Je to déle než rok, co jsem na CZ DEFENCE reagoval na vytvoření pozice národního koordinátora pro strategickou komunikaci na Úřadu vlády České republiky. Mezinárodní prostředí se od té doby změnilo takovým způsobem, že mnohá bezpečnostní východiska ztratila na pevnosti a důvěryhodnosti, a to se promítá i do komunikace. Je zřejmé, že vývoj ve vnějším bezpečnostním prostředí České republiky nezůstává bez odezvy uvnitř státu a projevuje se v řadě aspektů společenského života. Takové turbulentní prostředí indukuje řadu otázek: Jak redefinovat strategické narativy k mezinárodním institucím a právu? Jak udržet konzistenci a důvěryhodnost ve stát a jeho strategickou komunikaci? V současném předvolebním období se však národní politika a její zájem spíš soustředí na témata rezonující s voličskou základnou. Nicméně i v nich bude muset rámcově nastínit, kterým směrem a jak se naše „desetimilionová“ skupina vydá okolím „půlmiliardové“ Evropy, resp. prosadí své životně důležité zájmy. Dovolím si toto období využít k zamyšlení nad zcela primární potřebou k zajištění naší národní bezpečnosti – vůlí se bránit a bojovat.

Je realitou, že zejména poslední dekáda v Evropě a jejím blízkém okolí přináší řadu příležitostí, jež nám dovolují studovat dynamiku vůle bojovat v moderních společnostech. Nejaktuálnější je válečný konflikt na Ukrajině, ale je vhodné se vrátit i k asymetrickým bojovým operacím v Sýrii a Iráku. K hlubšímu studiu se dají s jistotou využít i starší válečně konflikty, jako je 2. světová válka, americké bojové operace ve Vietnamu, sovětská okupace Afghánistánu a další. Nicméně válečných a bezpečnostně-strategických studií, které by se komplexně zabývaly přípravou jednotlivých elementů vůle bojovat, není mnoho. Vůle bojovat je tak často přehlížený, i když zásadní, komponent válečného úsilí. Příprava a posilování elementů vůle bojovat se rozprostírá mezi obdobím míru, krize a válkou. Rozvíjí se na úrovni jednotlivců a postupně prorůstá strukturami společností na úroveň vedení státu. Koncept komplexního přístupu státu k řešení krize nelze uplatňovat až při řešení krize samotné, ale je třeba ho implementovat do přípravy státu dlouho před krizí budoucí. Vůle bojovat je komplexní fenomén, který nelze chápat pouze jako motivaci jednotlivce vzít zbraň do ruky.  

Neviditelná zbraň: Proč je vůle bojovat klíčem k národní obraně, důvěře a stabilitě

Ve své podstatě se vůle bojovat skládá z elementů psychologické resilience, fyzických schopností a kapacit, a ideologického přesvědčení. Tyto tři elementy se kontinuálně proměňují a vyvíjí tak, jak se proměňuje vnitřní prostředí státu a jeho vnější bezpečnostní situace, resp. se v době válečného konfliktu proměňuje situace na bojišti. Současně se všechny elementy ovlivňují navzájem a působí zpětně na vnitřní a vnější prostředí státu, resp. situaci na bojišti. Jde tedy o vícesměrové a dynamicky se vyvíjející vztahy. Vůle bojovat však vstupuje i do strategií prosazování životně důležitých zájmů státu v mezinárodním prostředí. Ovlivňuje důvěryhodnost státu v očích vlastního obyvatelstva. Působí na celospolečenskou odolnost při čelení krizím. Upevňuje důvěru obyvatelstva tvořit, udržovat a podporovat menší komunity. V neposlední řadě ovlivňuje i důvěru jednotlivců v sebe sama. Vůle bojovat tedy není spojená výhradně s komplexitou použití bojových schopností a válečných kapacit státu. Neméně rozhodující je přítomnost psychologických a ideologických elementů vůle bojovat v celé společnosti. Tyto totiž přispívají ke zdravému sebevědomí, akceschopnosti, pocitu sounáležitosti a důvěry v blízké i vzdálenější okolí. Pochopení vícero perspektiv a podstaty zajištění podmínek a potřeb k indukci vůle bránit se a bojovat je významné nejen pro nejvyšší politické a vojenské vedoucí struktury státu, ale i pro akademickou sféru, obchod, školství a otevřenou společnost.

