Podepsání obranné dohody mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem představuje jednu z nejvýznamnějších geopolitických událostí letošního roku. Přestože její signatáři zdůrazňují obranný charakter dohody, vznik nového regionálního bezpečnostního uskupení přichází v době rostoucí nestability na Blízkém východě a měnící se role Spojených států v regionu. Pakt z Mekky tak může představovat první krok k nové bezpečnostní architektuře, jejíž dopady přesáhnou hranice Blízkého východu a dotknou se také Evropy, NATO i České republiky.

Dne 7. srpna 2026 podepsaly Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán v Mekce Mecca Joint Defence Agreement. Dohoda obsahuje princip kolektivní obrany, podle něhož je ozbrojený útok proti jednomu signatáři považován za útok proti všem. Svým základním principem připomíná článek 5 Washingtonské smlouvy NATO, přesto však nepředstavuje obdobně institucionalizovanou alianci. Text dohody nebyl zveřejněn a konkrétní mechanismy společné obrany ani rozsah vojenských závazků zatím nejsou známy.

Podle představitelů všech tří států není dohoda namířena proti žádné konkrétní zemi a jejím cílem je posílení regionální stability, koordinace obranné politiky a odstrašení potenciálních agresorů. Současně vzniká v době mimořádně napjaté bezpečnostní situace – po eskalaci konfliktu mezi Izraelem a Íránem, pokračujících útocích hútijských povstalců v Rudém moři a rostoucích obavách států Perského zálivu z další destabilizace regionu.

Právě načasování dohody je jedním z jejích nejvýznamnějších aspektů. Řada analytiků upozorňuje, že regionální mocnosti stále více hledají vlastní bezpečnostní řešení a nespoléhají výhradně na dlouhodobé americké bezpečnostní garance. Tento trend zapadá do širší proměny mezinárodního systému, ve kterém získávají na významu regionální bezpečnostní uskupení a strategická partnerství.

Na první pohled může nová dohoda působit jako další z řady regionálních bezpečnostních iniciativ. Při bližším pohledu však spojuje tři státy, které disponují velmi odlišnými, avšak vzájemně se doplňujícími schopnostmi.

Saúdská Arábie představuje ekonomické těžiště nové spolupráce. Patří mezi největší světové investory do obrany a dlouhodobě patří k největším dovozcům vojenské techniky. V posledních letech zároveň výrazně rozvíjí vlastní obranný průmysl prostřednictvím programu Vision 2030 a usiluje o vyšší strategickou soběstačnost. Nová dohoda zapadá do širší snahy Rijádu diverzifikovat své bezpečnostní vazby vedle tradiční spolupráce se Spojenými státy.

Turecko do vznikajícího partnerství přináší především vojenské schopnosti a zkušenosti. Disponuje druhou největší armádou v NATO, rozsáhlými zkušenostmi z operací v Sýrii, Iráku i Libyi a během posledních let vybudovalo jeden z nejdynamičtějších obranných průmyslů v Evropě. Bezpilotní prostředky Bayraktar, obrněná technika či raketové systémy se staly významným exportním artiklem a posílily postavení Ankary jako regionální vojenské mocnosti. Současně jde o jediného člena NATO, který je součástí nové dohody, což jí dodává další strategický rozměr.

Pákistán představuje třetí pilíř nové spolupráce. Vedle početných ozbrojených sil je jedinou jadernou mocností islámského světa. Právě tato skutečnost vyvolala spekulace o možném rozšíření pákistánského jaderného odstrašení na Saúdskou Arábii. Žádný z představitelů signatářských států však takový závazek nepotvrdil a text dohody nebyl zveřejněn. Jak upozorňuje agentura Reuters, případné úvahy o „jaderném deštníku“ zůstávají v rovině spekulací a nejsou podloženy veřejně dostupnými informacemi.

Význam dohody proto nespočívá pouze v samotném principu kolektivní obrany. Ještě důležitější je skutečnost, že vzniká nové bezpečnostní uskupení, které propojuje hospodářsky nejsilnější stát arabského světa, jednu z nejvýznamnějších armád NATO a jedinou muslimskou jadernou mocnost. Bez ohledu na budoucí podobu spolupráce představuje tento krok významný signál o proměně regionální bezpečnostní architektury.

