdy ale nemají objednavatele a musejí ho složitě shánět, často až v zahraničí, nedostanou se ke stovkám nebo tisícům kusů sériové výroby,“ upozorňuje Karas. Průmysl podle něj potřebuje především předvídatelnou poptávku. Pokud by na národní, alianční nebo evropské úrovni existovala dlouhodobější strategie definující hlavní technologické pilíře a alespoň orientační množství systémů, které budou státy v příštích letech potřebovat, firmy by mohly investovat do lidí, vývoje i výrobních kapacit. „Průmysl musí věnovat personální i finanční kapacity konkrétnímu typu výrobku a nemůže přejít do sériové výroby bez toho, aby věděl, že existuje reálná poptávka a že dostane zpětnou vazbu od uživatele,“ uzavírá Jakub Karas. Současný model, kdy firma vyvine zajímavý prostředek, opakovaně jej testuje a následně čeká několik let na výsledek standardního akvizičního procesu, podle něj dynamice bezpilotních technologií jednoduše neodpovídá. V oboru, v němž se technologická převaha může měnit během několika týdnů, se totiž rychlost vývoje, testování, výroby a zavádění do výzbroje sama stává jednou z rozhodujících vojenských schopností, uzavírá v dalším díle podcastu CZ DEFENCE prezident Aliance pro bezpilotní letecký průmysl Jakub Karas.