Od zbraní k soudržnosti: Vůle bojovat jako výraz morálky, vedení a skupinové identity

Psychologický element vůle bojovat tvoří kombinace vzájemně působících faktorů jako morálka, důvěra v prokazované schopnosti vedení (leadership), soudržnost skupiny (rodiny/komunity) a individuální motivace (ospravedlnění). Tyto faktory ovlivňují mentální sílu, odolnost a vytrvalost vojáků i civilního obyvatelstva vytrvat v nepříznivých podmínkách a situacích. V každé krizi nebo válečném konfliktu je pevnost odhodlání vzdorovat nerozlučně spojena s psychologickými faktory. Je důležité udržet skupinovou morálku prostřednictvím kolektivního úsilí, které je spojené s účelným a smysluplným konáním. Podporovat osobní odhodlání a víru, že činnost jednotlivce má dopad nejen k vlastnímu prospěchu ale šířeji pro skupinu. Schopné vedení (leadership) a soudržnost skupiny posilují mentální a duševní sílu jednotlivcům ve skupině vojáků, stejně jako v civilním pracovním kolektivu, skupině či komunitě.

Silné vedení a soudržnost skupiny dodávají lidem vnitřní sílu překonávat fyzické a psychické limity a v dosahování cílů skupiny pokračovat. Jinak řečeno, spoluprací dosahujeme víc než jsme schopni jako jednotlivec. Ve výsledku tedy soudržná společnost dosahuje víc než společnost atomizovaná. Je zřejmé, že v realitě existuje nepřeberné množství mikro i makro vlivů, vnějších a vnitřních činitelů, které ovlivňují psychologický element vůle bojovat. Nicméně porozumění psychologické perspektivy boje, prostřednictvím hlubšího vhledu do dynamiky interakce jeho základních faktorů, může naznačit a předurčit úspěch bojového střetnutí. Psychologická odolnost je v každém konfliktu často rozhodujícím faktorem, který může převážit misky vah. Její zhroucení bývá bodem zvratu.

Klíč k vítězství: Fyzický rozměr vůle bojovat jako základ obrany státu

Fyzický element vůle bojovat je pro každý stát zcela kritický a má přímý vliv na reálnou schopnost vzdorovat a bojovat. Zahrnuje schopnosti a kapacity k zahájení a udržování bojové činnosti. Přičemž se opírá o faktory jako systém výcviku, systém velení a řízení, zbraně/výzbroj/výstroj, lidské zdroje/vojenský personál a celý komplex udržitelnosti a logistiky. Zjednodušeně jde o to, co si běžně představíme pod pojmem vojenské schopnosti. Vojenské schopnosti, z perspektivy fyzického vedení bojové činnosti, zahrnují výcvik a vedení (leadership). Kapacity pak zahrnují personál a materiál. Schopnosti i kapacity jsou pro utváření fyzické vůle k boji stejně významné a tvoří základ reálné síly státu bojovat. Přičemž jejich vyšší úroveň v oblasti množství, kvality, technické vyspělosti, diverzifikace nasazených prostředků a dalších kritérií pak zvyšuje celkovou bojovou efektivitu, ekonomičnost a bojové odhodlání personálu. Jinak řečeno, armády bojují lépe a efektivněji, když jsou na boj kompetentně, technicky a materiálně připravené. Vojáci, kteří vědí, že mají kvalitní výstroj a zázemí, bojují s větším odhodláním.

Ve vleklých konfliktech se význam fyzického elementu vůle bojovat ještě zvyšuje. Je spojený s adekvátní personální rezervou, která stojí mimo pravidelné vojenské struktury, schopností průběžně doplňovat materiál z národních průmyslových kapacit, propojení vojenské/válečné a civilní/mírové logistiky a infrastruktury, a společenskou podporou rodinám nasazených vojáků. V jakémkoliv ozbrojeném konfliktu je efektivní využívání národních zdrojů, přechod ekonomiky k produkci pro válečné účely a uspokojování potřeb vedení bojové činnosti naprosto zásadní. Porozumění fyzické perspektivy vůle bojovat nabízí využitelné poznatky k zajištění potřebných schopností a kapacit státu vytrvat v situacích ohrožujících jeho existenci. Ve své  podstatě představuje základní rámec kalkulací dosažitelných výsledků v jakémkoliv konfliktním scénáři. Je odvislý a podtrhuje potřebu celospolečenského úsilí k zajištění úspěchu použití vojenské moci státu. Fyzický element vůle bojovat je pro dosažení vítězství nenahraditelný.

Obrana začíná v hlavách: Od ideologie k akci

Ideologický element vůle bojovat bývá často podceňován, přesto může mít zásadní vliv na schopnost společnosti vytrvat během konfliktů. Doveden překonávat ohraničení dané národní identitou nebo státním příslušenstvím. Jde o druh umění, a vědy současně, se kterou se fundamentální myšlenky konkrétního politického systému, nebo náboženské víry, transformují do konstrukce ústředního narativu. Takový narativ pak morálně ospravedlňuje a motivuje k angažovanosti v ozbrojeném konfliktu. Ideologické narativy často zobrazují bojovníky jako ochránce před vnímanou hrozbou, nebo oživují zakořeněné historické sentimenty. Případně posilují přesvědčení o nespravedlivých důvodech vzniku negativních sociálních podmínek. V konfliktech je výrazným ideologickým motivátorem vedení posvátného boje. Využívá se a akcentuje i politická ideologie, která usiluje o změnu/zachování současného stavu, resp. dominanci/submisi prostřednictvím boje. Ideologické narativy dávají ozbrojenému konfliktu vyšší smysl, rámují ho jako obranu dobra, identity či přežití.