Dopady nové dohody však přesahují hranice Blízkého východu. Její vznik představuje další důkaz postupného posilování regionálních bezpečnostních uskupení, která vznikají mimo tradiční alianční struktury vedené Spojenými státy. Nejde přitom o nahrazení NATO ani o vznik nové globální vojenské aliance, ale o snahu regionálních mocností převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost v prostředí, které se stává stále méně předvídatelným.

Pro evropské státy je tento vývoj významný hned z několika důvodů. Blízký východ zůstává jedním z nejdůležitějších regionů z hlediska světové energetiky i mezinárodního obchodu. Přes Hormuzský průliv a Rudé moře proudí významná část světového obchodu s ropou, zkapalněným zemním plynem i dalšími strategickými komoditami. Jakékoli narušení bezpečnostní situace se proto velmi rychle promítá do evropských cen energií, dopravy i inflace.

Stejně důležitá je otázka vojenské mobility a námořní bezpečnosti. Útoky jemenských hútijských povstalců na obchodní lodě v Rudém moři během posledních let ukázaly, jak rychle může regionální konflikt ovlivnit globální dodavatelské řetězce. Evropská unie proto zahájila vlastní námořní operaci ASPIDES a členské státy NATO současně posílily svou přítomnost v oblasti. Stabilnější regionální bezpečnostní architektura by mohla část těchto rizik do budoucna zmírnit. Na druhé straně vznik nových mocenských bloků může zvýšit geopolitickou rivalitu a přinést další nejistotu.

Z pohledu NATO představuje účast Turecka zvláštní situaci. Ankara zůstává klíčovým spojencem Aliance, současně však dlouhodobě prosazuje samostatnější zahraniční a bezpečnostní politiku. Spolupracuje s evropskými spojenci, zároveň rozvíjí vztahy s Ruskem, státy Perského zálivu i dalšími regionálními aktéry. Pakt z Mekky tak spíše potvrzuje dlouhodobou tureckou strategii budování vlastní geopolitické autonomie než odklon od NATO.

Ani Česká republika nestojí mimo tento vývoj. Jako členský stát NATO i Evropské unie je přímo závislá na stabilitě evropských dodavatelských tras a bezpečnosti námořních komunikací. Český obranný průmysl navíc dlouhodobě spolupracuje s řadou partnerů na Blízkém východě a region představuje významný exportní trh pro obranné technologie. Každá významnější změna bezpečnostního prostředí se proto může nepřímo promítnout také do českých ekonomických a bezpečnostních zájmů.

Pakt z Mekky především ukazuje, že mezinárodní bezpečnost vstupuje do období výrazně větší regionalizace. Po skončení studené války dominoval bezpečnostní architektuře systém založený na vedoucí roli Spojených států a jejich aliančních závazcích. Současný vývoj naznačuje, že stále více států hledá vlastní modely spolupráce, které lépe odpovídají jejich regionálním zájmům a bezpečnostním prioritám.

Nejde přitom o rozpad dosavadního systému, ale o jeho postupnou proměnu. Vedle globálních institucí vznikají nové regionální formáty spolupráce, které mohou v budoucnu hrát významnější roli při zvládání krizí. Podobný vývoj lze pozorovat nejen na Blízkém východě, ale také v Indopacifiku, Africe nebo Latinské Americe.

Evropské státy proto budou muset stále více sledovat nejen kroky tradičních velmocí, ale také regionálních mocností, jejichž rozhodnutí mohou mít přímý dopad na evropskou bezpečnost. Blízký východ přitom zůstává jedním z regionů, kde se bezpečnostní, ekonomické i energetické zájmy Evropy protínají nejvýrazněji.

Bylo by předčasné označovat pakt z Mekky za nové „islámské NATO“ nebo za zásadní přelom světové bezpečnosti. Dostupné informace zatím neumožňují hodnotit skutečný rozsah společných závazků ani budoucí podobu spolupráce. Již dnes je však zřejmé, že vznik této dohody představuje další dílek do mozaiky proměňujícího se mezinárodního řádu.

Pro Evropu i Českou republiku proto není nejdůležitější samotná existence nové obranné dohody. Mnohem podstatnější je skutečnost, že regionální mocnosti stále častěji přebírají odpovědnost za vlastní bezpečnost a vytvářejí nové formy spolupráce mimo tradiční západní alianční rámec. Pokud bude tento trend pokračovat, může v příštím desetiletí zásadně proměnit bezpečnostní architekturu Blízkého východu i způsob, jakým budou evropské státy nahlížet na své strategické zájmy v tomto regionu.

Zdroj: Reuters, Seznam Zprávy