Míra, s jakou ideologické narativy rezonují s příjemci a skutečně stimulují vůli bojovat, se značně liší v závislosti na hloubce náboženského vyznání, pevnosti politického a sociálního přesvědčení či předchozí zkušenosti. Svoji úlohu sehrává i zranitelnost/odolnost jednotlivce přijímat a podřizovat se kolektivnímu rozhodnutí a celá řada dalších okolností. To však neznamená, že by se ideologický element vůle bojovat měl podceňovat nebo zcela přehlížet. Pochopení ideologické perspektivy vůle bojovat nabízí cenné poznatky o komplexnosti a složitosti odhodlání angažovat se v boji. V extrémních situacích nezbývá nic jiného než přesvědčení a víra, že konáme ve jménu vítězství dobra. Silný ideologický rámec dokáže mobilizovat i osoby mimo oficiální vojenské struktury. Odkrývá individuální podvědomé a hluboce zakořeněné sentimenty, které se proplétají s národním/skupinovým historickým kontextem, náboženským podtextem a narativem současné situace, která si vyžaduje připravit se k boji. Klíčové však je to, aby tento rámec byl věrohodný a odpovídal realitě společnosti.

Síla společnosti v moderním válčení: Když obranyschopnost není jen o boji armády

Shrneme-li předchozí, v moderním válčení je zcela zásadní vlastnictví fyzických schopností a kapacit, opírající se o širokou ekonomickou a vědeckou základnu. Ale je to počet, odhodlání, odolnost a vytrvalost obyvatelstva bránit se a bojovat, které významně ovlivňuje a utváří průběh konfliktu. Jinak řečeno, (prozatím) jsou to lidé a lidská vůle, která oživuje a ovládá bojové prostředky, organizuje a řídí válečné úsilí a využívá nástroje státní moci. Schopnost státu ubránit se v moderním světě není jen otázkou tanků a zbraní, ale hluboké psychologické a společenské připravenosti. Do hodnocení vojenských schopností a kapacit státu je tedy nezbytné zahrnou hlubší porozumění psychologickým, ideologickým a sociálním faktorům, které významně oslabují/zesilují vůli bránit se a bojovat. V době rostoucích hrozeb je právě toto odhodlání jedním z nejcennějších strategických zdrojů.  

Přirozená atomizace moderních informačních společností, které zdůrazňují individualitu jednotlivce se všemi doprovodnými aspekty, vliv nepřátelských informačních aktivit v globálním/národním informačním prostředí a inherentní obtíže nadresortní spolupráce mohou situaci dále komplikovat. Pochopení více směrných a dynamických vztahů mezi jednotlivými elementy vůle bojovat, a jejich přirozené prorůstání do celé řady aspektů společenského života moderních a demokratických společností, naznačuje, o jak komplexní problém jde. Zdá se přímo vyloučené, aby bez vědomé a trvale přítomné implementace komplexního přístupu státu k přípravě na budoucí krize došlo k samovolné optimalizaci. Psychologická, fyzická a ideologická dimenze nejsou oddělené, ale neustále se ovlivňují. Ideologie může zvednout morálku, psychická odolnost posiluje výdrž fyzických sil, fyzické zabezpečení podporuje důvěru ve vedení. Společně tvoří vůli bojovat – schopnost společnosti nejen krizi přežít, ale čelit jí aktivně.

Možné cesty k posílení vůle bojovat

Možné vektory hledání řešení posílení vůle bojovat lze spatřovat v rozvíjení fyzických schopností a kapacit domácího obranného průmyslu, dále v rozšíření a pozvednutí významu strategické komunikace státu a konečně budování pravidelné armády způsobem, který ji přesune z okraje společenského zájmu blíže k centru. Cestou jak toho dosáhnout může být zajištění většího překryvu, užší provázaností a propustnosti mezi civilním obyvatelstvem a pravidelnými vojenskými jednotkami. Mnohé státy proto zcela jednoduše přistoupily k obnově povinné vojenské služby. Jiné upravili začlenění armády do společenského rámce způsobem, který využívá při posílení psychologické a ideologické vůle bojovat v civilní sféře armádní zkušenosti a znalosti. Nakonec, kdo jiný než armáda vlastní potřebné know-how, a má všechny předpoklady být pro obyvatelstvo vzorem a zdrojem důvěry.